Božetěch Kostelka

* 1931

  • „Ta šikana… Když to bylo u stavebních a byli jsme v lese, tak nás tam bylo dvě stě a prověřených hlídačů s velitelem třeba osm. Takže tam si moc foukat nemohli, protože bychom je těma čepicema zlikvidovali. A v Dobříši se stalo, že tam mezi pétépákama byl zařazenej nějakej, který měl šarži, byl pět let v cizinecké legii. To byl člověk, na kterého mohli křičet na tom nástupu, jak chtěli, stál první, rozkročenej, ruce za zády, hlavu sklopenou. Mohli na něj křičet, jak chtěli, ani se nepohnul. A když už to bylo moc, tak se otočil a šel si lehnout na cimru. Velitel na něj poslal dozorce s puškou, a ten [pétépák] mu řekl: ,Vyřiď, že já odpočívám.‘ Co si tam mohl dovolit… Nás bylo dvě stě, jich bylo šest.“

  • „Ruští vojáci se dostali na dvůr a my jsme tam byli v šatně. Vyběhli jsme a před našima očima kulometčíka, který tak dlouho odolával, na místě zastřelili. A když jsme jim donesli, těm vojákům, napít, tak napřed jsme se museli napít my a pak oni. A šli dál do města. Ale toho před očima na místě zastřelili, toho německého kulometčíka, který bránil vchod ze zahrady do dvora katolického domu. “

  • „Orelskou odbojovou činnost rozkličkovali až koncem roku 1944. A v rámci této akce už byl zatčen i otec. Ta práce v orelském odboji byla založená na takzvané trojici. Vždy se znali jenom tři lidé. Oni se znali určitě z orelské činnosti, ale ne z této [odbojové] činnosti. Koncem roku 1944 začalo velké zatýkání orelských činovníků tady na Moravě. Byli přesouváni na výslechy do Ostravy, z Ostravy do Breslau, to je dnešní Vratislav, a tam se začalo popravovat poměrně brzo. Ale hodně těch trojic vzájemně nepromluvilo, takže ty popravy nebyly tak hromadné. Otce zachránilo to, že z těch třech nikdo neprozradil jednoho nebo druhého. Pak se k Breslau přiblížila Rudá armáda, fronta. A ti němečtí věznitelé potom seznali, že část vězňů vzali s sebou a namířili přes Protektorát do Německa, aby se vzdali s těmi vězni jako rukojmí do amerického zajetí. A otec přežil ten přesun do Bayreuthu a Bayreuth osvobodili Američané za podmínek, že Němci vyvedou vězně mimo město a potom že začne útok na město, který trval jenom asi hodinu. A vzdali se americké armádě při osvobození toho Bayreuthu.“

  • „Na prvním skautském táboře jsem byl s brněnskými skauty v Hanušovicích. Vedoucí z brněnského oddílu tam zajistili ubytování ve škole. Kopřivná se to jmenovalo, u Hanušovic. Tamní lidé to museli opustit a byla tam jen jediná česká rodina, která se tam nějak přistěhovala. Nad Hanušovicemi byl tábor, kde byli soustředěni dezertéři z Rudé armády, byla tam posádka česká, která to tam měla hlídat, ale to se nedalo, takže někteří ti rudoarmějci utekli a toulali se po těch okolních obcích a došlo k tomu, že přepadli tu českou rodinu. Hledali líh k osvěžení a celou tu rodinu vyvraždili. Strážní jednotka je pak hledala, ale pravomoc nad nimi neměla, tak je vrátila zpátky. To byl sice skautský tábor, ale hlavně jsme chodili do okolí a poznávali tam přírodu, která byla zamořena zbraněmi. Nacházeli jsme tam věci od německých rodin – bedýnky, koše a v nich patrony do pušek, pistolí i ruční granáty. Ti starší na nás dohlíželi, abychom všechny tyto věci odevzdávali, a oni to potom dávali vojákům, kteří měli posádku v Hanušovicích.“

  • „Tam nás potom rozdělili na útvary, které fáraly do dolů, já jsem byl zařazený do útvaru, který nastoupil potom do Ostravy – a tam už jsem potom vydržel až do konce, než nás propustili do civilu. V prostoru Ostravy jsem se dostal do starých dolů na staré Slezské Ostravě, kde ta mocnost toho uhelného sloje byla 70, maximálně 80 centimetrů, takže se celou dobu pracovalo vleže a jenom s takovými velmi krátkými lopatami, protože jsme si to házeli za krk. Byla to nepříjemná práce. Zažil jsem tam takový zážitek. Dva, co byli s námi na směně, zapomněli v těžební stěně – ve fedruňku, jak se říkalo v Ostravě – nářadí, a když jsme se vraceli k výtahu, tak si vzpomněli a chtěli se vrátit. Zrazovali jsme je, že to nemá cenu, oni tam přesto šli. My jsme vyfárali, sfárala další směna a našla tam oba udušené. Nás, celou směnu, během dvou tří dnů rozstrkali do jiných dolů v Ostravě, abychom o tom nemohli vydávat svědectví. Ale dodnes nevím, jak se ty rodiny s tím vyrovnaly. Nezjistili jsme to ze Svazu PTP. To ty vojenské úřady nějak zakamuflovaly. Asi tam napsaly, že zahynul při plnění vojenských povinností.“

  • „V roce 1990 se v Brně obnovila činnost Orla. Bylo setkání s představiteli a samozřejmě si našli v záznamech i otcovo jméno. Zjistili, že otec mezitím zemřel, ale maminka zůstala bydlet v bytě od bratra, takže tam nějaký kontakt byl. Představitelé řekli, že bych tam mohl přijít pomáhat. Když jsem v roce 1991 odešel do důchodu, tak jsem na tom ústředí Orla začal pomáhat s tou administrativní prací a samozřejmě i s obnovením tělovýchovné činnosti, už ne na nářadí, protože ty veletoče a na bradlech nějaká salta, to se dalo už těžko realizovat. Víceméně byla převaha mé práce v oblasti míčových her, přípravy basketbalu nebo volejbalu. Ale potom to zůstalo na pomáhání družstvům v jednotách v přípravě mládeže v oblasti basketbalové.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Brno, 21.12.2016

    (audio)
    délka: 02:10:38
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 2

    Brno, 26.10.2022

    (audio)
    délka: 03:18:50
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Jihomoravský kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Bylo jich osm, nás dvě stě. Čepicemi bychom je zlikvidovali

Nasazení v dolech
Nasazení v dolech
zdroj: Pamět národa - Archiv

Božetěch Kostelka se narodil 16. ledna 1931 v Brně. Dětství a mládí prožil v katolickém domě ve Vyškově, kde se odehrávala četná kulturní a spolková činnost, což ho velmi ovlivnilo. Roku 1945 se zúčastnil svého prvního skautského tábora, který byl uspořádán blízko Hanušovic. Byl při tom svědkem, jak dezertéři Rudé armády vyvraždili českou rodinu, jež tam bydlela. V roce 1949 zatkli jeho otce i staršího bratra, ke konci roku 1950 byl zařazen do pomocných technických praporů. Postupně pracoval na budování bunkrů ve Svaté Dobrotivé, poté v Dejvicích. Nakonec byl nasazen i k obtížné práci v ostravských dolech, kde zahynuli někteří jeho spolupracovníci. Aby se incident zatajil, rozptýlili vojáky z jejich směny po celé Ostravě. Po návratu z vojny pracoval v traktorové stanici ve Vyškově, kde trénoval basketbalový tým, který se mu podařilo přivést až do první ligy. Roku 1959 se oženil. V roce 1960 se s manželkou přestěhoval do Brna. Pracoval v Závodu těžkého strojírenství v Heršpicích, od roku 1970 trénoval gymnastický oddíl na Starém Brně. V roce 1991 odešel do důchodu, ale pomáhal například v obnovené činnosti Orla. V roce 1992 se stal dokonce jeho generálním sekretářem. V Orlu působí i nadále především v oblasti administrativy, přípravy míčových her a také při práci s archivními záznamy.