Lucie Kohoutková

* 1929

  • „Ta druhá maminka měla ve válce dítě. Ona měla od mládí tuberkulózu a Hitler na to dbal a dítě nemohlo být doma. Nesměla ani kojit a sebrali ho a dali ho do ústavu. Ústav byl v Kysíblu-Radošov, asi půl hodiny od Karlových Varů. Vedly ho sestry kongregace sv. Kříže a na tu dobu byl velmi pokrokový. Byly v něm již skleněné boxy a měly oddělení rozdělená od čtvrt roku do půl roku, pak batolata do dvou let a dole v přízemí měly starší děti od dvou do šesti let, chlapce a holčičky. Byl to tedy kojenecký ústav do šesti let. My jsme tam za chlapečkem jezdili. Zemřel ale na záškrt. Potom měla maminka druhé dítě, a to tam také bylo. Ten dosud žije, je to druhý bratr. Byl tam až do konce války a teprve si ho mohli vzít domů, až když se nařízení zrušilo. Německé děti odsunuli a přišly tam děti korejské.“

  • „Pak jsem se vrátila do Chebu, že tu školu konečně udělám, a oni to zrušili. Přišli komunisti a bylo po škole, po klášteru, po všem. Byl prostě konec a klášter skončil 14. září 1950. My jsme byly kandidátky, nebyly jsme vysvěcené. Byly jsme tři a pak tam byly české sestry. Toho 15. září přijel autobus, tam nás naložili a řekli, že nás, co jsme měly českou příslušnost, odvezou do provinčního domu do Kroměříže. Ty ostatní byly Němky. Představená, když se to stalo, byla zrovna v Praze a vyjednávala odsun německých sester. Německé sestry tam nechali, nesměly být internované. My jsme myslely, že jedeme na Moravu, to nikdo vůbec nevěděl. Vyložili nás v Bohosudově, klášteře jezuitů. Ty museli odvézt v noci předtím, protože když jsme tam přišly, tak tam stály ještě hrnky na stole.“

  • „Nás, co jsme neměly sliby, oblékli, tajně jsme šly do noviciátu. Soudruzi se to ale hned dozvěděli. Řekli nám, že můžeme jít domů, a když jsme nechtěly, tak nás naložili a odvezli do nemocnic. Nás pět jelo do Kladna, jiné do Plzně, Rakovníka a do Ústí nad Labem. Tam nás rozstrkali na oddělení, každou zvlášť, mezi civilní sestry. Nesměly jsme opustit Kladno ani chodit v hábitu. V něm jsme směly jen do kostela. Do práce jsme chodily v civilu. Křížek jsme si ale nechaly, to jsme nevzdaly. V Kladně nás bylo pět a ještě dvě sestry z jiného řádu. Bydlely jsme nejprve v suterénu, pak na půdě. Všelijak nás tam strkali. Z toho Kladna jsem šla z nich první do civilu, protože máma byla nemocná. Nebyly jsme totiž ani ve světě, ani v klášteře, bylo to takové nic. To, co je hezkého v tom klášteře, jsme neměly, ale ty povinnosti nám zůstaly. Bylo to takové, že jsme nebyly tam ani tam.“

  • „Ze Slezska šla fronta a tudy utíkali Němci. Jeli s těmi vozíky okolo a měli s sebou i kojence. Neměli jim co dát jíst a do ústavu je často přinesli již polomrtvé. Nechávali je zde a oni umírali jako mouchy. Plno dětí tam zemřelo. Netušilo se o nich nic. Rodiny táhly dál a nevědělo se, kde tito lidé skončili. Dítě mělo jen jméno, a to bylo vše. Jednou po válce jsem poslouchala rádio a v něm přes Červený kříž hledali dítě, které zanechali v Radošově. Říkala jsem si, mám se ozvat, nemám? Radši ale ať to ani nevědí.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Louny, 08.09.2014

    (audio)
    délka: 01:29:26
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

V klášteře to bylo hezké, jiné než ve světě. Pak přišel normální život

Lucie Kohoutková
Lucie Kohoutková
zdroj: Pamět národa - Archiv

Lucie Kohoutková se narodila 8. ledna 1929 v Hoře sv. Kateřiny v Krušných horách. Tatínek byl Čech a maminka Němka. V patnácti letech začala pracovat v Dětském domově v Radošově u Karlových Varů, který provozovala Kongregace milosrdných sester sv. Kříže. Zde také zažila poválečné odsuny Němců, kteří v domově, již vyčerpaní, zanechávali podvyživené, hladové kojence. U sester se jí líbilo. Stala se kandidátkou a přála si v Chebu vystudovat zdravotnickou školu. Všechno se změnilo 14. září 1950, kdy StB klášter zavřela. Pamětnici spolu s dalšími sestrami odvezli do internačního kláštera v Bohosudově. Německé sestry pak v Chebu čekaly na odsun. V Bohosudově se stala novickou a měla zde obláčku. Následovalo rozvezení sester do nemocnic. Lucii Kohoutkovou přidělili do nemocnice na Kladně. Zde směly chodit v řeholním oděvu pouze do kostela a jinak musely nosit civilní oblečení. V nemocnici se seznámila s budoucím manželem a jako první z kongregace odešla. Vdala se a měla jednu dceru. Manžel byl sedlák, kterému zabavili statek. Sestra pamětnice se provdala v západním Berlíně, kam byla nuceně nasazená, poprvé ji viděla po šestnácti letech odloučení.