Vladimír Jarý

* 1947

  • „Tady byli těžcí atleti, koulaři, diskaři a tak, pak i další. S tím jsem se potkával, nechci nikoho nařknout, zažil jsem nebo viděl jsem řadu těch, kteří to i zkoušeli, protože jim to pomáhalo. Nepovažovalo se to v tehdejší době za přestupek. Snažili se to prosadit i u kolektivních sportů, ale u nás, co já vím, v házené nikdo tyhle podpůrné prostředky neužíval. Ale samozřejmě vzpěrači ano, kategorie těžkých sportů, tak proč ne? Kde hodně záleželo na svalech, na nárůstu svalové hmoty? To byla taková myšlenka tenkrát, že to je základ všeho. Říkal jste, že vám nutili fortifikované párky. Kdybyste zmínil tuhle historku. Jedna z forem byla - zkuste si to. Říkalo se tomu fortifikovaná strava. Už sám název říká jasně, o co se jedná. Byla snaha dát ty prostředky do standardních párků v konzervách. Můžu říct na rovinu, že nikdo z nás házenkářů to nejedl. Ale můj kamarád si to vozil domů, dával to psovi a rostly mu silně svaly. Dokonce vystupoval na různých výstavách.“

  • „My jsme hráli o titul už o rok dřív než sedmdesátém čtvrtém roce. Jen pro představu, my jsme letěli, ne, jeli jsme tam vlakem. V sobotu jsme přijeli, mělo se hrát v neděli v deset třicet dopoledne a měla u toho být televize. Ale oni ti lumpové v Prešově, vykukové, to vymysleli tak, že pustili hydrant na vodu na té antuce a zaplavili to. Rozhodčí řekli, že je neregulérní hřiště, a televize odjela. Odehrálo se to odpoledne a poškodili nás. Rozhodčí? Rozhodčí. Prohráli jsme titul. Škoda, že jsme tam nejeli jen na výlet, potřebovali jsme uhrát alespoň bod. Prohráli jsme sedmičkou v poslední minutě. No, tak to jsem možná trochu odbočil.“

  • „Do dvaceti let jsem v Litvínově žil, takhle, řeknu to z dnešního pohledu, katastrofa, mlhy byly na denním pořádku. Byly odkryté doly, kouřilo se z nich. Druhá věc byla chemička mezi Litvínovem a mostem, byla neustále cítit. Většinou v Litvínově nás to zasáhlo. Mlhy tam byly, kdy skutečně nebylo vidět na krok. To si těžko dovede někdo představit. Řeknu příklad. Když jsme jeli z Mostu do Litvínova autem, tak jeden šel před autem, a jak tam byly patníky, tak se držel se patníků. Protože neviděl taky nic a bál se, aby nešlápl vedle, a z auta se na něj svítilo. To jenom řeknu takový extrém, skutečně i v tom Mostě, chodil jsem tam do školy, v Mostě byly taky mlhy. Nebylo to tam moc zdravé.“

  • „Já nevím, jestli, máte ty informace, že každé družstvo mělo na olympiádě přiděleného jednoho člena ÚV ČSTV? Že na ně dohlížel? Očko? Očko, když to tak můžu říct. Představte si, že my jsme zjistili, že měl magneťák v kufru. V kolektivním sportu je pořád legrace, když není legrace, tak to nestojí za to. Někdo to zjistil, že v tom kufru má magneťák, a představte si, že tenhle člověk, na jméno si nevzpomenu, ani nechci, měl hrb chudák, byl malý a měl tady takovou vadu. Tak si asi dokážete představit v kolektivním sportu, jak to pak chodí, ty tituly a jména. Nevím, jestli to má cenu říkat dál. Řekněte. Nicméně řeknu to takhle. Prostě Vícha to byl fenomém, od té doby jsem ho uznával víc než jako házenkářskou kapacitu. Vícha vymetl šatnu od toho člověka a ještě vyhodil druhého trenéra Šestáka, který byl taky stranicky zapojený, a zamknul. A co se tam dělo, to vám říkat nebudu, to jsem nikdy v životě nezažil. Jako hecování proti Rusům obecně? Ještě teď mi z toho jde husí kůže, to, co on uměl říct, to bylo prostě něco neuvěřitelného. Když si vzpomenu na magii, tak to proti tomu nebylo nic. Vyhecoval to, všichni to v sobě neměli, ale většina z nás na to nastoupila. A brankáři chytili tři sedmičky. Pak si na něj samozřejmě stěžovali, jak druhý trenér Šesták, tak i očko. Dopadlo to tak, jak to dopadlo, porazili jsme je a věděli jsme, že je musíme porazit 12:10 nejmíň o dva, a pak vždycky vejš o dva. Vyhráli jsme 15:12, to si pamatuju dodneška. Oni remizovali v základní skupině se Švédskem, to taky pomohlo. Tím pádem jsme se stali vítězi skupiny a hráli jsme finále. Nikdy na Rusy nezapomenu, co to bylo za řežbu. Nezapomenu, jaká byla atmosféra, už nikdy jsem takovou atmosféru nezažil.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 04.06.2021

    (audio)
    délka: 02:20:29
    nahrávka pořízena v rámci projektu Tipsport pro legendy
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Štrougalovi bych nepřál slyšet, co Jirka Vícha říkal před zápasem s Rusy

Vladimír Jarý jako Házenkář roku 1974
Vladimír Jarý jako Házenkář roku 1974
zdroj: archiv Vladimíra Jarého

Vladimír Jarý se narodil 2. ledna 1947 v Litvínově. Měl dva starší bratry, kteří přišli na svět za druhé světové války v Praze. V roce 1946 se rodina přestěhovala do Litvínova, kde dostala velký pěkný byt po odsunutých sudetských Němcích. Tatínek pracoval v učilišti Chemických závodů Litvínov, maminka dělala úřednici na městském národním výboru. Vladimír Jarý prožil spokojené dětství, život v Litvínově mu však kazilo špatné ovzduší, zaviněné průmyslovými exhalacemi. Od útlého věku sportoval, chodil cvičit do Sokola, dva roky hrál hokej, pak přešel na basketbal a házenou. Oba sporty kombinoval až do 19 let. Do mužstva dospělých se v házené dostal v 17 letech, s Litvínovem hrál druhou ligu. Ve dvaceti letech vystudoval strojní průmyslovku. Na vojnu nastoupil mezi házenkáře Dukly Praha, kde nastupoval v první lize vedle několika mistrů světa. Po vojně odešel do Škody Plzeň. V roce 1970 se prosadil do reprezentace, kde hrál stejně jako v klubu spojku. V roce 1972 odjel s národním týmem na letní olympiádu v Mnichově, kde jím otřásl teroristický útok palestinského komanda na izraelskou výpravu. Na vlastní oči viděl v olympijské vesnici zakuklené teroristy. Olympiáda po přerušení pokračovala a českoslovenští házenkáři vybojovali stříbrné medaile, když v souboji o finále porazili Sovětský svaz. V sezóně 1973/74 získal Vladimír Jarý se Škodou Plzeň titul mistra Československa. Dostal se na olympiádu v Montrealu 1976, kde mužstvo skončilo sedmé. O rok později ukončil reprezentační kariéru. Po roce 1989 trénoval házenou v Bavorsku a také tam pracoval na stavbách. V roce 2021 žil v Plzni.