Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vladimír Jarý (* 1947)

• narozen 2. ledna 1947 v Litvínově

• v dětství hrál dva roky hokej, pak přešel k basketbalu a k házené

• v 17 letech začal hrát v Litvínově druhou házenkářskou ligu za mužstvo mužů

• vystudoval strojní průmyslovku

• nastoupil na vojnu do házenkářského oddílu Dukla Praha

• na vojně zažil v roce 1968 okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy

• po vojně odešel do prvoligové Škody Plzeň

• na letní olympiádě v Mnichově 1972 vybojoval s týmem Československa stříbrné medaile

• v sezóně 1973/74 získal se Škodou Plzeň domácí mistrovský titul

• na letní olympiádě 1976 v Montrealu obsadil s reprezentací sedmé místo

• v roce 1977 ukončil reprezentační kariéru

• nadále hrál první ligu za Škodu Plzeň

• po roce 1989 trénoval házenou v Bavorsku, kde také pracoval na stavbách

• v roce 2021 žil v Plzni

Házenkář Vladimír Jarý nezažil nikdy nic podobného jako na olympiádě v Mnichově 1972. Pomohl tam k senzačnímu vítězství nad Sovětským svazem, které zajistilo československému mužstvu postup do finále. „Potřebovali jsme vyhrát o dvě branky alespoň 12:10 nebo o dvě branky jakýmkoli vyšším výsledkem,“ vzpomíná.

Trenér Jiří Vícha před zápasem vyhodil z kabiny jak kovaného komunistu, druhého trenéra Ladislava Šestáka, tak funkcionáře Československého svazu tělesné výchovy, vykonávajícího nad mužstvem politický dozor. „Zamknul dveře a měl k nám tak emočně vypjatý projev, jaký jsem pak už od nikoho neslyšel,“ říká Vladimír Jarý. „Nemotivoval nás sportovně, ale vlastenecky. Ještě teď mi z toho vyskakuje husí kůže. Magie proti tomu nebyla nic.“

Házenkáři nakonec získali v Mnichově stříbrné medaile a po návratu domů je na Pražském hradě přijal předseda československé vlády Lubomír Štrougal. Kromě blahopřání si odnesli diplomy a deset tisíc korun na hlavu, což tehdy představovalo zhruba pět průměrných měsíčních platů. „Ještě jsme si mohli vybrat tuzemskou dovolenou, tak jsme jeli s manželkou zadarmo do Vysokých Tater,“ říká Vladimír Jarý. „Taky nás přijal předseda Ústřední rady odborů Karel Hoffmann, velký straník, a dostali jsme ještě jednu rekreaci. S manželkou jsme byli v Krkonoších. Ale ani Štrougalovi ani Hoffmannovi bych nepřál slyšet, co Jirka Vícha říkal v kabině před zápasem s Rusy.“

Zápas se Sovětským svazem se hrál 8. září 1972, tři roky poté, co armády Sovětského svazu a dalších čtyř socialistických zemí obsadily Československo a zastavily tam obnovu svobody a demokracie. Trenéru Jiřímu Víchovi se podařilo vybudit své svěřence k heroickému výkonu. Jeho rodina v 50. letech zažila, jak českoslovenští komunisté ovládaní z Moskvy dokáží zatočit se svými odpůrci. Po komunistickém převratu  v roce 1948 hlasoval otec Jiřího Víchy jako člen Československé sociální demokracie proti sloučení strany s KSČ, což poznamenalo rovněž jeho syna. Jiřího Víchu nepřijali na střední školu a musel se vyučit zámečníkem. Házenou mu ale komunističtí funkcionáři zakázat nemohli a vypracoval se v nejlepšího světového brankáře.

V projevu k hráčům riskoval trenér kriminál

V roce 1969, kdy Jiří Vícha patřil mezi sportovní legendy, odmítl odjet na Spartakiádu spřátelených armád, poněvadž by tam musel podat ruku sovětským házenkářům, představitelům mocnosti, jež od 21. srpna 1968 okupovala Československo.

V září 1972 dostal Jiří Vícha na mnichovské olympiádě šanci, aby se svým týmem pomstil vpád Sovětského svazu do své vlasti. „Byla to od začátku až do konce řežba. Vyhráli jsme 15:12 a postoupili do finále olympijského turnaje,“ podotýká Vladimír Jarý. Trenér Jiří Vícha se k plamennému protisovětskému a protikomunistickému proslovu odhodlal v době, kdy v Československu drželo moc znovu pevně konzervativní vedení KSČ, a riskoval vězení.

„Od té doby jsem ho uznával nejen jako obrovskou házenkářskou kapacitu, ale i jako dobrého chlapa. Nikdy jsem už neodehrál takový zápas jako s Rusy v Mnichově. Co mu předcházelo v kabině, je dodnes tajemstvím. Co trenér řekl ve svém čtvrthodinovém proslovu, bylo tenkrát skoro na kriminál,“ tvrdí Vladimír Jarý. „Vracel se k okupaci v roce 1968 i k tomu, jak se komunisti chovali v padesátých letech k jeho rodině. Po olympiádě se dostalo z kabiny něco ven a trenér Vícha měl problém. Ale vylízal se z toho.“

Pohraničníci se samopaly vozili děti na koních

Vladimír Jarý se narodil svým rodičům Vilémovi a Jarmile 1. ledna 1947 jako třetí syn. V roce 1946 se rodina přestěhovala do Litvínova, kde tatínek s maminkou dostali práci a také pěkný byt po odsunutých Němcích.

„V Litvínově zůstala také řada neodsunutých Němců, jeden můj kamarád byl ze smíšeného českoněmeckého manželství. Nevzpomínám si na řevnivost mezi nově usedlými Čechy a původními německými obyvateli,“ vypráví Vladimír Jarý. „Otec si na Klínech u hranic s Německem postavil chatu. Američani posílali přes hranice balóny s letáky, snažili se dělat protikomunistickou propagandu. Jeden balón zůstal viset na větvích a dole ležela spousta letáků. Pohraničníci jezdili kolem Klínů se samopaly na koních a vozili nás na nich.“

Maminka pracovala v jeslích a posléze na městském národním výboru, otec v odborném učilišti Chemických závodů Litvínov. Své tři syny odmala vychovával, aby byli poctiví. „Snažil jsem se, ale nevím, jestli se mi to vždycky povedlo,“ podotýká Vladimír Jarý.

Dlouho hrál házenou i basket

Jako dítě začal Vladimír asi v deseti letech s hokejem, vydržel u něj dva roky a poznal se s pozdější legendou, o tři roky mladším Ivanem Hlinkou. Chodil do Sokola, kde si piloval pohybovou mnohotvárnost a všestrannost. „Už ve starších žácích jsem si vybral basket, bavila mě rozehrávka, práce s míčem, měl jsem dlouhé ruce. Do devatenácti let jsem hrál basket s házenou dohromady,“ uvádí.

V 17 letech nastupoval za litvínovské muže v basketu i v házené. Studoval průmyslovku v Mostě, kde také v roce 1967 maturoval. Sportu však dával přednost před učením. „Hrál jsem spojku, tedy střelce. V Litvínově  jsem měl hroznou výhodu, dva starší spoluhráči mi hodně radili. Nebylo na tom nic složitého, říkali - Tady se postav, my to připravíme, ty naběhneš a uděláš bum.“

Pamětníkovi nestačily klubové tréninky a přidával si něco navíc. Chodil běhat pět kilometrů v terénu, zdokonaloval se ve střelbě na branku, kde se mu hodil vysoký výskok. Trenéři ho podporovali, líbilo se jim, že chce dokázat víc a víc.

Jeho dětství bylo plné zápachu z chemičky

Litvínov se v padesátých a šedesátých letech 20. století řadil mezi průmyslová města. Ležel nad severočeskou hnědouhelnou pánví, nad tepelným elektrárnami, a byla u něj velká chemička.

„Ovzduší v Litvínově, to byla z dnešního pohledu katastrofa. V zimě jsme měli mlhy na denním pořádku, kouřilo se z dolů. Šílený zápach z chemičky mezi Litvínovem a Mostem jsme cítili pořád,“ upozorňuje Vladimír Jarý. „V mlze jsme neviděli na krok. Když jsme v ní jeli z Mostu do Litvínova autem, jeden šel vepředu a ukazoval cestu. Držel se patníků, aby v mlze nespadl ze silnice do příkopu. Z auta na něj řidič svítil a posouval se dopředu krokem.“

Před vojnou si šikovného druholigového házenkáře všimla pražská Dukla a otestovala si ho v přátelském utkání přímo v Litvínově. Vladimír Jarý uspěl, a tak v roce 1967 narukoval do prvoligového pražského klubu, kde většinu družstva tvořili novopečení mistři světa.

„Přišel jsem z Litvínova a nikoho jsem v Dukle osobně neznal. Byl jsem pro mistry světa nějaký druholigový hráč a někteří se ke mně ze začátku nechovali nejlíp,“ podotýká Vladimír Jarý. „Přijímač byl mírnější než na klasické vojně. Ve volnu jsme si mohli jít zahrát házenou. V kasárnách pod Juliskou jsme byli s kluky z atletiky, fotbalu a jiných sportů. Mazáci to na nás někdy zkoušeli, ale my jsme se nedali. Byli jsme z házené zvyklí na rány, takže když mi nějaký mazák vyházel podruhé uklizenou skříňku s věcmi, tak jsem zakročil a dal mi pokoj.“

V Dortmundu si připadal jak ve snu

V konkurenci mistrů světa se Vladimír Jarý zpočátku moc neprosazoval a první rok většinou ‚leštil‘ lavičku náhradníků. „V základní sestavě hráli Venca Duda, Jarda Rážek, Ivan Satrapa,  Láďa Beneš, Ruda Havlík, co jméno, to pojem. Byl jsem vyjukaný kluk a dělal jsem všechno, abych se v družstvu udržel,“ prohlašuje. „První rok mě trenér König pustil při zápasech na hřiště na pět, maximálně na deset minut.“

S Duklou se pamětník podíval poprvé do vyspělé západní Evropy. Ve Vestfálské hale hrála v roce 1967 odvetné finále PMEZ s Dortmundem. Dukla sice nejcennější evropskou klubovou trofej nezískala, ale Vladimír Jarý si z výjezdu do Německé spolkové republiky odnesl nezapomenutelné zážitky.

„Hráli jsme ve vyprodané hale pro deset tisíc diváků. Pořád mi to zůstává v hlavě, bylo to nepopsatelné, úžasné, nepochopitelné,“ vysvětluje, jak na něj zapůsobily rozdíly mezi zaostávajícím komunistickým Československem a bohatým západním Německem. „Firma Adidas nám dala kompletní vybavení jen proto, že si šli zahrát házenou. Všechno, co se kolem mě konalo, mi připadalo jak v krásném snu.“

Uslyšeli rachot a viděli světla na nebi 

Příští rok však následoval sen zlý. Dvacátého prvního srpna 1968 okupovala Československo vojska Varšavské smlouvy v čele se Sovětským svazem. „Byla to dost velká rána, těžké zklamání a překvapení. Jako děti jsme už vyrůstaly v míru a nechtěli jsme věřit, že je něco takového možné,“ svěřuje se pamětník. „Na noc z dvacátého na jednadvacátého srpna nezapomenu do smrti. Asi v jednu v noci jsme uslyšeli ohromný rachot, vykoukli jsme ven a viděli jsme světýlka na nebi, jak nad Prahou létala sovětská letadla. U kasáren pod Juliskou se pak objevily tři ruské tanky. Seděli na nich vojáci a měli samopaly. Koukali jsme na ně vykuleně a nikdo nevěděl, co bude. Nesměli jsme vylejzat ven z kasáren. Byl to hrozný šok.“

Druhý rok vojny v Dukle nastupoval Vladimír Jarý v základní sestavě víc než jako ‚bažant‘. Funkcionáři Dukly ho přemlouvali, ať neodchází do civilu a stane se vojákem z povolání s nadprůměrným platem. Jeho hlavní prací by nebyla služba v armádě, nýbrž sport. Jako vojín základní služby hrál pouze za měsíční žold 40 korun, stravu a ubytování v kasárnách.

„S Jindrou Krepindlem jsme šli raději do Plzně, která se nám ozvala dřív než Dukla. Praha pro nás nebyla,“ tvrdí pamětník. „S některými hvězdami z Dukly jsme nechtěli hrát, jejich manýry se nám nelíbily.“

Byl reprezentant a chodil na šestou do práce

V Dukle se nicméně Vladimír Jarý potkal s trenérem Jiřím Víchou, bývalým slavným brankářem. „Dělal trenéra v béčku a taky velitele nám vojákům záklaďákům,“ dodává pamětník. „Po mistrovství světa v roce 1970, kde skončilo Československo až sedmé, chtěl trenér Vícha vybudovat nový reprezentační tým. Z Dukly znal dobře mě, Jindru Krepindla i dalšího Plzeňáka Vláďu Habra a vybral si nás.“

V Plzni nebyla na rozdíl od Dukly házená zaměstnáním hráčů. „Chodili jsme do práce do Škodovky od šesti ráno do dvanácti. Až pak nás uvolňovali na odpolední trénink. Ve Škodovce jsem dělal jako technicko-hospodářský pracovník na projektech,“ vysvětluje Vladimír Jarý. „Kromě platu za práci ve Škodovce jsme dostávali kalorné podle počtu tréninků. Pohybovalo se kolem sto padesáti korun měsíčně. Prémie nejdřív vůbec nebyly, ale asi po dvou letech jsme brali za vyhraný zápas padesát korun.“

Plzeň měla v první půlce sedmdesátých let 20. století domácí prostředí na antukovém hřišti ve Štruncových sadech. Na vítězný zápas o titul s Prešovem v roce 1974 tam dorazilo přes pět tisíc diváků. Jinak chodilo od tisíce do dvou tisíc lidí.

V Prešově se vyhrát nedalo

„Titul jsme mohli získat už o rok dřív, hráli jsme o něj v Prešově a potřebovali jsme remizovat,“ vysvětluje  Vladimír Jarý. „Jeli jsme tam vlakem už v sobotu. Mělo se hrát v neděli v deset třicet dopoledne a měla u toho být televize. Ale vykukové v Prešově nechtěli, aby se zápas vysílal, aby celá republika viděla, co tam s námi provedou. Tak ráno pustili hydrant a vodou zaplavili hřiště. Rozhodčí řekli, že se na něm nedá hrát, a televize odjela. Utkání se odehrálo odpoledne a rozhodčí nás poškodili. Prohráli jsme sedmičkou v poslední minutě. V Prešově se prostě vyhrát nedalo stejně jako v Košicích a Michalovcích. V Košicích na nás jednou diváci dokonce naházeli všechno, co měli po ruce. Hlavně odpadky.“

Titul se sezóny 1973/74 se stal pro pamětníka vrcholem na tuzemské scéně. O dva roky dříve se dočkal největšího úspěchu na mezinárodním poli. Československo se v roce 1972 účastnilo v Mnichově historicky prvního házenkářského turnaje na olympijských hrách.

„Olympiáda byla v září, od ledna jsme jezdili na soustředění ve sportovním centru v Nymburce, deset dnů jsme trénovali tam a na tři nás pouštěli domů,“ poznamenává Vladimír Jarý. „Před olympiádou už to bylo hodně těžké. Někdy jsme si lezli na nervy, házená je hodně kontaktní  sport a jiskřilo to mezi námi taky na hřišti. Ale když trenér Vícha viděl, že začíná být zle, pustil nás domů i mimo plán.“

Odmítli párky, po nichž rostly psovi svaly

Začátek sedmdesátých let přinesl rozmach dopingu hlavně v komunistickém východním bloku. Otěže třímaly Německá demokratická republika (NDR) a Sovětský svaz. Také pro Československo a další totalitní země však představovaly sportovní úspěchy důležitý opěrný bod v propagandistické válce se svobodným západním světem. 

„Nejlepší podpůrné prostředky měli východní Němci, ale zbytek dávali i k nám. Nemluvím o házené a nechci nikoho nařknout, ale hlavně těžcí atleti, koulaři, diskaři nebo vzpěrači podpůrné prostředky brali. Pomáhaly jim k růstu svalů a tehdy se to nepovažovalo za přestupek,“ prohlašuje Vladimír Jarý. „My v házené jsme tolik síly nepotřebovali, spíš rychlost a dynamiku, tak jsme nic neužívali. Ale nutili nám fortifikovanou stravu. Už samotný název říká, oč se jedná. Nabízeli nám fortifikované párky v konzervách, Nikdo z nás je nejedl. Kamarád si ale párky bral, vozil je domů a dával psovi. Rostly mu pak svaly a byl úspěšný na výstavách.“

Na mnichovskou olympiádu nejeli házenkáři s medailovým očekáváním, poněvadž družstvo bylo mladé a bez velkých hvězd. „Měli jsme ale ohromnou chuť a chytrý trenér Vícha poskládal mužstvo z obětavců ochotných hodně dřít,“ vzpomíná Vladimír Jarý, „Ve skupině jsme porazili Tunisko, remizovali s Islandem a prohráli s NDR. V semifinálové skupině jsme vyhráli 15:12 se Švédskem. Hráli jsme s nimi pátého září, kdy Palestinci přepadli a unesli izraelské sportovce.“

Vyfotil teroristu, který zajal izraelské olympioniky

Palestinci zaútočili na dům izraelské výpravy asi v půl páté ráno. Dva Izraelci se jim nevzdali, bojovali s nimi  a únosci je zastřelili. „Viděl jsem domek, kde bydleli Izraelci. Stál kousek od nás a šli jsme se tam během dne podívat. Jeden z únosců chodil venku se samopalem, vyfotil jsem si ho a fotku mám pořád doma na diáku.“

Nehledě na dva zmařené životy a na zadržování izraelských rukojmí olympiáda pokračovala a Čechoslováci nastoupili odpoledne do vítězného utkání se Švédskem. Při zpackané noční osvobozovací akci na mnichovském letišti, kam se Palestinci se zajatými Izraelci přesunuli z olympijské vesnice, však zahynulo devět izraelských rukojmí, jeden německý policista a pět Palestinců.

„Po masakru na letišti se přerušila olympiáda. Říkali jsme si – Porazili jsme Švédy, konečně máme body, ale co bude dál?“ líčí pamětník. „Předseda Mezinárodního olympijského výboru Avery Brundage nakonec prohlásil, že teror překonáme a olympiáda bude pokračovat.“

Na Olympijském stadionu v Mnichově se konala velká tryzna za oběti teroristického útoku. Českoslovenští sportovci na ní však scházeli kvůli rozhodnutí Sovětského svazu, který podporoval Palestince v blízkovýchodním konfliktu s Izraelem. „Cítil jsem se kvůli tomu hrozně,“ dodává pamětník.

Lítal jsem mezi nimi, byla to velká pranice

Necelé dva dny po krveprolití na mnichovském letišti šli Čechoslováci 8. září do boje se Sověty o olympijské finále. „V hrozně vyhecovaném zápase jsme na Rusy nasadili agresivní vysunutou obranu do špičky. Hrál jsem při ní na hrotu s úkolem zajišťovat dva jejich střelce. Lítal jsem mezi nimi a byla to velká pranice. Naši brankáři chytili tři sedmičky, mně se povedlo dát jednu branku z rychlého protiútoku. Vyhráli jsme 15:12 a postoupili do zápasu o zlato s Jugoslávií. Jasně jsme ho prohráli, hlavně kvůli špatnému začátku.“

Podle Vladimíra Jarého komunistický režim úspěšné sportovce podporoval a poskytoval jim výhody. Jako reprezentant dostal přednostně byt a zavedli mu do něj telefon. „Manželka se z něj strašně radovala, měli jsme ho jako jediní v baráku,“ prozrazuje.

Po Mnichovu už nemusel chodit do fabriky

Po úspěchu na olympiádě si Vladimír Jarý prosadil, aby se mohl živit  pouze házenou. „Šel jsem tehdy za podnikovým ředitelem Škodovky, aby mě, Vladimíra Habra a Jindru Krepindla zařadil do skupiny mezi fotbalisty a hokejisty, kteří nechodili do práce,“ uvádí pamětník. „ Další naši spoluhráči ale nebyli profesionálové, což jsem si neuvědomoval. Vadilo jim, že musí do práce a my ne.  Ale myslím, že jsme to zvládli, klukům všechno vysvětlili a partu jsme si udrželi.“

Trojice stříbrných olympioniků pobírala mzdy přibližně na úrovni vedoucích pracovníků Škodovky. Ale ve srovnání s hráči z hokejové nebo fotbalové reprezentace, kteří si vydělali až pět a půl tisíce korun, se měli hůře.

Po mnichovské olympiádě se československým házenkářům dál dařilo. Na mistrovství světa 1974 ve východoněmeckém Karl-Marx-Stadtu odcestovali v nejlepší formě a v nejlepším složení hráčů.

„Odborníci nás považovali za favority, vyhráli jsme skupinu, ale po postupu z ní jsme bohužel nečekaně prohráli s Poláky, což nás zkosilo, a byli jsme až šestí,“ podotýká pamětník. „Na další olympiádě v Montrealu 1976 jsme skončili sedmí. Před olympiádou jsem se zranil a problémem bylo, že po neúspěchu na mistrovství světa požadovali slovenští funkcionáři, aby v olympijském týmu bylo víc Slováků bez ohledu na výkony. Trenér Vícha musel dělat ústupky, zatímco v Mnichově si ještě prosadil, že do mužstva vezme jen tři Slováky.“

Po montrealské olympiádě se Vladimír Jarý s reprezentací rozloučil, v prvoligové Škodovce vydržel nicméně ještě tři roky. Pak nastoupil do práce. V roce 1984 se začal věnovat trénování dětí a náborům talentů.

Trénoval v Bavorsku a dali mu i dobrou práci

Sametová revoluce mu udělala radost, i když pouze jako divákovi.  V roce 1991 získal trenérské angažmá v Bavorsku, v menším klubu těsně za hranicemi s Československem. V Německu za čas sehnal rovněž práci.

„Stavěli jsme haly z obvodových pórobetonových panelů. Na peníze šlo o mou nejlepší éru. Ve firmě mně dávali 2900 marek měsíčně, za trénování dalších 600 marek,“ prozrazuje. „Ale hlavně se ke mně Bavoráci chovali velice fajn. Tak, jak jsem v Česku nikdy nepoznal. K jejich uznání mi hodně pomohla medaile z Mnichova. Trénoval jsem tam dvacet tři let.“

Cena za úspěch? Umělé klouby

Dcera Vladimíra Jarého a jeho manželky hrála volejbal a reprezentovala Česko na mistrovství světa juniorek na Slovensku. Pak odešla studovat do USA, kde se provdala za profesionálního hráče amerického fotbalu McKenzieho. Ve Spojených státech získala bakalářský titul. Po šesti letech se však s manželem rozvedla. S dcerou se vrátila do Česka, kde žijí už devět let.

„Vnučka chodí na sportovní gymnázium a hraje volejbal stejně jako její matka,“ dodává Vladimír Jarý. Když se ohlíží za svou sportovní kariérou, poznamenává: „Vždycky mě bavilo dělat něco s míčem a mým motorem bylo dostat se někam dál a dál a dál. Výsledkem není bohužel jen olympijská medaile, ale i umělé klouby.“