kapitán v. v. Jaroslav Hrásský

* 1923

  • „Tam v takových písčitých březích začali nejdříve ruští zajatci vykopávat jámy. A později i to samotné židovské obyvatelstvo vykopávalo ty hroby, a když byly vykopané, tak je přinutili se postavit nad nimi a normálně je stříleli, pak přiváželi další skupiny, a když ty jámy byly plné, tak je ti zajatci zahrabávali.“

  • „Sovětský režim byl zlý, ale když jsme se dozvěděli, co představuje ten hitlerovský, tak to zlo tam bylo mnohem větší. A nám nezbývalo, než si vybrat mezi dvěma zly to menší.“

  • „Vlastně jsem ten začátek války viděl skoro současně s tím, jak jsme to uslyšeli v rozhlase. V rozhlase hlásili, že byl bombardován Kyjev a Žitomír. A právě bombardování toho Žitomíru jsem já osobně viděl. My jsme bydleli šest kilometrů od letiště a v šest hodin ráno jsem zaslechl hluk neznámých letadel – ten zvuk byl úplně jiný než letadla sovětská. Když byli nad letištěm, tak se od letadel odlepovaly mraky bomb a za nějaký čas byl slyšet rachot.“

  • „Přivedli tam koně a zastřelili ho tak, že se prostřelila nějaká tepna, z které potom tryskala krev. A ten důstojník, který mluvil česky, nastavil kornout z papíru, nastavil ho, že se naplnil krví, a potom to vypil.“

  • „Čili – jednotlivec bojovat proti tyranii nemůže, může se jenom obětovat. A proto většina lidí se tomu podrobí a žije tak, aby nečinili zlo jiným, ale aby mohli existovat. A to je osud nás všech.“

  • „My jsme bydleli v takové čtvrti, která byla jakoby internacionální. Tam bylo více Čechů, Poláků, Němců než Rusů a Ukrajinců. A ty místní Němci už věděli, že se blíží německé jednotky. Tak z jejich iniciativy skoro všichni šli k silnici a vítali Němce.“

  • „Když jsem se dozvěděl o existenci československé jednotky, tak jsem zažádal, abych k ní byl převelen. Ovšem velení naší jednotky to kategoricky odmítlo. S tím, že stejně po válce žádná československá armáda nebude. Že všude, kam vstoupí sovětská armáda, tak už žádná jiná nebude. Pochopitelně že já jako voják proti tomu nemohl nic dělat.“

  • „Každý zkrátka žil z těch malých záhumenků a to byl takový obraz života až do konce války. A myslím si, že i ještě hodně dlouho po válce.“

  • „Když jsme projížděli ty větší města, tak poprvé ten ruský voják uviděl, jak v těch větších městech v létě normálně děvčata chodí v krátkých kalhotech. To v Rusku v té době neuvidíte – tam na ulici v krátkých kalhotech mohl člověk vidět jen nějakou lehkou ženskou.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 28.10.2008

    (audio)
    délka: 01:47:12
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

„Sovětský režim byl zlý, ale když jsme se dozvěděli, co představuje ten hitlerovský, tak to zlo tam bylo mnohem větší. A nám nezbývalo, než si vybrat mezi dvěma zly to menší.“

Jaroslav Hrásský - 1945
Jaroslav Hrásský - 1945
zdroj: Pamět národa - Archiv

Pan Jaroslav Hrásský se narodil v roce 1923 v Žitomíru na Volyni. Jeho rodiče měli obchod se smíšeným zbožím, který jim však byl po bolševické revoluci zkonfiskován. Pan Hrásský vychodil základní školu, poté nastoupil na střední průmyslovku. Právě v den předávání vysvědčení jej zastihl začátek války. Poté byly školy zavřeny, bylo málo práce, tak se žilo z toho, co se vypěstovalo na záhumenku. Žitomír byl bombardován. Prchali z něj komunisté a lidé židovské národnosti, na které po příchodu Němců mohla čekat jen smrt. Žitomír byl městem různých národnostních menšin, které na sobě cítily Sověty páchané křivdy, a tak není divu, že mnoho lidí německé jednotky vítalo. Pan Hrásský nakonec dostal možnost dostudovat poslední ročník školy, po jejímž ukončení v roce 1944 se přidal k postupující Rudé armádě. Doba to byla velmi divoká, takže oficiálně se stal členem armády až asi půl roku poté. Později zažádal o přeložení do československé jednotky, což mu bylo zamítnuto. Stejně tak byla zamítnuta jeho již poválečná žádost o ukončení činnosti v armádě a o studium na vysoké škole - pan Hrásský měl totiž diplom psaný ukrajinsky a německy, a ten Rusové odmítli uznat. V armádě pracoval především jako elektrotechnik a byl nucen tam sloužit až do roku 1947. Poté byl propuštěn a posledním transportem se dostal do Československa, kam již mezitím emigrovali jeho rodiče. Po válce se uplatnil ve výrobě měřičů radioaktivity v Jáchymově.