Vladimír Holman

* 1929

  • „Pak bylo strašné, když byl ten atentát na Heydricha, v tu dobu prakticky obsadili celou Libeň. Dokonce se člověk bál stát u okna. V sousedství matka s kočárkem šla k oknu. Někdo na ni promluvil a pohyb naštěstí nedokončila, když přišla střela. Pak začali střílet lidi na střelnici v Kobylisích… Člověk se prostě nesmírně bál. Pokaždé byla nějaká vyhláška, kdo byl všechno popraven. Když potom člověk viděl ty Lidice, Ležáky… Prostě působilo to takový ten stav, jako když na sobě máte deku.“

  • „Bylo to různé. Nemohu říct, že by všichni Němci, které jsem tam poznal, byli nacisté. Samozřejmě, že ten Hitler je potom zblbnul. Vzpomínám, že jsem chodil do Králík do houslí. Tak to bylo vždycky: Ein, zwei, drei… Pak zavolal kluka, aby mi to překládal. Ale to už tam skutečně byli lidé dost s těmi henleinovci. To znamená ty bílé ponožky, padací kalhoty, košile, kloboučky… Takže to se tam vytvářelo, ale bylo to spíš ve městech, na vesnicích tolik ne.“

  • „Když zemřel Gottwald, protože to byl velitel armády, tak byl ve vojenském a byla udělána vojenská přehlídka. Ta rakev vyjížděla z Hradu, měla průhledné víko, takže tam bylo vidět. Šel jsem se podívat a na Pohořelci jde takhle matka s holčičkou, ta se na něho dívá a pak spráskne ruce a říká: ,Mami, Sněhurka tady jede!‘ Máma ji vzala a letěla… Protože to byl samozřejmě samý fízl okolo…“

  • „Nezapomenu na jeden okamžik. Byly tam barikády. A ti Němci potřebovali odjet. Chtěli se dostat přes Prahu k Američanům. Takže zašli do krytu – to věděli, že lidi jsou v krytech – aby ty barikády začali odstraňovat. A ještě dneska cítím, jak přišel voják, dal mi kvér na záda, tátovi taky… Tak jsme vyšli ven. Vidím tu mámu ustrašenou, jestli nás nezastřelej. A vyjdeme ven a proti nám leží za kulometem voják a míří na nás. Tak jsme šli, odklidili jsme to, oni prošli a dali pokoj.“

  • „My jsme bydleli u té hlavní trati mezi hlavním nádražím a Vysočany, poblíž Balabenky. Jednou jsme tam viděli jezdit vlak, koukáme, co to je, a on to byl ten pancéřový vlak. Vyšli jsme a najednou přišel výstřel. Byla tam potom prostřelená střecha. Tak jsme pak zmizeli do krytu. Ale ještě si vzpomínám, jak jsme takhle šli a tam jeli čtyři četníci. Jeli na ten vlak, zneškodnit ho. Když je ale uviděli, udělali prsk, prsk a bylo po policajtech.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    V Praze, 15.10.2009

    (audio)
    délka: 02:59:13
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Nevím, že bych měl na období války byť jedinou hezkou vzpomínku. Bylo to strašné.

portret3.jpg (historic)
Vladimír Holman
zdroj: Dobová archiv V. Holmana, současná Jan Kotrbáček

  Vladimír Holman se narodil 12. května 1929 v Oseku. Po dvou letech se s rodiči stěhoval do Žebráku a nakonec po dalších dvou letech do Prahy-Libně. Velkým zážitkem jeho dětství byla aktivní účast na všesokolském sletu v roce 1938. Zvláštní kapitolu v jeho životě tvoří předválečné pobyty v Orlických horách, kde otec pracoval jako řidič při budování tamního pohraničního opevnění, Vladimír s maminkou tam s ním často o prázdninách pobývali. Naopak bolestným zážitkem bylo obsazení Prahy wehrmachtem 15. března 1939. Na válku v Praze, plné teroru a strachu, nevzpomíná Vladimír Holman s lehkostí. Poznal, co to znamená mít německou zbraň ve svých zádech, byl svědkem zabíjení a bombardování. Po válce se stal specialistou v oblasti elektrotechniky. Zažil propuštění ze zaměstnání pro tzv. ideovou neuvědomělost, poté musel svízelně hledat nové zaměstnání. Dnes vede spokojený život plný cestování a hudby.