Lubomír Gižický

* 1933

  • „Než soud začal, tak přijel obhájce ex offo a prohlásil: ,Synku, máš to složité. Oni tě asi pověsí.‘ Řekl mi naprostý nesmysl. Měl jsem osmnáct a o právu jsem neměl žádný tušení. V květnu mě zavřeli a v červenci jsem měl osmnáct. A na podzim mě teprve soudili. Bylo s podivem, že mě brali jako mladistvého, že jsem činnost spáchal ještě v době mladistvé. Čili proto jsem dostal jen šest roků. Strýc, který byl jen účastníkem, dostal devět roků, protože celou tu věc jsem řídil a vedl já.“

  • „Dělal jsem zkoušky na průmyslovku. Jenomže jsem dostal odpověď, že jsem nebyl přijat. Tak jsem se ptal jednoho tamějšího profesora, který bydlel vedle nás a s jeho synem jsem kamarádil, a on mi odpověděl, že můj otec není dělnického původu a že je technický úředník, a proto nemám nárok. Takže jsem se vyučil u Československých stavebních závodů jako stavební zámečník. Nemám už ale výuční list, to už na mě nevyšlo, protože tehdy jsem se rozhodl utéct za hranice. Bratr mojí maminky, můj strýc, byl mnohem mladší než moje maminka, tak s ním jsem se dal dohromady a domluvili jsme se, že zmizneme za hranice. Když jsme to domluvili, tak to bylo v takové době přípravy a já jsem se setkal s jedním spolužákem z pokračovací školy, nějakým Janem Krejčím. Slovo dalo slovo a já jsem mu říkal, že mizím, že už tady nebudu. Doporučil mi, že by nebylo špatný, abychom něco vyvedli, ať v tom zahraničí máme nějaké renomé. Tak jo, tak jsme s mým strýcem domluvili, že v cementárně ve Vítkovicích, kde strýc pracoval, že tam uvolníme šrouby na nějakém elevátoru, který transportuje cement, protože cement byla v té době strategická surovina. Žádné výbušniny, nic takového, ale prostě povolíme šrouby, kterými ten elevátor drží, a když se to rozjede, tak to spadne a zdržíme výrobu.“

  • „Potom, když už výslechy skončily, tak mě posadili do kanceláře k takovýmu pro mě tenkrát staršímu chlapovi. On měl tenkrát něco kolem padesátky. A vím, že kouřil faju a klepal do stroje a psal protokol. Teď sebral jeden ten papír, dal mi ho a řekl: ,To mi podepíšeš.‘ Já jsem se díval a tam bylo napsáno, že se mnou bylo zacházeno slušně. Říkal jsem, že tohle nemůžu podepsat. ,Nemusíš, jak chceš.‘ Zmáčknul knoflík, přišli hoši a hodili mě do sklepa. Bez bot. Jenom v ponožkách, kalhotech a košili, do takové místnosti pod schodama, která byla o trošku větší než to křeslo. Jak dlouho jsem tam byl, to nevím, protože tam byla absolutní tma. Nevím, jak dlouho, ale bylo to delší dobu. Napřed mě strašně studil ten beton, ale potom už to přestalo bolet. Pak mně bachař donesl trochu melty a půl krajíčku chleba. Já mu říkám: ,Vyřiďte, že to podepíšu.‘“

  • „Tři měsíce. Přitom všechno věděli. Nechápu, proč to všechno muselo být. Potom mě v Tišnově dávali doktoři dohromady, protože já měl nohy takhle. Vůbec nic jsem neobul. Prostě mně strašně otekly nohy. To byl důsledek výslechu na StB. Když potom definitivně skončily výslechy, tak jsem měl roztlučený paty. Moc se o tom nechci bavit. Já totiž dodnes nevím, kdo mě mlátil, kdo mě vyslýchal. Oni mně nasadili v kobce brýle na horské slunce, který byly naprosto neprůhledné. Teď mě vedl bachař za ruku a dovedl mě do nějaké kanceláře a tam mě posadil na židli, ruce dozadu, želízka a teď jsem byl fackovací panák. Pořád se mě na něco vyptávali. A já jsem pořád říkal: ,Nic nevím. Vždyť vy všechno víte. Vždyť vám to musel ten Krejčí všechno říct.‘ Tak to trvalo tři měsíce, ty výslechy.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Ostrava, 31.10.2013

    (audio)
    délka: 02:09:35
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Máš to složité, synku, asi tě pověsí

Lubomír Gižický
Lubomír Gižický
zdroj: archiv pamětníka

Lubomír Gižický se narodil v roce 1933 v Ostravě–Zábřehu. Po převzetí moci komunistickou stranou ho s odvoláním na třídní původ nepřijali na průmyslovou školu. Společně se strýcem proto plánoval útěk na Západ. Při jeho organizování se Lubomír o útěku zmínil i jednomu spolužákovi, který byl ale tajným spolupracovníkem StB. Spolužák navrhl, aby před odchodem provedli sabotážní akci ve vítkovické cementárně, a tím si vylepšili svou pozici v zahraničí. Když pak 19. dubna 1951 vnikli do objektu cementárny, hned je zatkla státní policie. Lubomír pak prošel drastickými výslechy na StB v Moravské Ostravě. V době vniknutí do cementárny byl ještě nezletilý, a tak si za trestný čin velezrady, pokusu o sabotáž a trestný čin vyzvědačství odnesl od soudu na tehdejší dobu relativně nízký trest šesti roků vězení. Čtyři roky pak strávil ve výchovném ústavu pro mladistvé delikventy v Zámrsku, než byl propuštěn na amnestii prezidenta republiky. I po propuštění s sebou nesl cejch nepřítele socialistického zřízení, a když po vojně podepsal vstup do armády, byl krátce poté ve vykonstruovaném procesu degradován a vyhozen. Potom byl až do penze zaměstnán u Pozemních staveb Ostrava, kde se nakonec vypracoval až na místo vedoucího celé dopravy pozemních staveb. Dnes žije stále v Ostravě.