Berta Fišarová

* 1941

  • „Nakonec přišlo z okresu, ze zemědělské správy, že se musí zakládat brigády socialistické práce. Nastal ten paradox, že to nikdo nechtěl vzít, a tak prý že to mám vzít já. Tak já, dcera ‚kulaka‘, která se nedostala nikam, ani do zemědělské školy, jsem dělala vedoucí brigády socialistické práce. Na kravíně nás bylo dvanáct ženských. Šest a šest na každou směnu, ranní a odpolední. Tak jsme to všechny podepsaly, že jsme v brigádě, a náš vedoucí zootechnik s tím neměl starosti. Bál se, že mu to nikdo nepodepíše, protože na něj byl taky dělaný nátlak, že to musí být založené. Musely jsme uzavírat závazky a ty jsme vždycky splnily. A když jsme je nesplnily, tak se to udělalo tak, že byly splněné. My jsme byly docela zodpovědné ženské. Staraly jsme se o to docela poctivě, nic jsme nevynechávaly. Podmínky už byly docela uvolněné. Po roce 1968 už to bylo i v zemědělství lepší.“

  • „Protože situace se vstupem do družstva už byla tak vyhrocená, že naši vstup do družstva už podepsali a s nimi všichni velcí hospodáři ve vesnici. Od nás odvedli krávy do společného ustájení a k nám do prázdných chlévů navezli prasata a maminka je musela krmit. Na to, že má doma dvouměsíční mimino, se nebral žádný ohled. Takže maličkou sestru jsem dostala ve svých patnácti letech na starost já. Další rok se začalo družstvo pomalu rozjíždět a já dostala na starost skupinu ženských a pracovaly jsme na poli. Za osm hodin byla jedna jednotka a v ten rok bylo za jednotku deset korun. Dělaly jsme podle potřeby. Vydělaly jsme si tak jednu a čtvrt jednotky za ten den. Když mi pak bylo osmnáct let, tak přišli agitátoři z Nového Veselí, kde byla založená strojní traktorová stanice, a že potřebují ženy traktoristky. Bylo to nařízení, protože v Sovětském svazu se traktoristky osvědčily, a proto se vyučí i u nás. Byla jsem nadšená, že ze mě bude traktoristka a že se tam přihlásím. Jenže náš tatínek mi to zhatil: ‚Žádná traktoristka z tebe nebude, já nepustím děvče do takového podniku!‘, a bylo to.“

  • „Já ale nechtěla být doma, chtěla jsem být učitelkou. Na rodiče jsem naléhala, ať mi najdou nějakou školu, ať mě do ní přihlásí a že se budu chtít učit a budu chtít učit i děti. Jenomže k tomu bylo třeba povolení od obce z národního výboru. Jenomže to jsem nedostala, protože jsem byla dcerou ‚kulaka‘. Brečela jsem a prosila, abych mohla třeba do zemědělské školy. Měla jsem babičku, která se sem na Vysočinu přivdala od Čáslavi, a protože věděla, že v Čáslavi je zemědělská škola, tak se tam rozjela a že mi to vyřídí. Došla za ředitelem, vzala moje vysvědčení z osmiletky. Měla jsem vyznamenání, a tak mě vzal, že mohu nastoupit v září. Jenomže musel být souhlas z národního výboru, a ten byl zamítavý. Ředitel se pak omlouval, že bez doporučení mě vzít nemůže, protože by ho to stálo okamžitý vyhazov. Měl přísný zákaz brát do školy vesnické děti ‚kulaků‘.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Velká Losenice, 27.12.2015

    (audio)
    délka: 31:11
    nahrávka pořízena v rámci projektu Soutěž Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Jako dcera kulaka jsem nesměla studovat

Berta Fišarová, b. Plevová
Berta Fišarová, b. Plevová
zdroj: soutěž

Berta Fišarová, rozená Plevová, se narodila 7. září 1941 ve Velké Losenici nedaleko Žďáru nad Sázavou. Byla prvorozeným dítětem sedláků Josefa a Pavlíny Plevových, kteří vlastnili větší hospodářství. V padesátých letech rodina odolávala nátlakům ke vstupu do jednotného zemědělského družstva (JZD), které ve Velké Losenici vzniklo v roce 1952. Do družstva nakonec vstoupili v roce 1956. Berta v roce 1955 absolvovala základní školu s vyznamenáním. Chtěla studovat a být učitelkou, avšak jakožto dcera „kulaka“ studovat nesměla, z politických důvodů ji nevzali ani na střední zemědělskou školu. V roce 1960 se provdala za Josefa Fišara, syna sedláka ze sousedství. Až do důchodu pak pracovala v JZD v kravíně. Když syn studoval na vysoké škole v Olomouci, měla obavy, aby ho nevyhodili ze školy z politických důvodů a nestihl ho podobný osud jako pamětnici samotnou. Po sametové revoluci a změně režimu se rodina dočkala restituce, ale po smrti manžela už si Berta netroufla začít hospodařit jen sama.