Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Berta Fišarová (* 1941)

• narodila se 7. září 1941 ve Velké Losenici

• její rodiče Josefa a Pavlína Plevovi vlastnili větší hospodářství

• v padesátých letech rodina odolávala nátlakům ke vstupu do JZD

• do družstva nakonec vstoupili v roce 1956

• v roce 1955 absolvovala základní školu s vyznamenáním

• z politických důvodů nemohla studovat

• celý život pracovala v JZD v kravíně

• po sametové revoluci se rodina dočkala restituce

Selský stav je odjakživa vázaný na půdu a její obdělávání. Spojení s přírodou a cit pro pěstování plodin byla jedna z nejdůležitějších vlastností rolníka. Skrze tyto vazby se utvářely a upevňovaly tradice a obyčeje, které se předávaly z generace na generaci. Celý život sedláka prostupovala tvrdá práce, ale zabezpečení živobytí pro sebe a budoucí generace bylo zásadní. V tomto prostředí vyrůstala Berta Fišarová, jejíž rodinu v padesátých letech 20. století tvrdě zasáhla násilná kolektivizace zemědělství.

Válka rodinu naštěstí nepoznamenala

Berta Fišarová, rozená Plevová, se narodila 7. září 1941 ve Velké Losenici nedaleko Žďáru nad Sázavou. Berta byla prvorozeným dítětem sedláků Josefa a Pavlíny Plevových. Ti vlastnili třetí největší statek v obci, s výměrou asi 35 ha, a měli povinnost zabezpečovat rostlinnou výrobu. Válka je naštěstí nijak nepoznamenala.

Vzpomínka na válečné období, která Bertě uvízla v paměti jako malému děvčátku, se týkala nařízení o zatemňování oken. Z obecního úřadu přišel příkaz, že v celé vesnici se nesmí v noci svítit, neboť hrozilo nebezpečí náletů nepřátelských letadel. Celá vesnice tedy se strachem zatemňovala okna dekami a večery trávili jen při světle jedné svíčky.

Další dětská vzpomínka pochází už z konce války z roku 1945. Jako čtyřletá holčička běhala po dvoře na statku mezi koňmi, se kterými přijeli vojáci Rudé armády. Bertina babička měla o vnučku samozřejmě starost, aby jí koně neublížili, ale sovětští vojáci Bertu vzali mezi sebe a posazovali ji na koně.

Rudoarmějci dorazili do Velké Losenice 10. května 1945 v půl páté odpoledne s těžkými železnými povozy. Usídlili se na největších statcích ve vesnici. Velitel oddílu požadoval po panímámě teplou vodu, aby se mohli umýt a oholit. Za to jim vojáci nasypali do mísy žlutý nečištěný cukr, kterého bylo v té době nedostatek. Oddíl se ve Velké Losenici zdržel dva nebo tři dny a pak se vydali na východ, domů.

Podle toho, co se dochovalo v paměti losenických obyvatel, když přišly zprávy o tom, že oddíly Rudé armády budou procházet Velkou Losenicí, partyzánská brigáda Mistra Jana Husa rychle zareagovala. Od roku 1931 v obci fungovala firma Družstevní lihovar a spojené podniky ve Velké Losenici společenstva s ručením omezeným. Partyzáni, kteří se pohybovali v hustých lesích obce Polnička a Cikháj, jedné noci vypustili celý lihovar ze strachu, aby ruští vojáci z radosti z vítězství nepožili více, než by snesli, a nevystříleli celou vesnici.

Konec války chtěla celá vesnice oslavit, ale při práci na poli a následných žních nebylo času nazbyt. Proto se oslava konce války a dožínková slavnost spojily v jedno.

Z naší obce nikoho nevystěhovali

V únoru 1948 se k moci dostali komunisté, kteří postupně likvidovali prosperující statky, jejichž majitele vláda označovala za „kulaky,“ tedy tzv. „vesnické boháče“, kteří tím, že nechtěli předat pozemky JZD, dle tehdejší rétoriky „bránili postupující socializaci vesnice a kolektivizaci zemědělství“. Byli tehdy označováni za třídní nepřátele.

Jednotné zemědělské družstvo (JZD) vzniklo ve Velké Losenici v květnu 1952 a z počátku ho tvořili malorolníci a bezzemci, takže neměli dostatek půdy, kterou naopak vlastnili velkostatkáři. Ti odmítali dát svá hospodářství do rukou JZD a porušit rodinnou tradici předávání gruntu z otce na syna. Stát je k tomu nutil vydíráním a vysokými povinnými dodávkami, které byly často likvidační. Za jejich neplnění sedlákům hrozila peněžní pokuta, vězení či vystěhování. Do vězení se mohly dostat i ženy. Z Velké Losenice vězení neunikla ovdovělá sousedka Plevových, či paní, jejíž nemocný manžel do vězení nemohl nastoupit kvůli tuberkulóze.

V sousedních vesnicích ale byla situace horší. Rodiny ze statků komunisté násilně vystěhovávali, jejich pozemky a majetky vyvlastňovali. Do nově založených státních statků dosazovali vyhoštěné, tzv. „kulaky“ z jiných krajů.

Tento osud Velkou Losenici naštěstí nepotkal. „U nás v rodině se traduje, že prý stačil jeden podpis z okresního národního výboru a celá rodina by byla vystěhována na státní statek v jiném kraji. Jediné štěstí bylo, že ve vesnici všichni velcí hospodáři a straničtí funkcionáři byli přibližně ve stejném věku a znali se už od dětství. Proto uměli držet pospolu i v těchto časech a vzájemně se podpořit. To bude nejspíš důvod, proč z obce Velká Losenice nebyl nikdo vystěhován,“ vypráví Berta.

Všichni jsme nakonec vstoupili do JZD v roce 1956

Přesto i rodinu Plevových a další sedláky kolektivizace tvrdě zasáhla. Když ani pět let po založení družstva nikdo z velkých sedláků nechtěl připojit svá pole k družstevním, komunisté do Velké Losenice nasadili straníka z blízké obce Hamry nad Sázavou, aby udělal v obci „pořádek“.

Domovní prohlídka u neplničů dodávek odhalila u rodiny Fišarových ze sousedství schované mléko pro výrobu másla. (Do této rodiny se později Berta přivdala). Jejich statek byl čtvrtým největším ve vsi a Josef Fišar se kolektivizaci velmi bránil. Odvezli ho do Jihlavy k výslechu, pak proběhl soud a byl potrestán šesti měsíci vězení na Borech v Plzni a peněžní pokutě za neplnění dodávek mléka.

Jeho žena tehdy nátlak komunistů sama bez muže nevydržela a podepsala členství v JZD. Josef Fišar si přinesl z vězení vážnou nemoc a zemřel v roce 1959 na selhání ledvin v jihlavské nemocnici. O zkušenostech z vězení nechtěl mluvit ani s rodinou. Říkával prý: „Na nic se mě neptejte a být tam si nepřejte!“

Zpráva o zatčení jednoho z hospodářů způsobila, že i ostatní začali vstupovat do družstva. V červenci 1956 vstoupili všichni loseničtí sedláci do JZD a družstvo postoupilo na třetí úroveň. Začaly se rozorávat meze, svážet dobytek do velkých chlévů a hospodařilo se společně.

Nikam mě nevzali, byla jsem dcera „kulaka“

Berta dokončila v roce 1955 základní školu a chtěla se dál vzdělávat. Ovšem jako dcera tzv. „kulaka“ neměla na vzdělání nárok. „Chtěla jsem být učitelkou. Na rodiče jsem naléhala, ať mi najdou nějakou školu, ať mě do ní přihlásí, že se budu učit a budu chtít učit i děti. Jenomže k tomu bylo třeba povolení od obce z národního výboru. To jsem nedostala, protože jsem byla dcerou ‚kulaka‘. Brečela jsem a prosila, abych mohla třeba do zemědělské školy,“ vypráví Berta.

Její babička jí vyjednala přijetí na zemědělskou školu v Čáslavi. „Vzala moje vysvědčení z osmiletky. Měla jsem vyznamenání, a tak mě ředitel vzal, prý mohu nastoupit v září. Jenomže musel být souhlas z národního výboru, a ten byl zamítavý. Ředitel se pak omlouval, že bez doporučení mě vzít nemůže, protože by ho to stálo okamžitý vyhazov. Měl přísný zákaz brát do školy vesnické děti ‚kulaků‘,“ vypráví Berta, která tedy ve svých čtrnácti letech zůstala na statku a pomáhala vést domácnost. V květnu 1956 se do rodiny Plevových narodila další dcera jménem Blanka. Bylo to již třetí dítě manželů Plevových.

Nátlak na vstup do družstva byl tak velký, že ho Plevovi podepsali. „Od nás odvedli krávy do společného ustájení a k nám do prázdných chlévů navezli prasata a maminka je musela krmit. Na to, že má doma dvouměsíční mimino, se nebral žádný ohled. Takže maličkou sestru jsem dostala ve svých patnácti letech na starost já,“ vzpomíná Berta.

Po vzoru SSSR hledali ženy traktoristky

Další rok se začalo družstvo pomalu rozjíždět a Berta dostala na starost skupinu starších žen, s nimiž pracovala na poli. „Za osm hodin byla jedna jednotka a v ten rok bylo za jednotku deset korun. Dělaly jsme podle potřeby i déle než osm hodin a vydělaly jsme si tak jednu a čtvrt jednotky za ten den,“ vypráví Berta.

Vzpomíná, že když dosáhla osmnácti let, přišli náboráři z Nového Veselí, kde zemědělci založili strojní traktorovou stanici. Potřebovali ženy traktoristky. „Bylo to nařízení, protože v Sovětském svazu se traktoristky osvědčily, a proto se prý vyučí i u nás. Byla jsem nadšená, že ze mě bude traktoristka a že se tam přihlásím. Jenže náš tatínek mi to zhatil: ‚Žádná traktoristka z tebe nebude, já nepustím děvče do takového podniku!‘, řekl, a bylo to,“ vypráví s úsměvem Berta.

Tvrdá práce v kravíně až do důchodu

V roce 1960 bylo Bertě devatenáct let a provdala se za Josefa Fišara, který pocházel ze sousedního statku. Hned v roce 1961 se novomanželům narodil první syn Josef.

Berta, která byla zaměstnaná v zemědělství, neměla nárok na mateřskou dovolenou a se synem mohla zůstat doma jen tři měsíce, než začaly jarní práce na poli. Pak ho svěřila do opatrování své 79leté babičce. Další dítě přivedla na svět roku 1963, kdy už byla mateřská dovolená žen pracujících v zemědělství prodloužena na čtyři měsíce.

Rozrůstající se rodina jí nedovolovala odcházet do práce na celý den. Proto bylo velké štěstí, že místní JZD začalo stavět kravín, kam sváželo krávy z provizorních umístění, a Berta se mohla přihlásit na nové pracovní místo v kravíně. Zde pracovala až do roku 1995, kdy odešla do důchodu.

Vzpomíná, že každý den ve tři hodiny ráno nakrmila ve družstvu dobytek, v sedm už byla doma, aby obstarala děti. Staršího syna vypravila do školky, mladší dceru předala babičce, pak nakrmila všechna zvířata, která na statku zůstala jako záhumenka, nasekla čerstvou trávu, uvařila oběd, vyzvedla syna ze školky, navečer znovu nakrmila dobytek a tak se každý den opakoval.

Zmíněná záhumenka, kterou si na statku mohli nechat, čítala čtvrt hektaru pole, jalovici, která byla každoročně připouštěna a tele po třech rocích prodáno, dále kozu, koně, dvě prasata, králíky, slepice a husy. JZD rodině přenechalo k užívání i kousek louky, která měla nevýhodnou pozici a traktory se tam špatně dostávaly. Spolu s platem měli možnost si pořídit naturálie v podobě obilí a brambor za výhodnější cenu.

Bála jsem se, že syn nedostuduje, když nebudu v brigádě socialistické práce

Když po vzoru Sovětského svazu přišel do JZD pokyn, že členové družstva musí uzavírat závazky a založit brigádu socialistické práce, nastala otázka, kdo se ujme vedoucí pozice. „Nastal ten paradox, že to nikdo nechtěl vzít, a tak prý že to mám vzít já. Já, dcera ‚kulaka‘, která se nedostala nikam, ani do zemědělské školy, jsem tedy nakonec dělala vedoucí brigády socialistické práce. Na kravíně nás bylo dvanáct ženských. Šest a šest na každou směnu, ranní a odpolední. Všechny jsme tedy podepsaly, že jsme v brigádě, a náš vedoucí zootechnik s tím tedy neměl starosti. On se totiž bál, že mu to nikdo nepodepíše. Taky na něj tlačili, že brigádu musí založit. Znamenalo to, že jsme museli uzavírat závazky a ty jsme vždycky splnili. A když jsme je nesplnili, tak se to udělalo tak, že byly stejně splněné. Byly jsme docela zodpovědné ženské. Staraly jsme se o to docela poctivě, nic jsme nevynechávaly,“ vypráví Berta, která nechtěnou funkci vedoucí vzala také proto, že její nejstarší syn studoval na vysoké škole v Olomouci a měla obavy, aby ho „mocipáni“ ze studií nevyloučili.

Restituce a ztracené dokumenty

Sametová revoluce v roce 1989 vedla k pádu komunismu a zásadním změnám. Pozemky zabrané státem a vložené do JZD se vracely původním majitelům v restitucích. Rodinám měl být vrácen živý i mrtvý inventář, který jim komunisté před více než 35 lety ze statku sebrali. Za tu dobu se ovšem kancelář JZD více než dvakrát stěhovala a dokumenty, které obsahovaly informace o počtu a stavu majetku, se nedohledaly. Mezi občany se živě diskutovalo o tom, zda si majetek vzít, nebo ho nechat ve družstvu. Tato debata probíhala i v rodině Fišarových. Chtěli si hospodářství vzít zpátky a navázat tam, kde jejich rodiče přestali.

V roce 1991 ale zemřel Bertin manžel a ona zůstala na statku sama s nejmladším dvaadvacetiletým synem. Sami dva neměli odvahu se pustit do hospodaření, a tak rozhodli, že budou vše pronajímat.

 

Seznam literatury a pramenů:

JECH, Karel. Kolektivizace a vyhánění sedláků z půdy. Praha: Vyšehrad, 2008. ISBN 978-80-7021-902-7.

Kronika obce Velká Losenice 1945–1989 [online]. Dostupné z: http://www.losenice.cz/kronika/ dostupná k 11. 1. 2016.