Leopold Fiala

* 1917

  • „Já jsem byl zapsaný na Masarykově univerzitě v Brně a bydlel jsem na takovým dost utajeným místě u strýce, takový sklepní byt to byl, takže o mně nikdo nevěděl, ani gestapáci, ani nikdo. My jsme tam dělali ty výtržnosti. Jak byly ty studentský nepokoje, tak byly v Brně na škole a všude na ulicích taky nepokoje. Tam jsme zmlátili nějakého gestapáka a zmlátili jsme jednoho důstojníka německýho, sebrali jsme mu zbraň, teda osobní pistoli a tak. Samozřejmě, nikdo si s náma nechtěl nic začít, protože oni byli vyzbrojeni moc, oni by nás skolili kulometama lehce, no, a udělali to tak, že na nás posílali německý studenty. Vždycky horda Němců, těch kluků, školáků všelijakejch, někdy ani ne školáků, takoví obejdové němečtí. Ono to tam tenkrát bylo dost německý. Vždycky si vybrali jednoho vysokoškoláka, svalili ho na zem, zmlátili, zkopali, co se do něj vešlo, a šli na druhýho. A když jsem to viděl, tak jsem si říkal, že nemá cenu takhle skončit někde ukopanej na zemi, tak jsem zdrhl z toho Brna.“

  • „Ve Francii jsme byli hodně dlouho. Byl jsem u dělostřeleckého pluku. Když jsem ukázal ten propouštěcí list, tak mě brali za vojáka. Dostali jsme se do přístavu Agde v jižní Francii, tam bylo československý vojenský středisko, tam soustřeďovali uprchlíky z celého světa, byl tam výcvikový tábor. Odsud posílali na frontu hotový pluky. Tak jsem šel do dělostřeleckého pluku jedna, u deváté baterie jsem sloužil. Dostal jsem se až k vesničce Portel. Tam jsem sloužil dost dlouho. Hlídali jsme pobřeží, kde bylo nebezpečí, že nám Němci něco vyvedou. Francie ještě nebyla obsazená, ale nebezpečí hrozilo ze všech stran.“

  • „Pod záminkou, že jdeme na záchod, jsme se dostali ven z té nádražní budovy u té Galanty a chtěli jsme... Samozřejmě jsme hledali možnost, jak se dostat pryč. No, a trvalo dlouho, než se někdo ozval z té slovenské a maďarské strany, německé strany, to nebylo možno čekat, a taky to nikdo nečekal. Já taky ne. Když jsem viděl to pole – turčání, jak se říkalo na Moravě, takový pole s bývalou kukuřicí, nebylo posekaný, bylo to vysoký, akorát byly usekaný klásky –, tak jsem si říkal, že by snad šlo se tam dostat a někde se ukrýt, schovat. Tak jsem se domluvil s jedním klukem, kam se dáme. Já jsem říkal doprava a on, že doleva, aby nás nechytli najednou oba dva, kdyby po nás šli. Když jsem se dostal tam mezi to turčání, podařilo se mi dostat blíž k tomu poli, tak jsem si říkal, že už se mi to snad nějak podaří. Tak jsem se rozběhl, ten kluk na jinou stranu jak já a utekli jsme těm policajtům z nádražní budovy pryč. Potom nás hledali ti maďarští policajti, ale nenašli. Udělali poplach na hranicích. Vtom tam přišli ti gestapáci a ti gardisti a začali po nás všichni střílet.“

  • „Angláni z nás utvořili samostatnou tankovou československou brigádu a nasadili nás k Dunkerque. Tam jsme hlídali pevnost. Měli to dobře zajištěný. Byl to válečný francouzský přístav, jeden z nejlepších. Tam měli všechno, děla, všecku možnou výzbroj. To všechno Germáni zabavili a používali proti Anglánům a Francouzům. A my jsme je hlídali, jak to šlo, dělaly se na ně výpady, zajatce jsme vždycky přivezli, dělali jsme výslechy. Bylo to jako na vojně. Byl jsem zraněn v tom Dunkerque. Dostal jsem se do anglické nemocnice, kde jsem byl sedm měsíců.“

  • „Dostali jsme se do Anglie do Liverpoolu. Tam nás vylodili a chtěli vědět, co jsme zač, jaký máme zbraně. Když jsme odcházeli z Francie, tak jsme nemohli mít nic s sebou. Ale dali jsme na hromadu ty zbraně, co jsme nakradli Francouzům. Byla to celá baterie dělostřelecká, minomety a všechno možný. Když jsme to složili a oni to spočítali, tak říkali, že jsme nejlépe vyzbrojená armáda v Anglii.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    ČR, 12.08.2003

    (audio)
    délka: 01:34:46
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Angláni z nás utvořili samostatnou tankovou československou brigádu a nasadili nás k Dunkerque

Leopold Fiala
Leopold Fiala
zdroj: vnuk pamětníka Tomáš Mára

Leopold Fiala se narodil 15. listopadu 1917. Studoval na reálném gymnáziu v Kyjově, poté na Lékařské fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Během studia byl aktivním účastníkem studentských nepokojů. Studium ale kvůli uzavření vysokých škol dokončit nemohl. V té době se rozhodl pro zahraniční odboj a pro útěk ze země. Nejprve se dostal přes Bratislavu do Maďarska. V Budapešti ho zajali a  umístili do koncentračního tábora v Tolonzhazu. Odtud r. 1939 utekl do Jugoslávie. Zde byl také zajat, ale opět se mu podařilo utéci. V roce 1940 se dostal vojenským transportem do Francie, kde se po dokončení vojenského výcviku stal členem 1. dělostřeleckého pluku 9. baterie u Portel. Po porážce Francie putoval lodí do Anglie, kam s oddílem přivezli ukradené zbraně. Působil zde opět u dělostřeleckého oddílu. Nasazen byl u Dunkerque, kde utrpěl zranění nohy. Po rekonvalescenci, která trvala téměř do konce války, odcestoval zpět do Československa. Zde se stal členem protitankového dělostřeleckého oddílu v Žatci a působil i v dalších jednotkách. Za komunistů nebyl nijak politicky perzekuován.