RNDr. Marta Chlupáčová , CSc.

„Tak jsem byla na tom Bouzově a bylo mi pět, ještě ani ne. A tam o nějaké válce skoro nikdo nic nevěděl. Všichni byli samozásobitelé a na samozásobitele se lístky vztahovaly jenom velmi málo. Dostali přidělenou mouku, to si nemohli nechat namlít, co chtěli. Ale dědeček to řešil tím, že chodil po setmění a vezl 50 kilo obilí a mlynář mu těch padesát kilo obilí semlel a přinesl mouku, takže jsme mouky měli dost. Máslo – máslo bylo taky přiděleno minimálně, to byly příděly pro samozásobitele, které nebyly valný. Ale všichni samozásobitelé na Moravě si pomohli. Moje babička musela odevzdat máselnici, aby nestloukala máslo a všechno mléko pěkně odevzdala říši, jenomže babička měla spoustu hrnců ve sklepě na sobě na schodech, sbírala z toho smetanu a pak mě vzala za ruku a řekla: ,Pojď, jdeme stloukat máslo.‘ Šli jsme nahoru na půdu ke komínu, tam obalila tu máselnici, která byla konická a staromódní, tu obalila kabátem a stloukali jsme máslo. Když bylo máslo hotové, to byly takové krupice, ty plavaly v podmáslí, babička všechno zařídila, vzala čistou vodu, krásně vyprala to máslo a srazila ho dohromady a zformovala na čtvrtky. A já jsem nosila takhle tlusté krajíce namazané máslem! Za protektorátu! To ve městech se k tomu nikdy nikdo ani nepřiblížil, nemohl, jak? A na venkově stloukal každej, protože každej měl ještě jednu máselnici, nevím proč, ale měl. A prasata byly vždycky dvě, ne jedno. Jedno by se muselo skoro celé odevzdat, no to ne! Sádlo se odevzdávalo, sádlo takové, že se přeškvařilo, zformovalo do formy kastrolu a nechalo ztuhnout. Pak se to rychle zahřálo a vyklopilo a byla krásná forma. Tak jsme všichni odevzdávali tuto krásnou formu od jednoho prasete. Ale že byly prasata dvě, to nikdo neřekl, nikdo. Takže my jsme měli vždycky uzený maso až do května. Takhle se hospodařilo na venkově. A nikdo to nikdy neřekl, nebyly kvůli tomu žádné perzekuce. To byl Bouzov, Morava.“

„Přijely tanky, přijela motorová vozidla, přišli pěšáci. V Praze bylo všechno, pořád jsme se měli báječně – maso bylo, máslo bylo, všelijaké chlebíčky, dortíky. Tady bylo děsně dobře. Jenomže když přišla německá armáda, tak do třech dnů byly všechny krámy vymetený, protože oni měli hroznej hlad. Vím, že říkala maminka, že u ní byla jedna Němka z Porýní a vyprávěla jí, jak mají půl kila masa na měsíc, že více nemůžou dostat, že je to bída s tuky, že není nic a že je to zoufalý, že všechno jde na armádu. Tak to mi říkala maminka, že po mobilizaci jí to říkala ta Němka, která přišla z Porýní. Tak to jsem si říkala: ,No nazdar, to nás teda čekají doby.‘ Protože už tehdy jako holčičce mi bylo jasný, že když není nic, tak to je pěkně blbé.“