„Zapadlo slunce, vyšly hvězdy, já vytáhl zesilovač a celou noc tam byla Svobodná Evropa. Ovládal jsem to obrovské množství tímto vysílačem a celou noc. Ale bylo to málo připravené, skoro nic, tedy co jsem měl v hlavě. Přidala se taková skupina chlapců a děvčat s kytarou, co to zvěstovali tou písničkou. Do rána, až začalo svítat, tak už jsem byl tak unavený, už jsem neměl ani co vyprávět. Noc je krátká na Cyrila a Metoděje, noc je od deseti do čtyř.“
„Bolo nás tam asi 30 000 mladých mužov v Jáchymove, v sedemnástich táboroch sa tam striedali. Práca nebezpečná, najväčšie nebezpečie bolo to žiarenie bez akýchkoľvek ochranných prostriedkov. Keď sme odstrelili rudu, tak sme čistú rudu preberali do debničiek v tom malom prežiarenom priestore. Keď tam prišiel taký banský technik, nazýval sa kolektor, mal takú debničku ako hokejku, tak mu to žiarenie bzučalo ako Slobodná Európa. My sme v tom pracovali a preberali, normálne sme to brali do rúk. Ja som snáď zázrak, že žijem, veľmi málo nás žije, čo sme to prežili a už je nás málo, čo vieme rozprávať, lebo to už je odvtedy šesťdesiat rokov, tak to je kus histórie.“
„Na podzim pršelo, ven by psa nevyhnal. Někdy před Vánoci někdo zazvonil, jdu otevřít, stáli tam mladí lidé a že potřebují pokřtít: ,Tak pojďte, nemůžete být na tom dešti.‘ Jak jsem se otočil, tak mě jeden praštil nějakým předmětem po hlavě. Ještě jsem stihl zakřičet, tam byla se mnou na faře taková babka, a to byla moje záchrana. Jak jsem na ni zakřičel, tak zjistili, že nejsem sám, a proto utekli. Ani jsem to neohlásil, abych nedělal rozruch.“
„Fero Buzek, ktorý býval asi na vedľajšej cele v Leopoldove. Viem, že ho zobrali na vyšetrovňu, ale naspäť ho ťahali v deke. Tak ho tam dobili, často sadisticky bili ľudí, dokrvavili a potom hodili na deku a zatiahli do (cely), lebo tam sú také vychodené drevené chodby, vyhladené, dubové. A na tých ho ťahali ako na saniach, len som vedel, že ho ťahajú, šuchoce to. Otvorili celu a zabuchli za ním dvere. Až sa prebral, chudák, ten bol tak psychicky zlomený. Býval na Kvetnej ulici, na prvom poschodí, a aj keď už bolo po všetkom, v šesťdesiatom piatom, šiestom, ôsmom, teda už sa zdalo, že sa to zlepšuje, on tomu neuveril a mal paniku. Išlo auto, niekde sa točilo a zasvietilo mu do okien, on bol presvedčený, že to (oni) mu svietia, že ho odpočúvajú, vypočúvajú a sledujú. Nakoľko si túto hrôzu neliečil, tak skočil z toho prvého poschodia a zabil sa.“
„Problémom tejto 23-člennej skupiny bolo, že tam boli starí ľudia. Mladí ľudia by sme prišli k Morave ako bolo naplánované do polnoci. Ale boli tam starí kňazi, ktorí už boli chorí a už sme ich niesli od toho lesa po poliach. Boli neorganizovaní, niektorí mali aj veľké kufre, v ktorých niesli svoje osobné veci a dokonca písací stroj, čo bolo veľmi ťažké a spomalili ten pochod. Prišli sme na hrádzu, ktorá je popri Morave, aby sa Morava nerozliala, je tam veľká, asi 5 m vysoká hrádza, ku ktorej sme prišli okolo tretej nadránom. Bolo, či ísť alebo neísť. Problém bol, že Morava bola rozvodnená a voda bola aj medzi brehom Moravy aj hrádzou, takže už tam by bolo treba použiť ten jeden čln pre 23 ľudí. My sme sa rozhodovali, vedúci sa rozhodovali, či pôjdeme ďalej alebo nie, tak sa vedenie rozhodlo, že odložíme prechod, pretože cez rozvodnenú Moravu, ktorá je aspoň 40 m od brehu k druhému brehu, možno aj 50 m, sa mala natiahnuť kompa, nadviazať navoskované špagáty a popri tých špagátoch v člne sme sa mali držať toho lana a prejsť na druhú stranu. Ja som presvedčený, že neskúsení a veľmi prudká voda, že prvý čln by sa utopil aj s pasažiermi, takže to bolo dobré rozhodnutie, čo sa týka našich životov a bezpečnosti.“
„Na táboroch nesmel človek veľa vyskakovať, pretože korekcia bola veľmi tvrdá. Raz bez deky, raz bez jedla a raz bez svetla, zapchaté okno, temnica. Inak je v korekcii v lete a inak v zime. V lete sa dalo ísť až na hranu. Keď som bol v korekcii, už to bolo skoro jedno. Ležať na tých fošňách v tom betónovom bunkri bolo lepšie ako fárať do tej špiny a driny. Tak potom sme v lete aj my boli viac pánmi, predlžovali sme nástup, potom nástup na pracovisko, boli sme takí veselší, aj sa spievalo, aj to povolili. Ale v zime, keď bola korekcia studená ako mraznička, človek si musel dávať pozor. To boli oni páni situácie a my sme museli poslúchať ako hodiny.“
„Pamatuji si, že byla pobožnost živý růženec. To dnes lidé neví, co je. Růženec má 15 desátků, abychom se nemuseli modlit celý, tak se rozdělil na tři pětky a každý muž se modlil jen jeden desátek růžence – Otčenáš, desetkrát Zdrávas a potom sláva. A těch 15 mužů se tedy modlilo celý ten růženec, tomu se říkalo růže. Já na Jáchymovsku, na Rovnosti, jsem měl dvanáct komplet těchto růží – dvanáctkrát 15 mužů, kteří se denně modlili jeden desátek toho růžence.“
„Keď nás toho ôsmeho, deviateho pochytali, tak nás odviezli do Bratislavy. Hrad bol vtedy ešte zrúcanina, ale na hrade bolo vtedy Západoslovenské veliteľstvo Pohraničnej stráže, v niektorých obývateľných priestoroch. A dolu pod hradom sú také kazematy, kamenné chodby, v zime to bolo premrznuté, je to premrznuté až do júna, do júla, troška sa to zohreje a zase je to akumulátor letného tepla aj do Vianoc. Ale my sme chytili tú premrznutú časť a tam sme týždeň čakali, koho ešte chytia, koho zaistia, aby nebola nijaká informácia od nás. (Boli sme) prísne strážení, bez spánku, len posediačky, pokrm nám dávali ako vojakom a tam sme týždeň čakali. Za týždeň nás všetkých previezli ku Dvom levom na Špitálskej, tam nás zaevidovali a celá naša skupina bola úradne zaistená až 15. apríla.“
Otec Anton Srholec se narodil 12. června 1929 ve Skalici na slovensko-českém pomezí. Od mládí byl veden ke katolické víře, a proto ve 14 letech vstoupil k salesiánům, kde absolvoval gymnázium. Po roce 1948 byl salesiánský řád zrušen a Anton Srholec se rozhodl odejít přes Rakousko do Itálie, kde chtěl pokračovat v dalším studiu teologie. Přechod řeky Moravy, který organizoval salesián Zeman, se však nezdařil. Anton Srholec byl zatčen a odsouzen na 12 let ve vězení, které si odpykal v uranových dolech v Jáchymově a Příbrami. V roce 1960 byl amnestován, avšak pracovat mohl jen v dělnických profesích. Odešel do Ostravy, kde si našel místo v hutích, začal studovat angličtinu, němčinu a italštinu. V roce 1969 se dostal do zájezdu poutníků, kteří cestovali na oslavu 1100. výročí úmrtí sv. Cyrila v Římě. Zde si domluvil s přáteli, kteří měli štěstí a z ČSR emigrovali, možnost dokončit studium teologie. V Itálii strávil tři měsíce v létě 1969 a 10 měsíců mezi zářím 1970 a červnem 1971. V květnu 1971 byl vysvěcen na kněze papežem Pavlem VI. Po návratu do Československa působil pět let jako kostelník v Blumentálu v Bratislavě, pak byl povýšen a z Bratislavy odeslán do vesnických kostelů v Perneku, Velkém Záluží a Záhorské Vsi. V Perneku byl fyzicky napaden pravděpodobně spolupracovníky StB. V Záhorské Nové Vsi byl pod neustálým dohledem Pohraniční stráže. V roce 1985 se účastnil poutí na Velehrad, kde s podomácku vyrobeným tlampačem celou noc kázal poutníkům. Za to byl posléze zbaven souhlasu s vykonáváním duchovní služby a až do odchodu do důchodu v roce 1989 pracoval jako skladník. Dvakrát vystupoval na tribuně během bratislavských demonstrací v listopadu 1989. Po roce 1989 se začal starat o bratislavské bezdomovce, napsal několik knih. Zemřel 7. ledna 2016.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
