Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Miriam Rezek (* 1947)

• narozena 14. února 1947 ve Vrútkách jako Miriam Karasová

• oba rodiče se za války skrývali na Slovensku

• těhotná matka strávila šest měsíců v podzemním úkrytu ve Velké Bytči

• květen 1945 – porodila chlapce Daniela

• 1949 – rodina se vystěhovala do Izraele

• žili v Kirjat Motzkin

• po střední škole pamětnice nastoupila vojenskou službu

• vystudovala učitelství, pracovala jako učitelka

• 1969 – svatba s Jehošuou Rezkem

• vychovali dvě děti, žijí v Karmiel

Miriam Rezek vyprávěla dokumentaristce Paměti národa Jitce Radkovičové především o své mamince, která je už dlouhou dobu po smrti. Její příběh, ačkoli ho dcera zná jen z matčina vyprávění, rozhodně nemá zůstat zapomenutý. Je důležitý i proto, že bohužel není ojedinělý.

Půl roku pod podlahou

Miriam Rezek, rozená Karasová, se narodila v roce 1947 ve slovenských Vrútkách jako druhé dítě židovských rodičů, kteří přežili holokaust. Od konce léta 1944 se otec s matkou skrývali v oravských lesích a později u lidí, které matka znala z předválečné doby. „Matka byla v té době ve třetím měsíci těhotenství. V horách zůstat nemohla. Vzpomněla si na jednu rodinu, Adamikovi se jmenovali, z Velké Bytče, odkud oba s otcem pocházeli. Ti lidé souhlasili, že matku ukryjí u sebe, ale byl říjen 1944 a stále hrozilo nebezpečí. Němci dělali šťáry. Otec tedy vykopal jámu pod podlahou domu a matka se tam schovala,“ vypráví Miriam Rezek. Matka tak strávila vleže ve skrýši asi šest měsíců a krátce před osvobozením rodina Adamikových matku poprosila, aby odešla.

Matka po šestiměsíčním skrývání vleže pod podlahou sotva stála na nohách, vážila pětačtyřicet kilogramů, ale dva dny po válce, 11. května 1945, porodila chlapce Daniho. „Bratr vážil 900 gramů, méně než kilo. V porodnici pracovaly jeptišky a jedna z nich řekla mamince, že miminko asi nebude žít, ale že udělá všechno pro to, aby žilo. Jiná jeptiška pak maminku vzala za ruku a řekla jí: ‚Pojď se mnou se modlit.‘ Maminka namítla: ‚Já jsem Židovka, nemůžu jít s tebou.‘ Jeptiška jí odpověděla: ‚Bůh je všude, pojď se mnou.‘ Tak se spolu modlily. Když se pak maminka vrátila do nemocnice, lékař jí řekl: ‚Chlapec bude žít.‘ A tak to i bylo,“ popisuje rodinnou historii Miriam Rezek.

Dva roky po válce

Oba rodiče ve válce ztratili většinu svých blízkých. Z koncentračního tábora se sice vrátila zubožená matčina sestra Miriam, ale brzy zemřela na následky prožitých útrap. Část otcovy rodiny žila v Izraeli, kam se plánovali vystěhovat ze Slovenska i Karasovi. Předtím však přišla na svět pamětnice. „Bratr se narodil dva dny po válce, já dva roky po ní. Maminka mi vybrala jméno Miriam po své sestře, která zemřela,“ vysvětluje Miriam Rezek.

Za další dva roky rodina se dvěma malými dětmi a třetím na cestě odjížděla do Izraele. „Na cestu přes Itálii a pak lodí do Haify si skoro nevzpomínám, byly mi jen dva roky, ale jeli jsme stejnou lodí jako rodina mého budoucího manžela, tehdy jsme se samozřejmě neznali,“ usmívá se pamětnice a její manžel Jehošua dodává: „Nás naopak znali všichni na lodi. Moje dvouletá sestra Daniela celou cestu plakala, takže maminka ji celé noci konejšila v kočárku, ale sestra křičela a křičela.“

Vítězství života

Začátky v Izraeli nebyly snadné – otec byl vlakový inženýr a neměl práci, maminka pracovala jako pradlena, aby uživila tři děti – po příjezdu do Izraele do rodiny přibyl bratr pamětnice Ilan. V nové zemi byl nedostatek bytů a ekonomická situace byla složitá. Z peněz z německého odškodnění si však rodina mohla dovolit malý byt v Kirjat Motzkin a dařilo se jí o trochu lépe. „Přesto, že to tady bylo velmi těžké, maminka stále říkala: ‚Jen tady můžeme žít, jen toto je naše zem,‘“ vzpomíná Miriam Rezek.

Po gymnáziu nastoupila povinnou vojenskou službu, potom vystudovala pedagogický obor a pracovala jako učitelka. V roce 1969 se provdala za Jehošuu Rezka, kterého sice znala už z lodi, ale seznámili se blíže, protože jejich rodiny spolu sousedily. Společně pak vychovali dvě děti a dnes se těší z vnoučat. Dlouhá léta s manželi Rezkovými bydlela maminka pamětnice, jíž patří i poslední vzpomínka Miriam Rezek: „Maminka vždycky říkala, že zvítězila. To, že má rodinu, tři děti, osm vnoučat a dvacet pravnoučat, bylo její vítězství. Vítězství života.“