Bernard Lesfargues

* 1924  †︎ 2018

  • „Vysvětlil byste mi, jak se okcitánština předávala, když jste byl mladý? Vzpomenete si na mnoho místních rodin, které své děti učily okcitánsky?“ – „Okcitánština měla vždy problém s tím, že rodiče, jejichž rodným jazykem byla okcitánština, většinou na své děti mluví jen francouzsky, protože věří, že pouze francouzština je důležitá. Rodiče tedy na děti mluví francouzsky, aby jim prokázali službu, což je zcela pomýlené, protože nikomu nikdy neprospěje, pokud zapomene svůj vlastní jazyk. Mí rodiče se naučili okcitánsky od svých rodičů. Ve svém mládí mluvili zejména okcitánsky. Ještě když mi bylo přibližně dvacet let, strávil jsem několik týdnů ve vesnici Église-Neuve-d’Issac a s francouzštinou jsem se téměř nesetkal. Ale generace mé matky dospěla k tomu, že rodiče na děti začali mluvit francouzsky. Například má matka mě okcitánsky nenaučila. Totiž, naučila, a ne málo, ale musel jsem ji o to požádat – poté, co jsem tento jazyk slyšel ve všech ostatních rodinách. Ke konci svého života se z mé matky stala zarytá bojovnice za okcitánštinu a v dopisech jsme si psali okcitánsky.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Église-Neuve-d'Issac, 29.07.2012

    (audio)
    délka: 01:55:57
    nahrávka pořízena v rámci projektu Stories of 20th Century
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Jsem hrdý na to, že jsem pomohl ukázat, že ve Francii se dobrá literatura nerodí jen v Paříži

Bernard Lesfargues ve své zahradě (2013, fotografie Inge Kresserové)
Bernard Lesfargues ve své zahradě (2013, fotografie Inge Kresserové)
zdroj: archiv Inge Kresserové

Okcitánský básník, překladatel, nakladatel, pedagog, buditel a patriot Bernard Lesfargues (okcitánsky Bernat Lesfargas, 27. července 1924, Bergerac-23. února 2018, Saint-Médard-de-Mussidan) zůstává navzdory svým zásluhám pro domácí i zahraniční publikum relativně málo známou postavou. Lesfarguesovo básnické dílo je psané francouzsky a okcitánsky. Ke své okcitánské identitě se Lesfargues začal hlásit v Paříži v polovině 40. let, kdy mu jeho učitel španělštiny na prestižním gymnáziu doporučil spolek Přátel okcitánského jazyka, jehož členové se tehdy scházeli v kavárně na náměstí Svatého Sulpicia. Počátkem roku 1945 se stal spoluzakladatelem Institutu okcitánských studií, téhož roku vydal svou básnickou prvotinu a o málo později se podílel na vydání antologie Mladá okcitánská poezie (1946). Roku 1952 vyšla sbírka Cap de l’aiga (Matka vod), za Còr prendre (Srdce vzít, 1965) byl odměněn cenou Jaufrého Rudela; převážnou část jeho knižně vydaných básní zahrnuje výbor La brasa e lo fuòc brandal (Řeřavé uhlí a plameny, 2001). Známější než Lesfarguesova vlastní poezie však patrně zůstávají jeho překlady z okcitánštiny, španělštiny, a zejména z katalánštiny, jimž se věnoval od počátku 50. let a jež mimo jiné pomáhaly zvýšit jeho jinak skromné příjmy gymnaziálního učitele. Mezi lety 1954 a 1985 totiž Lesfargues vyučoval španělštinu na renomovaném gymnáziu v Lyonu, ve stejné době byl velmi aktivní ve federalistickém hnutí a od roku 1975 provozoval vlastní, federalisticky a regionalisticky orientované nakladatelství fédérop. Do francouzštiny převedl Lesfargues během šesti desetiletí svého překladatelského působení díla významných španělských i katalánských literátů (Jaume Cabré, Mario Vargas Llosa či Joan Sales) a jeho překlady významnou měrou pomohly představit katalánskou kulturu francouzské veřejnosti v době, kdy ve Španělsku vládla frankistická cenzura. Již jako začínající překladatel obdržel Lesfargues prestižní cenu Ilji Halphérina-Keminskova za překlad, za zásluhy o šíření katalánské kultury a katalánského jazyka mu byly uděleny zejm. kříž sv. Jiří, vysoké vyznamenání udělované katalánskou vládou, a Cena Pompeua Fabry, za literární překlad z katalánštiny Cena Ramona Llulle. Roku 2015 byla v barcelonském sídle Institutu Ramona Llulle otevřena knihovna zaměřená na překlady z katalánštiny nesoucí Lesfarguesovo jméno.