Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

François Brélaz (* 1939)

Svobodu slova chci pro sebe i pro druhé

  • nar. 16. října 1939 v Lausanne

  • 1956–1999 byl zaměstnancem švýcarské pošty

  • od poloviny 60. let podnikal cesty do Československa

  • 1982 založil ve Švýcarsku jednoosobní Asociaci Jana Husa

  • 1982–1989 byl klíčovým podporovatelem československého disentu ve Švýcarsku

  • 2000 začal podnikat charitativní cesty do Burkiny Faso a podporovat vzdělávání vybraných místních dětí a mladistvých; těmto aktivitám se věnoval i v době natáčení (2022)

  • 2002–2015 byl poslancem kantonálního parlamentu za Demokratickou unii středu

První pohled na životopisná data může mást: François Brélaz se narodil 16. října 1939 v Lausanne, roku 1956 začal pracovat na poště a po více než čtyřiceti letech zakončil svou kariéru jako poštovní úředník v městečku Cheseaux-sur-Lausanne. Mohl mít ničím nerušený komfortní život, podobně jako nespočet jiných švýcarských zaměstnanců, a spokojit se s tím... Ale rozhodl se jinak.

Dětství na břehu Ženevského jezera

Na své dětství v malebném regionu Montreux vzpomíná François Brélaz jako na poklidnou idylu. Tatínek Charles byl železničář, maminka Henriette pečovala o domácnost a v rodině se tradovalo, že si tatínka vzala, protože měl jako státní zaměstnanec jistotu pravidelného a stabilního platu.

Právě představa jistého příjmu motivovala Françoise Brélaze k tomu, že se stal pošťákem. A snad na něj měl tatínek vliv i ve svém spolkaření a zájmu o veřejné záležitosti…

Jako zaměstnanci pošty Françoisi Brélazovi nic nechybělo. K poště podle svých slov nastoupil v krásnou dobu, kdy vládla důvěra v budoucnost a pošťák byl vnímán jako důvěryhodná osoba, kterou každý zná. Přesto si uvědomoval, že takový blahobyt a svobodu nezažívají všichni.

Dobrodružné dovolené

V polovině šedesátých let se François Brélaz rozhodl zjistit, jaké to je na druhé straně železné opony. Navázal kontakt s místními lidmi, a tak brzy objevil například to, že lidé v Československu mají sice všichni práci, ale zároveň také malé platy. V kombinaci se špatně dostupnými byty to mnohé dotlačilo k tomu, že měli práce dvě. Zboží bylo levné, ale nekvalitní, a země obecně působila chudě a zaostale.

François Brélaz navštívil Československo opakovaně z osobního zájmu, politika v tom zpočátku nehrála žádnou roli. Postupem času jej ale začalo dráždit, že u nás není svoboda slova, která pro něj vždy představovala důležité téma. Obrat nastal na začátku osmdesátých let, kdy se doslechl o Asociaci Jana Husa  (Association Jan Hus), která tehdy měla zastoupení ve Spojeném království a ve Francii a podporovala československé disidenty. Přes tuto organizaci se dostal k adrese prvního disidenta – tím byl Ladislav Hejdánek.

„Na začátku srpna 1982 jsem s rodinou zazvonil u Hejdánků. Paní Hejdánková přišla otevřít a hned nám dala znamení, abychom šli co nejrychleji dál. Pak jsem se seznámil s Hejdánkem, který trochu mluvil francouzsky. Zeptal jsem se ho, jestli mi může dát adresu někoho dalšího, protože v té době mohl kdykoli skončit ve vězení. Tím jsem získal několik styčných bodů. Mimo jiné mi dal adresu Miloše Rejchrta,“ vysvětluje pamětník.

Z Françoise Brélaze a Miloše Rejchrta se pak stala takřka nerozlučná dvojice. Pokaždé když se François Brélaz vypravil do Prahy, bydlel u Rejchrtů. Česky sice neuměl, ale díky tomu, že mu jeho přítel tlumočil, neměl problém se dorozumět.

Díky Miloši Rejchrtovi lépe porozuměl i reáliím totalitního režimu. „Jednou jsme třeba vycházeli od Hejdánka, šli jsme na tramvaj a Miloš mi řekl: ‚Vidíš toho chlapa se žlutou čepicí? To je policajt.‘ Nastoupili jsme do tramvaje, vystoupili jsme na Václavském náměstí. Hned k nám přistoupili dva lidé v civilu. ‚Passport, bitte!‘ Prohlédli si pasy. Nato mi Miloš povídá: ‚Musíme se přesvědčit, jestli nás stále sledují, nebo už ne. Počkáme na tramvaj. Když se bude rozjíždět, naskočíme. Jestli naskočí někdo po nás, stále nás sledují. Když po nás nikdo nenaskočí, sledování skončilo.‘ Tak jsme naskočili do tramvaje, nikdo po nás už nenastoupil, ujeli jsme jednu zastávku a znovu jsme vystoupili.“

Milion pro disent

Podobných situací zažil François Brélaz celou řadu, ale nic si z nich nedělal, protože jako Švýcarovi mu prý nic nehrozilo. Myslel však na místní lidi a tyto úvahy ho přivedly k tomu, že ještě v roce 1982 založil ve Švýcarsku místní pobočku Asociace Jana Husa.

Jménem asociace pak oslovoval švýcarské učitele se žádostmi o peníze na podporu disentu. Shromážděné prostředky, ke kterým také sám přispíval, předával do pověřených rukou. „Šlo to dobře, lidé byli dost štědří. Někteří přispívali i sto švýcarských franků,“ dosvědčuje pamětník. Proč se obracel zrovna na učitele? „Musel jsem si obstarat adresy a využil jsem k tomu brožuru, ve které vycházel seznam učitelů i s jejich adresami. Kvůli ochraně osobních údajů by dnes něco takového nepřicházelo v úvahu!“

Podle zasvěceného odhadu Miloše Rejchrta takto François Brélaz mezi lety 1982 a 1989 shromáždil a předal přes milion korun, které pomohly řadě konkrétních osob a rodin v prekérní situaci.

Pamětníkova podpora se však neomezovala jen na finance: řečeno dnešním jazykem dělal československému disentu ve Švýcarsku skvělé PR. O situaci u nás psal články do novin, přičemž vycházel z vlastní zkušenosti. Volil sice různé pseudonymy, jeho aktivity ale nezůstaly stranou zájmu zpravodajských služeb; jednou mu bylo odepřeno československé vízum, jindy se za ním zastavil inspektor švýcarské policie a vyptával se, co hodlá v Československu podniknout.

Tato pozornost nebyla neopodstatněná: podle různých svědectví neudělal pro československý disent ve Švýcarsku snad nikdo tolik jako právě François Brélaz.

Charita na vlastní pěst

Pamětníkův kontakt s disidenty neskončil ani po sametové revoluci – ještě v době natáčení (2022) François Brélaz své přátele v Česku pravidelně navštěvoval.

Jeho pomoc již nicméně směřuje jinam: zaměřil se na Burkinu Faso, kde podporuje vzdělávání vybraných dětí a mladistvých a kam od roku 2000 podniká charitativní cesty, během nichž distribuuje peníze, potraviny a vitamíny. Stejně jako dřív jedná zcela nezávisle, samostatně. Současně podporuje také tři rodiny křesťanů v severním Iráku.

Poslancem ve zralém věku

K charitě se v důchodu přidala ještě jedna veřejná služba, a sice politika. „O veřejné záležitosti jsem se zajímal i dříve, ale jako aktivní poštovní úředník bych si nemohl dovolit politické angažmá. Jako důchodce jsem už nemusel zůstávat politicky neutrální. V nultých letech jsem navázal kontakt s pravicovou Demokratickou unií středu a rozhodl jsem se za ni kandidovat. V roce 2002 jsem byl zvolen poslancem kantonálního parlamentu a pak po pěti a deseti letech znovu. Vděčím za to své profesi poštovního úředníka, díky které jsem všechny znal a všichni znali mě. Zkušenost z parlamentu pro mě byla skvělá, ale musím přiznat, že jsem neměl zrovna absolutní stranickou disciplínu – nezávislost pro mě byla vždy na prvním místě! Vždy jsem rád říkal, co si myslím,“ směje se pamětník.

Neznámí hrdinové

Když se François Brélaz dnes ohlíží zpět za osmdesátými léty v Československu, připomíná, jak je důležité mluvit o neznámých lidech. „Pokud má problémy známá osoba, ví se o tom. Naopak neznámí disidenti bez kontaktu se zahraničím jsou zranitelnější. Takoví neznámí hrdinové by si zasloužili, aby se o jejich úsilí vědělo,“ uzavírá pamětník své vyprávění.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Vít Pokorný)