Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

María C. Werlau (* 1959)

Každá buňka v mém těle dýchá pro Kubu

  • otec bojoval proti diktatuře generála Batisty

  • po vítězství Kubánské revoluce se vrátil s manželkou z exilu do Havany

  • rychlé pochopení směru, kterým se revoluce bude ubírat, vedlo rodinu k opětovnému exilu v USA

  • otcova účast operace v Zátoce sviní a byl zavražděn kubánskou armádou.

  • Maria prožila dětství v Portoriku a poté studovala na Georgetownské a Chilské univerzitě.

  • pracovala ve finančním sektoru v několika latinskoamerických zemích.

  • po návratu do Spojených států amerických se začala angažovat na poli boje za lidská práva na Kubě.

  • pracovala na projektu Memorial Cubano a Archivo Cuba, který shromažďuje informace o obětech kubánských diktatur.

María Werlau se narodila 15. srpna 1959 v Havaně. Ještě před vítězstvím Kubánské revoluce se její otec nacházel v exilu ve Spojených státech amerických, protože se podílel na bojích proti diktatuře generála Batisty. „On a jeho bratři bojovali v pohoří Sierra Maestra na straně povstalců, byli v jednotce společně s Che Guevarou. Rozhodli se opustit boje, protože jednotka popravila jednoho z jejich členů a oni byli proti.“ Když otec opustil řady povstalců, poznal v Havaně svou budoucí manželku a Mariinu matku. „Moje matka byla členem jedné z buněk Hnutí 26. července. Pocházela sice z majetné rodiny, nicméně ona i mnoho jejích přátel bylo proti Batistově diktatuře.“ Její rodiče se vzali v roce 1958 v Miami a hned po vítězství revoluce se vrátili do Havany. „Přicestovali do Havany společně s vedením Hnutí 26. července. Takže můj příběh je těsně spjatý s historií Kuby už od doby, kdy jsem byla v matčině bříšku.“ Otec byl zaměstnán v řízení produkce a zpracování cukru, přesněji řečeno byl ředitelem oddělení výroby medu. „Nicméně rodiče si velmi záhy uvědomovali, jaký směr nabere nová vláda. Věděli, že to není to, co od začátku podporovali a co si pro Kubu přáli. Brzy se začalo popravovat, znárodňovat a situace se velmi vyhrotila.“ Z toho důvodu se začal Mariin otec podílet na aktivitách odboje proti vládě Fidela Castra. Když se pak dozvěděl, že kubánské autority se ho chystají zadržet, rodina bleskově zorganizovala svůj odchod do exilu.  

Příjezd do Spojených států amerických byl obtížný kvůli nedostatku peněz. Rodině byly zmrazeny účty a majetek byl znárodněn. Otec se tedy vydal za prací do Portorika společně s bratrem Mariiny matky, který si tam zařídil malý podnik. „Otec se poté vrátil do USA, aby se připojil k Brigádě 2506, neboli k jednotkám, které se v exilu chystaly k invazi na Kubu za účelem osvobození ostrova od komunismu. Moje matka nechtěla, aby se toho otec účastnil. Byla sama se dvěma dětmi.“ Mariin otec však cítil jistou odpovědnost za dění na Kubě, jelikož v podstatě přispěl k porážce režimu Fulgencia Batisty, a proto se k invazi v Zátoce sviní přidal. Podstoupil výcvik v Guatemale. Měl se specializovat na odstřely mostů a na přípravy invaze. Když během operace postupně začínalo být jasné, že bude neúspěšná, skupinka vojáků, mezi nimiž byl Mariin otec a strýc, se pokusila utéct a ukrýt se. Po uplynutí přibližně čtyř dnů, během kterých se nedostavila žádná pomoc, byla skupinka odhalena kubánskými jednotkami, jejíž členové Mariina otce postřelili. Na následky zranění otec zemřel. „Představuji si, jak otřesné to muselo být. Ta zrada. Snili o tom, že osvobodí Kubu od komunismu, nechali doma své rodiny. Můj otec zemřel, když mu bylo 28 nebo 29 let, byl tak mladý. Matce bylo ještě o dva roky méně, zůstala s dvěma malými dětmi. Muselo to být opravdu hrozné. Kamarádky mé maminky - to si pamatuji, když jsem byla ještě malá - všechny její nejbližší kamarádky byly vdovy po mužích, kteří zemřeli během operace v Zátoce sviní.“ Během invaze nevěděla rodina o osudech Mariina otce nic. Její matka se o jeho smrti dozvěděla z časopisu, kterým listovala v ordinaci svého lékaře. „Byla tam fotografie mrtvého vojáka. Byl to můj otec.“

Po nezdaru vylodění v Zátoce sviní začali postupně přijíždět do Miami další příbuzní. Většina z nich se rozprostřela po celém území USA, ovšem jeden z Mariiných strýců se uchýlil do Portorika, kde začal podnikat. Mariina matka se rozhodla přestěhovat za ním a pomáhat mu se spravováním podniku. „Pro nás to byla úplná oáza. Matka se rozhodla, že o minulosti už nebudeme mluvit a byla to pro nás v Portoriku šťastná etapa.“ V roce 1978 odešla María studovat diplomacii a mezinárodní vztahy na georgetownskou univerzitu. „Tímto způsobem jsem se začala postupně seznamovat s historií Kuby z akademického pohledu. Ovšem život nabral úplně nový směr. Když mi bylo 19, najednou jsem otěhotněla. Takže z univerzity jsem odešla s dítětem a vdaná. Kromě toho taky zemřel můj bratr, což bylo otřesné.“ Společně se svým mužem odešli do Portorika. Manželství však trvalo jen velmi krátce a María musela začít pracovat. Přihlásila se do vzdělávacího programu banky Manhattan Bank. „Bylo to něco jako studia obchodu. Bylo to velmi náročné studium.“ Když program dokončila, poznala na jedné konferenci svého druhého manžela, který byl bankéř. Po svatbě odcestovali pracovat do Venezuely, kde dostali oba místa v bance Chase. Ve Venezuele žili od roku 1984 do roku 1986 a Marii se narodil druhý syn. Poté se přestěhovali do Chile, kde vládl generál Pinochet. „Uvědomovala jsem si, že je to diktatura. Nicméně když jsem šla do knihovny ve čtvrti Providencia, což je taková obchodní část města, mohla jsem si tam koupit knihu o jakémsi generálovi chilské armády, který na chilském severu popravil několik lidí. Taková kniha se dala koupit normálně v knihovně za vlády Pinocheta. Tím chci říct, že to bylo jiné než na Kubě. Samozřejmě pro Chilany, kteří byli pronásledováni, to bylo hrozné, ale bylo to jiné než Kuba.“ Během pobytu v Chile vystudovala mezinárodní vztahy na chilské univerzitě. „Byli tam studenti z mnoha latinskoamerických zemí a téma Kuby vzbuzovalo v řadách levice vždy velké nadšení. Někteří profesoři, kteří smýšleli levicově, mě považovali za kontrarevolucionářku. Někdy to bylo nepříjemné.“    

V roce 1993 byl druhý Mariin manžel přeložen do New Yorku, a tak se oba vrátili do USA. Žili spolu sedm let v New Jersey a pak se rozvedli. „Tam jsem se začala znovu naplno věnovat záležitostem spojeným s Kubou. Když se podívám na všechny fáze mého života, od vzdělání až k pracovním pozicím, uvědomuji si, že to všechno byl přípravný proces k tomu, čemu se věnuji nyní. Bylo samozřejmě velmi náročné se do těchto věcí pustit tak, aby fungovaly, a do jisté míry je to tak stále. Cítím však velký vděk za všechny ty zkušenosti, které mohu při své práci teď zúročit.“ Marie začala spolupracovat s mnoha organizacemi a pracovat na různých projektech jako poradce. V roce 1997 začala spolupracovat s Ricardo Bofillem a Armando Lagosem na publikaci o obětech politického násilí na Kubě. „Považovala jsem za velmi důležité, aby se téma boje za lidská práva na Kubě stočilo k problematice obětí. Uvědomovala jsem si, že se to trochu přehlíží. Exil se zaměřoval hodně na politické záležitosti, na formování lídrů a hnutí, avšak je to právě historická realita lidského utrpení, která vzbuzuje lidský soucit.“ Společně se svou matkou, Armando Lagosem a dalším kolegou založila neziskovou organizaci, jejich projekt se jmenoval Archivo Cuba. Armando Lagos začal shromažďovat seznamy obětí, které byly k dispozici v publikacích o vězních na Kubě. „Odvedl fantastický kus práce, vytvořil velkou a pevnou základnu projektu Archivo Cuba.“ Práce se odehrávala pod hlavičkou think tanku, který měl za cíl vytvořit mechanismus pro vzdělávání v oblasti práva v období přechodu k demokracii a poskytnout příklady z celého světa, které by mohly být inspirující pro případnou demokratizaci Kuby. Bohužel, jak Mariina matka, tak Armando Lagos zemřeli v roce 1998. Práce však pokračovala. Shromážděná data sloužila přibližně v letech 2003 a 2004 pro vybudování projektu Memorial Cubano, což byl takový každoroční happening, během něhož se na pozemcích floridské univerzity rozmístily bílé kříže, aby se připomněly oběti kubánského režimu. „Velmi mne dojímalo vidět, jak tam lidé přicházeli a plakali před plastovými křížky. Nikdy totiž neměli příležitost, stejně jako v případě mého otce, rozloučit se s nimi v rámci křesťanského pohřbu. Například můj otec - kubánská vláda nikdy nepotvrdila jeho úmrtí. V rámci naší práce to bylo také velmi důležité, protože jsme díky tomu získali přístup k výpovědím rodinných příslušníků a očitých svědků událostí, které jsme dokumentovali.“ Co se týče projektu Archivo Cuba, jeho cílem je prostřednictvím šíření informací podněcovat zájem o lidská práva na Kubě. Tento projekt pokračuje dodnes. „Shromažďujeme informace o obětech politického násilí na obou stranách. Takže například v případě operace v Zátoce sviní dokumentujeme jak padlé z řad exulantů, tak ty, kteří zemřeli v řadách kubánského vojska. Je to tak koncipované, aby se vytvářela kultura života a aby bylo možné poskytnout celistvý obrázek o důsledcích politického násilí na Kubě. Kromě toho pracujeme i s obdobím diktatury Fulgencia Batisty již od roku 1952.“ Podle Marie Werlau bylo v momentě, kdy byl natočen tento rozhovor, zdokumentováno téměř celé období Batistovy diktatury. „Tato práce však neskončí nikdy.“ 

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Paměť kubánského národa – nástroj pro transformaci kubánské společnosti ke skutečné svobodě