Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Juan Manuel Moreno Borrego (* 1968)

• Nació el 6 de agosto de 1968 en La Habana

• Creció en una familia dividida entre partidarios del régimen y los que se oponían

• Vivió en persona el levantamiento popular conocido como El Maleconazo

• Intentó salir varias veces de Cuba en el marco de la Crisis de los balseros

• Participó en la colecta de firmas para el Proyecto Varela

• Fue uno de los líderes de la organización Candidatos por el Cambio

• Es periodista independiente y director del medio comunitario Amanecer Habanero

---česká verze uvedena po španělském originále---

 

“Estaba recién casado con mi esposa y tenía que buscar el dinero por todas partes. El período especial ya estaba mermando, pero la situación permanecía crítica. Yo estaba boteando, tenía carro de un amigo que me lo alquiló y de paso yo se lo mantuviera arreglado. Sabía que tanto yo como mi papá estábamos metidos en mecánica… Aquel día lo tenía parqueado frente al Hotel Inglaterra. Salgo caminando por toda la avenida y llego a Galeano. Por allí veo a una multitud de personas gritando y tirando piedras. De hecho, rompieron todas las vidrieras. A los policías que se formaron por allí les metieron dos ladrillazos y estos se fueron pa’ dentro de la tienda. Me pregunto ¿qué está pasando? Y me dice un muchachito de unos diez o doce años, muy emocionado: ‘¡Esta mierda se cayó!’ Vaya… miro aquello y me sumo a gritos también, pensando: ‘no puede ser que esto haya sido tan rápido…,” cuenta Juan Manuel Moreno Borrego, nacido el 6 de agosto de 1968 en La Habana sus recuerdos del Maleconazo. Con el tiempo quedó claro que su incertidumbre en lo que se refiere al derrumbamiento repentino de la dictadura cubana era más que justificada. 

Las brechas ideológicas que rompen a familias 

La familia de Juan estaba dividida entre los partidarios del régimen y los que criticaban al rumbo que tomó la nación caribeña tras el triunfo de la Revolución Cubana. Los hermanos de su padre se desempeñaban en la política ya en la etapa anterior. Uno de ellos llegó a ser el alcalde de la ciudad Pedro Betancourt en la provincia de Matanzas. “Estamos hablando de la década de los 40 y del gobierno del presidente Ramón Grau San Martín,” detalla. Su padre posteriormente formó parte de las tropas bajo el mando de Fidel Castro. “Cuando estalló la lucha revolucionaria, mi padre se hace miembro de una columna que operaba por la zona de Holguín. Se quedó durante un tiempo en el Ejército Rebelde y participó en la fundación del Ministerio del Interior,” continúa. Mientras que mantenía su estatus militar, el padre trabajaba como mecánico automotriz en la Dirección Técnica de la Seguridad del Estado. Al mismo tiempo se dedicaba también a otras profesiones y gracias a ello llegó a conocer a la madre de Juan. “Hizo muchas cosas, eran seis hermanos y tenía que aportar a la economía de la familia. Fue también camionero, viajaba bastante y de esta manera llegó a conocer a mi madre, una guajira de Las Tunas,” cuenta. Juan tiene dos hermanos y la misma cantidad de hermanos.

Cuando tenía dos años, su abuela materna se enfermó y la familia decidió mudarse a Las Tunas para poder acompañarla durante últimos días de su vida. La convivencia era siempre marcada por una contradicción entre el padre de Juan y el abuelo materno quien era crítico feroz del movimiento revolucionario. “Se creaban conflictos familiares al hablar de la política y la situación social. Al principio todo se quedaba en casa y se iba sobrellevando, pero un día se hizo insostenible,” explica los motivos detrás del regreso a la capital cubana, donde la familia desde entonces residía en el Municipio 10 de Octubre. Mientras tanto, Juan cumplió siete años y empezó a asistir a la escuela. 

Se acuerda de los finales de la década 70 y del principio de los 80 - que se suelen llamar de la década dorada en Cuba - como de una etapa llena de euforia revolucionaria, que, sin embargo, incluso en aquel entonces se limitaba a determinados segmentos sociales. “No se trataba de la totalidad de la población, ya que siempre hubo muchísimas personas con la postura frontal a la dictadura cubana,” destaca. En lo que se refiere a la capacidad adquisitiva en aquellos tiempos, la considera de una ilusión creada por la dependencia del campo socialista y menciona el control del acceso a la información. “Mucha gente lo vio como una época dorada dentro de la capacidad adquisitiva y la cantidad de posibilidades. Sin embargo, todo eso era una ilusión, ya que eran los tiempos durante los cuales entraba la mayor cantidad de la ayuda económica de los países socialistas. La cultura, el cine y las revistas… todo seguía siendo completamente dogmático y adoctrinante. Los periodistas sabemos que los medios de comunicación son el cuarto poder y la meta que se presentaba era llegar a un comunismo idílico. Era prácticamente un delito tener en posesión cualquier revista o material que no correspondía con esta propaganda. Incluso estar masticando un chicle te definía como una persona que sufre el diversionismo ideológico. Te aplicaban la ley de peligrosidad, podías perder el trabajo o ser botado de la escuela.” En su opinión, el fervor revolucionario se debía precisamente a la propaganda y el adoctrinamiento y los niños no eran ajenos a estos aspectos de la vida cotidiana. “Apenas podíamos levantar un machete y teníamos que hacer mucho trabajo voluntario y cumplir las metas. No entendíamos muy bien esta obligación de levantar la mano y decir ‘Los pioneros por el comunismo, seremos como El Che’. Lo hacíamos como algo mecánico y la mayoría no sabíamos realmente quien era El Che. Nos daban premios por cumplir con los objetivos y recibíamos la admiración de los demás,” dice y recuerda los sucesos en el puerto Mariel y en la Embajada del Perú que marcaron el inicio de los años 80: “Nos sacaron para tirarle piedras y huevos a los que estaban metidos en esto. Era bastante cruel,” reflexiona sobre la propaganda. Pronto después empezó a perfilarse como un adolescente rebelde, lo que tenía que ver con su afición a la lectura. Su manera de pensar chocaba con las verdades presentadas en las clases. “Entré en mucha contradicción con la profesora del marxismo en la secundaria. Me gustaba mucho leer y aquella proyección educativa que recibía en esta asignatura no se correspondía con lo que había leído. Hacía preguntas incómodas y me traía consecuencias,” recuerda el conflicto con una de sus profesoras.

El activismo de juguete, la caza de gatos y los intentos fracasados de salir 

Mientras tanto conoció a Miguel Gómez, compañero de aula, cuyo padre era reconocido preso político. A través de él conoció también a Regis Iglesias Ramírez. Estamos hablando de los mediados de los años 80. “Había cierto ámbito alrededor de Oswaldo Payá Sardiñas que tuve la oportunidad de conocer gracias a estos amigos,” comenta. Fue también el momento de la fundación de la Radio Martí que empezó a transmitir en 1985. Juan comenta sobre el significado de esta nueva fuente de información: “Recuerdo que empecé a oírlo en la casa de Miguel Gómez. Íbamos al cuarto de su abuela, lo poníamos bajito y a veces, cuando llegaba la viejita, nos cubríamos con una colcha para poder seguir escuchando. La madre de Miguel siempre nos decía: ‘Me avisan rápido, apúrense que yo estoy esperando la novela Esmeralda - fue la primera radionovela que se transmitía en Radio Martí. Éramos muy jóvenes, pero ya teníamos esta inclinación y sabíamos que si queríamos escuchar una información real, era la vía perfecta. Íbamos a la playa donde había buena recepción de todas las emisoras de los Estados Unidos.” Mientras tanto, en su casa había que ver a todos los discursos televisados de Fidel Castro. El año siguiente se proclamó el comienzo de la época de „Rectificación de errores y tendencias negativas“, campaña iniciada por Fidel Castro que se oponía a las reformas de mercado y de apertura implementadas en los años anteriores, con el objetivo de reforzar el socialismo dogmático y la centralización económica. Fue una etapa en la cual resonaban mucho los casos de la corrupción y de la acumulación de fortunas enormes por varios funcionarios del régimen y de empresas estatales. “El otro día salió el periódico Granma en rojo – ‘Ahora sí vamos a construir el socialismo.’ Yo me estaba preguntando, ¿qué estábamos haciendo hasta ahora?” Juan se describe a sí mismo en esta época como rebelde de consciencia. No podía exteriorizar demasiado sus pensamientos, por ejemplo, su ropa se limitaba a lo que le compraban los padres. “No podía aspirar a tener un pantalón de mezclilla o a tener pelo largo,” comenta, pero admite que el asunto político empezaba a sufrir grietas incluso en su hogar. Mientras que su madre consentía con él, al padre no le quedaba más remedio que quedarse en silencio. “En la década de los 90 empieza a desesperarse. Iba a retirarse sin haber obtenido lo que quería y pasó su vida sirviendo a las personas que lo tenían todo. No es que me apoyaba en mis acciones, pero se callaba, no me decía nada en contra. Y cuando uno deja de actuar y empieza a callar, allí tenemos a un opositor potencial,” dice sonriendo. 

Juan hizo el curso de ingeniería por encuentros en Yaguajay. Sus actividades en aquella época llama él mismo de un activismo de juguete. Sin embargo, aun así era algo que marcó y definió su postura política en el futuro. “Empezaba a ver las cosas de manera diferente, esto sí...” En aquel entonces ya trabajaba junto a su padre en el taller mecánico. “Tenía que trabajar para ganarme los frijoles. Mi padre me metió con él en su taller, con él me hice mecánico y luego en la escuela me hice también tornero y fresador.” Los estudios fueron acabados en 1993, en pleno período especial. Juan admite que la situación económica de la familia le llevó a actos que hoy en día considera de barbáricos. “Se pasó una hambre brutal en mi casa. Mi papá era mecánico y la gente no tenía ni para echarle gasolina en su carro. “¿Cómo lo iban a llevar a arreglar? Yo mismo cacé varios gatos. Los cazaban también los demás muchachos del barrio y me invitaban. Fueron actos violentos y criminales, pura supervivencia. No me alegro y no me justifico.” Mientras tanto se acumulaba la rabia en la población que se manifestaba en las protestas llenas de actos vandálicos. “Eran más bien una protestas contra la situación momentánea que contra el sistema que causaba esta situación.” 

El fervor de la población culminó con El Maleconazo. Como ya hemos mencionado al principio de la historia, Juan estaba intentando de conseguir algo de comida por el centro de La Habana. Aquel día tenía un carro alquilado de uno de sus amigos y trabajaba de taxista. Se unió a la protesta y observó la llegada de Fidel Castro con los miembros de tropas especiales. “La multitud que estaba gritando ‘¡Abajo Fidel, abajo comunismo!’, cuando ven a Fidel Castro, todo el mundo se queda parado en silencio. Y después, poco a poco, empiezan a gritar: ‘¡Fidel, Fidel, Fidel!’ Las tropas empiezan a coger a la gente presa. Yo me logro escurrir y perderme pa’ arriba donde tenía parqueado mi carro. Durante unas horas hubo varias golpizas brutales y más o menos 200 detenciones,” describe los sucesos y destaca la fuerza de la imagen de Fidel Castro que produjo el cambio abrupto en la conducta de la muchedumbre. El país pasó en el verano de 1994 del Maleconazo a la Crisis de los balseros. Juan se reunió con unos amigos, compraron un motor e hicieron una balsa. Al estar saliendo por la zona del Alamar les cogieron los guardafronteras. Además de haber confiscado la balsa con el motor pidieron también el reloj y la cadena de Juan, quien trató de salir en una embarcación un par de veces más, pero evidentemente este no era su destino. Durante otro de los intentos, los siete integrantes de aquel grupo fueron interceptados y llamados a una interrogación. Los agentes estaban muy curiosos con el caso de Juan debido al nivel de integración de su padre en el proceso revolucionario. “¿Por qué quieres irte del país, si eres de una familia revolucionaria…? - Esto es mi familia, no yo.’ - ¿Y por qué tú piensas de esta manera? – Porque yo pienso de otra manera. - ¿Y no te gustaría trabajar con los órganos de la Seguridad del Estado?” Juan se encontró con esta oferta varias veces y siempre la rechazaba. Después de este episodio perdió contacto con la oposición por un tiempo. El año siguiente le llegó la citación para el juicio. El fiscal pedía dos años de privación de libertad por intento ilegal de salir del país. Al final nunca tuvo que cumplir con la pena y las autoridades se contentaron con una multa de 800 pesos. Cuando comenzó la colecta de firmas para el Proyecto Varela, se unió a esta iniciativa. “Me llamó mucho la atención y me sumo a la colecta de firmas con Miguel y Regis.” En los años siguientes, Juan volvió su atención a la vida familiar y tuvo a su primer hijo. 

¿Cómo cambiar el futuro de Cuba?

Las cosas permanecieron así hasta el año 2014 cuando se aproximó al grupo de personas que dirigían la organización Candidatos por el Cambio. “Me integro por primera vez de manera oficial en una organización política en contra del régimen. Es una plataforma pro-electoral con la visión de capacitar, entrenar y postular candidaturas independientes que entren dentro del proceso electoral del régimen y sean una opción y alternativa para la sociedad cubana dentro del esquema del gobierno, desde la base,” explica y continúa esclareciendo la idea: “Todo el mundo te dice que quiere tumbar a Díaz-Canel y a la familia Castro. Esto es prácticamente imposible desde nuestra posición. Es mucho más fácil luchar para sacar del poder al delegado de circunscripción, que es la primera escala. Hacer la voz paralela y traer soluciones que puedan mejorar la vida de la gente en tu barrio.” A finales de 2015 y principios de 2016 se hizo una iniciativa llamada ‘Soy mi comunidad’ con el apoyo de la organización Candidatos por el Cambio que entrenaba a los que deseaban postularse. “Fue todo un éxito hasta que intervino la Seguridad del Estado,” dice y explica: “Las organizaciones opositoras de Cuba estaban preparadas para presentar la mayor cantidad de candidaturas independientes en las elecciones de 2017 y 2018. Sin embargo, la Seguridad del Estado las anuló.” La organización Candidatos por el Cambio logró promover más de 306 candidaturas independientes, mientras que Otro 18 tenía más de 100 y Somos Más también tenía candidatos independientes. “Había candidaturas que hubieran ocupado bastante espacio en las estructuras del gobierno en todo el país,” sostiene y explica que precisamente de ahí vino la idea de creación de un órgano de observación electoral autónomo e imparcial. Así surgió la Comisión Cubana de Defensa Electoral. “Y esta comisión ha rendido informes a las organizaciones internacionales como las Naciones Unidas y la OEA,” describe los logros de esta iniciativa que chocaban de manera permanente con los obstáculos construidos y perfeccionados a lo largo de largas décadas por el aparato represivo cubano. “Es que por ejemplo las condiciones en Venezuela son diferentes. Es verdad que desde el punto de vista político se trata de una especie de hijo pequeño del régimen cubano, pero a diferencia de La Habana, Caracas reconoce la oposición que también es capaz de organizarse más efectivamente. En Cuba hay opositores que una vez actúan de manera independiente, otra vez se coordinan, pero no como un brazo de una visión de política unida,” analiza las causas de lo difícil que es enfrentarse a la dictadura en su país.  

Juan tuvo también la oportunidad de viajar al extranjero y ver cómo funcionan las cosas fuera de Cuba. Entre los años 2016 y 2019 estuvo en Colombia, Argentina y Perú. “Bogotá fue un choque. Yo no conocía nada que fuera tan diferente de Cuba más allá de Varadero. Lo que pasa es que nosotros teníamos inculcado un discurso de Latinoamérica como una región del tercer mundo e indígenas. A pesar de que uno se va desprendiendo de este discurso, tenemos muy interiorizada esta visión. Cuando estaba en Bogotá y miraba lo que estaba alrededor de mí eran edificios enormes, una jungla de concreto y cristal. En aquel momento me pregunté: ‘Coño… si este es tercer mundo, ¿en qué mundo vivo yo?,” reflexiona sosteniendo que hoy en día la gente marginalizada está por todas partes. Además, el deterioro físico de las construcciones en la ciudad se manifiesta igualmente en la decadencia de las mentes cubanas. 

En lo que se refiere a la paralización de la sociedad cubana, Juan hace otro análisis. Según él, hoy en día Cuba se encuentra en una situación mucho más crítica que en 2021. Los apagones masivos en todo el país se extienden por un período que puede durar fácilmente más de dos o tres días. Los medicamentos existen solo en el mercado negro y un cubano común no se los puede permitir. “Yo creo que un entierro sale más barato que estos medicamentos.” Las personas todavía no se han lanzado a las calles otra vez por varias razones. “Hay más de un medio millón de cubanos que emigraron justamente después de 2021. Hay una amarga experiencia y una visión terrorífica de lo que sucedió aquel día y en los días posteriores. Vi a meter a mujeres y a niños de cara contra el concreto, golpearles en el piso. Yo lo vi. Estaba transmitiendo en vivo la manifestación de 2021 mientras duró la conexión a internet. También me golpearon, me dieron patadas,” explica diciendo que, si todos los emigrantes hubieran estado en Cuba y se sumaran a los dispuestos a manifestarse, sería un sector amplio. Otro factor clave es el envejecimiento. Las personas mayores de edad representan casi un tercio de la población. “Viven con unas chequeras que no alcanzan ni para un día con la comida. La falta de medicamentos es una de las principales causas de muerte en este país.” Mientras tanto, otro sector numeroso son niños que todavía no tienen la capacidad de salir a las calles. En este sentido, Juan menciona con esperanza el posible regreso de la diáspora cubana que tal vez pueda ser causada por la política del actual presidente de los Estados Unidos, Donald Trump. “El régimen ve como algo muy peligroso las deportaciones masivas de los Estados Unidos. Estas personas ya tienen una visión de lo que es un esquema social en el cual se respetan los derechos y libertades. Es allí donde puede empezar la caída del régimen cubano, porque no hay una prisión para once millones de personas” concluye.  

 

 

 

-----------------------------------------

 

„Byl jsem tehdy čerstvě ženatý a musel jsem se pořádně otáčet. Bavíme se sice o době, kdy už byl vrchol zvláštního období za námi. To ale neznamená, že by snad situace najednou nebyla kritická. Toho dne jsem měl od kamaráda půjčené auto, se kterým jsem rozvážel lidi po Havaně. Věděl, že já a můj otec se v autech vyznáme, tak jsem mu ho na oplátku udržoval v dobrém stavu. Zaparkoval jsem naproti hotelu Anglie a vyrazil jsem směrem k ulici Galeano. Tam jsem spatřil hromadu lidí. Křičeli a házeli kameny. Jediná výloha nezůstala v původním stavu. Policisté se tam sice postavili, jenže vzápětí na ně letělo několik cihel, takže se radši schovali uvnitř. Ptal jsem se sám sebe, co se to děje… V tom ke mně přiskočil malý kluk, mohlo mu být tak deset, dvanáct let. A s typicky kubánským nábojem začal vykřikovat: ‚Celá tahle hovadina je u konce!‘ No podívejme se… přidal jsem se k davu, skandoval jsem s ním a říkal jsem si v duchu: ‚To přece není možné, aby to takhle ze dne na den skončilo…“ popisuje Juan Manuel Moreno Borrego, narozený 6. srpna 1968 v Havaně, co se dělo v ulicích hlavního města během povstání, které vstoupilo do dějin jako El Maleconazo. S postupem času se ukázalo, že jeho pochybnosti ohledně náhlého zhroucení kubánského režimu, byly více než opodstatněné.  

Ideologická propast rozdělující celé rodiny

Juan se narodil do rodiny, která by se dala v obecné rovině rozdělit na ty, kteří podporovali politiku nastolenou po vítězství revoluce a ty, kteří se se směřováním karibské země neztotožňovali. Otcovi sourozenci se v politice pohybovali už dříve. Jeden z nich dokonce zastával úřad starosty ve městě Pedro Betancourt v provincii Matanzas. „To bylo ještě ve čtyřicátých letech, když byl prezidentem Ramón Grau San Martín,“ upřesňuje. Pokud jde o jeho otce, ten se v období bojů proti diktatuře generála Batisty připojil k jednotkám pod velením Fidela Castra. „Když vypukla revoluce, stal se členem formace bojující v oblasti kolem Holguínu. Potom ještě nějaký čas působil přímo v armádě, aby se následně podílel na přestavbě ministerstva vnitra,“ pokračuje. Zatímco byl nadále formálně členem armády, začal pracovat jako automechanik na Technickém ředitelství Státní bezpečnosti. Zároveň se ale věnoval i mnoha jiným profesím, což vyústilo v jeho seznámení s budoucí matkou Juana. „Dělal toho hodně, měl pět sourozenců a musel se aktivně podílet na zajištění domácnosti. Jezdil třeba s kamionem… hodně cestoval a díky tomu poznal mou matku, která byla prostá venkovanka z provincie Las Tunas,“ vypráví. On sám má dva bratry a stejný počet sester.    

Když mu byly dva roky, babička z matčiny strany onemocněla a rodina se proto rozhodla přestěhovat se do Las Tunas. Chtěli být nablízku babičce na sklonku jejího života. Soužití bylo značně poznamenané neustálými hádkami mezi Juanovým otcem a dědečkem z matčiny strany, který byl hlasitým odpůrcem revolučního hnutí. „Vytvářelo to časté spory, které se točily kolem politiky a společenské situace. Zpočátku se to vždycky nějak vyřešilo, ale postupem času hádky gradovaly, až to jednoho dne dospělo do stavu, který se stal neúnosným,“ nastiňuje okolnosti vedoucí k návratu do hlavního města. Tam se rodina usadila v městské části 10 de Octubre. Juan mezitím završil sedmý rok života a začal chodit do školy.  

Na konec sedmdesátých let a následující dekádu – která se někdy na Kubě označuje za zlaté období – vzpomíná Juan jako na období, ve kterém ve společnosti převládal patrný revoluční náboj. Upozorňuje ale, že ani tehdy to nebylo úplně jednoznačné. „I tehdy bylo na Kubě hodně lidí, kteří se rozhodli bojovat proti diktatuře.“ Uspokojivá životní úroveň a kupní síla byla podle Juana jednou velkou iluzí živenou pomocí mířící na Kubu z ostatních socialistických zemí. Veřejné mínění společnosti bylo navíc kontrolované silnou propagandou. „Hodně lidí na to vzpomíná jako na dobu, kdy se žilo dobře. Jenže ve skutečnosti to bylo všechno jen důsledkem zahraniční pomoci. Veškerá kultura, kinematografie, časopisy… to všechno bylo plné naprosto černobílé propagandy. My novináři dobře víme, že média jsou mocným nástrojem státní moci, a v tomto smyslu se předkládala idylická vize zářných zítřků. Vlastnictví jakéhokoliv časopisu nebo materiálu, který nebyl v souladu s oficiální propagandou, bylo v podstatě trestným činem. Dokonce i blbá žvýkačka z vás dělala kontrarevolucionáře. Nesouhlas s oficiální ideologii byl postihován v souladu s platnými zákony. Mohli jsme přijít o práci nebo vás vyhodili ze školy.“ Revoluční náboj byl tak podle Juana produktem indoktrinace, která se nevyhýbala ani dětem v útlém věku. „Stěží jsme byli schopní udržet v ruce mačetu a už nás hnali na pole plnit kvóty. Nikdo z nás pořádně nechápal, co znamenal pokřik: ‚Jsme pionýři, bojujeme za komunismus a budeme jako Che Guevara.‘ Mechanicky jsme to opakovali, aniž bychom skutečně věděli, kdo to byl Che. Za plnění vytyčených cílů jsme dostávali odměny a uznání ostatních,“ říká a vzpomíná na události, které rámovaly exodus z přístavu Mariel a uchýlení se tisíců Kubánců na velvyslanectví Peru na začátku osmdesátých let: „Vytáhli nás ze školních učeben a poslali nás házet vajíčka a kameny na ty, kteří se rozhodli odejít ze země. Byla to docela silná káva,“ přemítá. Netrvalo to přitom dlouho a on sám se začal profilovat jako poměrně vzpurný mladík, což souviselo do značné míry s jeho zálibou v četbě. Způsob jeho uvažování se začínal dostávat do konfliktu s tím, co se předkládalo ve škole jako obecná pravda. „Nesouhlasil jsem s tím, co se nám snažila vtloukat do hlavy naše učitelka marxismu na druhém stupni. Myšlenky, které jsem si utvářel na základě četby knih, byly v protikladu s tím, co nás učili. Kladl jsem nepříjemné otázky a za to jsem následně musel pykat,“ vzpomíná na problémy ve škole.

Amatérský aktivismus, lov koček a neúspěšné pokusy o emigraci 

Během výuky se Juan seznámil s Miguelem Gómezem, jehož otec byl známým odpůrcem diktatury. Jeho prostřednictvím také navázal přátelství s Regisem Iglesiasem Ramírezem. Osmdesátá léta byla ve své polovině. „Začalo se utvářet určité uskupení lidí kolem Oswalda Payá Sardiñase, do kterého jsem díky těmto přátelům mohl proniknout,“ vysvětluje.  Přibližně ve stejné době také vzniklo ze Spojených států amerických vysílající opozičně laděné Radio Martí (1985). „Pamatuji si, že jsem začal poslouchat Radio Martí doma u Miguela Gómeze. Chodívali jsme do pokoje jeho babičky a tam jsme si to potichu pouštěli. Když se ta starší dáma nečekaně objevila, schovali jsme se pod deku, abychom mohli dále poslouchat. Miguelova matka nám vždy kladla na srdce, že jí musíme upozornit, až začnou vysílat Esmeraldu – to byla vůbec první novela, kterou vysílali. Byli jsme mladí kluci, ale nějakým způsobem už jsme věděli, že chceme poslouchat pravdivé informace. A tohle byla perfektní příležitost. Chodili jsme na pláž, kde byl lepší signál k poslechu stanic vysílajících z USA.“ Doma u Juana se přitom povinně poslouchaly projevy Fidela Castra. Následujícího roku (1986) začalo takzvané Období nápravy dosavadních přešlapů a korekce negativních tendencí (Rectificación de errores y tendencias negativas) – kampaň zahájená Fidelem Castrem, která mířila proti otevírání trhu a zdánlivému povolování režimu. To všechno s cílem utužení dogmatického socialismu a hospodářské centralizace. Bylo to zároveň období, kdy silně rezonovaly některé korupční kauzy, které ukazovaly na zkažené funkcionáře hromadící velké majetky. „Den poté vyšly noviny Granma s červeným titulkem: ‚Teď už skutečně vybudujeme socialismus‘. Ptal jsem se v duchu: ‚A co jsme tedy dělali doposud?‘ Když se ohlíží do tohoto období, popisuje Juan sám sebe jako člověka, který byl rebelem především ve smyslu mentálního nastavení. Jelikož byl do velké míry stále závislý na své rodině, nemohl si dovolit nějaké přílišné vymezování proti režimu. „Nepřicházelo v úvahu, že bych nosil džíny nebo si nechal narůst dlouhé vlasy,“ vzpomíná, ale zároveň dodává, že ani u nich doma už nebylo z hlediska ideologie všechno tak jasné, jako dřív. Zatímco matka v zásadě smýšlela podobně jako on, otec nijak hlasitě neprotestoval a nechával syna na pokoji. „Během devadesátých let se potom začalo jeho přemýšlení ubírat trochu jiným směrem. Blížil se důchod, on obětoval celý život práci pro režim, ale nic z toho neměl. Ti, kterým sloužil, naopak žili v blahobytu. Nedá se říci, že by mě vyloženě podporoval, ale prostě se k tomu nevyjadřoval, nic nenamítal. Když přestanete být aktivním podporovatelem, jste už jednou nohou na cestě k tomu, stát se odpůrcem,“ říká s úsměvem. 

Juan dálkově vystudoval inženýrství ve městě Yaguajay. Svou činnost v rámci kubánské opozice během mládí dnes s nadsázkou nazývá amatérským aktivismem. Přesto si ale stojí za tím, že už tehdy se jasně formovaly jeho názory a politické postoje. „Začínal jsem to vidět jinak, to je jasné…“ Společně s otcem pracoval v autodílně. „Vydělat alespoň nějaké peníze byla nutnost. Táta mě vzal k sobě. Kromě toho, že jsem se naučil o autech, jsem se ještě vyučil soustružníkem.“ Vzdělání zakončil v roce 1993 – v době vrcholící ekonomické krize známé pod označením zvláštní období. A přiznává, že situace v jeho domácnosti byla tak kritická, že se musel uchylovat k jednání, které by za normálních okolností nikdy neschvaloval. „U nás doma jsme měli strašný hlad. Můj otec pracoval jako automechanik a uvědomte si, že tehdy lidé neměli ani co natankovat do auta. Takže se nemusíme bavit o tom, jestli někdo vozil auta do servisu. Já sám jsem začal lovit kočky na ulici. Ostatně stejně tak, jako moji kamarádi, kteří mě potom zvali k sobě domů. Páchali jsme barbarské činy. Byl to čistý boj o přežitý. Nejsem na to pyšný a nesnažím se to obhajovat.“ Ve společnosti se mezitím hromadil hněv, který se ventiloval na vyhrocených demonstracích plných vandalismu. „Ty protesty byly vlastně namířené spíše proti té tehdejší katastrofální situaci, než proti systému jako takovému.“ 

Rozhořčení se naplno projevilo při havanském protestu El Maleconazo. Jak už jsme předeslali na začátku tohoto svědectví, Juan procházel ulicemi Havany při taxikářské pauze. K protestujícímu davu se připojil a přímo sledoval příjezd Fidela Castra a příslušníků speciálních jednotek mezi demonstranty. „Dav skandoval: ‚Pryč s Fidelem! Pryč s komunismem!‘ Když ale spatřili Fidela Castra, najednou utichli. A po chvíli se začalo ozývat: ‚Fidel! Fidel! Fidel!‘ Policisté začali zatýkat lidi. Já jsem proklouznul do postranní uličky a dokázal jsem se vytratit pryč do míst, kde jsem měl zaparkované aut. Během pár hodin dostalo mnoho lidí pořádnou nakládačku a asi 200 osob skončilo v poutech,“ popisuje detailně události toho dne a zdůrazňuje sílu osobnosti Fidela Castra, která vyvolala prudkou změnu atmosféry mezi účastníky protestu. Vyhrocené protesty během léta roku 1994 přešly do častých a zoufalých pokusů přeplavit se na improvizovaných plavidlech na Floridu. Juan si společně s několika přáteli koupil motor a vyrobili vor. Když se pokoušeli vyrazit z Alamaru na kraji Havany, zadržela je pohraniční stráž. Kromě toho, že jim zabavili plavidlo, vzali si také hodinky a Juanův řetízek. Juan se poté pokusil o emigraci stejným způsobem ještě několikrát. Únik z Kuby mu ale v tomto období zřejmě nebyl souzen. Při jednom z pozdějších pokusů bylo zadrženo všech sedm členů posádky. Následoval výslech, při kterém se agenti Státní bezpečnosti podivovali nad tím, že zrovna Juan, jehož otec bojoval za revoluci a následně celý život pracoval v rámci státních struktur, se pokouší o útěk. „Proč se pokoušíš emigrovat, když pocházíš z rodiny revolucionáře? – To je moje rodina, ne já. – A co tě vede k tomu, že přemýšlíš takto? – Právě to, že přemýšlím takto. – A nechtěl bys s námi spolupracovat?“ Juan se s touto nabídkou setkával opakovaně a opakovaně i odmítal. Po tomto incidentu na nějaký čas ztratil kontakt z opozicí. Dalšího roku přišlo předvolání před soud. Státní zástupce navrhoval dvouletý trest odnětí svobody za pokus o nelegální opuštění země. Do vězení Juan nakonec nastoupit nemusel. Úřady se spokojily se zaplacením tučné pokuty. Krátce se podílel ještě na sběru podpisů pro Projekt Varela. Poté se ale stáhl do ústraní a věnoval se rodině. Narodil se mu první syn. 

Jak změnit Kubu?  

V roce 2014 se Juan připojil ke skupině lidí kolem organizace Candidatos para el Cambio. „To bylo poprvé, kdy jsem se oficiálně přidal k nějaké skupině bojující proti režimu. Candidatos para el Cambio je platforma snažící se o vzdělávání lidí, kteří se chtějí jako nezávislí kandidáti ucházet o veřejné funkce ve volbách. Pomáháme jim s celým procesem, protože se jedná o kandidaturu v rámci stávajícího systému. Jde o to, aby tady byla nějaká alternativa, a to navzdory nepříznivému nastavení celého schématu,“ vysvětluje a pokračuje: „Každý prohlašuje, že by chtěl skoncovat s Díazem-Canelem a s klanem Castrů. Jenže to je z naší pozice prakticky neproveditelné. Mnohem jednodušší je bojovat na nižší úrovni, zkusit porazit prorežimní kandidáty na té nejnižší úrovni. Je potřeba, aby tady byl slyšet i alternativní hlas a přinášet řešení, která skutečně mohou pomoci zlepšit život na konkrétních místech.“ Na přelomu let 2015 a 2016 vznikla pod hlavičkou Candidatos para el Cambio iniciativa pojmenovaná Soy mi barrio – Moje čtvrť jsem já.  „Byl to velký úspěch… tedy až do chvíle, kdy to celé zhatila Státní bezpečnost,“ říká a dodává: „Opoziční organizace byly připravené představit největší počet nezávislých kandidátů do voleb v letech 2017 a 2018. Jenže zakročily úřady a kandidaturu zrušily.“ Candidatos para el Cambio představila celkem 306 nezávislých kandidátů, přičemž uskupení Otro 18 jich mělo dalších více než sto a několik dalších ještě Somos Más. „Byl to dostatečný počet pro to, aby byl alternativní hlas slyšet v celé zemi,“ tvrdí a vysvětluje, že právě z tohoto důvodu vyvstal nápad na ustavení nezávislé a autonomní komise pro kontrolu volebního procesu – Comisión Cubana de Defensa Electoral. „Tahle komise následně zásobovala reporty mezinárodní organizace jako OSN nebo OEA,“ vyzdvihuje úspěchy iniciativy, která však neustále narážela na překážky vytvářené zdokonalené dlouhými desetiletími systematické práce kubánských represivních úřadů. „Třeba ve Venezuele je to jiné. Není pochyb o tom, že Venezuela je takovým politickým dítětem Kuby. Jenže na rozdíl od Havany, Caracas opozici tak nějak uznává a ona je také schopná organizovat svou práci mnohem efektivněji. Kubánští opoziční aktivisté se čas od času zkoordinují, jindy zase pracují nezávisle na sobě. Není to dlouhodobě soudržná skupina,“ analyzuje příčiny nelehkého boje proti kubánské diktatuře. 

Juan měl příležitost vycestovat do zahraničí, kde sledoval, jak odlišně mohou věci fungovat za hranicemi Kuby. Mezi lety 2016 a 2019 navštívil Kolumbii, Argentinu a Peru. „V Bogotě jsem utrpěl totální šok. To nejodlišnější, co jsem do té doby viděl, bylo kubánské Varadero. Víte, my máme někdo hluboko v sobě vrytou vizi, která nám je systematicky předkládaná – chápeme Latinskou Ameriku jako zaostalý region, kde žije mnoho původních obyvatel, svým způsobem se pořád považujeme za zaostalé indiány. Přestože člověk se třeba postupem času zbavuje tohoto myšlení, stále je to něco, co máme v sobě. Když jsem ale přijel do Bogoty, spatřil jsem obrovské stavby, městskou džungli z betonu a skla. A v duchu jsem se sám sebe ptal: ‚Jestli tohle je ten zaostalý třetí svět, v kolikátém světě to žijeme my na Kubě?“ Podle Juana v současnosti chudí a zubožení Kubánci okupují veškerý veřejný prostor, jako by se fyzická degradace budov v městech zrcadlila v dekadenci kubánských myslí. 

Ve své další analýze se Juan zaměřuje na paralyzaci kubánské společnosti. Je přesvědčený o tom, že Kuba je na tom v současnosti ještě mnohem hůře, než tomu bylo v roce 2021. Masivní výpadky elektřiny mohou klidně trvat i několik dní. Léky se dají sehnat výhradně na černém trhu, přičemž si je lidé vůbec nemohou dovolit. „Myslím si, že levnější je zaplatit si rovnou pohřeb.“ To, že v ulicích nepropukají další protesty, má podle něj několik důvodů. „Více než půl milionu Kubánců odešlo po roce 2021 do zahraničí. Zůstala tady hořká pachuť z toho, jakým způsobem se režim s demonstranty vypořádal. Lidé si pamatují ty strašné výjevy. Policisté házeli s bezvládnými těly žen a dětí proti zdi. Bili je ležící na zemi. Já sám jsem to viděl. Do chvíle, než přestalo fungovat internetové připojení, jsem to vysílal živě. I já jsem potom dostal nakládačku,“ vysvětluje a dodává, že kdyby všichni ti, kteří se uchýlili do exilu, zůstali na Kubě a přidali se k lidem ochotným pokračovat v demonstracích i dnes, byla by to početná a silná skupina. Další důležitý faktor je stárnutí populace, protože lidé v důchodovém věku dnes představují bezmála třetinu z celkového počtu obyvatel. „Tito lidé přežívají s důchodem, za který si nekoupíte jídlo ani na den. Léky chybí v takové míře, že jejich nedostatek se stal jednou z hlavních příčin úmrtí v této zemi.“ Dětí je také hodně, ale ti ještě nemohou vyjít do ulic. V tomto smyslu vidí Juan jistou naději v možném návratu Kubánců ze zahraničí, snad i v důsledku deportací, kterými se v poslední době často ohání americký prezident Donald Trump. „Režim na možnost těchto deportací hledí jako na velké nebezpečí. Ti lidé totiž už vědí, jak to vypadá, když stát respektuje práva a svobody. Tam se může zažehnout oheň, který by mohl nakonec spálit tento režim, protože na světě neexistuje vězení pro jedenáct milionů lidí,“ končí své vyprávění.