Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Idael Edesio García Zaldívar (* 1970)

• Nació el 1 de mayo de 1970 en Holguín

• Creció en barrios marginales en una familia de Los testigos de Jehová

• Sus hermanos, Yunior García Aguilera y Wilson García Zaldívar, ambos críticos vocales del régimen cubano, sufrieron abuso y fueron expulsados del país

• Él mismo participó en varios proyectos de la sociedad civil esforzándose sobre todo en la educación y en denunciar injusticias cometidas por el gobierno

---česká verze uvedena po španělském originále---

“La provincia de Holguín siempre era llena de comerciantes, desde los tiempos de los españoles. En aquellos tiempos antiguos había un puerto cercano por el cual entraban muchas personas emprendedoras de todas las partes del mundo y esto se nota hasta el día de hoy. La ciudad de Holguín absolvía este espíritu de reinventárselas. Lo vemos en la población, hasta en las improvisaciones caseras. Las hornillas eléctricas a partir de una viruta del torno metálico se inventaron en Holguín. Se abrieron caminos clandestinos cuando Díaz-Canel obligaba que se botara la leche y en cada salida de la ciudad había un punto de control. El holguinero no es bruto, es zorro y conspirador. Tiene la desobediencia natural de la ley que es injusta,” aclama orgullosamente Idael Edesio García Zaldívar, patriota de esta zona que de hecho sigue siendo poblada ya desde los tiempos de Cristóbal Colón. 

Descalzos con mocos colgados en casas con techo de tablas y piso de tierra

Idael nació el 1 de mayo de 1970 y desde su infancia conocía el verdadero significado de la palabra pobreza. “Nosotros nacimos en barrios pobres. Imagínense unos barrios sin alcantarillado y corriente. No recuerdo haber visto un televisor en mi hogar durante la infancia. Si más tarde había uno, era público. En general un entorno sumamente desfavorable. Nuestra casita era tablas y piso de tierra. No logramos hacer una infancia unida y fuerte, porque había que mudarse frecuentemente por las condiciones de vida. Mi padre se forzaba por mejorar el hogar, buscaba un terreno mejor, pero siempre nos quedábamos en barrios marginales. Nos movíamos descalzos con mocos colgados.”

El protagonista de esta historia tiene dos hermanos menores de los cuales uno es el reconocido dramaturgo y opositor Yunior García Aguilera. El segundo hermano, Wilson García Zaldívar, también participó en el movimiento opositor y tanto como sus dos hermanos también él fue objeto de acoso y hostigamiento por parte de las autoridades. No obstante, eso se lo contamos más tarde… Alrededor de los lugares donde residían siempre se hacían muchas maniobras militares. “Entre las casitas malas había lomas, zonas prácticamente sin habitantes, donde cada domingo se hacían maniobras estrepitosas, ruidos fuertes y explosiones. Me metía miedo, pensábamos que eran bombas… quizás proyectiles. Al mismo tiempo, entre los vecinos, se hablaba de la guerra contra el imperialismo, que la agresión era inminente y había que defenderse. Un discurso totalmente bélico. Esto producía demasiado miedo. Durante los matutinos, todos los mensajes eran sobre la guerra,” recuerda cómo el contexto histórico de aquellos tiempos influía sobre su imaginario infantil. Al mismo tiempo, por parte de su familia fuertemente marcada por la fe religiosa escuchaba que no se podía ir a la guerra o tomar las armas.  “Me acuerdo de que cuando iba a la escuela, iba con el pañuelito (pionero), pero cuando regresaba la tenía doblada en mi bolso. Lo del ‘Seremos como el Che’ también creaba confusión. Mientras que en la casa nos enseñaban que Jesucristo se sacrificó para la humanidad, en la escuela nos presentaban una imagen similar. Sin embargo, relacionada con esta persona.” En realidad no se trataba de cualquier fe religiosa. El elemento vinculador de los tres hermanos era que todos crecieron bajo la influencia de Los testigos de Jehová. “Nuestra familia paternal eran miembros y por lo tanto perseguidos y detenidos con mucha frecuencia,” explica. Debido a ello tenían que lidiar con varias formas de acoso desde pequeños. “Se contaban muchas cosas… que Los testigos de Jehová eran agentes de la CIA y criminales, porque no donaban la sangre. También que eran contrarrevolucionarios, porque no saludaban la bandera. Era un bombardeo contra las personas que profesaban esta fe. Nos reuníamos en grupos pequeños en casas para establecer coordinaciones secretas. Las publicaciones religiosas se imprimían en estas casas y se difundían a mano. Nos criamos en este ambiente que en aquel entonces no entendíamos bien. Con el tiempo me di cuenta de que había patrones de disidencia.” Su padre, quien fue el impulsor de la fe religiosa en la familia, era tractorista, chofer y más tarde licenciado en Derecho, mientras que su mamá era ama de casa. Justo cuando nació Idael, su padre estaba movilizado en la zafra de los diez millones. Venía a casa cada dos o tres meses cuando daban un pase. “Nunca vi a mi papá vestido de militar o dando un discurso político. Un cambio de mentalidad ocurrió cuando vio la participación de sus hijos en la vida civil. Me llegó a decir que le pesaba haber servido a este sistema. Era siempre una persona muy responsable con el trabajo y aportó más de 45 años de servicio laboral. Mismo así, murió desentendido con el sistema. Fue un padre muy sencillo y amoroso. No recuerdo que me diera un consejo a que dejara lo que estaba haciendo durante toda su vida. Y eso que tenía tres de sus hijos disidentes,” describe el carácter del padre, quien a pesar de haber trabajado durante toda su vida, murió en una pobreza extrema, sin patrimonio alguno.

Los dos hermanos, Ideal y Wilson (Yunior nació del otro matrimonio de su papá) no crecieron con un nivel intelectual fuerte. “Éramos problemáticos en la escuela y en el barrio. Digamos que cultivamos una actitud un poco delictiva. A medida que crecíamos y queríamos vestir la ropa bonita intentábamos buscar oficios e independizarnos,” recuerda y explica que debido a las condiciones en los cuales vivían no logró un alto nivel escolar. “Soy un artesano que en algún momento se vinculó al movimiento cultural de la provincia y empezó a formar parte de varias organizaciones artesanales y de carácter cívico.” 

Yunior García Aguilera

El caso de su hermano menor era algo distinto. “Yunior nació en otro ambiente. En aquella época nuestro padre llegó a ser licenciado en Derecho, igual que la madre de Yunior,” empieza a narrar sobre el más famoso de los tres hermanos. Yunior García Aguilera empezó a perfilarse como contestatario y con una proyección pública bastante pronto. “Estamos hablando de un intelectual y dramaturgo, de un hombre que había viajado a muchos países para estrenar sus obras de teatro y su nombre se disparaba.” Los inicios de su desilusión con el régimen se datan todavía de la época de sus estudios, cuenta Idael y explica que los profesores cuestionaban sus obras, ya que pensaban que contenían elementos que se podían considerar de algo contrarrevolucionarios. “Talvez el problema sea que simplemente era una persona muy democrática. No es un tirano, no es un regularista, no es un normalista,” describe la mentalidad de su hermano menor y recuerda la protesta „27N“ que en Cuba se refiere a una manifestación que tuvo lugar el 27 de noviembre de 2020 frente al Ministerio de Cultura en La Habana. Artistas, activistas y ciudadanos se manifestaron en apoyo al Movimiento San Isidro y en contra de la represión cultural y falta de libertades en la isla. La protesta marcó un punto de inflexión en la escena cultural y política cubana, dando lugar a un movimiento más amplio.  “Creo que en aquella época se disparó. Ya teníamos algunas conversaciones alrededor de Cuba en nuestra casa.” Según Idael fue precisamente Yunior, quien detonó la protesta del 27 de noviembre junto con otras tres personas. Escogió el lugar y el momento adecuado. “Estamos hablando de un muchacho que disfrutaba como lo hacen los jóvenes. Sin embargo, también de un dramaturgo que dominaba mucho la sicología, las relaciones sociales y viajaba por el mundo. Sabía cómo funcionaba el mundo fuera de Cuba,” describe el protagonismo de su hermano quien participó también como manifestante el 11 de julio de 2021. “Cuando lo detuvieron pensábamos en lo peor. Se decían muchas cosas… que lo habían maltratado, que le habían pegado la cabeza contra la pared,” describe los momentos tensos por los cuales pasaba toda la familia en aquel entonces y opina sobre un contexto más amplio en el cual estalló una de las protestas más masivas de la historia moderna de Cuba: “Los servicios de zapatería y de confección de ropa se ponían en función del régimen. Había que suministrar a los agentes con la ropa y zapatos corrientes para que pudieran infiltrar las manifestaciones. Yo viví esta experiencia, no es que me la hayan contado.” Y sí hubo mucha represión… Sin embargo, hay que admitir que hubo también un sector de la sociedad bastante delictivo. Yo lo reconozco públicamente, esta gente alteró la intención de aquella protesta. Incluso hubo quienes abandonaron la marcha para ir a saquear las tiendas. Hay que ser honesto,” admite. Yunior jugó un papel importante también en la planeada manifestación siguiente conocida como la 15N. “Mucho miedo y dolor por lo que iba a pasar. Ya no lo trataban como un muchacho que montaba obras de teatro bonitas, sino como un opositor. Mi padre y su madre estaban en la mesa esperando cada mensaje. Yo tenía miedo a veces de coger el teléfono. Estaba muy preocupado por Yunior. Al mismo tiempo había que consolidar a nuestro padre.” Hoy en día Yunior vive a España, pero no se quedó callado y sigue hablando a favor de la libertad de Cuba.

Wilson García Zaldívar  

Wilson García Zaldívar tuvo los mismos antecedentes religiosos como los demás hermanos, pero con el tiempo pasó a otra forma de fe. Se apartó de Los testigos de Jehová y pasó a los Mesiánicos relacionados con la creencia judía. Desde 2015 empezó a organizar grupos religiosos basados en este movimiento. “Los hogares que adoptaron esta religión incorporaron en sus vidas patrones de vida judía como por ejemplo la negativa al trabajo durante los sábados, pero sobre todo la disociación del régimen y oficialismo,” continúa narrando Idael, ahora sobre el segundo de sus dos hermanos. Las persecuciones, citaciones y detenciones no tardaron en llegar. “La vida disidente de Wilson empezó por estos años. Por su contrato de trabajo viajó a España de donde vuelve a Cuba en un contexto de una crisis agravante. Todo eso en combinación con el adquirido conocimiento de la situación en el exterior – de la existencia de la democracia, libertad, prosperidad y otros valores sociales. Wilson estaba pasando por una transformación a un opositor. “Al mismo tiempo empiezan a salir en Cuba varios movimientos cívicos que se pusieron a interactuar en las redes sociales. Estaba surgiendo una masa crítica. Promovíamos el debate en las redes y nos pusimos a llamar a una manifestación popular. Era el año 2020,” describe el trabajo en equipo con Wilson. Dentro de este contexto, Wilson se perfilaba como una persona capaz de redactar textos de calidad. Era una persona del barrio con una cultura intelectual y sobre todo una rigidez y el apego a la ley, según Idael, por su fe judía. “Cuando él dice no, es no. Y hay que matarlo,” afirma. De ahí que se hacía cada vez más peligroso en los ojos del régimen. “Quería quedarse en Cuba para desarrollar este espíritu de libertad. Mientras estaba haciendo esto, Yunior se desarrollaba por La Habana. Hay un paralelismo en estas cuestiones, se daban conversaciones en familia.” Durante uno de los interrogatorios muy acalorados, Wilson se desmayó. “Como Wilson era residente español, los agentes cogieron miedo y le soltaron.” Sin embargo, la persecución no terminó. La última detención se produjo mientras Wilson y Idael se dedicaban a la promoción del proyecto Libérate. “Lo detuvieron forzosamente un la Plaza de la Marqueta. Él se impuso, porque no aceptaba este tipo de secuestros. Le pidieron su teléfono y él se negó a darlo. Teníamos una norma. Los teléfonos no podían caer en manos del Estado. El oficial Marco de la Seguridad del Estado que actualmente es mayor de la Seguridad del Estado… lo han promovido… buscó seis policías y le dieron una paliza tremenda. Lo tiraron al piso y le daban patadas. Lo tiraban contra la pared. En un momento le debilitaron tanto que a poco le mataron,” narra los detalles de la última detención de Wilson quien después no aparecía durante algún tiempo. “No podía salir en su dolencia tras la paliza que le dieron. Parece que la Seguridad del Estado optó por buscar a su esposa para levantarle el ánimo. Wilson estuvo unos 15 días con muletas. Se hicieron denuncias internacionales, la periodista Camila Costa llegó para hacerle una entrevista,” cuenta Idael y destaca que el deseo de Wilson para quedarse y luchar por la libertad en Cuba se reforzó aún más. Sin embargo, eso ya no era posible. La misma Seguridad del Estado gestionó su pasaje a España y le botaron del país definitivamente.

El proyecto Libérate

El proyecto Libérate surgió como un instrumento de lucha alrededor del año 2020. “Hace falta profesionales para poder enfrentarse al régimen. Había escritores, sicólogos… y hasta un militar,” detalla Idael quien decidió que el militar podía ser útil en sus esfuerzos y le propuso a este señor que podía enseñar a los disidentes como enfrentar a los interrogatorios, como observar la geografía para ver si servía para una manifestación, o como detectar a informantes. “Los muchachos se asustaban de la presencia del militar. Les decía que podían estar tranquilos que era el profesor que nos estaba enseñando,” cuenta y describe como trabajaron por ejemplo con la terminología del militar que a la gente seguía metiéndoles miedo. “Entonces buscamos a un profesor de español que cambió el lenguaje para uno más cívico. Así estábamos preparando un movimiento,” describe el modus operandi. Si uno busca por las redes, no se puede encontrar mucha información sobre el proyecto. “Había una norma en Libérate: ‘Vamos a hacer gloria y enterrarla.’ No podíamos sentirnos protagonistas de la guerra. Había que dar espacio a otros. A veces el ego se nos sube y nosotros queríamos limitar el caudillismo. El líder produce una especie de adoración hacia él y no hacia la causa. El objetivo era que el opositor pensara en causa, en su aporte y no en su prestigio,” propone la explicación de la falta de información. 

El espíritu holguinero y las trampas para burlarse del régimen

En la parte final de la entrevista, Idael recuerda al Período Especial y los aspectos específicos, algunos bastante paradójicos, que surgieron durante esta crisis en Holguín. “La escasez forzó una creación de nuevas formas de sobrevivencia: por lo menos en mi provincia había unos mecanismos de trueque. Comprábamos jabón de coco, lo llevamos a Guayabo y trajimos arroz. El arroz lo vendimos y compramos harina. O comprábamos un par de zapatos y un machete, lo llevamos al pueblo y trajimos vianda. La crisis también paradójicamente apoyó al surgimiento de trabajos particulares. Se reforzó un espíritu emprendedor clandestino. Nosotros movíamos nuestro taller artesanal de casa a casa. Fue un momento de crisis, caos y hasta desespero, pero en general surgieron nuevos inventos.” Obviamente había muchos problemas con el transporte por la falta de petróleo. “No teníamos dinero entonces sacábamos billetes de tren para cualquier lugar intermediario en el camino y después nos escondíamos saltando de un baño al otro. El Período Especial fue mucho más crudo en Oriente. Yo viví por un tiempo en la zona de Matanzas y allí con el turismo no era tan duro,” opina y menciona también sus tatuajes – tiene tres hijos y uno de ellos es tatuador – que tienen una historia interesante. En un cierto momento, Idael se cansó de las detenciones y citaciones y decidió no hablar más en los interrogatorios. Por lo tanto se hizo los tatuajes de ‘Patria y vida’ y ‘Libertad’. En lo que se refiere a sus vecinos, es diferente: “Es verdad que ahora muchas personas me desafían a discusiones, pero esto está bien. Yo converso mucho con mis vecinos. Les explico que llevar estas palabras en la piel no constituye un delito. Con el tiempo se pusieron a llamarme de ‘Libertad’ en vez de mi nombre. Repetí tanto la palabra que se impuso en el inventario local. Hay que sembrar la palabra Libertad en la población de cualquier manera. Hay que trabajar duro.” Su lucha está bien caracterizada en anécdota siguiente: “De vez en cuando pongo bandera negra en vez de la cubana. Obviamente tienen que venir los policías. De esta manera les hago un desgaste de unos veinte, treinta litros de gasolina a esta dictadura.” 

 

-------------------------------------------------

 

„V Provincii Holguín se to hemžilo obchodníky už od časů prvních španělských osadníků. V dávných dobách se poblíž rozkládal přístav, kterým se do oblasti dostávali zvídaví lidé z celého tehdy známého světa. Je to tu znát i dnes. Město je prodchnuté podnikavým duchem. Vidíme to na běžných věcech, jako je třeba vybavení domácností. Právě tady lidé vymysleli improvizované elektrické vařiče s plotnou vyrobenou z kovových pásu. Místní lidé zkrátka nejsou žádní tupci, jsou rafinovaní a umí si poradit. Navíc tak nějak přirozeně nejsou ochotní dodržovat zákony, které nedávají smysl,“ prohlašuje hrdě Idael García Zaldívar, patriot z této oblasti, která je vskutku obydlená už od časů Kryštofa Kolumba. 

Bosí usoplení kluci žijící v domech se střechou z prken a hliněnou podlahou  

Idael se narodil 1. května 1970 a velice brzy pochopil pravý význam slova ‚chudoba‘. „Narodili jsme se do chudinských čtvrtí. Představte si místo bez jakékoliv kanalizace nebo elektrického proudu. Nepamatuji si, že by se během mého dětství objevila u nás doma televize. Když už někde nějaká byla, patřila někomu, kdo jí dal na ulici, aby se mohli koukat všichni ostatní. Kolem a kolem to bylo dost nepříznivé prostředí. Nemohli jsme si vytvářet příliš silné vazby a přátelství, protože jsme se často stěhovali. Otec stále hledal nějaké lepší místo, ale i tak jsme se nemohli dostat z chudinských čtvrtí. Běhali jsme po venku bosí a usoplení.“ 

Hlavní protagonista tohoto pohnutého svědectví má dva bratry, z nichž nejmladší je uznávaný dramatik Yunior García Aguilera. I prostřední ze sourozenců, Wilson García Zaldívar, se stejně jako oba jeho bratři aktivně zapojil do kubánského opozičního hnutí a trpěl v důsledku pronásledování ze strany policie. K tomu všemu se ale dostaneme postupně… V blízkosti míst, kde rodina žila, se často prováděly vojenské manévry. „Shluky skromných stavení oddělovaly prázdné kopce, ze kterých se každou neděli ozývalo burácení a silné výbuchy. Nahánělo mi to strach, mysleli jsme si, že tam vybuchují bomby nebo že se tam střílí. Současně lidé neustále mluvili o nějaké neustálé hrozbě války proti imperialistům, na které bychom se měli naučit bránit. Válka jakoby nad námi visela doslova na každém kroku. Vyvolávalo to skutečné obavy. Během ranních nástupů ve škole se také dokola mluvilo o válce,“ vzpomíná na to, jak historický kontext, ve kterém vyrůstal, neblaze ovlivňoval jeho ještě dětskou představivost. Na druhé straně byla rodina, jejíž život silně ovlivňovala víra. Doma naopak zaznívalo, že vzít do ruky zbraň není správné. Vliv Svědků Jehovových se spojujícím motivem ve vyrůstání všech tří bratrů. „Pocházelo to z otcovy strany. Všichni byli členové a proto také lidé se zkušeností s pronásledováním a častými zadrženími,“ vysvětluje. I oni sami se tak setkávali s podobnými jevy už v útlém věku. „Slýchával jsem řeči o tom, že Svědci Jehovovi pracují pro americkou CIA, že to jsou zločinci, protože odmítají dárcovství krve a kontrarevolucionáři, protože nectí státní vlajku. Permanentní masáž svědomí. Setkávali jsme se v malých skupinkách po domácnostech členů. Tam se vyráběli naše tiskoviny, které se potom roznášely. Vyrůstali jsme v prostředí, kterému jsme moc nerozuměli. Až později jsem si uvědomil, že bylo v určitém smyslu součástí disentu.“ Otec pracoval jako traktorista a řidič a později si rozšířil vzdělání v oblasti práva. Matka se starala o chod domácnosti. Když se Idael narodil, otec se zrovna účastnil velkolepé sklizně zvané zafra de los diez millones, při které vláda stanovila přehnaně ambiciózní cíl sklidit deset milionů tun cukrové třtiny. Domů jezdil jen jednou za dva až tři měsíce. „Svého otce jsem ale nikdy neviděl oblečeného v uniformě a stejně tak jsem ho nikdy neslyšel pronášet nějaký politický projev. S postupem času ho jistě ovlivnilo to, že všichni jeho synové se účastnili na životě občanské společnosti. Dokonce mi ve stáří řekl, že lituje, že vlastně celý život sloužil tomuto systému. Vždycky si hodně zakládal na své pracovitosti, celkem odpracoval celých 45 let I tak ale zemřel v deziluzi. Byl to prostý a milující člověk. Nikdy se mě nesnažil svést z mé cesty a ovlivňovat mé myšlenky,“ popisuje charakter otce, který i přes svou pracovní morálku zemřel v extrémní chudobě a nezanechal po sobě žádné dědictví.

On a jeho prostřední bratr Wilson (Yunior se narodil z dalšího otcova vztahu) nevyrůstali v intelektuálně rozvíjejícím prostředí. „Ve škole a venku jsme tropili neplechu. Řekl bych, že jsme dokonce trochu inklinovali ke kriminalitě. Když jsme pak byli starší a chtěli jsme se hezky oblékat, snažili jsme se sehnat si nějakou práci a osamostatnit se,“ vzpomíná a potvrzuje, že jeho vzdělání nedosahuje vyššího stupně. „Jsem řemeslník, který se v určitý moment přiblížil k opozičnímu hnutí v naší provincii a začal jsem se angažovat v různým občanských a řemeslnických spolcích.“     

Yunior García Aguilera

V případě jeho nejmladšího bratra to bylo v ledasčem odlišné. „Yunior se narodil v jiném prostředí. V té době už měl otec, stejně jako Yuniorova matka, právnické vzdělání,“ začíná vyprávět o nejmladším ze sourozenců, který dosáhl z hlediska společenského uznání největších úspěchů. Yunior García Aguilera se profiloval jako ne úplně poddajný jedinec už poměrně brzy. „Bavíme se tady o intelektuálu a dramatikovi, o člověkovi, který cestoval do mnoha zemí, kde uváděl své hry a jeho jméno nabíralo na významu.“ Počátky jeho odporu k režimu spatřuje Idael už v dobách, kdy mu jeho profesoři ve škole vraceli jeho práci s tím, že v ní spatřovali protirevoluční prvky. „Ten problém byl ale dost možná prostý. Yunior byl zkrátka demokraticky smýšlející člověk, netíhnul k tyranii a svazujícím pravidlům,“ popisuje mentální nastavení bratra a vzpomíná na jeho zapojení do organizace protestu, který vešel ve známost pod označením 27N. Konal se totiž 27. listopadu 2020 před budovou kubánského ministerstva kultury. Umělci, aktivisté a mnozí další se tehdy rozhodli nahlas podpořit společensko-kulturní hnutí San Isidro, které brojilo proti nesvobodě. Uskutečněná manifestace představovala významný milník pro kubánskou opozici a přesvědčila k podpoře širší vrstvy obyvatelstva. „Myslím, že tehdy to pro Yuniora skutečně začalo. V té době už jsme se doma často bavili o situaci tady na Kubě.“ Podle Idaela to byl právě Yunior, který společně s dalšími třemi lidmi stál za organizací protestu. Vybral místo i čas konání. „On to byl stále mladík, který si prostě užíval života tak, jako to dělají lidé v jeho věku. Zároveň to byl ale dramatik, který dobře rozuměl psychologii a chápal společenský rozměr. Hodně cestoval a poznal, jak vypadá svět za hranicemi Kuby,“ líčí Idael osudy bratra, který se později zapojil také do jednoho z nejmasovějších protestů v moderních dějinách Kuby, který vypukl 11. července 2021. „Když ho sebrali, mysleli jsme na to nejhorší. Doslýchali jsme se o tom, že ho zbili, že mu mlátili hlavou o zeď,“ popisuje napětí, které tehdy svazovalo rodinu a přemýšlí o dalších aspektech souvisejících s tvrdě potlačenou demonstrací: „Výrobci bot a oblečení museli pracovat ve službách režimu. Bylo třeba vyrobit boty a oblečení pro agenty, kteří se potom v převleku vmísili mezi demonstranty. Tohle jsem viděl na vlastní oči, není to tak, že bych to někde zaslechl.“ Zmiňuje také konkrétní potlačování demonstrantů. „Zároveň je ale třeba přiznat, že k demonstraci se připojil i určitý sektor společnosti, který sledoval jiné cíle. Ti lidé rabovali v obchodech a bohužel se jim v některých chvílích podařilo změnit charakter celé akce. To je potřeba říct otevřeně.“ Yunior se zapojil i do dalšího protestu, známého pod označením 15N (odehrál se 15. listopadu 2021). „To už jsme se skutečně hodně obávali, co by se mu mohlo přihodit. Už k němu nepřistupovali jako k úspěšnému dramatikovi, ale jako k opozičníkovi. Můj otec y Yuniorova matka seděli u stolu a s napětím čekali na jakékoliv zprávy. A já jsem měl strach zvednout telefon. Hodně jsem se o něho bál. Zároveň jsem musel utěšovat otce.“ V současnosti žije ve Španělsku, odkud se i nadále hlasitě vyslovuje na podporu svobodné Kuby.      

Wilson García Zaldívar  

Wilson García Zaldívar byl stejně jako jeho bratři ovlivněn rodinným členstvím v náboženské skupině Svědků Jehovových. S postupem času se ale přiklonil jinému vyznání, které se inspirovalo v judaismu. Přibližně od roku 2015 poté začal organizovat náboženské skupiny založené na tomto učení. „Domácnosti, které přijaly tuto víru, žily své životy v souladu v židovským učením. Jejich členové například odmítali pracovat o sobotách a obecně se stavěli negativně k pronikání státní ideologie do běžného života,“ pokračuje, teď už o prostředním z bratrů. Pronásledování ve znamení předvolání k výslechům a zadržení na sebe nenechaly dlouho čekat. „Opoziční aktivita Wilsona začíná někdy v tomto období. V souvislosti se svou prací navštívil Španělsko a na Kubu se vrátil ve chvíli, kdy už to tu bylo opravdu špatné. Zároveň i on poznal, jak to vypadá v zahraničí – tam, kde fungují demokratické principy, kde se žije v prosperitě.“ Wilson procházel transformací v opravdového opozičníka. „Na Kubě v té době začínají lidé aktivní v opozici více komunikovat na sociálních sítích. Formovala se početná masa kriticky smýšlejících lidí. My jsme se zaměřovali na podporování této diskuze a začali jsme vyzývat ke velké demonstraci. To se psal rok 2020,“ popisuje společnou práci s Wilsonem, který se vyprofiloval jako zdatný autor textů. Byl to člověk z chudé čtvrti, ovšem s intelektuální výbavou a především pevný ve svých principech a postojích. To podle Idaela souviselo s jeho židovskou vírou. „Když řekne ne, znamená to ne. A kdybyste ho chtěli donutit říct ano, museli byste ho zabít,“ přemítá Idael. Z těchto všech důvodů se stával pro režim velice nepohodlnou osobou. „On tady chtěl zůstat a rozvíjet svobodné myšlení. Během této doby se současně angažoval Yunior v Havaně. Tyhle záležitosti probíhaly souběžně a v našem rodinném kruhu se o tom čile diskutovalo.“ Při jednom z vyhrocených výslechů Wilson omdlel. „Jelikož měl španělské občanství, policisté se zalekli.“ Jenže to neznamenalo, že by pronásledování skončilo. Poslední zadržení proběhlo v době, kdy se Wilson společně s Idaelem věnovali projektu Libérate. „Přinutili ho odjet s nimi z náměsti Plaza de las Marquetas. On se vzepřel, protože s tímto typem únosu se prostě neztotožňoval. Chtěli po něm jeho telefon, ale on ho odmítl vydat. Měli jsme nepsané pravidlo. Telefony nesmí skončit v rukách státní moci. Strážník Marco, který už je teď major, protože ho povýšili, tehdy zavolal šest dalších policistů. Wilson dostal pořádnou nakládačku. Povalili ho na zem a kopali do něj. Házeli s ním o stěnu. Nakonec ho dobili tak, že ho jen tak tak nezabili,“ popisuje podrobnosti z posledního zadržení, po kterém byl nějaký čas nezvěstný. „Pro samou bolest nemohl odejít. Policisté patrně pozvali jeho ženu, aby mu zvedli náladu a on odešel po svých. Poté chodil ještě dva týdny o berlích. Vyrozuměli jsme o tom zahraniční tisk a novinářka Camila Costa s ním přišla udělat rozhovor,“ vypráví a znovu zdůrazňuje Wilsonovo přání zůstat na Kubě a pokračovat v boji. To ale v tuto chvíli už nebylo možné. Samotní příslušnící Státní bezpečnosti mu vyřídili letenku do Španělska a s konečnou platností ho vyhodili z rodné země. 

Projekt Libérate

Projekt Libérate vznikal jako nástroj boje za svobodu a demokracii někdy kolem roku 2020. “Když se chcete postavit něčemu tak robustnímu, jako je režim, potřebujete lidi, kteří vědí, co dělají. Proto jsme zapojili spisovatele, psychology… a dokonce i jednoho vojáka,” vypráví Idael, kterému přišlo jako příhodné využít takového člověka pro účely seznámení členů opozice s tím, jak probíhají výslechy, naučit je, jak se přemýšlí o geografii určitých míst při plánování demonstrací a nebo třeba jak být co nejúspěšnější v odhalování nasazených skrýtých agentů sloužících vládě. „Naši lidé z toho měli občas obavy, přítomnost vojáka jim byla nepříjemná, ale já jsem jim říkal, že teď je třeba vnímat ho jako instruktora, který nám předává určité know-how,“ říká a popisuje, jak pracovali třeba i s vojenskou terminologií, která opět vyvolávala u účastníků přednášek pochybnosti. „Našli jsme profesora španělštiny, který nám pomohl pozměnit vyjadřování ve prospěch běžné civilní komunikace.“ Když se člověk obrátí na internetové vyhledavače, o projektu Libérate nikde nenajde téměř žádnou zmínku. „Měli jsme takové pravidlo: ‚Budeme vyvíjet úsilí, ale o samotném procesu se při dosahování výsledků už nebudeme bavit.‘ Nechtěli jsme se cítit protagonisty boje. Tohle nebylo o jednotlivcích. Někdy se člověk totiž nadchcne tolik, že mu to stoupne do hlavy. My jsme se chtěli vyvarovat jakéhokoliv projevu caudillismu. Vůdčí postavy vyvolávají jistý obdiv, který odpoutává pozornost od podstaty věci. Náš cíl byl pomoci tvořit charaktery, které vždy upřednostní obecný cíl nad vlastní prospěch,“ nabízí možné vysvětlení absence informací o projektu. 

Holguínský duch a jak jednoduše malými kroky nabourávat systém 

Poslední část vyprávění Idael věnuje vzpomínkám na Zvláštní období a specifické rysy obyvatel města Holguín, některé až paradoxní, které se právě během této krize naplno projevily. „Obecný nedostatek byl v podstatě hnacím motorem pro vynalézání nových způsobů přežití: nevím, jestli tomu tak bylo i jinde, ale v naší provincii začal opět fungovat výměnný obchod. Koupili jsme kokosové mýdlo, odvezli jsme ho do Guayaba a tam jsme ho vyměnili za rýži. Rýži jsme poté prodali a koupili mouku. A nebo jsme koupili boty a mačety a jeli s tím na venkov, kde jsme za ně dostali potraviny. Krize také paradoxně podpořila rozvoj soukromého podnikání. Lidé se mu začínali v utajení věnovat čím dál více. Třeba my jsme měli řemeslnou dílnu, se kterou jsme se neustále někam stěhovali. To znamená, že společnost sice zažívala skutečnou krizi, chaos a snad i zoufalost, ale zároveň se v té době některé procesy podpořily.“ V dopravě se projevoval naprostý nedostatek pohonných hmot. „A my jsme neměli peníze. Takže když jsme chtěli někam jet vlakem, koupili jsme si lístek někam do půlky trasy a zbytek cesty jsme pobíhali po vagónech z jedné toalety na druhou a takto jsme se vyhýbali kontrole. Na východě ostrova, v provincii Oriente, byla situace opravdu špatná. Žil jsem také chvíli v Matanzas (asi sto kilometrů od Havany) a tam to tak strašné nebylo,“ bilancuje a zmiňuje se také o svém tetování, které ma zajímavý příběh – Idael má tři syny, z nichž jeden se věnuje právě tetování. Jednoho dne už začal být unavený z opakujících se výslechů, už při nich nechtěl vůbec mluvit. Rozhodl se tedy udělat si výmluvná tetování hesel Patria y vida (známé heslo odkazující na lásku k vlasti) a Libertad (Svoboda). Co se týče lidí v jeho sousedství tam byl tedy efekt opačný. „Je pravda, že tady se se mnou chtějí lidé o těch věcech bavit, ale to je dobře. Trávám spoustu času hovory s lidmi v sousedství. Vysvětluji jim, že není žádný zločin mít takové tetování. Postupem času mi začali přezdívat Libertad. Tolikrát jsem to slovo před nimi opakoval, že se stalo součástí místního koloritu. Myslím, že je třeba tohle slovíčko do lidí zasývat jakýmkoliv způsobem. Je potřeba stále pracovat.“ Jeho způsob boje zároveň dobře vystihuje následující anekdota: „Občas vyvěsím černou vlajku místo té kubánské. To potom musí pochopitelně přijet policie. No a tímto způsobem režim jako takový pokaždé připravím o takových dvacet, třicet litrů benzínu.“