Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Yimel García Góngora (* 1982)

• nació el 22 de noviembre de 1982

• originario de San Antonio de los Baños, Cuba

• músico; miembro de la banda contestataria Porno para Ricardo

• criado en un ambiente matriarcal

• se vinculó al núcleo del grupo con Gorki Águila hacia 1998

• ingresó oficialmente a Porno para Ricardo en noviembre de 2017

• primer viaje fuera de Cuba en 2018: Argentina; grabaron 20 aniversario en 20 días

• estuvo una semana en Colombia

• en junio de 2025 viajó a Praga: festival Metronome y rodaje del documental Música o muerte

• ha sufrido vigilancia, citaciones y seguimientos de la Seguridad del Estado

• reporta intentos de intimidación en su domicilio y presiones a su madre

• participó en reuniones en casa de Antonio Rodiles; algunos asistentes entraron por mar ante el cerco policial

• asistió a actividades del Movimiento San Isidro, incluida la Bienal 00 (2020)

• vivió en la calle las protestas del 11J de 2021; presenció detenciones de amigos como Luis Manuel Otero Alcántara

• principio artístico: no callar; usar la música para denunciar y mantener viva la voz de la banda

• en 2025, durante la gira en la República Checa, su madre recibió advertencias para que él no regresara

• al momento de la entrevista, en proceso de asilo político en la República Checa

ČESKÝ PŘÍBĚH JE UVEDENÝ PO ŠPANĚLSKÉM ORIGINÁLE

------------------------------------------------------

“El gobierno cubano tiene el terreno, el bate, la pelota y el guante. Pero nosotros en Porno para Ricardo tenemos el micrófono.” La frase resume el lugar desde el que habla Yimel García Góngora (San Antonio de los Baños, 22 de noviembre de 1982): músico, integrante de la banda contestataria Porno para Ricardo y activista que aprendió a convertir la canción en denuncia sostenida.

Criado en un ambiente matriarcal —madre, abuela, tía y prima—, Yimel recuerda una niñez “normal” en San Antonio de los Baños y un despertar político que llegó en la adolescencia, cuando empezó a “chocar con cosas que no se pueden hacer” y a leer para comparar realidades. Hacia 1998 se vinculó al núcleo creativo que reunía a Gorki Águila y Ciro Díaz: “Ellos me hicieron ver que sí se podía protestar, que era nuestro derecho. Lo hicimos bandera”.

Aunque estuvo cerca desde los inicios, su ingreso oficial a la banda ocurrió en noviembre de 2017. La exposición fue inmediata: “Cuando entras en Porno para Ricardo estás más visible. Saben quién eres, dónde vives, quién es tu madre. Y cuando les molestes, saben dónde encontrarte”.

Escenario, estudio y calle

Su primer viaje fuera de Cuba fue en 2018, a Argentina, donde la banda grabó el disco “20 aniversario” en 20 días, y dio conciertos. Poco después pasó una semana en Colombia. ¿Tenía la intención de emigrar? “Pues sí, qué cubano no la tiene, es algo que todos aprendemos desde chiquitos. Además, se intensificó la represión del régimen. Pero no hubo tiempo – en apenas una semana simplemente no programas tu exilio,” narra Yimel. El 11 de julio de 2021 vivió en la calle las protestas que sacudieron la isla: “Grité bastante. Era un circo: policía dando golpes, gente revolcada en el piso. Tenía miedo, era una situación que daba miedo”. Ese día, dice, se confirmó la lección que ya traía de años: en Cuba, la libertad de expresión “puede costar carísimo”.

Su principio artístico es simple y férreo: no callar. Usar la música como herramienta de denuncia y sostener “la voz de la banda” incluso cuando no haya escenario oficial. Por eso define el estudio, es decir el espacio de ensayos de la agrupación, como “el puesto de mando” de Porno para Ricardo.

Cercos, citaciones y la casa por el mar

El activismo lo colocó en la mira de la Seguridad del Estado: “He sufrido vigilancia, citaciones y seguimientos. A veces es puro juego de intimidación: ‘sabemos con quién andas’”. Relata intentos de amedrentarlo en su casa y presiones a su madre. Una escena queda como metáfora del cerco y la grieta: “La casa de Antonio Rodiles (disidente cubano, nota editorial) estaba sitiada. A alguien se le ocurrió entrar por el mar. Nos tiramos al agua con la ropa en la mano y entramos nadando. Poco despué,s hubo encuentro con la policía; a Rodiles le dieron una paliza”.

Yimel asistió a actividades del Movimiento San Isidro, incluida la Bienal 00 (2020). Allí vio cómo una intervención musical de Gorki desataba tensión y cortes de micrófono. Poco después siguieron la huelga de hambre y la escalada represiva. “La Seguridad del Estado ha logrado sofocar cualquier llama de disidencia: fueron limpiando hasta dejar casi sin voces dentro de Cuba”, describe. Ante eso, insiste: “La voz de Porno para Ricardo no se apaga”.

Praga 2025: música, documental y un aviso en La Habana

En junio de 2025, Yimel viajó a Praga para tocar en el festival Metronome y rodar el documental Música o muerte de la cineasta Hana Jakrlová, junto a sus compañeros de banda. Se reencontraron después de 13 largos años en exilio, con la única excepción de Yimel, quien hasta aquel entonces seguía como el único, resistiendo en Cuba. El documental en cuestión concluyó en Praga, pero ya se habían rodado docenas de horas en Cuba previamente: mientras filmaban, notaron seguimientos en carro en La Habana; cosa que tuvo su conclusión, ya en Europa, cuando llegó un mensajero del gobierno cubano a su madre advirtiendo que si hijo no regresara. Yimel se tuvo que enfrentar con una decisión que en lo profundo, sabía que iba a llegar en algún momento de su vida: pidió asilo político en la República Checa.

El costo personal del “micrófono”

Yimel ha aprendido a vivir en perfil bajo, útil para “hacer cosas que otros, más vigilados, no pueden”, pero sin renunciar a la exposición cuando toca. Su regla de supervivencia en La Habana fue concreta: “Si ves a la policía allá, cruza para acá”. Sabe que puede ir preso: “Sí, absolutamente; cualquiera puede, y yo creo que tengo alguna papeleta”, menciona con una ligereza asombrosa, pero rendido no está, simplemente sabe que este es su destino probable si vuelve a Cuba.

Aun así, su balance es claro. En un país donde el poder “tiene el terreno, el bate, la pelota y el guante”, su apuesta es seguir hablando: denunciar, cantar, sostener la memoria. Ese, dice, es el verdadero instrumento de Porno para Ricardo: el micrófono. Y mientras exista, habrá justicia, aunque por ahora sólo musical.

 

------------------------------------------

ČESKÝ PŘÍBĚH PAMĚTNÍKA

„Kubánská vláda má v rukou hřiště, pálku, míč i rukavici. Ale my v Porno para Ricardo máme mikrofon.“ Tato věta shrnuje postoj, ze kterého hovoří Yimel García Góngora (San Antonio de los Baños, 22. listopadu 1982): hudebník, člen opoziční kapely Porno para Ricardo a aktivista.

Yimel vyrůstal v matriarchálním prostředí – vychovávaly ho společně matka, babička, teta a sestřenice – a vzpomíná na „normální“ dětství v San Antonio de los Baños a politické probuzení, které přišlo v dospívání, když začal „narážet na věci, které se nedají dělat“ a číst, aby porovnával reality okolního světa. Kolem roku 1998 se připojil k tvůrčímu jádru kapely Porno para Ricardo, které tvořili Gorki Águila a Ciro Díaz: „Oni mi ukázali, že protestovat se dá, že je to naše právo. Udělali jsme z toho naše heslo.“

Ačkoli byl kapele blízký od samého počátku, oficiálně do ní vstoupil v listopadu 2017. Expozice byla okamžitá: „Když vstoupíš do Porno para Ricardo, jsi více na očích. Vědí, kdo jsi, kde bydlíš, kdo je tvoje matka. A když je naštveš, vědí, kde tě najít.“

Pódium, studio a ulice

Jeho první cesta mimo Kubu byla v roce 2018 do Argentiny, kde kapela za 20 dní nahrála album „20 aniversario“ (20. výročí) a odehrála několik koncertů. Krátce poté strávila týden v Kolumbii. Měl Yimel v úmyslu emigrovat? „No ano, který Kubánec to nemá v úmyslu, je to něco, co se všichni učíme od malička. Navíc se zintenzivnily represe režimu. Ale nebyl čas – za pouhý týden prostě nemůžete naplánovat odchod do exilu,“ vypráví Yimel. 11. července 2021 zažil na ulici protesty, které otřásly ostrovem: „Křičel jsem nejvíc nahlas za celý život. Bylo to jako cirkus: policie mlátila lidi, lidé se váleli po zemi. Bál jsem se, byla to děsivá situace.“ Ten den se podle něj potvrdila lekce, kterou se naučil už před lety: „Na Kubě může svoboda projevu vyjít velmi draho.“

Jeho umělecký princip je jednoduchý a nekompromisní: nemlčet. Používat hudbu jako nástroj k odsuzování a udržovat hlas kapely i tehdy, když není k dispozici oficiální pódium. Proto definuje studio, tedy prostor, kde kapela zkouší, jako „generální štáb“ kapely Porno para Ricardo.

Oplocení, předvolání a dům u moře

Aktivismus ho dostal do hledáčku kubánské Státní bezpečnosti: „Byl jsem sledován, předvoláván a pronásledován. Někdy jde o čistou hru na zastrašování: ‚víme, s kým se stýkáš‘“. Vypráví o pokusech zastrašit ho přímo v místě jeho bydliště a o nátlaku na jeho matku. Jedna scéna zůstává metaforou obklíčení a rozkolu: „Dům Antonia Rodilese (kubánský disident, pozn. redakce) byl obklíčen. Někdo přišel s nápadem vstoupit do domu přes moře. Skočili jsme do vody s oblečením v ruce a doplavali jsme dovnitř. Brzy došlo ke střetu s policií a Rodiles i další byli brutálně zbiti.“

Yimel se mnohokrát po boku Gorkiho Águily zúčastnil aktivit hnutí San Isidro, včetně Bienále 00 (2020). Tam viděl, jak verbální vystoupení Gorkiho vyvolalo napětí a výpadky mikrofonu. Krátce nato následovala hladovka San Isidro a eskalace represí. „Státní bezpečnost se podařilo uhasit jakýkoli náznak nesouhlasu: postupně vymýtili téměř všechny hlasy na Kubě,“ popisuje. Vzhledem k tomu trvá na tom: „Hlas Porno para Ricardo nikdy neumlkne.“

Praha 2025: hudba, dokument a varování v Havaně

V červnu 2025 odcestoval Yimel do Prahy, aby vystoupil na festivalu Metronome a dotočil dokumentární film Música o muerte (Hudba nebo smrt) režisérky Hany Jakrlové spolu se svými spoluhráči z kapely. Setkali se po 13 dlouhých letech v exilu, s jedinou výjimkou Yimela, který až do té doby jako jediný zůstal na Kubě a stále režimu vzdoroval. Dokument byl dokončen v Praze, ale desítky hodin materiálu byly natočeny již dříve na Kubě. Během natáčení si všimli, že je v Havaně sledují autem, což mělo své vyústění právě v Evropě, když kubánská vláda vyslala směrem k jeho matce „doporučení“, aby se její syn už na ostrov raději nevracel. Yimel se musel vyrovnat s rozhodnutím, o kterém hluboko uvnitř věděl, že v určitém okamžiku svého života přijde: požádal o politický azyl v České republice.

Osobní cena „mikrofonu”

Yimel se naučil žít nenápadně, což je užitečné pro „dělání věcí, které ostatní, kteří jsou více sledováni, nemohou”, ale bez toho, aby se vzdal vystupování, když je to potřeba. Jeho pravidlo pro přežití v Havaně bylo konkrétní: „Pokud vidíš policii, přejdi okamžitě na druhou stranu.“ Ví, že může jít do vězení: „Ano, rozhodně; kdokoli na Kubě může, a myslím, že moje šance jsou v tomhle vážně vysoké,“ říká s překvapivou ironií či snad možná lehkostí, ale rozhodně ne rezignovaně - prostě ví, že to je jeho pravděpodobný osud, pokud se vrátí na Kubu.

I tak je jeho bilance jasná. V zemi, kde moc má „hřiště, pálku, míček a rukavici“, se rozhodl pokračovat v aktivismu: hrát, zpívat a tím způsobem vyjadřovat odpor vůči totalitě. I Porno para Ricardo má totiž v ruce silnou zbraň, a tou je mikrofon. A dokud bude znít, bude pro Kubánce existovat spravedlnost, i když prozatím jen hudební.