Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Orlando Enrique Castillo Miranda (* 1960)

• Nació el 20 de febrero de 1960 en Río Cauto en la provincia de Granma

• Su padre era un líder revolucionario local y no se preocupaba mucho por la familia

• La madre de Orlando se quitó la vida cuando el muchacho tenía unos cuatro años

• Posteriormente vivía con sus parientes en unas condiciones muy modestas

• A 11 años fue a una beca a La Habana donde vivió mucha violencia

• Participaba en las convocatorias laborales en el campo y en la construcción de los grandes proyectos revolucionarios como la fábrica de níquel en Moa y la central nuclear Juragua

• Fue un feroz militante del Partido Comunista de Cuba hasta su jubilación

+++český příběh je uveden po španělském originále+++

 

“Nuestra casa era de tablas de palma, piso de tierra y techo de guano, con un fogón de leña y carbón. No había corriente y yo dormía en el piso...” cuenta Orlando Enrique Castillo Miranda, nacido el 20 de febrero de 1960 en Río Cauto, pueblo situado en el campo de la provincia oriental de Granma. 

La cicatriz en el cuerpo y en el alma

La vida de los campesinos en aquellos tiempos transcurría de una manera muy simple, se vivía en condiciones modestas, que desafortunadamente siguen caracterizando la vida de una parte considerable de la población cubana hasta el día de hoy. Debido a la proximidad de su casa a una laguna natural, una de los platos más típicos que no faltaba en la familia era el pescado salado que los campesinos pescaban casi todos los días. Los juguetes que se podían encontrar de vez en cuando en las tiendas de las ciudades eran aún más escasos en estas condiciones, pero Orlando era un muchacho mañoso y se las inventaba. Así podía disfrutar por ejemplo de un carrito con las ruedas construidas de las latas de leche condensada que incluso utilizaba para ganarse un poco de dinerito llevando a los demás niños por los alrededores. “Me ponía enfrente de la escuela en Río Cauto y montaba a los muchachos,” afirma orgulloso de su nivel de emprendimiento ya en la edad temprana.  

Su infancia, sin embargo, era marcada por una cantidad extraordinaria de dificultades con las cuales tenía que lidiar a lo largo de su camino. “Mi padre no me dio cariño, prácticamente no paraba en la casa de mi madrastra. No me buscaba... era dirigente revolucionario local, tenía una responsabilidad muy grande. Si uno quería construir una casa, tenía que ver a él. Si uno quería becar a un niño, tenía que ver a él. Sin embargo, no supo cuidar su reputación y era muy mujeriego,” cuenta y explica que debido a la actitud del padre, su madre carnal había decidido quitarse la vida. Eso ocurrió cuando Orlando tenía unos tres o cuatro años. “Se dio candela... Tenía 22 años. Ver a una persona en estas condiciones... a tu mamá, delante de ti en las llamas... esto no se me olvida nunca. Solía ir a la tumba de mi mamá y pasaba allí todo el día. Me iban a buscar allá. Luego me acostaba y conversaba con ella, estaba loco...,” admite sinceramente la tremenda cicatriz que dejó la pérdida en su alma. Más tarde vivía con sus tíos y abuelos, hasta que un día, a sus 11 años, fue trasladado a una especie de orfanato en La Habana.

El ambiente te altera 

Como casi todo el mundo, también Orlando era pionero. Dentro del colectivo aprendía canciones que luego cantaba junto con los demás internados en los programas de la televisión cubana. Aparte de eso, los muchachos tenían la posibilidad de asistir al cine. Según resulta claro de la expresión en la cara de Orlando, estos momentos se quedaron escritos en su memoria como algunos de los pocos recuerdos alegres de su vida. La convivencia en el orfanato no era fácil. Justo al contrario, era marcada entre otros aspectos nefastos por un alto nivel de violencia. “Había mucha rivalidad entre los muchachos. Aquello no era fácil, tenías que defenderte. Los cajones de acopio tenían un fleje y esto era nuestro cuchillo. Los mayores te metían por gusto. Una vez le di un golpe en la cabeza a uno de ellos y por poco lo mato, para que no se metan conmigo,” narra Orlando y admite, que se convirtió en un muchacho bastante violento. “El ambiente te altera. Yo fui una gente violenta. No quería ir allá, decía que no... pero mi abuelo me decía: ‘Tienes que estudiar, tienes que prepararte para la vida,” explica y destaca que al mismo tiempo sí aprendió también varias cosas útiles, como por ejemplo cocer y lavar la ropa. 

La destrucción del país 

Orlando se graduó como obrero calificado en cultivo de arroz y precisamente los estudios le llevaron de vuelta a su lugar de origen. Las prácticas transcurrían en los alrededores de su pueblo natal, Río Cauto, ya que la provincia de Granma se perfilaba como el centro del cultivo de arroz, lo que, según las estadísticas publicadas por el régimen cubano, sigue vigente hasta el día de hoy. Sin embargo, Orlando destaca que al cultivo de arroz no se lo da la atención necesaria y la destrucción del campo cubano en general es un facto que no se puede negar de ninguna manera. “No lo atendieron, no lo desarrollaron. No dieron el mantenimiento a los aviones que sembraban, todo eso se fue. Ya no sirve. Al cultivo de arroz en Cuba lo sacaron la piel,” comenta con una frase popular cubana y recuerda como se maltrataba a la naturaleza recurriendo al uso de los vehículos pesados. Volviendo a la época de su graduación, Orlando cuenta con una nostalgia evidente sobre el nivel de vida en aquel entonces, que en su opinión era mucho superior comparado con el día de hoy. “Te comprabas lo que te daba la gana. Yo no tomaba el agua de la llave. La situación era diferente a lo que se vive hoy, igual durante los años 80, entrabas en el mercado y te llevabas todo el carrito. Cogías hasta manzanas y uvas... Sin embargo, Fidel se enfermó y Raúl era más bien un militar. Todo se iba degradando. El dinero no te da. Durante los 65 años de mi vida no he visto nada como esto. No tenemos agua. Todos los días pido al Dios que me dé fuerza,” dice. Según él, la caída del nivel de vida de los cubanos se debe a que las autoridades no consiguieron mantener las ideas revolucionarias que, en su opinión, eran vigentes en los inicios. 

Todo por la revolución

Orlando acabó sus estudios en 1978, pero como no tenía contactos para poder entrar en una arrocera, empezó a trabajar en una central azucarera y participó en un sinnúmero de convocatorias populares para cumplir con los requisitos gubernamentales de la cosecha. “No era posible cosechar lo que solicitaban las autoridades, entonces se movilizaba a la población. Hasta por la noche venían carros y tractores para que te fueras a picar la caña. Se maltrataba mucho al campo, pero entre la gente sí había una efervescencia, porque la zafra daba la vida, había más dinero. Obviamente hubo personas que no querían, pero si tú eras militante, tenías que ser el primero a dar el paso, eso era lo que te enseñaban y prácticamente todo el mundo era militante en aquel entonces. A mí me captaron en la central y me hicieron militante. Tenías que ser un trabajador ejemplar. Fidel decía: ‘Hay que tener carácter, hay que tener vocación, y hay que ser ejemplo de sacrificio, ser el primero en todo,” repite las palabras del líder revolucionario. Orlando era militante de la Juventud Comunista y del Partido Comunista de Cuba durante 34 años, prácticamente hasta su jubilación. “Mucho sacrificio y el pago no era bueno. Te quejabas, pero esto no llegaba a ninguna parte,” explica y añade que, sin embargo, por lo menos los trabajadores comían. Como era una persona proveniente de condiciones muy modestas, este tipo de sobrevivencia siempre le parecía mucho mejor que lo que había experimentado antes de volverse partidario del régimen. Orlando trabajó en varios proyectos emblemáticos para los que se convocaba a contingentes de trabajadores con buenos resultados en lo que se refiere a la eficacia y obediencia de las reglas. “Te convocaban a muchos trabajos, trabajamos como salvajes, pero por lo menos había comida,” repite. “Fui a terminar la fábrica de níquel Che Guevara como apoyo...,” cuenta Orlando que también participó en la construcción de la central nuclear en Jagua que nunca se terminó y recuerda su encuentro con Fidel Castro que sigue siendo su campeón hasta el día de hoy. “En el año 1992, Fidel Castro se reunió con nosotros, esto no se me va a olvidar nunca. Cuando empezó a hablar, la gente empezaba a llorar. Dijo que la central nuclear se iba a terminar temporalmente... Se cayó el campo socialista y todo se destruyó, a pesar de que yo tenía fe,” cuenta y admite que muchas personas sufrieron lesiones severas durante estas actividades y hasta perdieron vida en la construcción debido a que la seguridad laboral no era precisamente algo que preocupaba a los dirigentes.  

Resulta claro que Orlando evaluaba a muchos de los aspectos de la vida en el país socialista que las personas que se oponen al régimen perciben mal, como algo que era bastante normal. Por ejemplo, una de las prácticas más comunes entre los militantes del Partido Comunista era cumplir con la obligación de denunciar cualquier comportamiento que no correspondía con la doctrina oficial y las leyes del país. En este sentido, Orlando recuerda que denunciaba muchos casos de consumo de marijuana que era ampliamente usada por la población en el campo. Al mismo tiempo denunciaba los juegos de gallos. “Donde hay un delito, y usted es un militante, tiene que denunciar. La Seguridad del Estado te llama a informar sin la posibilidad de negarte. Los curas también siempre revelaban las confesiones,” argumenta. 

Los traumas que vivió a lo largo de su vida le llevaron a la psiquiatría. “Fue el año 1980. Cuando ingresé, boté tanto el carné de la Juventud Comunista como mi carné de identidad. Las fotos de mi abuela, las fotos de mi tía. El siquiatra me dijo: ‘Tú te vas a quedar aquí.’ Imagínense el estado mío...” No obstante, eso no significaba que Orlando hubiera perdido su fe en el proceso revolucionario. Por lo menos por entonces. Más tarde volvió a incorporarse en los debates de  los militantes que ocurrían cuando había que clarificar a la gente un evento que requería una opinión unitaria, como por ejemplo el caso de Ochoa o la caída del bloque soviético. “Para que tú vieras lo que realmente pasó y para que puedas monitorear lo que por ejemplo los trabajadores alrededor de ti están hablando,” explica sin mostrar cualquier tipo de duda sobre su comportamiento. Orlando dejó su militancia tan solo cuando se jubiló. Hoy en día admite que la vida de los cubanos en la isla es aún más difícil que en los tiempos del Período Especial. A pesar de ello sigue pensando que el comunismo puede ser un camino para mantener, ya que, en su opinión, los países como por ejemplo China o Vietnam siguen progresando en su desarrollo. 

 

++++++++++++++++++++++++++++++++++++++

 

„Náš domek byl z palmových prken, podlaha z udusané hlíny a střecha z palmových listů. Uvnitř byla kamna na dříví a uhlí. Žádný proud, žádná postel…“ popisuje Orlando Enrique Castillo Miranda, narozený 20. února 1960 v obci Río Cauto v provincii Granma. 

Hluboké jizvy ve tváři i na duši 

Život na venkově byl v té době velmi prostý. Lidé přežívali ve skromných podmínkách, kterými se bohužel vyznačuje bytí velké části kubánské společnosti dodnes. Jelikož v blízkosti Orlandova domu se nachází velké jezero, jídelníček místních často zachraňovaly ryby, které se lovily takřka každý den. Hračky, které byly vzácné i ve městech, se na venkově sehnat v podstatě nedaly. Orlando byl ale zručné dítě a dokázal si hračky vyrábět z odpadků, které sesbíral venku. Díky tomu se mohl například prohánět na kárce, jejíž kola vyrobil z prázdných plechovek na kondenzované mléko. Aby si vydělal trošku peněz, vozil na nich místní chlapce. „Parkoval jsem před školou v Río Cauto a potom jsem je vozil po okolí,“ vypráví a dme se při tom pýchou, protože už v útlém věku prokazoval podnikatelského ducha. 

Jeho dětství ale ve skutečnosti silně poznamenala nekonečná řada tragédií, se kterými se musel vypořádávat na své cestě životem. „Otec si mě vůbec nevšímal, v domě mé macechy se prakticky neukázal. Asi jsem mu nechyběl. Byl to místní revoluční předák, a to znamenalo celou řadu povinností. Když si chtěl někdo postavit dům, musel jít nejdříve za ním. Když chtěl někdo poslat dítě na studia, také to s ním musel probrat. Byl to ale nevyléčitelný záletník a nedokázal se z toho vymanit,“ popisuje otce a jedním dechem dodává, že právě otcův způsob života vyústil v obrovskou tragédii, když se jeho vlastní matka pod tíhou těchto okolností rozhodla vzít si život. Stalo se to, když byly Orlandovi asi čtyři roky. „Upálila se… bylo jí 22 let. Vidět něco takového na vlastní oči… a navíc, když je to vaše vlastní maminka… nikdy to nedostanu z hlavy. Chodíval jsem na její hrob a vedl jsem s ní v duchu dlouhé hovory. Museli mě tam chodit hledat, ale já jsem si s ní povídal dál, když jsem usínal…,“ přiznává upřímně hlubokou jizvu, kterou zanechala ztráta matky na jeho dětské duši. Později žil u příbuzných až do chvíle, kdy o v 11 letech odvezli do havanského sirotčince.

Okolí vás změní 

Stejně jako téměř všechny děti, i Orlando se stal mladým pionýrem. V kolektivu se učili písně, které potom chodili zpívat do kubánské televize. Kromě toho děti chodívaly společně do kina, a jak je zřejmé z Orlandova tónu, právě tyto chvíle zůstaly v jeho paměti jako jedny z mála hezkých vzpomínek, které má z dětství. Soužití v sirotčinci nebylo zrovna snadné. Právě naopak, mladý hoch se musel potýkat s celou řadou problémů, pramenících mimo jiné z násilí, které bylo pro chlapce charakteristické. “Byla mezi námi obrovská rivalita a skutečně to nebylo jednoduché. Měli jsme takové krabice, do kterých jsme si dávaly osobní věci. Byla na nich kovová obruč, taková rukojeť. Pro nás to ale byla bodná zbraň. Starší útočili z prostého rozmaru. Jednou jsem jednoho z nich udeřil do hlavy tak silně, že jsem ho málem zabil, jen aby mi dali pokoj,” vypráví a přiznává, že i on se ve víru okolností stal velmi násilnickým dítětem. “Člověk je takový, jakým ho udělá prostředí, ve kterém se pohybuje. A já jsem bezesporu měl tendence k násilí. Nechtěl jsem tam jít, ale dědeček mi říkal: ‘Musíš studovat a naučit se, jak se o sebe postarat,” říká a doplňuje, že se navzdory všemu naučil i pár užitečných věcí.     

Zničená země

Orlando se vyučil jako dělník se specializací na pěstování rýže a právě praktická část studia nasměrovala jeho kroky zpět do rodného kraje. Praxe probíhala v okolí Río Cauto. Ostatně, celá provincie Granma byla tehdy střediskem pěstování rýže na ostrově, což se podle některých režimních statistik zachovalo dodnes. Orlando ovšem poukazuje na to, že pěstování rýže prošlo obrovským úpadkem kvůli nedostatku péče o půdu a další zdroje. “Nevážili si toho, nerozvíjeli to. Letadla, která se používala k setbě, se neudržovala, to všechno je dávno pryč. Dnes už je to šrot k ničemu. Totálně to pohřbili,” říká a dodává, že půda se ničila mimo jiné těžkou technikou, která brázdila políčka. Když se poté vrací k období, kdy dokončil školu, v jeho slovech je cítit velká dávka nostalgie. Je více než zjevné, že v Orlandových očích tehdy Kuba procházela obdobím dostatku, přinejmenším ve srovnání s tím, jak je to dnes. „Člověk si koupil, na co měl chuť. Já jsem v té době ani nepil vodu z kohoutku. Bylo to tehdy, v sedmdesátých letech úplně o něčem jiném. A vlastně i v osmdesátých letech. Šel jsem na trh, vzal jsem si košík a plnil ho. Bral jsem jablka, hroznové víno… Jenže Fidel onemocněl, a Raúl byl spíše zaměřený na armádu. Věci se horšily. Dnes už peníze nestačí. Za 65 let svého života jsem nic takového nezažil. Nemáme ani vodu. Každý den se modlím k Bohu, aby mi dal sílu,“ přiznává. Podle něho je pád životní úrovně důsledek špatného vedení země, které nedokázalo v lidech udržet revoluční nadšení, které podle něj bylo v začátcích procesu.  

Pro revoluci cokoliv

Orlando zakončil svá studia v roce 1978. Jelikož ale neměl dostatečné kontakty na to, aby mohl nastoupit na rýžová pole, skončil na plantáži cukrové třtiny. Posléze se zapojil do celé řady výzev směřovaných kubánské veřejnosti za účelem dosahování všemožných nerealistických cílů v zemědělství (tzv. „zafras“). „Bylo zhola nemožné naplnit cíle, které se stanovily pro sklizeň, takže se úřady snažily zapojit co největší počet obyvatel. Dokonce i v noci přijížděla auta a traktory, která měly lidi svážet na pole. Půda se neodborně ničila, ale ve společnosti stále panovalo velké nadšení. Bylo to jednoduché – šlo o přivýdělek. Samozřejmě se našli i lidé, kteří se vzpouzeli, ale když byl člověk podporovatel strany, musel jít příkladem. Tak nás to učili a ve straně byli skoro všichni. Mě naverbovali na plantáži a stal jsem se jedním z nich. Bylo třeba být příkladným dělníkem. Však sám Fidel říkal: ‚Člověk na to musí být stavěný, musí být odhodlaný, obětovat se a jít příkladem. Být ve všem první,“ opakuje slova revolučního lídra. Orlando byl v řadách podporovatelů už od časů Komunistického svazu mládeže. Ve straně pak zůstal až do odchodu do důchodu. „Byla to obrovská oběť a zaplacené to bylo špatně. Stěžovat si nepomáhalo, nikdo to nechtěl slyšet,“ vysvětluje a dodává, že i přes to všechno měl člověk alespoň co jíst. Jakožto člověk pocházející ze skromných poměrů to stále vnímal jako zlepšení ve srovnání s nuznou situací, kterou zažíval jako dítě. Orlando se zapojil do mnoha projektů, které vyžadovaly jeho kázeň a příkladné pracovní nasazení. „Přicházela jedna výzva za druhou. Dřeli jsme jako blázen, ale měli jsme stále co jíst,“ opakuje. „Pracoval jsem například ve fabrice na nikl ve městě Moa…,“ vypráví a vzpomíná také na svou účast při konstrukci nikdy nedokončené jaderné elektrárny Juragua. Při přerušení prací se osobně setkal s Fidelem Castrem, kterého dodnes vede ve vážnosti. „Bylo to v roce 1992, přišel mezi nás, na to nikdy nezapomenu. Když k nám promluvil, lidé propukali v pláč. Říkal, že práce se dočasně pozastavuje. Východní blok padl a všechno šlo do kopru. Já jsem ale i tak věřil,“ vypráví a přiznává, že na stavbách se kvůli špatné organizaci a nedodržování základních pravidel bezpečnosti často stávaly nehody, které nezřídka končily i smrtí dělníků. To ale nikdo příliš neřešil.

Je více než zřejmé, že Orlando vnímá mnohé aspekty života na Kubě, proti kterým část společnosti soustavně protestuje, jako něco celkem normálního. Dokázal se například bez problému ztotožnit s tím, že od přívrženců režimu se očekávalo plnění rozkazů, včetně nařízení, které znamenalo sledování sousedů, donášení a žalování jakýchkoliv prohřešků proti revoluční morálce. V tomto ohledu Orlando zmiňuje, že mnohokrát reportoval například o užívání marihuany, které bylo na venkově celkem rozšířenou záležitostí. Podobné to bylo i s kohoutími zápasy. „Když někdo porušuje normy a vy jste ve straně, zkrátka musíte zasáhnout. Státní bezpečnost vás povolává a nikdo se vás neptá, jestli chcete, nebo ne. Ostatně, takoví kněží také práskají to, co jim lidé prozradí i přes zpovědní tajemství,“ ospravedlňuje se.

Traumata, která ho postihla během života, ho nakonec přivedla až na psychiatrické oddělení. „Když jsem tam přišel, zahodil jsem svůj průkaz Svazu socialistické mládeže i stranickou legitimaci. Vyhodil jsem fotografie své babičky i tety. Ten lékař mě viděl a řekl: ‚Tak tebe si tady necháme.‘ Představte si, v jakém jsem asi musel být stavu…“ Jak už bylo řečeno, neznamená to, že by Orlando ztratil svou víru v revoluci. Přinejmenším tehdy. Později se opět vrátil ke svému předchozímu životu a účastnil se například besed, při kterých se členům strany předkládala oficiální verze různých událostí – mezi nimi například soudního procesu s generálem Ochoou nebo rozpadu východního bloku – a na kterých se tito lidé „vzdělávali“, aby nadále šířili to, co se od nich požadovalo. „Aby člověk věděl, jak to všechno skutečně bylo. Aby mohl nadále sledovat lidi ve svém okolí, jestli si myslí to, co je správné,“ vysvětluje, aniž by si byl schopný přiznat jakoukoliv pochybnost. Orlando s tím vším skončil, až když odešel do důchodu. Dnes uznává, že život je aktuálně ještě těžší, než byl v takzvaném Zvláštním období. I tak si ale myslí, že komunismus může být tou správnou cestou, což podtrhuje na příkladu Číny nebo Vietnamu – zemí, které podle jeho názoru prosperují.