Dr. Jan Lachman

* 1962  

  • (Byli tam) slovenští bohoslovci tehdy s námi. Teprve tam jsem se poprvé seznámil s tím fenoménem toho slovenského, jak bych to nazval decentně, obrození, v tom smyslu, že my jsme přišli z Československa a považovali jsme se za Čechoslováky. Věděli jsme, že jsme národ Čechů a Slováků, ale nerozlišovali jsme to. A najednou tam byli slovenští bohoslovci, kteří měli zázemí na druhé straně Říma ve Slovenském ústavu svätých Cyrila a Metoda. A působením Světového kongresu Slováků a historického vývoje po druhé světové válce Slováci v exilu byli jaksi velmi ostře vymezení v tom smyslu že oni jsou Slováci a Češi vlastně jim v tom společným státu brání v jakémsi rozletu a v té samostatnosti. Někteří spolužáci měli na pokojích obrázky Hlinky nebo Tisa s modlitbou za jejich svatořečení. Tak to byla pro nás skutečně silná káva. Ale pak jsme si zvykli. Zjistili jsme, že to patří k tomu, že oni jsou v tomto radikalizovaní, že touží po té emancipaci, po tom samostatném státu. Takže učili jsme se s tím žít.“

  • „Rodiče, tehdy to byla záležitost celé rodiny. Celá rodina prožila jakési prohloubení duchovního života. Ono to bylo tak, že to rozhodnutí vykrystalizovalo až na jaře v roce osmdesát pět. Já jsem se tenkrát svěřil tátovi a on říkal: ‚Dobře. Víš co? Já s tím souhlasím. Jestli chceš jít do ciziny, já to beru, ale neříkej to radši mamince, ona by to těžko nesla.’ Takže já jsem získal možnost přes přátele v Plzni přihlásit se na zájezd, který mířil do tehdejší Jugoslávie. Napřed jsme jeli do Slovinska do Julských Alp a potom více na jih, k moři na Istrii . Já jsem si tedy naplánoval, že během toho zájezdu se od nich oddělím. Tehdy ta hranice jugoslávská byla poměrně prostupná, a že přejdu do Itálie a dostanu se do Říma, kde jsem věděl, že existuje česká kolej Nepomucenum, kde se bohoslovci od třicátých let, kdy ta kolej vznikla, připravovali na kněžství na římských teologických fakultách. Takže to vlastně z rodičů věděl jenom jeden. Já jsem skutečně uspěl s tím, že jsem dostal tehdy tzv. výjezdní doložku, což byl ohromný proces, to jsem ani netušil. Musel jsem sehnat několik razítek, souhlas ročníkové učitelky a stranické organizace na Vysoké škole zemědělské a děkana a rektora a nevím koho všeho ještě. Skutečně jsem všechna ta razítka a souhlasy dostal i když jsem nebyl nějaký extra dobrý student, ale všechno to vyšlo a na ten zájezd jsem odjel. Předposlední den, když už jsme se měli vracet zpátky do republiky, jsem to oznámil těm kamarádkám z Plzně, které tam byly se mnou, že se nehodlám vrátit.“

  • „No, z okna jsme se dívali přímo na Všerubský průsmyk, v pozadí byly vidět německé hory. To byl takový zvláštní pohled, to jsem si uvědomil až po Revoluci v 90. letech když jsem se vrátil, že to byl vlastně takový jakýsi svět, který pro nás úplně neexistoval. My jsme to brali, že tam někde je ten jiný svět, kam se možná ani nikdy nepodíváme, který pro nás existuje jenom z vyprávění, z rozhlasu, z nějakých těch stanic jako Svobodná Evropa, atd. ale svět, který vlastně reálně neznáme. A přitom to bylo deset kilometrů na hranice, tehdy samozřejmě zadrátované. A naprosto nepřístupné. Já jsem tehdy, stejně jako moji sourozenci, chodil do základní školy, všichni jsme hráli na nějaký hudební nástroj, jak si rodiče přáli, což v tom panelovém domě nebylo pro naše sousedy úplně jednoduché, poslouchat každodenně bez možnosti vybrat si koncerty ne úplně povedené. Každý hrál na něco jiného. Bratr hrál na housle, sestra starší hrála na klavír, já taky na klavír, mladší sestry hrály na flétny. Jedna na příčnou flétnu, druhá na zobcovou. Takže neměli to sousedi s námi lehké, ale nějakým způsobem to vydrželi. Pak když přišel osmašedesátý rok, tak se otec angažoval v tom obrodném procesu a když přišla normalizace, tak se hledali viníci a tatínek byl označen spolu s několika dalšími za kontrarevolucionáře a byl vlastně částečně postižen tím, že mu byl zastaven plat a služební postup v práci, degradovali ho v armádě z podporučíka na vojína. Takové určité formy postihu. Jako rodina jsme měli taky určitý cejch. Taky jsme se netajili se svojí vírou. Chodili jsme v neděli do kostela a to se na tom malém městě o nás samozřejmě tedy vědělo.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    v Praze, 22.01.2020

    (audio)
    délka: 01:31:06
    nahrávka pořízena v rámci projektu Stories of 20th Century
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

I believe in the sun, even when it is not shining

Jan Lachman as a graduant in 1977
Jan Lachman as a graduant in 1977
zdroj: archiv pamětníka

Jan Lachman was born on May 18, 1962 in Ostrov nad Ohří into a large family with six children. After a while, the Lachmans moved to the town of Kdyně on the West Bohemian border. The parents led the children to the Catholic faith. The witness was not a member of Pionýr and thus did not receive a recommendation to study at the grammar school, however, he managed to get an agricultural machine repairer with a high school diploma in Pilsen to study apprenticeship. In the early 1980s, he began studying at the University of Agriculture, but did not complete his studies just before the state exams. He decided to study Catholic theology in Rome. He took advantage of a tourist stay in the former Yugoslavia and in June or July 1985 tried to cross the border into Italy in the former Yugoslavia (in the territory of present-day Slovenia). He got to Rome and began studying philosophy, theology and religion at the Lateran University. He did not speak any foreign language at first, but he eventually passed the exams as well as Italian, completed his studies and began to prepare for his doctorate. Neither the family nor his five siblings were persecuted in any way because of his emigration. At Christmas 1989 he was very happy to go home for the first time and in 1992 he returned permanently. He started working as a chaplain and at the same time taught at the Faculty of Theology of the University of South Bohemia. At that time, he met his future wife, Edita, and after a great internal struggle, he decided to resign from the priesthood and start a family. Initially, the couple did not have a place to live, the witness went through many different jobs - from the Ministry of Education, Youth and Sports through grant agencies, private universities, and briefly preparation for running a hospice. Today he works at the Škoda Auto University in Mladá Boleslav, has three daughters and is satisfied with his life decision.