Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Heidrun Kuchler (* 1939  )

Am Anfang empfand ich als belastend, viel Tschechisch zu hören, doch das besserte sich mit der Zeit

  • narozena 14. února 1939 v Železné Rudě
  • otec Alois Kuchler učitelem a na konci války pověřený starosta Železné Rudy
  • matka Maria pocházela z 40 kilometrů vzdálené vesnice Sruby
  • v letech 1935-1945 obývala rodina „villu Kuchler“
  • při bombardování Železné Rudy 20. dubna 1945 utekla matka s dětmi do Srub
  • 14. listopadu 1945 uprchla rodina do Bavorska
  • do roku 1947 otec podroben denacifikačnímu procesu
  • 1947 - otec získal učitelské místo ve Straubingu, kde žije Heidrun dodnes
  • Heidrun se též stala učitelkou, dnes je v důchodu

Starousedlické rodiny ze Šumavy

Heidrun Kuchler se narodila jako třetí dcera Aloise Kuchlera a Marie (roz. Multererové) v Železné Rudě (německy Markt Eisenstein). Po ní přišel na svět ještě bratr. Chudí předci z otcovy strany byli dřevorubci z nejstarší části města (Špičák), dědeček Josef se ovšem vypracoval až na průvodčího na železnici. Jeho ctižádost a zájem o vzdělání se projevily i u jeho vnuků: „Pokud chceme vedle Čechů obstát, musíme mít něco v hlavě.“ Když odešel v roce 1924 do penze, převzala rodina prodělečný Kopperlův statek v Železné Rudě, typické šumavské stavení, a musela ho dlouho splácet. Otec Alois se stal učitelem měšťanské školy a v roce 1917 byl jako tzv. jednoletý dobrovolník těžce raněn při plynovém útoku v Itálii. Ačkoliv si osvojil pacifistické postoje, v roce 1919 vstoupil do československé armády, aby neztratil svoje vojenské hodnosti. V roce 1922 byl mezi jinými zatčen během pěvecko-tělovýchovné slavnosti ve Volarech, při které jeden kapelník z Waldkirchenu (Bavorsko) nechal zahrát německé vlastenecké písně proti československým zákonům [patrně jazykovým, pozn. autora]. Byl potrestán v disciplinárním řízení a několikrát přeložen do malých obcí v okrese.

Matka Maria pocházela z prosperujícího, tzv. tkalcovského statku ze Srub (německy Heuhof), který dědeček Heidrun vedl jako osmý toho jména, a sice od první zmínky v kronikách. Rodinnou školu v Bystřici matka opustila po jednom roce a přešla do kuchařsko- číšnického učení v renomovaném hotelu Waldeck v Plzni. Heidrun popisuje svoji matku jako výtečnou kuchařku a pekařku, „skvělou paní v domácnosti a přirozeně přičinlivou“. Z matčina věna financovali rodiče stavbu velkorysé „Villy Kuchler“ na rodinném pozemku u Kopperlova statku, kterou potom Kuchlerovi obývali v letech 1935-1945. Při návštěvě rodného domu po otevření hranic v devadesátých letech bylo pro Heidrun zvláště bolestné poznání, že pozdější majitelé kuchlerovskou tradici příliš nectili.

 

Dětství a válečná léta v Železné Rudě

Na své dětství vzpomíná Heidrun jako na velice harmonickou a bezstarostnou dobu. I za války byla díky Multererovic statku rodina dobře zásobena potravinami. Otec nemusel díky svému učitelskému postavení a sluchovému postižení narukovat a věděl od svých sociálně-demokratických známých o nacistických koncentračních táborech. Jeho členství v NSDAP bylo dle tvrzení dcery pouze formální, nikdy nechodil do školy v uniformě a svým dětským žákům vštěpoval, že „co nosí vojenské holínky, nestojí za nic“ („alles, was Stiefel trug, ist nix gescheites.“). „Byla to velice, velice šťastná doba,“ vzpomíná paní Heidrun, „ale potom se list obrátil.”

Když v roce 1944 městem projížděly první uprchlické kontingenty a vojenské jednotky z východní fronty, byl otec od dubna 1944 do května 1945 jmenován zmocněným starostou Železné Rudy - přednostně měl za úkol zajistit ubytování pro uprchlíky a jejich zabezpečení. Přitom rekvíroval bez rozdílu u všech a vysloužil si kvůli tomu jak odpor, tak i respekt.

Jako pětiletá byla Heidrun ještě od všeho odstíněna, díky častým prázdninovým hostům ve městě byla zvyklá na cizí lidi v obci, vzpomíná ale na jednotky zraněných vojáků v místních hotelích a na ve vile ubytovanou rodinu z Východního Pruska. Traumatizující zážitek si odnesla i z jedné noci v dubnu 1945. Vrazila za plné tmy v kuchyni mezi skupinu lidí, které otec shromáždil na ochranu proti náletu, a ucítila, jak všichni přítomní v temnotě hrůzou zkameněli. 

 

Bombardování Železné Rudy v dubnu 1945 a útěk do Srub

Bombardování Železné Rudy 20. dubna 1945 nezastihlo rodinu nepřipravenou. Bylo to díky kontaktům otce ve Straubingu, který byl bombardován krátce předtím. Matka se stihla schovat s dětmi ve sklepení domu, kde se Heidrun omráčila po nárazu do železných dveří. Potom se pamatuje ještě na mrtvolné ticho a později řev sirén a lomoz. Nákladním vozem, který předtím zrekvíroval, dopravil otec rodinu jenom s nejnutnějším nákladem k prarodičům do čtyřicet kilometrů vzdálených Srub. Dle vyprávění jedné z tet tam všichni dorazili v traumatizovaném a apatickém stavu.

Alois Kuchler zůstal v Železné Rudě a organizoval opravy poškozené vily. Pomáhal Američanům a nově dosazenému českému starostovi a dozvěděl se také od českých známých, že již bylo ubito osm Němců a že by měl utéct. 24. května 1945 dorazil otec po třídenním pěším pochodu v pořádku do Srub. Pěší cesta byla možná jen v zákrytu a skrze lesy, blízká bavorská hranice byla Američany uzavřena. Lesy byly tehdy plné lidí: dezertérů, uprchlíků z Východu, mezi jinými i Němců z Banátu, jejichž předkové se vystěhovali z Šumavy. Na srubském statku byla ubytována jedna rodina z Banátu v přístavku. Na devět statků ve Srubech, které předtím obývalo na 150 obyvatel, přišlo v letech 1944/45 na 400 uprchlíků, kteří zde nalezli útočiště.

Němečtí dospělí směli opouštět nebo naopak navštěvovat obce pouze s písemným povolením. Jedna z tet se odvážila jednou do Železné Rudy a přinesla z rodinné vily krabici s rodinnými fotografiemi. Ta později byla útěchou pro Heidrun i její sourozence. Prarodiče Multererovi se ještě pokusili statek udržet, byli ale vyvlastněni a v roce 1948 se vystěhovali s dalšími příbuznými do Bavorska.

 

Přes hraniční potok vstříc skromnému životu v Bavorsku

Poté, co vešel ve známost text Postupimské dohody, bylo otci vše jasné: ”Musíme pryč!” Jako první přešel sám již 4. září 1945 hranici do Bavorska – byl od roku 1938 registrován jako bavorský učitel v Řezně – a zařídil jednu místnost v bavorském statku za ”hraničním potůčkem”, do které, pod záminkou sbírání hub, rodina přenášela ty nejnutnější věci. Dne 14. listopadu 1945 ho následovala celá rodina.

Otec nejprve získal učitelské místo v Reibersdorfu, kde rodina bydlela ve velice skromných podmínkách ve školní budově a jako jídelní stůl jí sloužily školní lavice. Jenže se začátkem denacifikačního procesu byl v roce 1946 propuštěn a tím začala ”nejhorší léta”, v neustálé existenční nouzi a nejistotě. Oba rodiče pracovali pro sedláky, aby rodina měla na nejzákladnější potraviny a umožnila starším sestrám alespoň střední vzdělání (v Domově Voršilek ve Straubingu). Později dostal otec místo ve vodohospodářském ústavu v Deggendorfu, zatímco se všemi prostředky snažil o pozitivní vyústění své úřední ”denacifikace” (skrze odvolávání, nové důkazy a svědky svého nasazení ve prospěch občanů Železné Rudy). Vzhledem ke skutečnosti, že byl za války pověřen řízením úřadu starosty obce, byl výsledek nejistý. Tvrdě pracující rodiče o svých obrovských starostech s dětmi nemluvili, přesto to byla tíživá léta. Zároveň si všichni vštípili motto otce ”Měli jsme štěstí. Zůstali jsme naživu.” V polovině roku 1947 obdržel otec status ”uprchlický učitel” a učitelské místo v Mettingu, později se rodina odstěhovala do Straubingu, aby se také Heidrun a jejímu bratrovi dostalo školního vzdělání.

Pod vlivem otce se všichni později stali pedagogy. I Heidrun, ačkoli se kvůli vlastnímu plicnímu onemocnění zajímala o povolání ve zdravotnictví, se stala učitelkou na střední škole.

 

Návštěva Šumavy, kaple vedle Kopperlova statku, jazyky a domovina

Matka i sourozenci navštívili Železnou Rudu krátce po otevření hranic, ale Heidrun v těchto letech těžce onemocněla rakovinou a nebyla v příliš dobrém psychickém stavu. Své problematické a traumatizující vzpomínky raného dětství zpracovávala v rámci terapie, svou první návštěvu Šumavy v 90. letech prožila velice emocionálně, ale zároveň i v duchu smíření.

Když si později přečetla v sudetoněmeckém časopise Glaube und Heimat (Víra a domovina) článek o restaurování zachované kaple vedle zničeného Kopperlova statku, zavolala do redakce a okamžitě přispěla penězi na omítnutí kaple. Při znovuvysvěcení se opět ocitla v Železné Rudě a angažovala se dále v odborném restaurování. Při této činnosti zjistila, jak těžké je pro ni kolem sebe slyšet češtinu, ale to se postupem spolupráce nakonec zlepšilo. Heidrun se česky nenaučila, neboť v její rodině nebyly smíšené sňatky a žilo se vždy s jasným odstupem od českého jazykového prostředí. Pamatuje si, jak ještě dědeček Multerer děti vždy vychovával ke zdvořilému jednání s každým zákazníkem, ale i k tomu, aby tlumočení do češtiny nechávali na sluhovi.

„Mám dvě domoviny,” říká, „jednu svého dětství, plnou krajiny a jazyka, a pak tu druhou, bavorskou.“ Striktně odděluje politiku a lidi a říká: „Komunikace má být zdrženlivá, jako tomu bývalo vždycky.“

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Das vertriebene Gedächtnis des Böhmerwaldes