Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Kurt Kempe (* 1932  †︎ 2023)

Ich bin heute einer der letzten Zeugen der Postelberger Massaker

  • narozen 5. srpna 1932 v Postoloprtech

  • 1938 po záboru Sudet přestoupil z české do německé školy

  • duben 1945 – svědkem pochodu smrti z koncentračního tábora

  • květen 1945 internován v postoloprtské bažantnici, nepřímým svědkem masakrů

  • léto 1945 – jaro 1946 nucené práce na statku ve Vidovli

  • březen 1946 odsunut přes Žatec a Cheb do Bavorska

  • 1947 svědkem prvního poválečného setkání postoloprtských přeživších v Lichtenfelsu

  • vyučen truhlářem, tři děti, nyní v důchodu

Dětství v Postoloprtech a pochod smrti

Kurt Kempe se narodil 5. srpna 1932 v Postoloprtech (německy Postelberg) jako syn truhláře Ernesta a jeho ženy Emilie, rozené Neumann z Blšan (Flöhau). Přestože byli oba rodiče Němci, v souladu s nepsanými zvyklostmi usoudili, že kvůli přízni zákazníků a úřadů pošlou nejstaršího syna do české školy, která kromě toho byla v Postolprtech větší než německá a měla tedy hodně volných kapacit. Kurt tedy skutečně v září 1938 nastoupil do první třídy v české škole, nicméně měsíc nato přišel zábor Sudet, Postoloprty se ocitly v Německé říši a Kurt společně se svými českými spolužáky musel přestoupit do školy německé. Ještě před Mnichovem se rodina Kempeových přestěhovala do domu české rodiny Bernardových, s nimiž před válkou i za války dobře vycházeli. Kurt vnímal, že po záboru Sudet museli Postoloprty opustit někteří Češi, podle jeho slov šlo ale především o představitele státní a místní správy. Ví též, že z postu starosty byl vystrnaděn dlouhodobý a i Čechy oblíbený a volený politik, Němec Spatzal, či že se z města odstěhovali všichni Židé, včetně doktora Poláka, který ho v dětství léčil (údajně ještě před rokem 1938, pan Kempe byl tehdy ale ještě v předškolních letech). Otec Ernst pracoval od roku 1941 jako celník – za řekou Ohří už totiž začínal protektorát. Když měl službu, chodily jeho děti načerno výhodně nakupovat do blízkých Loun, kurz marky ke koruně byl 1:10. To skončilo v roce 1943, kdy byl otec převelen do dnešního Polska. Později musel na frontu, padl do sovětského zajetí a byl do roku 1949 v táboře na Sibiři, kde ho zachránila jen jeho řemeslnická zručnost. Skutečné hrůzy války si začal Kurt uvědomovat až na podzim 1944, kdy městem procházeli němečtí utečenci z Východu a zejména potom v dubnu 1945, kdy v chladírně postoloprtského pivovaru přenocovali účastníci pochodu smrti z jednoho koncentračního tábora „poblíž Drážďan“. Doprovázeli je litevští vojáci, kteří se místním svěřovali, že mají za úkol zajatce po cestě utrápit, někteří také zemřeli přímo v Postoloprtech. Kurt zubožené účastníky pochodu na vlastní oči viděl, vzpomíná, jak z hladu pojídali trávu. Tehdy jako dítě plně nechápal, co to znamená, být vězněn v lágru. Měl se to brzy dozvědět.

Konec války – Volkssturm a shromáždění Němců v kasárnách

V posledních dnech války byl třináctiletý Kurt jakožto člen Hitlerjugend organizován v improvizované občanské obraně Volkssturm. Spolu s dalšími chlapci měl hlásit příjezd cizích vojsk vedení domobrany, byli „vyzbrojeni“ starými řeckými pistolemi a cvičným pancrfaustem. Městem projeli Američané, ale vrátili se na dohodnutou linii. Čekalo se na Rudou armádu. Náhodně kolem projíždějící polní četníci ale klukům zbraně zabavili a hodili je do městské studny, aby je s nimi nechytili Sověti a nezastřelili je. S domobranou byl konec. Rudá armáda dorazila do Postoloprt 9. května, Kempeovým pomohlo, že bydleli v domě české rodiny, jak o tom náležitě informovala narychlo sepsaná tabulka na dveřích. Kromě „pár znásilněných žen“ se Sověti chovali slušně, místním dokonce rozdávali jídlo. Už 15. května se ale Rudá armáda z města stáhla a uvolnila místo z Prahy poslané vojenské jednotce (tu Kurt Kempe dává do souvislosti se „Svobodovou armádou“), která měla za pomoci místních Revolučních gard město „vyčistit od Němců“. Již v sobotu 26. května 1945 byli v budově místního soudu koncentrováni němečtí funkcionáři, nacisté a podobně, již té noci slyšel Kurt střelbu. V neděli 27. května se muselo do budovy místních kasáren shromáždit veškeré zbylé německé obyvatelstvo Postoloprt, včetně Kempeových. Odevzdávali cenné papíry, spořitelní knížky, šperky. Matce Kempeové zabavoval náušnice Gustav Wagner, poloviční Němec a Kurtův kamarád, někdejší člen Hitlerjugend. Postoloprtští muži stáli stranou v zadním traktu kasáren, zpočátku byl mezi nimi i Kurt. „Já jsem stál také u mužů. A když šel kolem syn (souseda) z našeho domu, s puškou a rudou páskou na rukávě, on byl u takového spolku, „revolucionáři“ si nadávali, vzal mě a přeřadil mě k dětem. A dneska vím, že mi tím zachránil život. Protože jinak bych byl také u mužů. A muži byli 27. (května), ještě téhož dne, všichni popraveni. Všichni. Veškeré postoloprtské mužské obyvatelstvo od třinácti do pětašedesáti. A ti jsou všichni u české školy. Tam byl vykopaný velký protitankový příkop, byl přibližně 40 metrů dlouhý, 5 metrů široký a 4 metry hluboký. A do tohohle příkopu postříleli přes noc pět set lidí. To jsme ale v té době ještě nevěděli,“ upozorňuje pan Kempe. Zatímco ženy a děti musely pouze čistit kasárenské stáje a směly potom domů, muži ve věku 13-65 let v kasárnách zůstali. A Kurt slyšel druhou noc po sobě střelbu – zprávám o tom, že jde o důsledky bojů mezi sovětskými vojáky a tzv. werwolfy se mu věřit nechtělo.

Postoloprtská bažantnice

O osudu postoloprtských mužů zbylé obyvatelstvo (německé, ale asi ani české) dlouho nic konkrétního nevědělo, Kurt si svou domněnku, že byli postříleni, ověřil až po odsunu v Bavorsku, kde se též setkal s náhodně přeživšími. Již den po masakru bylo oznámeno, že si zbylé německé obyvatelstvo musí zabalit tři kilogramy věcí na osobu, v úterý následujícího týdne byli potom odvedeni do prostor někdejší schwarzenberské bažantnice. Bývalé místo sousedských slavností sloužilo od roku 1943 jako pracovní tábor pro západní válečné zajatce a vězně položidovského původu, kteří se podíleli na stavbě nedalekého vojenského letiště v Lišanech. Kurt za války věděl, že na místě je tábor, s jeho obyvateli ale do styku nikdo nepřišel, na práci byli odváděni zadním východem. Za elektrické dráty tábora se tak Kurt podíval až po válce, strávil v prostorách tábora přibližně měsíc, dalších devět měsíců potom v blízké Vidovli, kam byl s dalšími chlapci odveden na polní práce. V postoloprtské bažantnici panovaly otřesné podmínky, sedmnáct baráků, podlouhlá společná latrína, hmyz, vodu na pití a praní zajišťovaly dva potoky protékající někdejším parkem. K snídani a večeří sto gramů chleba a černá tekutina, k obědu polévka z bramborových slupek či řepy. Kempeovi měli štěstí v neštěstí – na práci si je vyžádali do svého zahradnictví přátelé Bernardovi. Pracovali jen na oko, zato dostávali sem tam najíst. Na práce chodili okolo zasypaného protitankového příkopu, který vykopala na konci války u české školy ještě německá domobrana. Z místa se linul děsivý zápach, který byl po nějaké době tak nesnesitelný, že je začali na práce odvádět oklikou – Kurt dnes ví, že někdejší protitankový příkop je jedním z hromadných hrobů postoloprtských mužů. Po dobu Kurtova pobytu v táboře v bažantnici (osm dní po masakru postoloprtských mužů) byli do Postoloprt přivedeni muži ze sousedního Žatce, kteří byli též postříleni. Kurt Kempe byl tehdy v bažantnici, ale po válce se seznámil s přeživším Richardem Roznerem, kterému zachránilo život to, že během střelby pomáhal budoucímu postoloprtskému starostovi opravovat radiopřijímače zabavené Němcům. Kempe s Roznerem po roce 1968 společně navštěvovali Postoloprty, aby se pokusili identifikovat místa hromadných hrobů.

Nucené práce ve Vidovli a odsun přes Žatec

Po čtyřech či pěti týdnech pobytu v postoloprtské bažantnici byl Kurt spolu se skupinou přibližně stejně starých chlapců odveden na polní práce do nedaleké Vidovle, s matkou a sestrou se měl setkat až po odsunu v Bavorsku. Podmínky ve Vidovli byly o něco lepší než v bažantnici, polní práce umožňovaly sem tam se dostat k nějaké potravě, na chlapce navíc dohlížel ruský voják, zřejmě sám bývalý zajatec, který k nim projevoval jistou shovívavost. Chlapci museli v prvé řadě zavlažovat blízká pole, pumpovali a nosili vodu, a to i tehdy, když byli nemocní. Ruský dohlížitel jim potají navyšoval příděly, Kurtovi sem tam dovolil navštívit babičku v nedaleké Bitozevsi. Pan Kempe si uvědomuje, že mu ve Vidovli bylo lépe, než v postoloprtské bažantnici, vzpomíná ale zároveň, jak musel za trest v únoru stát tři hodiny na sněhu a utrpěl omrzliny, či jak ho bili, když se pokusil ukrást brambory. Po devíti měsících nucených prací byl Kurt v březnu 1946 převezen do shromažďovacího střediska v Žatci, odkud byl po přibližně dvoutýdenním pobytu odtransportován v otevřených dobytčácích přes Cheb do Bavorska. Cesta trvala tři dny.

Hledání příbuzných v Německu a první setkání postoloprtských pozůstalých v roce 1947

Američtí vojáci v Německu nejprve transportované náležitě odvšivili a rozdali jim civilizované oblečení. Kurt měl štěstí – pomocí Červeného kříže ho našel jeho strýc, který později identifikoval i Kurtovu matku a sestru. V roce 1950 se vrátil ze sovětského zajetí i otec, rodina tak byla opět pohromadě. Ještě předtím, v roce 1947, se ale Kurt zúčastnil setkání postoloprtských rodáků, které v Lichtenfelsu zorganizoval někdejší starosta Spatzal. Na tomto setkání Kurt vyslechl z první ruky svědectví přeživších mužů, kteří byli jako zranění vhozeni do hromadného hrobu v pancéřovém příkopě. Až tehdy pochopil rozsah postoloprtské katastrofy. Na tomto setkání byly také sestavovány seznamy pohřešovaných osob, kterých by mělo být celkově asi 1600. (Pan Kempe tedy zpochybňuje výsledky exhumací, které v roce 1947 nařídily československé úřady a podle nichž bylo identifikováno pouze cca 800 zabitých). Dozvěděl se též o asi čtyřech desítkách sebevražd, některé z těch lidí znal osobně. Z lichtenfelského setkání pochází též fotografie Kurta se skupinou chlapců, které znal ze statku ve Vidovli – jediná fotografie, kterou má z dětství.

Návštěvy Čech

Na radu strýce se Kurt Kempe v Bavorsku vyučil truhlářem, v roce 1957 se oženil, postavil dům, má tři děti. Postoloprty navštívil poprvé okolo pražského jara, od té doby tam byl vícekrát. Navštěvoval přátele (Gustava Wagnera, rodinu Bernardových, bratrance Urbanovy ze smíšeného manželství). Manžel dcery Bernardových, úředník Rosenkranz, mu v roce 1988 obstaral český rodný list, který potřeboval kvůli svatbě syna. Pan Kempe má teď rodné listy dva – ten starší mu nechala v roce 1945 vystavit v jeho nepřítomnosti nevlastní babička z Bitozevsi, kterou ale v roce 1947 odsunuli do sovětské okupační zóny Německa a až po otevření hranic mu dokument mohla předat teta. Navštívil i zanedbaný hrob svých prarodičů v Bitozevsi, za který mu v roce 1995 poslaly místní úřady do Německa upomínku za hřbitovní poplatky. Do Postoloprt by se dnes již vrátit nechtěl – vadí mu zanedbaný stav řady místních památek, třeba zámku. Nesmířil se ani s tím, že si místní masakry na Němcích nedostatečně připomínají – kasárna jsou zbouraná, vzpomínková tabulka, kterou chtěl pan Urban nechat postavit v postoloprtské bažantnici, stojí místo toho pouze v bažantnici levonické, kde jsou sice také hroby Němců, ale koncentrační tábor tam za války nestál (v rozporu s textem tabulky). Ani upomínkový nápis na místním hřbitově („Všem nevinným obětem postoloprtských událostí z května a června 1945“) nepovažuje za dostatečný. „Co si představíte pod pojmem událost?“ ptá se sugestivně.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Odsunutá paměť

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Odsunutá paměť (Jan Blažek)