Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Magdalena Geissler (* 1935)

• narodila se 10. října 1935 se v Hroznětíně na Karlovarsku

• v letech 1944/46 viděla pochody smrti a další válečné události

• v roce 1946 odsunuta s rodinou do Německa

• v letech 1946 - 1956 žila v barácích někdejšího tábora Hagenau

• v roce 1955 se provdala za německého utečence z Besarábie, má dceru a syna

• v roce 1985 první návštěva rodné obce

• v roce 2012 získala ocenění od starosty Hroznětína za přínos vzájemným vztahům

Magdalena Geissler pochází z Hroznětína na Karlovarsku. Od dětství tam nežije, byla totiž jako drtivá většina německojazyčného obyvatelstva této obce po druhé světové válce odsunuta. Má trpkou zkušenost s nuceným vysídlením z domova, který už neměla nikdy spatřit. Ona ale se svojí rodnou obcí zůstává pořád spjata, od osmdesátých let ji pravidelně navštěvuje. „Pořád je to můj domov. Našla jsem tam spoustu nových přátel,“ říká o Hroznětíně a jeho dnešních obyvatelích. „Spousta lidí to nechápe, ale to mi je fuk!“

Chudá rodina

Magdalena Geissler, řečená Leni, se narodila 10. října 1935 v někdejším Lichtenstadtu, dnes Hroznětíně u Karlových Varů. Lichtenstadt byla tehdy v podstatě čistě německojazyčná obec, do záboru Sudet nacistickým Německem zbývaly necelé tři roky. Leni pocházela z velice chudé rodiny. Otec Alfred Werner pocházel z Odeře (Edersgrun). Tam patřil jejich rodině hostinec, jejich jméno je dodnes na domě čitelné. V Hroznětíně se Werner nejprve živil jako švec, později jako dělník v porcelánce a železárnách.

Matka Maria, rozená Weber, si jako mnoho lichtenstadtských žen vypomáhala vyšíváním ubrusů, povlaků a kapesníčků „pro Židy do Karlových Varů“. To v zásadě znamenalo, že výšivky mířily do karlovarských obchodů a hotelů, přičemž od žen je vykupovali obchodníci z řad hroznětínské židovské komunity. Ta byla koneckonců na poměry dost početná a významná coby pozůstatek dob, kdy bylo členům izraelské obce zapovězeno usazovat se přímo v Karlových Varech.

Židovští sousedé

Magdalenina babička bydlela naproti hroznětínské synagoze, s rabínem se znala osobně, Magdalena Geissler vzpomíná, jak spolu často žertovali. Matka Maria ještě chodila do školy se spoustou židovských spolužáků, znala i židovské písničky, které později příležitostně prozpěvovala. Budova synagogy byla během války poškozená a po roce 1948 stržená. Magdalena Geissler tak dnes patří k posledním pamětníkům dob, kdy ještě hroznětínský svatostánek sloužil svému původnímu účelu.

O osudu židovských sousedů během války pamětnice bezprostředně až tolik neví, byla přece jen malá. Ví, že všechny židovské rodiny byly odvezeny pryč, místní prý nevěděli, kam. Vzpomíná na osud dvou dětí, kterým odvezli rodiče. Děti přišly do obchodu, kde pracovala Madgalenina teta, a rodiče hledaly. Teta věděla, že židovské obyvatelstvo Hroznětína bylo koncentrováno ve sběrném táboře v Karlových Varech. S dětmi se tedy vypravila jejich rodiče hledat, v čemž nakonec byla úspěšná. Nejspíš jim tím všem způsobila radost – ale na jak dlouho?

Váleční zajatci, pochody smrti, zranění vojáci wehrmachtu, uprchlíci ze Slezska

O válce se malá Leni moc nedozvídala, rodiče ji před tím chránili. V místních železárnách bylo mnoho nuceně nasazených a válečných zajatců – Francouzi, Sověti, Italové. Mívali hlad. Někteří zaměstnanci, třeba Magdalenin otec, jim načerno nosili chleba, museli ho ale jen tak upouštět na zem. Za vědomé pomáhání by byli přísně potrestáni.

Mezi dětské vzpomínky malé Leni na válku patří také letecký útok na blízký statek, kde byli umístěni němečtí vojáci. Do místního rybníka také sem tam z letadel shazovali nevyužité bomby při náletech na velká města. Paní Magdalena ví, že bombardované byly také Karlovy Vary, hroznětínští tam už ale v té době nejezdili, protože byla poškozená i železniční trať. Před koncem války viděla Magdalena průvod vězňů, pravděpodobně Židů z koncentračního tábora. Byli to výhradně muži, procházeli Hroznětínem s ozbrojenými dozorci. Magdalenu zahnala matka domů, a tak moc neviděla, slyšela potom, že někteří byli zastřeleni. Pamatuje si také na hroznětínském nádraží odstavený vlak plný zraněných vojáků, patrně mnoho z nich bylo pak zabito při náletech na Karlovy Vary. Do Hroznětína také mířilo mnoho německých uprchlíků ze Slezska, táhli s vozy taženými koňmi. (Jejich cestu dává Magdalena Geissler, jejíž manžel byl také utečenec z Východu, do souvislosti s vyprávěním lidí, kteří se snažili dostat na později potopenou loď W.Gustlof. I Magdalenina budoucí tchyně se snažila dostat na některou severskou loď, byla potom s dětmi a vozem na cestě několik měsíců, než se usadila v Německu.)

Otec ze zdravotních důvodů do armády nenarukoval, pouze v posledních týdnech války byl v domobraně Volkssturm. Magdalena Geissler vzpomíná také na svého jáchymovského strýce Adolfa, který byl za války z dnes už neznámých důvodů zatčen a odveden do koncentračního tábora. Odtud putoval coby nuceně nasazený v organizaci Todt na východní frontu. Ze sovětského zajetí se pak strýc nechal propustit rovnou do Německa v očekávání, že se tam setká s rodinou. Žena a děti ale nebyly zařazeny do odsunu a zůstaly v Jáchymově, až později se mohly od československého státu vykoupit…

Odpárané hakenkrojcy, „partyzáni“, bílé pásky

V posledních dnech války šla Hroznětínem zpráva, že se blíží Američané. Lidé vyvěšovali z oken prostěradla jako bílé prapory. Místo Američanů ale nakonec přišli Sověti. Místní Němci tedy odpárávali hákové kříže z nacistických vlajek, aby mohli vyvěsit rudé prapory. S Rudou armádou prý místní neměli problémy, v Hroznětíně byl přísný velitel, a pokud se některý ze Sovětů něčeho dopustil, hned ho čekal polní soud.

Po odchodu Rudé armády ale přišli Češi. Ti si prý bez ptaní brali, co chtěli, zabírali obchody i domy. Němci museli nosit na pažích bílé pásky s nápisem N, tak jako předtím Židé hvězdy. V obci vládli takzvaní „partyzáni“, nastěhovali se i do domu, kde bydleli Wernerovi. Přestalo tam být bezpečno, raději tedy požádali o přestěhování a směli jít bydlet do domu po německé rodině, která byla mezi prvními odsunutými. Tím ale moci „partyzánů“ rozhodně neunikli. „Dostala jsem nové zimní boty,“ vzpomíná Magdalena Geissler. „A v partyzánské rodině byla dívka, která byla ve stejné třídě. Ty boty mi vzali a ta holka si je druhý den pyšně vzala do školy. Dovedete si představit, jaké to bylo? Pak mě ve škole zavřeli do sklepa, protože jsem tolik plakala…“

Neříkali jí Leni

Do školy nastoupila Leni během války, v roce 1941. Těžkosti jí tehdy dělalo hlavně písmo kurent a později tzv. „německé písmo“, které nacistický režim preferoval. Po válce nastoupila do páté třídy, škola ale už byla tehdy česká. Česká učitelka neměla německé děti ráda, Magdalena Geissler vzpomíná, jak je místo vyučování zavírala do sklepa. Má ale také vzpomínky na jinou českou učitelku, která se jich několikrát neváhala zastat. Dodnes se také přátelí s českou spolužačkou z ročníku, s Martou. Do české školy chodilo jen pár německých dětí, ostatní nesměly. (Magdalena Geissler sice neví proč, nabízí se ale vysvětlení, že mohlo jít o rozdíl mezi uznanými antifašisty a zbytkem německých starousedlíků.) Magdaleně už ve škole neříkali Leni - musela se naopak rychle naučit česky. Dnes už si ale pamatuje jen jednotlivá slova, útržky. A vzpomíná si na českou hymnu, tu zpívali každé ráno.

Odsun

Odsun čekal rodinu Wernerových 4. září 1946 (Magdalena Geissler na jednom místě zmiňuje rok 1945, jde ale o omyl, jak dokládají mj. i přiložené dokumenty). Na opuštění bytu měli dvě hodiny, směli si brát 70 kg na osobu. Jeden známý Čech jim vymohl, že si směli vzít teplé kabáty, boty, peřinu, což nebyla samozřejmost. „Šla jsem do svého pokojíčku pro panenky, měla jsem tři. Všechny jsem je sbalila do batohu, to byl můj majetek. A rodiče mi to dovolili,“ vzpomíná Magdalena Geissler. Dodnes má doma jednu z beden, do které si Weberovi balili. Je na ní i číslo transportu, proto ví dnes paní Magdalena datum přesně.

Vysídlenci se shromáždili na hroznětínském náměstí. „A pak se zase prohledávalo všechno, co jsme měli, všechny bedny, jestli tam není něco drahého nebo cenného. Hudební nástroje byly velmi žádané. My jsme ale neměli nic.“ Druhý den je odvezli na shromaždiště do Karlových Varů na závodišti, čekalo je ponižující odvšivení. Strávili tam osm dnů, celou dobu pod dozorem. Potom putovali na dolní karlovarské nádraží, kde je rozdělili do nákladních vagónů.

Lágr v Hagenau

Po příjezdu do západoněmeckého Forchheimu si všichni strhávali z paží bílé pásky, ulice jimi byly poseté. Pak je odvezli do uvolněného někdejšího lágru v Hagenau, který sloužil coby shromaždiště vyhnanců.

Ubytováni byli v dřevěných barácích bez vody a elektřiny, nebylo soukromí, nezamykalo se, nebyly klíče. V místnosti žilo zpočátku až třicet lidí, mělo jít jen o dočasné řešení. Ovšem rodina Wernerova, stejně jako mnoho dalších, v barácích tábora Hagenau zůstala deset let, Magdalena tam prakticky vyrůstala. Bylo tam mnoho dětí, každé odjinud. Měli tam školu, školku, nemocnici, obchody, jen práce chyběla. Když bylo Magdaleně čtrnáct let, marně se v širokém okolí snažila nechat vyučit kadeřnicí. Šlo o žádané místo, beznadějně obsazené.

V Hagenau nejprve žili deset let v barácích, potom ale jeden z vysídlenců s pomocí dotace postavil v místě bytový dům, kam se Weberovi přestěhovali. Nejstarší dcera se Magdaleně narodila ještě v barácích, syn už v domě. Vdala se roku 1955 za Gebharta Geisslera, německého utečence z moldavské či ukrajinské Besarábie. Dodnes žije v Hagenau na sídlišti, které na místě tábora vzniklo.

Je to pořád můj domov

Hroznětín navštívila Magdalena Geissler poprvé od vysídlení roku 1984 či 85. Jeli autobusem ve skupině asi padesáti osob. Místní se tehdy ještě německých rodáků obávali, když vešli na mši do kostela, farář dokonce žádal o pomoc policii. První dojem z Hroznětína byl pro pamětnici zklamání, mnoho budov bylo zbořených. Od Němců, co zůstali, se pak dozvěděla, že hodně domů poničili Češi v prvních zimách, kdy rozebírali dřevo na topení a domy pak spadly. Návštěva ale byla pro všechny pěkná, Magdalena Geissler se například setkala se starou známou - bývalou majitelkou obchodu, kde pracovala její teta.

Od té doby jezdí Magdalena Geissler do Hroznětína každé dva roky, na sv. Petra a Pavla. Dnes už farář policii nevolá, rodáci dokonce po mši dostávají od hroznětínských žen buchty na ochutnávku. Němečtí krajané také uspořádali sbírku a nechali opravit okna na věži kostela a vyčistit jej od nánosu špíny od holubů. Na nástěnce před kostelem jsou dnes historické fotografie, na jedné je Leni Werner při prvním přijímání…

Po odklizení poškozených německých náhrobků na hroznětínském hřbitově nechala Magdalena Geissler vyrobit pamětní desku s nápisem v obou jazycích. Stojí také za faktem, že německý Zirndorf a Hroznětín jsou dnes partnerská města. V Zirndorfu je přitom tzv. Heimatstube, tedy muzeum německých rodáků z Hroznětína – Lichtenstadtu.

„Chtěla bych zdůraznit, že necítím žádnou nenávist,“ říká dnes Magdalena Geissler. „Naopak, našla jsem tam spoustu přátel. Starostové jsou tam velmi dobří. Například Martin Mareček mi každý rok posílá přání k narozeninám a já mu samozřejmě odepisuju. Dokud mi zbývají síly, chci tam pořád jezdit. Když se mě někdo zeptá, kde jsem to zase byla, odpovím – byla jsem doma. Pořád je to můj domov. Spousta lidí to nechápe, ale to mi je fuk!“