Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Anna Fischer (* 1927  )

In den Alten bleibt der Hass drinnen, aber die Jungen schliessen Freundschaft

  • narozena 16. července 1927 v Hyršově jako druhá ze čtyř dcer
  • rodiče Franziska Braun (roz. Linzmayer) a Georg Braun vlastnili hyršovský mlýn
  • za války absolvovala „povinný rok“ v autodílně ve Furth im Wald, pracovala jako učitelka v mateřské škole ve Všerubech a byla pracovně nasazena ve zbrojovce v Klenčí pod Čerchovem
  • na konci války návrat do Hyršova, po válce vyvlastnění domu a mlýna, povolání na práci do Čech
  • 1. listopadu 1945 útěk přes zelenou hranici do německé obce Stachesried
  • ve Stachesriedu svatba a narození dvou dcer
  • roku 1990 první návštěva Hyršova po odsunu rodiny
  • v současnosti pravidelné návštěvy hyršovského kostela

Dětství v Hyršově

Anna Fischer, za svobodna Braun, se narodila 16. července 1927 německým rodičům Franzisce Braun, za svobodna Linzmayer, a Georgu Braunovi v malé, do konce války samostatné obci Hyršov, jihovýchodně od Domažlic. Přišla na svět jako druhá dcera a měla prý být chlapcem, aby zůstalo jméno v domě. Po ní se ovšem narodily další dvě sestry a jméno tak jako tak kvůli vyvlastnění „odešlo z domu“. Rodina vlastnila větší hospodářství a místní mlýn. Mlýn byl cihlová třípatrová budova s moderními stroji a náhonovým rybníkem. Před válkou k nim chodilo hodně Čechů z okolních vesnic mlít obilí. Otec neuměl česky, tak musely vypomáhat dcery. Anna chodila v Hyršově do dívčí školy Chudých školských sester, které bývaly hodně přísné, zato hodně naučily. Škola měla také malé hospodářství. V rámci odpoledních hodin mohla děvčata docházet na psaní na stroji, ruční práce, stenografii a výuku češtiny. Anna se sestrami chodily na odpolední lekce češtiny povinně. Dnes si z českého jazyka pamatuje jen pár slov: „já nevim“. V dětství se běžně domluvila. S českými dětmi do kontaktu přišla, ale ne v jejich vsi, ta byla čistě německá, jak paní Anna několikrát zdůrazňuje. S matkou jezdily na nákupy do Všerub či Domažlic. Ze Všerub si pamatuje židovské obchody. Doma musely dívky hodně pomáhat. Při žních pracovaly na poli a na loukách. Večer dojily a krmily dobytek. Anna pracovala i s koňmi a jezdila na nich, což nebylo tenkrát u dívek zvykem.  

Pamatuje si, že jejich dům roku 1934 vyhořel a byl znovu postaven. Asi v té době zemřel i Annin otec na srdeční vadu. Na matku byla péče o tři děti, hospodářství a mlýn příliš, tak si nechala zavolat švagra Josefa Brauna, vyučeného zámečníka, který žil tou dobou stejně jako jeho dvě sestry v Rakousku. V roce 1939 přišla na svět nejmladší sestra, která slavila nedávno 80 let a jako jediná z Anniných sester dosud žije.

Po obsazení Sudet Německem v roce 1938, jak říká paní Anna „als der Hitler kam“, musely školské sestry základní školu zavřít a z obce byly odstěhovány. Dostaly se prý do německého Auerbachu a byly rozmístěny do různých řádů. Anna už pak s nimi neměla žádný kontakt. Dívky musely přejít do místní chlapecké školy, kde byla uvolněnější atmosféra. Z té doby si pamatuje na velmi dobrou učitelku S. K. z nedaleké Hadravy, kterou i později navštěvovala. V tehdejším Hyršově žili kováři, truhláři, švec, dámské švadleny, farář, učitel a spousta jiných povolání, ale to se během války zásadně změnilo.    

 

Těžké časy dospívání

Po roce 1938 nedošlo hned k větším změnám. „Nic jsme si nemysleli. Nikdo nevěděl, co přijde,“ popisuje tehdejší atmosféru paní Fischer. Po dokončení školy čekal Annu tzv. povinný rok v autodílně Hanse Fischera ve Furth im Wald. Povinný rok se vztahoval především na dívky ze statku. Hans Fischer chodil k Braunům na mlýn rybařit, a tak ho Anna znala a cítila se u nich dobře. V autodílně si ji chtěli nechat a dávat jí větší mzdu, ale Annin sen bylo stát se učitelkou v mateřské škole. Začala pracovat ve Všerubech v místní školce, práci však musela přerušit. Kvůli válce povinně narukovala jako mnohé jiné dívky z okolí do zbrojovky v Klenčí pod Čerchovem. Tam byly po vojensku ubytovány na palandách s jednou skříňkou na zámek, do které si Anna zamykala jídlo a potravinové lístky, které dostávala z domova. Do zbrojovky odjížděla každou neděli v poledne a domů se vracela v sobotu. Za každého počasí chodila sama přes les do Kdyně na vlak. Nedávno prý projížděla Klenčím a viděla dům, dnes pohostinství, ve kterém bývaly ubytovány. Samotná továrna stála nahoře na kopci. Ve zbrojovce pracovaly na různých stanovištích, musely svářet, pájet nebo pracovat na konečné kontrole. Při náletech a bombardování se schovávaly do protileteckých krytů ve sklepě.

Koncem války se Anna vrátila do Hyršova, kde mezitím přibylo hodně válečných zajatců a uprchlíků. Z vesnice zmizeli taky téměř všichni mladí muži. O francouzské a polské válečné zajatce se staral mimo jiné i Annin nevlastní otec, který se brzy vrátil z války. Zajatci pracovali u sedláků a přespávali v hospodském sále. Do obce přišla taky rodina slovenských Němců, bankovní úředník s dvěma dcerami. Mladší z nich dělala na obci tlumočnici, starší byla těhotná s jedním partyzánem. Po válce přišli do vsi taky američtí vojáci. Dávali dětem čokoládu a žvýkačky. Pobyli nějaký čas, místní jim prali a žehlili prádlo a za nějakou dobu zase odtáhli.

 

Přechody přes zelenou hranici

„Při převratu“, tedy po válce, bylo všechno „jak si přáli Češi“, popisuje paní Anna. Na mlýn přišel národní správce jménem Holub (jeho bratra znali ze sousedství), který si nechal připsat jejich majetek. Prý přišel v roztrhaných šatech a neuměl ani slovo německy. Jeho hlavním zájmem byl mlýn. Mlýn ale už během války zaplombovali a mlít se nesmělo. Směl tedy pouze hospodařit na jejich statku a pozemcích. Cihlovou budovu mlýna Češi časem rozebrali a znovu neznámo kde postavili. Tehdy žilo v jejich domě asi dvanáct lidí a dcera slovenských uprchlíků k nim přišla s povelem z obce, že by měla Anna nebo její sestra odejít sloužit k Čechům. Sestra se nechtěla vzdálit od rodiny, tak měla jít Anna - beztak ze zbrojovky zvyklá na práci mimo domov. Anna měla strach, že by ji mohli časem převelet na práci do Sovětského svazu, a proto se rozhodla utéct přes zelenou hranici.

Poprvé ji přešla na svátek Všech svatých 1. listopadu 1945 se svým nevlastním otcem, který jí ukázal cestu. Od té doby chodila přes hranici za rodinou každý týden, až se začaly ozývat nespokojené hlasy od místních Čechů a také ji vylekalo setkání s cizím mužem v lese na hranici. Tenkrát prý pocítila největší strach ve svém životě. Muž po ní naštěstí nic nechtěl, od té doby ale už načerno přes hranici nechodila. „Přes hranici tenkrát chodilo hodně lidí a za noci tajně přenášeli věci jako peřiny, mouku nebo všechno možné. Moje matka takhle přišla ke svému šicímu stroji, který dodnes stojí v jídelně mé dcery. A taky ke svému koši na nádobí, na mísy a talíře, ten je taky po mé matce. Ten v noci propašovali. Mnoho lidí to ovšem taky stálo život. Když Češi zakřičeli: ‚Stůj!‘ a nezůstal jste stát, tak stříleli,“ vzpomíná Anna Fischer, která osobně znala jednu ženu z Hyršova, která takto zahynula.

 Anna se usadila v bavorské obci Stachesried kousek od hranic, kde se časem i provdala.

 

Odsun rodiny

Annina starší sestra se musela po válce starat o tři děti jejich tety v obci Chalupy. Po válce Češi zajali tetina muže, který jim však utekl, tak alespoň uvěznili ji. Děti zůstaly samy a než tetu pustili, starala se o ně Annina sestra. Po návratu sestry musela celá rodina odejít. Byli odvezeni na žebřiňáku s padesáti kilogramy zavazadel. Odvezli je do Furth im Wald, kde je měli propustit, ale vezli je dál až do Dingolfingu a odtud je rozdělovali do různých obcí ve Würtenbersku, Frankách atd. Matka tehdy napsala Anně, že pokud by dostali někde pokoj, z tábora je propustí. Se svolením Annina muže přijela celá rodina do Stachesriedu. Jejich nevlastní otec nevěřil, že by vyvlastnění mohlo trvat dlouho a rok čekal ve Stachesriedu, aby byl blízko hranic a mohl být rychle doma. Po roce čekání se usadil ve Würtenbersku a už nikdy nepřijel.

V okolí Hyršova ví Anna jen o jedné německé rodině, která směla v Čechách zůstat. Byla to rodina Bílých, jejichž otce zatkli a matka s dvěma dcerami proto mohly zůstat. Dcery se vdaly za Čechy, našly si v Čechách práci a jejich děti se naučily německy od babičky. S touto rodinou je Anna spřízněna, protože Annina nejmladší sestra se vdala za jednoho z rodiny Bílých. Dodnes se přátelí, navštěvují se v Čechách a mluví spolu německy. Přes rodinu Bílých se taky Anna ptala nynějšího majitele jejich stavení, jestli by někdy směli nahlédnout dovnitř, ale ten k tomu nikdy nesvolil. Sama zná mnoho odsunutých Němců, např. z Neukirchen beim Heiligen Blut, kteří pole a louky, které jim dřív patřily, získávají zpátky a jezdí je obdělávat. Ptá se, kde pak je na světě nějaká spravedlnost. „Nejdřív nás vyženou a teď se máme přátelit. Ve starých lidech je stále nenávist a mladí navazují přátelství.“    

 

Po otevření hranic

Od odsunu své rodiny navštívila Anna Hyršov až po otevření hranic v roce 1990. Spolu se sestrami zajely na zpustlý hřbitov a hledaly hrob jejich „prvního“ otce. Hledaly marně a už odcházely, když Anna ucítila nutkání se vrátit a uslyšela vnitřní hlas, který ji povzbuzoval hledat dál. Nakonec hrob jako zázrakem našla sama. Od hřbitovní zdi si vyrýpla malou sazeničku lípy, kterou si přivezla domů. Lípu zasadila vedle své soukromé kaple a dnes je vysoká asi 30 m. Kapli nechala na vlastní náklady postavit a vysvětit páterem Königem z Neukirchen. Uvnitř jsou sochy světců i mnohé zlaté starožitné objekty z Čech, které se v 90. letech daly výhodně převážet.

Zvlášť silný vztah má Anna k hyršovskému kostelu. Kostel je zasvěcen Dobrému Pastýři a podle pamětní tabule ho nechal postavit Andrea Schmidtpeter jako dík za záchranu před Čechy. Dřív býval menší a patřil pod farnost zaniklé obce Červené Dřevo. Po válce chátral, než se ho ujaly školské řádové sestry a odsunutí Němci se složili na jeho opravu. Dneska je klenotem celé vesnice. Anna jezdí na hyršovské bohoslužby mimo zimu každých 14 dní. Donedávna řídila sama, auto bylo její vášní, dneska ji vozí její dcery, které se o ni svědomitě starají. Doma se cítí u svých dcer, tedy ve Stachesriedu. Německo se stalo její vlastí od chvíle, kdy se vdala a založila rodinu. Kromě dcer a zeťů má pět vnuků, pravnuky a dva prapravnuky. Celý život až do svých 92 let si například sama štípala dříví. S věkem jí sice ubývá sil, ale stále je se sebou spokojena a vděčná za celou svou rodinu.    

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Das vertriebene Gedächtnis des Böhmerwaldes