Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS). Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví, či jiného zdroje. Citované strany svazků z ABS jsou uloženy v sekci dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Horst Adler (* 1944  )

O nelehkých věcech je potřeba mluvit. Ne o nich mlčet.

  • narozen 20. listopadu 1944 v Aši
  • roku 1946 rodina vystěhována do Německa
  • novým domovem se stal bavorský Tirschenreuth nedaleko hranice s Československem
  • vystudoval učitelství, na zdejším gymnáziu působil jako učitel až do roku 2006
  • je předsedou Heimatverband Asch a Stiftung Ascher Kulturbesitz
  • inicioval a zasloužil se o realizaci řady projektů věnovaných bohatému kulturnímu dědictví a historii ašského regionu.

O nelehkých věcech je potřeba mluvit. Ne o nich mlčet.

Dne 20. listopadu 1944 se v ašské nemocnici narodil Horst Adler. Jeho otec Otto pracoval v továrně, matka Klára, roz. Müller, byla v domácnosti. Rodina žila na menším zemědělském hospodářství v nedalekých Dolních Pasekách (Niederreuth), patřil jí také zdejší hostinec. Dědeček zastával úřad starosty a nechal vybudovat zdejší léčivý pramen.

Když ještě malému Horstovi nebyly ani dva roky, rodina byla r. 1946 vysídlena do Německa. Malé dítě si příliš vlastních vzpomínek na život v původní domovině odnést nemohlo. Protože však téma bylo často přítomné v rodinných rozhovorech, je pan Adler velmi dobře informován o tom, co se s rodinou dělo.

„Zpočátku tomu nechtěl nikdo věřit, že bychom opravdu museli odejít z domova. Pak to bylo stále naléhavější a naléhavější, tak si lidé říkali, že to bude na pár týdnů, pak se zase vrátí zpátky. V našem hostinci se čas od času stavovali financové, ti prarodičům řekli, že se mají připravit. Měli jsme dokonce ještě možnost nějaké věci tajně přenést přes hranice do Německa ke známým s nadějí, že až se vrátíme, zase si je vyzvedneme. Pak bylo ale už jasné, že musíme jít. Na náš hostinec přišel správce, vykázal nás nejen z něho, ale také z bytu. Potom přišla zpráva, že se máme dostavit do ašské továrny Askona, kde byl shromažďovací tábor pro ty, co měli jít do odsunu. Každý si směl vzít jen třicet kilo. Co si tak můžete z vašeho statku vzít? Dnes jedou lidi na dovolenou a mají dvacetikilový kufr, ale tehdy? Mnoho věcí bylo lidem navíc ještě odebráno v lágrech, kterými projížděli. V Askoně jsme strávili týden, než byl transport vypraven. Odvezli nás na nádraží, naložili do dobytčáků, zavřeli dveře a jelo se.“

Podobně jako mnoho jiných, ani Klára Adlerová s malým synem Horstem nevěděla, kam jede. Jela navíc bez muže, který byl na sklonku války zajat Angličany a držen v zajetí v italském Rimini. Ve stejném transportu však byli také její a manželovi rodiče a sourozenci. Rodina měla velké štěstí, že takřka celou dobu mohla být pospolu.

Vlak, kterým jeli, sice původně směřoval do Bavorska, avšak na nádraží ve Františkových Lázních byl odkloněn a dále pokračoval v cestě do sovětské zóny. Vystěhovalci byli na cestě více než pět týdnů. Dostali se téměř až k Berlínu, pak jejich cesta pokračovala. Krátkodobé zastávky se konaly v lágrech po cestě, kde však vládly katastrofální podmínky, zuřil tyfus a další nemoci, nebyl dostatek potravin. Mnoho starých lidí a malých dětí cestu nepřežilo. „Také mé matce zdravotní sestra v jednom lazaretu řekla, že tak malého chlapce s sebou nemůže brát, že cestu určitě nepřežiji, i já jsem se nakazil. Matka mě přesto odmítla odložit, nakonec to dopadlo dobře.“ Mnohdy nebylo vůbec kde hlavu složit, proto lidé museli spát venku nebo na zemi v nádražní budově. Tragédii cesty završil dědečkův úraz, kdy nešťastnou náhodou spadl pod vlak a přišel o nohu.

Adlerovi naštěstí obdrželi zprávu, že Ottu Adlerovi se již podařilo sehnat si práci v Tirschenreuth a zažádal tak, aby se k němu jeho rodina mohla přistěhovat. Dlouhá a náročná cesta tedy skončila v bavorském městečku vzdáleném jen několik desítek kilometrů od původního domova.

Po příchodu do Tirschenreuth byla rodina ubytována ve zdejším uprchlickém táboře, kde žila následujících pět let až do roku 1951. „Příchod do Bavorska nebyl pro nás jednoduchý. My, co jsme pocházeli z Ašska, jsme vyznáním většinově evangelíci. V Tirschenreuth sice nějací protestanti byli již před naším příchodem, ale nebylo jich mnoho. S námi jejich počet výrazně narostl, zdejší obyvatelstvo byli katolíci. Náboženství tehdy znamenalo velký problém, znesnadňovalo integraci. Nám říkali, že jsme uprchlíci. Ale my přeci žádní uprchlíci nebyli, byli jsme vyhnanci. Počáteční období nebylo jednoduché, panovala řada předsudků. Museli jsme chodit žebrat, to byla velká urážka. Místní se na nás divně dívali. Já chodil s maminkou taky žebrat, říkali jsme tomu křečkovat, hamstern. Navštěvovali jsme sedláky v okolních vesnicích a byli jim vděčni, když nám dali mléko, brambory, obilí.

Nám, dětem, bylo nadáváno, že jsme uprchlická děcka, Flüchtlingskinder. Kromě Flüchtlinge, uprchlík, byla další nadávka i Böhm, Čech. Bylo nám to hodně nepříjemné, chtěly jsme být jako bavorské děti. Ostatní děti bydlely ve městě, my bydlely v jedné naprosto zvláštní budově, na které hned bylo vidět, že nejsme jako jiné děti. K tomu ještě se přidávalo to, že jsme neměly žádné hračky, byly jsme poznat podle oblečení. Neměly jsme prostě vůbec nic. Zapíraly jsme, odkud pocházíme, bylo velmi těžké to přiznat. V pozdějších letech to mělo ten důsledek, že mnozí ztratili povědomí o tom, že jejich rodina pochází z Čech. Jednoduše se ale chtěli integrovat, nechtěli vyčuhovat.“

„V táboře bylo asi 150 lidí, i když se to pořád měnilo. Byly v něm velké pokoje, v nichž měla každá rodina vždy dvě patrové postele, oddělené dekami, a to byl soukromý prostor pro jednu rodinu. O metr dále už stály postele další rodiny. Měli jsme jeden společný záchod pro všechny, jednu umývárnu, vařilo se společně. Po určité době jsme dostali k užívání dva pokoje, kde jsme bydleli i s prarodiči, tam už jsme si vařili sami, ale záchody a umývárna byla pořád ještě společná.”

Klara Adler byla v domácnosti a snažila se rodinu zabezpečit, jak se dalo. Otto Adler našel zaměstnání na Úřadu pro uprchlíky. Později pracoval na úřadu, který zajišťoval výplaty tzv. Lastenausgleich, což byl určitý druh odškodnění za majetek, který museli vyhnanci zanechat v Československu. V podstatě se jednalo o příspěvek, který jim měl pomoci nastartovat v Německu novou existenci. Otto Adler byl jedním z těch, kteří vypočítávali jeho výši.

Roku 1951 byl uprchlický tábor v Tirschenreuth rozpuštěn. Ve městě se stavěly velké obytné bloky, do nichž se mohli lidé z lágru přestěhovat. „Otec nad tím přemýšlel takto: když dáme dohromady všechny naše rodinné úspory, pak bychom si snad mohli postavit dům vlastní a do obytných bloků se nemuseli stěhovat. A tak se i stalo. Dali jsme dohromady všechny úspory, vložili vlastní práci. Podařilo se postavit dům velmi skromných poměrů, kam jsme se nastěhovali my, prarodiče z obou stran, ale také dva strýcové a tety. Každá rodina měla k dispozici dvě místnosti, pokoj a kuchyni, toaleta byla společná. Obyvák ani dětský pokoj neexistoval. Podmínky tedy byly velmi chudé, ale mohli jsme žít ve vlastním domě. Pro mnohé vysídlence to byl sen: poté, co přišli o všechno, postavit si nebo získat znovu svůj vlastní dům. Nám se tento sen splnil.”

Díky tomu, že rodina bydlela společně, stával se život v bývalé vlasti častým tématem rozhovorů. Malý Horst byl již od dětství při tom. Tak vznikal jeho vztah k Dolním Pasekám, které on sám musel opustit ve velmi útlém věku. „Denně jsme mluvili o tom, jaké to bylo doma, jaké by to tam teď být mohlo. Znal jsem jména sousedů, znal jsem jména všech ulic. Když jsem jel v sedmdesátých letech poprvé do Československa, stačilo, abych se podíval, a hned mi bylo jasné, aha, tady bylo to, tam bylo ono. Doma to bylo permanentním tématem rozhovorů, pořád se o tom mluvilo. Mně tehdy byly jen dva roky, nepamatoval jsem si na nic, ale věděl jsem všechno. Všechny tyto věci jsem si tak zvnitřnil, že když se mě někdo zeptá, kde je můj domov, řeknu Dolní Paseky. Velkou část svého života jsem samozřejmě prožil v Tirschenreuth, tady jsem také svým způsobem doma, cítím se tu dobře, ale když se mě někdo zeptá, kde je má vlast, pak zcela samozřejmě odpovím, že je to Aš nebo Dolní Paseky.“

Navzdory počátečním těžkostem si pan Adler myslí, že jeho rodina se v Německu sžila celkem dobře a rychle. Bylo to usnadněno tím, že Tirschenreuth je nedaleko Aše, dialekt, kterým se zde mluví, je velmi podobný. „Ani v mentalitě nejsou velké rozdíly. Moji rodiče byli velmi otevření lidé, s místními se stýkali. Už věděli, že prostě jsme tady a není cesty zpět, a tak navazovali nová přátelství, která zčásti vydržela až do dnešních dob. U mě to bylo zrovna tak. První roky byly náročné, ale později na gymnáziu už to šlo. Koneckonců, dvě třetiny z dětí v naší třídě byli vyhnanci.“  Po vystudování gymnázia v Tirschenreuth absolvoval pan Adler vojenskou službu, vystudoval a stal se učitelem na gymnáziu, kde učil chemii a tělocvik. Na škole učil třicet dva let, do důchodu odešel až roku 2006.

----------------------------------------------

V Tirschenreuthu se usadilo více vystěhovaleckých rodin, které se pravidelně scházely. Ať už to bylo v rámci tzv. Heimatverbandu, který organizoval vyhnance z Ašska, nebo v rámci Sudetoněmeckého krajanského sdružení. Ten měl v Tirschenreuthu svou pobočku, podporující setkávání všech vyhnanců, bez ohledu na to, odkud pocházeli. „V Tirschenreuth byli lidé z Chebska, ze Šumavy, z Košic, ale také ze Slezska. Tito lidé se prostřednictvím krajanského sdružení scházeli a dále pečovali o své vzpomínky. Dříve to bylo tak, že pátek večer byl vždy vyhrazen landsmanšaftu. U nás v Tirschenreuth, ale všude jinde také. Tyto místní skupiny, kde se vystěhovalci setkávají, fungují na některých místech doposud. Program býval pestrý. Buď se něco přednášelo, často i dost kontroverzní témata, ukazovaly se fotografie, dělaly výlety, hrála se hudba, dělalo divadlo. Znovu se nechaly ušít kroje. Já sám jsem tehdy nijak aktivní nebyl, ale můj otec ano. Vedl naši místní skupinu, poté i kraj. Vždycky byl mimořádně aktivní. Dříve jsem měl pořád dost jiného co dělat. Můj zájem nastoupil až později, až po padesátce. Zdědil jsem to po svém otci, byl mi příkladem. Ještě pořád předsedám tirschenreuthské skupině, dělám to s velkým nasazením.”

Kromě toho, že Tirschenreuth leží nedaleko Aše, nacházel se také v těsné blízkosti bývalé železné opony. Ta proto dennodenně vstupovala do života místních obyvatel. „Svět byl pro nás na východ odříznut. Už po několika kilometrech jsme narazili na hranici. Ostnatý drát a nemožnost dostat se dále. Hranice byla velmi přítomná, tolik mrtvých… Lidí, kteří z nepozornosti doplatili na to, že se k ní dostali příliš blízko, také Češi. S vědomím její stálé přítomnosti jsem vyrostl. Bylo to velké osvobození, když se hranice otevřela.” Okamžiky protkané euforií devadesátých let, kdy lidé přecházeli přes hranici tam a zpátky, se panu Adlerovi vryly do paměti. „Lidé byli neskutečně šťastní. Objímali se, sdíleli radost, že hranice konečně padla.”

Změny po roce 1989 panu Adlerovi, stejně jako mnohým jemu podobným, umožnili intenzivněji navštěvovat místa, odkud pochází. „Překvapení, když jsme znovu přijeli do Aše, bylo veliké. Lidé ještě měli v hlavě, jak město vypadalo, když ho opouštěli. A právě tento obrázek v paměti a realita na místě… velmi zajímavé. V Aši toho bylo hodně zničeno a všude čekaly jen ruiny. Během tolika let vlády komunistického režimu se ho podařilo velmi zplundrovat, mnohé a rozsáhlé městské části byly zbourány. Pohled na město byl tehdy vskutku strašidelný. Rozpadlé a zanedbané domy - všude okolo. Dnes už město vypadá zase jinak. Ruiny byly odstraněny, na jejich místech a na místech bývalých fabrik jsou dnes zelené plochy.“

Město duchů – a přesto znovu a znovu pana Adlera přitahovalo a vybízelo k dalším návštěvám. „Nebylo to jednoduché. Pro mě ale bylo velmi zajímavé vidět, kde jsem se narodil a strávil první roky svého života. Pro rodiče a prarodiče to také byla veliká vnitřní potřeba, jít tam, kde strávili první desetiletí svého života, kde žili, kde pracovali. A tak to bylo opravdu velké zklamání, když viděli, jak byl jejich dům nebo dům sousedů vydán zkáze a rozpadu, nebo že byl vyhozen do povětří a nezbylo z něj vůbec nic. To bolelo hodně. Zcela mimořádně se vedlo lidem, když viděli, jak jsou zplundrované kostely a hřbitovy. Je to prostě tak, že místa, kde byl člověk pokřtěn, kde se oženil, kde měl biřmování, s těmi ho pojí mimořádné vzpomínky. Nebo když jde na hřbitov a musí myslet na to, že pod touto hromadou nepořádku jsou pochováni vlastní rodiče nebo prarodiče, že je místo úplně zplundrováno a využívá se jako skládka, tak, jako to bylo u nás v Dolních Pasekách. Tam byl vedle hřbitova statek a dobytek a prasata se zabydlely na hřbitově a procházely se mezi posledními zbylými náhrobky. To tedy bylo pro lidi velikánské zklamání.“

„Když jsme poprvé jeli do Československa, panoval velký ostych. Přišli jsme s fotoaparátem a všechno si fotili. Porozhlíželi jsme se a zdejší lidé k nám byli velmi nedůvěřiví. Reakce byly rozdílné: byli lidé, kteří prostě nezvládli ty, kteří tam dnes bydlí, oslovit. Nebo taky naopak. Pak ale byli i takoví jako můj otec. Uměl trochu česky, protože sloužil v československé armádě, a tak se zvládl domluvit. Vůbec se nezdráhal a místní oslovoval. Byli jsme pozváni dále. Tak vznikaly velmi dobré kontakty. Vím i od jiných, že tak vznikla velmi cenná přátelství. Tento příklad svého otce jsem převzal i já. Když od Čechů něco chci, tak se s nimi musím bavit, musím jít k nim a musím je oslovit. A tak jsem to i dělal. Kdyby to bylo jen tak, že budu jenom v Bavorsku, v Tirschenreuth, a budu na Čechy jenom nadávat, dále se nepohneme. Musím navázat kontakt, musím je oslovit. A tak se to i dělo. Navázal jsem kontakt se starostou Aše, ale i s dalšími. Dlouhá léta jsme spolupracovali s muzeem, vzniklo z toho silné přátelství.“

Dům, kde žila Adlerova rodina, již bohužel nestojí. Dlouhá léta neobydlen, jako mnoho jiných v tomto kraji, propadl zubu času, část z něj si sousedé rozebrali na stavební materiál. Prvním místem, k jehož obnově věnoval pan Adler svou energii, byl dolnopasecký hřbitov a pomník padlým, který se zde nacházel. „Jezdili jsme tam s nářadím a prostě jsme pracovali. Pomáhal nám jeden Němec, který v Dolních Pasekách zůstal, a také ašský starosta. Nebylo to jednoduché, zejména obnova pomníku ne. Byla na něm jména padlých z první světové války, my ale chtěli, aby tam byli zmíněni i ti, co padli ve druhé světové válce. Pro Čechy to ale jsou nepřátelé. Český starosta nám to však schválil a my nechali vyrobit tabulku. Bylo to v roce 1991. Konalo se slavnostní vysvěcení, kterého se účastnil i ašský starosta. Ne všichni Češi to vítali, pomník pro nepřátele. Dokonce byla přítomna policie a byla připravena zasáhnout. Nestalo se ale nic a ani později památník nikdo nepoškodil. Nyní je hřbitov upravovaná zatravněná plocha s památníkem, je vidět, že to kdysi býval hřbitov. Je to důstojné místo. Lidé ho navštěvují, v blízkosti prochází turistické trasy. Tím se nám povedlo něco smysluplného.“

První podařená věc hned dodá motivaci do další. Tak to bylo i u pana Adlera. Navázal kontakt s ašským muzeem a společně realizovali projekt fotodokumentace Aše: Aš dříve a nyní. Jejich přístup byl spíše dějiny dokumentovat, ne komentovat: „Vzali jsme historické dokumenty a zveřejnili je v jedné publikaci. Dokumenty, které ukazují, jaké byly společné dějiny. Každý, kdo se na ně podívá, si může sám udělat obrázek. Každý k tomu má vlastní přístup, každý je vyzván, aby se nad tím zamyslel. Také tento počin vzbudil velkou kontroverzi, mnoho lidí se prostě na dějiny dívá jinak. Sporné bylo zejména vyhnání Němců a to, jak probíhalo. My byli toho názoru, že když chceme pracovat s historií, měli bychom se vrátit až k roku 1918. Diskuse byly veřejné a mohl se jich účastnit každý, kdo chtěl. Konaly se v ašském muzeu.“ Další společné projekty následovaly. Oprava řady stavebních památek v Aši, výstavy na Velikonoce a na Vánoce. „Uskutečnili jsme opravdu množství společných projektů, které vedly k tomu, že jsme se stále lépe vzájemně poznávali.“

Horst Adler je předseda spolku Heimatverband Asch, který sdružuje lidi, již mají v Aši a okolí kořeny. Mimo to je také v čele nadace Ašské kulturní dědictví, která uchovává ašský archiv a muzeum. Tím, že vymírají přímí pamětníci, klesá také počet lidí, kteří by se v těchto organizacích angažovali. Podle pana Adlera je nezbytné, aby důležitost společných česko-německých počinů pochopili zejména mladí lidé, na nich to stojí. „Je pro nás důležité, aby se kultura a dějiny nezapomněly. To je důvodem, proč toho tolik děláme. I dříve byla hranice pouze symbolická, existovalo mnoho společných kontaktů. Můžeme si jen přát, aby to v budoucnu bylo také tak. O mnohých věcech je potřeba mluvit, ne o nich mlčet. V Česku je řada mladých lidí, kteří se o to snaží. Je to dobře, že se dívají i do budoucna. Porozumění mezi Čechy a Němci je potřeba budovat. Minulost nemůžeme zapomenout, to je pro nás důležité. Na některých věcech nemáme vinu, ale máme skrze ně zodpovědnost.”

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of the expelled Germans born in the Karlovy Vary region