Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marie Zubíková, roz. Lukšová (* 1921)

• narozena 8. prosince 1921 v Poniklé, okres Semily

• vzpomíná na atmosféru a vztahy s Němci ve třicátých letech 20. století

• 1936–1940 studium obchodní akademie v Jablonci nad Nisou a Turnově

• válečná léta v kancelářích dvou německých textilních fabrik v Liberci

• po mateřské dovolené tři roky v Krajském svazu spotřebních družstev v Liberci jako vedoucí plánovacího oddělení

• v polovině 50. let cca 2–3 roky jako ekonomka na Městském stadionu Liberec

• 1978 odchod do důchodu

• žije v Liberci

Dětství a rodina

Marie Zubíková, rozená Lukšová, se narodila 8. prosince 1921 v obci Poniklá, okres Semily. Ve svých pěti letech se s rodiči přestěhovala do Desné, kde její otec Josef Lukeš dostal práci na místní poště jako listonoš. Matka Emílie Lukšová, rozená Šírová, obstarávala domácnost a malé děti. Marie měla o tři roky mladší sestru Jarmilu a o dvanáct let mladšího bratra Františka. V Desné žili v malé pronajaté roubence: „Ročně jsme za tu roubenku platili nájem 360 Kč! Tatínek měl tenkrát jako listonoš plat 720 Kč měsíčně, k tomu dostával od lidí i dýška.“

Do obecné školy chodila malá Marie v Desné. Školu navštěvovalo mnohem více německých dětí než těch českých. „Škola měla několik tříd, ale především pro Němce. My jako Češi jsme dostali nejhorší dvě místnosti až vzadu u dvora. Divím se, že to tenkrát neřešili inspektoři, kteří jezdili po školách. Ale nás bylo od první do páté třídy jedenáct českých dětí. Jedna třída byla na učení, ta druhá na výuku náboženství.“ Měšťanku vychodila Marie v Tanvaldu. Chodila do ní z Desné denně pěšky.

A jak vzpomíná na dětství a trávení volného času? „Měla jsem ho krásné, radostné, nic mi nechybělo. A co se volna týče, no, přišla jsem ze školy, máma mně řekla, co vše je potřeba udělat, jako například obrátit nebo shrabat seno, dojít na borůvky a podobně. Doma se odmlouvat nesmělo. Museli jsme dělat, co bylo potřeba. Měli jsme chlév, čtyři kozy, chodila jsem s mlékem. Ale v neděli jsem koukala mámě utéct. Hrozně ráda jsem totiž tancovala. Pod starokatolickým kostelem v Desné byla hospoda a v té se každou neděli konaly odpolední čaje, kde se i tančilo. Zajímavé bylo, že němečtí kluci chtěli tančit hlavně s námi, českými holkami, byly jsme v jednom kole. A Němky na nás byly naštvané.“

Vztahy s Němci ve 30. letech

Soužití Čechů s Němci v nově vzniklém státě provázely od samého počátku neshody, nedorozumění a mnohdy i odpor německé menšiny. Mezi sudetskými Němci získávala v atmosféře stupňující se radikalizace čím dál větší popularitu Sudetoněmecká strana (SdP), neformálně označovaná jako henleinovci. Vedle ní nabývala na síle polovojenská mládežnická organizace strany NSDAP Hitlerjugend. Přesto existovalo nejen mezi sudetskými Němci mnoho těch, kteří nacismus zcela odmítali či se o politiku vůbec nezajímali. Jak to se vztahy s Němci vypadalo v Desné a okolí během třicátých let 20. století, líčí Marie Zubíková takto: „V Desné žilo pár Čechů, zbytek Němci. Jako malá holka jsem uměla perfektně německy. Sousedy jsme měli přirozeně Němce, kamarádila jsem s jejich dětmi. S Němci jsme vycházeli výborně. Byli to především samí staří lidé. Táta jako listonoš s nimi byl v denním styku, znal se s nimi.“

Pamětnice dále vypráví: „Vše šlo a bylo hezké do doby, než přišel Henlein. Pak to začalo být špatný, stali jsme se pro ně nepřáteli. Mladí němečtí kluci začali chodit do Hitlerjugend. S těmi starými jsme se dobře snášeli, ale jakmile přišli tihle mladí, zfanatizovaní mladíci, tak to bylo špatný. Jezdili na kolech třeba na sobotu, na neděli do Hirschbergu (dnes Jelenia Góra v Polsku – pozn. aut.) a tam je učili, jak se mají chovat vůči Čechům. Tihle mladí byli základ těch hajzlů německých. Starým Němcům to bylo jedno, žili ve svých barácích od narození. Je žádná politika nezajímala, hlavně že měli jídlo a tak. Ale tihle jejich děti a vnuci… no, to bylo pěkný. Ale u nás v Desné se nenávist nijak neprojevovala, to začalo, až když přišli Němci. Ze sousedů nám nikdy nikdo nic neudělal.“

A jak české děti vycházely s těmi německými ve škole? „S německými dětmi jsme si vůbec nehrály. To byly pacholci. V obecné ani v měšťanské škole jsme se nekamarádily, to spíš hrozilo, že se popereme. Dole v Desné byly německé děti nějak naočkované. K nám se dobře nechovaly, my k nim tedy také ne. Sem tam na ulici na nás řvaly ,böhmische Hunde‘ – čeští psi, my na ně též něco řvaly. Škola byla dole v Desné, my žili nahoře v Desné, na okraji u osady Pustiny. Tam jsme si hrály s německými dětmi ze sousedství bez problémů.“

Marie Zubíková vypráví další zkušenosti s Němci: „S maminkou jsme chodily na mše do kostela v Šumburku nad Desnou. Od osmi do deseti hodin se konala česká a od deseti německá. Mše vedl německý farář, který uměl i česky. Po mši nás pozval na faru, dostali jsme tam kakao a velký talíř koláčků. Věděl, že se před zpovědí nesmí jíst, že jsme hladoví, tak nás pozval na jídlo.“

Vedle domu rodiny Lukšových žila stará Němka. Občas se k nim zašla ohřát. Když zemřela, chodila její hrob na hřbitově v Desné zalévat nezletilá Marie. Když se jednou vracela ze hřbitova, spatřila, jak na obou stranách silnice v Desné stojí davy lidí: „Tak jsem se tam zastavila, abych věděla, co se děje. Přijelo otevřené auto a v něm Henlein, s rukou nahoře. Na cestě domů přede mnou šli dva kluci a ten jeden se chlubil, že mu Henlein podal ruku. Ten si tu ruku pak nejspíš nemyl tak čtrnáct dní.“ 

Kam až nenávistná manipulace může zajít, ilustruje vzpomínka na tragickou událost, která se odehrála v blízkém sousedství v roce 1938: „V Pustinách, na okraji Desné, byl pekař Swarowsky, Němec. Měl za manželku Češku, moc hodní lidé. Táta k nim chodil s poštou, vždy tam dostal hrnek kafe a housku k tomu. Pokaždé nám dali něco od cesty, třeba hrst buráků. Měli dva kluky, Helmuta a Herberta. Herbert byl velmi chytrý a hodný kluk. Oba kluci byli dobří, ale jen do doby, než přišel Henlein a Hitlerjugend. Chodili do Hirschbergu, kde je učili, jak se chovat k Čechům. Nalévali tam do nich ty své rozumy. Oni se vrátili celí pobláznění. Bylo jim sedmnáct až osmnáct roků a zpracovali je tam tak, že vyčítali své mámě, že je Češka. Ona se kvůli tomu oběsila v chlívě. Pochovali ji v Příchovicích. Rakev z vozu do kostela nesli na ramenou ti z Hitlerjugend, asi deset jich bylo. Poté, co rakev postavili před oltář, tak je farář, Kolman se jmenoval a byl to Němec, vyhodil. Řekl jim, že je to stánek boží, ve kterém se konají bohoslužby a podobně, a že si v kostele nepřeje žádnou politiku. A poslal je pryč. Divím se, že mu to prošlo, že ho nezavřeli.“

Mobilizace a počátek války

Při zářijové mobilizaci v roce 1938 narukoval Josef Lukeš k Žilině. S maminkou a sestrou se Marie na čas přestěhovaly k babičce do rodné Poniklé. Po demobilizaci a návratu Josefa Lukeše ze Slovenska se celá rodina přestěhovala do Nové Paky, která se nacházela na území protektorátu: „Když jsme se museli v osmatřicátém stěhovat, tak sousedka (Němka – pozn. aut.) brečela: ‚Paní Lukšová, proč jdete pryč, vždyť jsme se tak dobře snášeli.‘ Ale museli jsme, pošta byla i s personálem přemístěna do Nové Paky, tak jsme šli. Byl nám přidělen malý byt v budově pošty.“ Marie tou dobou dojížděla třetím rokem do obchodní akademie v Jablonci nad Nisou. Poté, co se Jablonec stal součástí Německé říše, byla obchodní akademie přesunuta do Turnova. Zde Marie dokončila zbylé dva ročníky a odmaturovala. 

Ne všichni čeští spoluobčané z protektorátu nacházeli pochopení k přistěhovavším se krajanům ze Sudet. Nejen pro Marii Zubíkovou byly necitlivé poznámky a výtky spoluobčanů zklamáním: „Po přestěhování se do Nové Paky jsem na lidi z protektorátu zanevřela. Není to hezké, ale je to tak. Protože kolikrát nám řekli: ‚Kdybyste se s těmi Němci snášeli, tak jste tam mohli zůstat.‘ Tohle nám říkali naši lidé! My v Desné měli jednu světnici, byli jsme tam rádi, že jsme rádi a tohle nám naši lidi řekli! Tak budete je milovat?“

V Nové Pace nemohla Marie najít práci. Mladé lidi bez práce začali Němci posílat na ty nucené do Říše. Tomu se chtěla vyvarovat. Známý na pracovním úřadě ji poslal na landrát (říšskoněmecký krajský správní úřad) do Jičína, kde vládní rada doktor Elers hledal korespondentku: „Táta nadával a řekl mi: ‚Chraň tě pánbůh to vzít, já bych s těmi lidmi tady pak nevydržel!‘ Já se ale bála to odříct, protože nešlo jim sdělit, že k nim nechci, protože je Němec.“ Marie Zubíková se tam vydala, dva vojáci u brány ji k němu doprovodili: „Krásná kancelář, kožený nábytek a on příjemný člověk. Posadil mě ke stolu, dal mi tužku a papír, pak mě posadil k psacímu stroji. Následně řekl: ‚Dobrý, dobrý.‘ Já jsem zalhala: ‚Já mám teď nemocnou maminku, není jí dobře, musím na ni dohlížet. Ale dám vám vědět, až to bude lepší.‘ Vzít jsem to nechtěla. Jednal se mnou slušně, seriózně, ale já se ho jako vysoce postaveného Němce bála. Tak jsem tam nenastoupila.“

Za prací do Liberce

Nějaký čas Marie uklízela byt známé. Její kamarádka ze Sychrova pracující v Liberci měla známost na pracovním úřadě v Turnově. Sehnala ji propustku na dva dny, aby si mohla v Liberci najít místo: „Přijela jsem do Liberce na nádraží a co teď? V životě jsem takové město neviděla, samí Němci. Vzala jsem to Nádražní ulicí dolů.“ V Nádražní ulici – dnes jde o ulici 1. máje – navštívila dva velkoobchody s látkami, firmy Knína a Telecki. Ten první ji jako Češku mohl přijmout pouze na pozici služebné. Majitel druhého měl známého prokuristu, který hledal někoho do kanceláře. Tak se Marie Zubíková dostala do německé firmy Kleinmünchner Baumwolle Gesellschaft. Jednalo se o přádelnu a tkalcovnu. Tkaly se v ní prostěradla a povlaky. Původně židovská firma sídlila v budově, nacházející se hned za řekou Nisou na rohu dnešních ulic Dr. Milady Horákové a Čechova. V této firmě pracovala Marie Zubíková v letech 1940–1942 jako kancelářská síla. Při vyprávění o zkušenostech z této firmy má na tváři častý úsměv: „Šéf se jmenoval Paul. Byl malý, hrbatý, ale hrozně hodný. Byl to komunista, který neměl nacisty rád. Naproti přes chodbu seděl prokurista. Ten byl naopak příznivcem nacistů, členem NSDAP. Ti dva se nesnášeli. Často se hádali a řvali na sebe, přitom oba Němci.“

Fabriku měli v roce 1942 zavírat. V novinách Die Zeit si Marie Zubíková našla inzerát, že hledají kancelářskou sílu u firmy Jakob. Prokurista ji ovšem nechtěl ze stávajícího zaměstnání propustit. Sešla se proto se šéfem z Vídně, který tou dobou libereckou firmu navštívil: „Byl to hrozně milý starší pán. Řekla jsem mu jak to je, že je tady hodně Čechů v kancelářích a hodně z nich berou a posílají na práci do Říše. A já že se do rajchu dostat nechci. On s pochopením řekl: ‚Já se vám nedivím.‘ Napsal mi velmi kladné doporučení a že mi přeje vše nejlepší v nové práci a tak dále. Prokurista se mohl zbláznit.“

V druhém zaměstnání v Liberci během válečných let

Od roku 1942 do roku 1946 pracovala Marie Zubíková v německé firmě Jakob, zprvu jako korespondentka, následně v účtárně. Kanceláře této firmy se nacházely v samém centru města, v budově, která je dnes součástí komplexu OC Forum na Fügnerově ulici v Liberci (budova má nápis Pause a stojí hned vedle vchodu do obchodního centra ze Soukenného náměstí). Fabrika této firmy se nacházela v Liberci-Radčicích a vyráběla pánské oblekové látky. 

„Měla jsem i zde štěstí, že jsem přišla do styku se solidními, inteligentními lidmi. Všichni Němci, ale solidní lidé. Sice oba šéfové byli u partaje (nejspíš u SdP – pozn. ed.), ale chápala jsem proč. Jeden z nich, Julius Ernst, byl bývalý komunista, ale hrozně hodný. On i jeho bratr byli u německé partaje proto, aby mohli provozovat svou práci. Kdyby u partaje nebyli, tak by nedělali žádné oblekové, čistě vlněné kvalitní látky, ale sukna pro uniformy a vojenské deky. Museli by pak i spoustu lidí propustit. Byli to inteligentní lidé, oni věděli, že je to špatný, ale co mohli dělat. Když nechtěli, aby jim zavřeli fabriku a lidi propustili… Nestalo se mi ale ani jednou, že by mě oni nebo zaměstnanci pozdravili Heil Hitler, nikdy! Vždy Guten Tag. To byli opravdu inteligentní lidé, kteří se ke mně chovali slušně,“ vzpomíná Marie Zubíková.

„Nebo si pamatuji, jak do práce přišel kolega a měl kalhoty s padacím mostem (nosili obvykle henleinovci – pozn. aut.). Náš šéf si ho zavolal a řekl mu, aby se šel domů převléknout. A to byli oba Němci. Šéfové byli inteligentní, chtěli si udržet fabriku.“ A dodává: „Je to těžké. Je to všechno v lidech. Vše je to v lidech. Největší humbuky a násilnosti dělali blbci.“

Další vzpomínky na válečná léta v Liberci

Během války žila Marie Zubíková v podnájmu u pana Jandourka v dnešní Americké ulici poblíž bývalých jatek v Liberci-Františkově. Manželka pana Jandourka byla Němka. Jejich syn se nacházel s německou armádou kdesi na východní frontě: „Byli to hodní lidé, oba. Ona pekla svému synovi takové piškoty, dala jich asi deset kusů do obálky a posílala mu to na frontu, na přilepšenou. Chodila jsem do práce kolem pošty, tak jsem jim to tam brala. Syn jim nakonec na frontě padl. Nezapomenu, jak moc pan Jandourek tehdy plakal.“ Byl to právě pan Jandourek, kdo Marii Zubíkovou občas informoval o dění ve světě na základě odposlechu rádia. Válku pamětnice nesledovala, o nacistických zvěrstvech nevěděla.

Za války se Marie scházela především s Čechy: „Chodili jsme si sedávat do Lva (dnes hotel Zlatý lev – pozn. aut.). Tam hráli i české písničky. Chodili jsme také do hospody nedaleko Pražské ulice na dnešním Papírovém náměstí. To byla česká hospoda, chodili jsme tam na obědy. Scházeli se tam jen Češi, hodně Čechů. Němci tam raději ani nechodili.“ Pro doplnění a představu uvádíme, že v Liberci žilo v roce 1941 přes 66 tisíc Němců a něco málo přes 3 tisíce Čechů. Přitom před válkou jich zde žilo téměř 14,5 tisíce.

Do přímého styku s lidmi, kteří by jí mohli ublížit, se Marie nedostávala: „Takových jsem se bála, snažila jsem se jim vyhýbat.“ A kterým místům se jako Češi v tehdejším Liberci raději vyhýbali? „Například jak jsou dnes garáže a obchod Norma vedle OC Forum v centru Liberce. A tam někde v těch místech byla Laufergasse,“ odpovídá pamětnice. „To byla německá policie nebo tak něco, nevím přesně. Když někoho pozvali do Laufergasse, tak se vědělo, že ho tam zmlátí. Tam se každý bál dostat. To bylo nejhorší místo, kterého se lidé obávali. Večer nebylo pro nás Čechy bezpečné chodit po městě, přeci jenom, kdyby někdo slyšel, že mluvíme česky, tak dostaneme pár facek. Nikam jsme tak raději nechodili.“

Většina Němců milovala svého vůdce a souhlasila s tvrdým přístupem vůči těm, kteří proti nacismu bojovali, kladli mu odpor nebo se mu nepodřizovali. To platilo také pro Němce, zrada se trestala i smrtí: „Německý kolega v práci nám vyprávěl, jaké svinstvo spatřil na vlastní oči. Blízko dnešního bazénu je cesta na výstaviště. Byl tam příkop a u něj stál sloup. K němu byl přivázaný německý voják a oni do něj stříleli, Němci! Děti se na to musely jít povinně dívat. Ty děti tam u toho byly a tleskaly! Chytili ho proto, že zběhl z vojny. Popravili ho tam. A ten kolega z toho byl úplně vyřízený a říkal: ‚Hrozný, že do toho i ty děti míchají!‘“

Konec války

Liberec osvobodily 9. května 1945 oddíly generála Akimova, patřící do 52. armády generála Korotějeva, která byla součástí 1. ukrajinského frontu. Na osvobození Liberce se podílela i 31. armáda 1. ukrajinského frontu. Na konec války a osvobození Liberce Marie Zubíková příliš vzpomínek nemá: „V práci nám neřekli, že nemáme přijít do práce, že je konec války. Tak jsme s dvěma Němkami sebraly kola a jely jsme do Žitavy. … Táta mi volal z Paky domů, abych tam přijela, že je konec války. Já tomu nevěřila. Já přišla jednou do práce a už tam ti Němci nebyli. Byli v noci odsunuti. Jela jsem do Paky, sháním tátu, otevřu domovní dveře pošty a proti mně Rusák se samopalem. A hned, co tam chci. Vyhnal mě pryč.“

Z Liberce a okolí byly po válce odsunuty desetitisíce Němců. Hlavně v prvních dnech po konci války panoval chaos, nejistota a strach. Němci se báli msty, stovky z nich spáchali sebevraždu. Jiní se báli chodit venku osamoceně. Německá kolegyně z práce poprosila Marii Zubíkovou o doprovod přes město: „Měla sestru na Králově Háji, chtěla se s ní rozloučit, protože druhý den měla být její sestra odsunuta. Měla strach, aby ji nikdo nenamlátil. Tak jsem s ní pro jistotu šla.“ Docházelo k nenávistnému chování ze strany některých Čechů, jak dokládá další vzpomínka pamětnice: „Šla jsem Pražskou ulicí nahoru a tam, co je nahoře podloubí, přicházela z druhé strany stará paní, Němka. Sotva šla, měla hůl. Proti ní kráčel příslušník Revoluční gardy. Přišel k ní, kopl jí a řekl: ‚Vy nesmíte chodit po chodníku, ale jen po silnici!‘ To vše záleží na lidech, jací lidé jsou.“

Po několika letech navštívila Marii Zubíkovou ve Stráži nad Nisou (na okraji Liberce) její německá kamarádka a kolegyně, se kterou během války pracovala: „Představte si, že až tehdy jsem zjistila, že umí perfektně česky. Celou válku jsem nevěděla, že umí česky. Ona se bála během války česky mluvit, ale bát se nemusela. Po válce jsme si psaly. Ona mi pak psala česky a já ji německy. Zvala mě k sobě, abych přijela. Já měla chuť, to ano, ale nemohla jsem, protože jsem se styděla u ní být třeba i týden, když jsme ji odtud vystěhovali se čtyřiceti kily.“

Po válce a za socialismu

V roce 1946 se Marie provdala za Oldřicha Zubíka. O rok později se jim narodila první dcera, Helena. Druhá dcera, Zuzana, se manželům narodila v roce 1959. Po sňatku se s manželem přestěhovali do nedaleké Stráže nad Nisou. Oldřich Zubík pracoval u fondu národní obnovy, následně u elektromontážní firmy jako projektant. Po první mateřské dovolené nastoupila Marie jako vedoucí plánovacího oddělení na Krajský svaz spotřebních družstev (KSSD). Přibližně po třech letech měli podnik rušit, přešla proto do Městského stadionu Liberec. Zde pracovala dva až tři roky jako ekonomka. Následně se vrátila do KSSD a pracovala tu až do roku 1978, kdy odešla do důchodu. Jako důchodkyně si občas přivydělávala brigádou – v účtárnách Severočeského konzumního družstva, ve sběrných surovinách, tiskárně apod. Příležitostně vypomáhala s prodejem pečiva v dnešním paláci Dunaj.

Na převraty, ať již ten únorový v roce 1948 nebo ten listopadový v roce 1989, Marie Zubíková příliš vzpomínek nemá. V KSČ nikdy nebyla: „Oni by mě ani nechtěli, věděli, že bych do strany nikdy nevstoupila. Žádné nátlaky, přemlouvání nezkoušeli.“

Ve Stráži nad Nisou žila Marie Zubíková s rodinou přibližně 25 let. S manželem se pak přestěhovala do bytu v Liberci-Ruprechticích. Marie Zubíková dnes žije v Liberci v domově s pečovatelskou službou.

O Němcích, poselství a pár vět o dnešní výchově

Ptám se Marie Zubíkové, jak s odstupem let vnímá odsun Němců a Němce jako takové: „Beneš udělal dobře, že je odsunul, zasloužili si to. Do dneška by s nimi nebyl pokoj. Kdyby nebyly Benešovy dekrety, tak bychom byli v Německu a pěkně by s námi orali, to si pamatujte. Možná by nás vystěhovali do Ruska, čert ví. Němci by se nedali. Jednou jsou to Němci, nikdy by nechtěli být podřízení. To bylo v nich. Zaplaťpánbůh za Beneše. Udělal dobře. Sice šmahem, ale nedalo se nic dělat, vybírat to nemohl. Oni byli vždy něco víc, to bylo v nich. Ty nás vždy ponižovali, byli jsme pro ně něco míň.“

A poselství pro další generace? „Aby vyrostli čestní lidé. Aby se nikdy nedávali do žádné partaje a měli svůj čistý názor,“ říká pamětnice.

„Obavy mám o naše děti, když vidím, jak se dnes vychovávají. Nevěřím, že je to dobrá výchova. Zakáže se dát jim pár pohlavků, zakáže se kde co. Tamhle učitelka zemře a nic se z toho pořádně nevyvodí. Dřív dítě dostalo pár pohlavků a byl pokoj. A teď se to nesmí. Děti mají vše, co chtějí, dovolí si rodičům říct cokoliv. A když jim rodiče něco řeknou, ještě si jdou stěžovat. Tenhle dnešní přístup není dobrý.“