Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Hynek Zmítko (* 1916  †︎ 2004)

Měl jsem štěstí, že když jsem překračoval hranice, tak jsem narazil na hraniční kámen – z jedné strany bylo Československo, na druhé straně bylo Polsko. Tak jsem se rozloučil

  • narozen 10. 1. 1916 v česko-slovenské rodině v Dolných Orešanech u Trnavy

  • vyučil se mechanikem

  • 1. 10. 1937 vstoupil do slovenské armády, působil u telegrafního praporu č.3 u Trnavy

  • sloužil v armádě i po vzniku slovenského státu

  • 9. 8. 1939 zatčen a 16. 8. 1939 obviněn z vlastizrady, ale s pomocí kamarádů utekl z vězení

  • 21. 8. 1939 překročil hranice a odešel do Polska

  • 24. 8. 1939 vstoupil v Mladých Bronovicích do vytvářející se Svobodovy jednotky

  • se Svobodou a jeho skupinou utekl do Sovětského svazu, kde byli 17. 9. 1939 zatčeni

  • internováni byli v Kamenci Podolském, v Jarmolincích a v Suzdalu

  • v únoru 1941 odjel lodí Svanetia přes Černé moře, přes Istanbul do izraelské Haify

  • byl odvezen do Agamy u Alexandrie a poté do Sýrie, kde bojoval proti vichistickým Francouzům, obsluhoval zaměřovací prediktory u protiletadlových děl Boforce

  • lodí odjel do obsazeného Tobruku a v listopadu 1941 se dočkal osvobození Angličany

  • v Tobruku sloužil jako průzkumník, jezdil s bren carriery

  • poté odjel zpět do Palestiny, kde působil u 501. brigády protiletadlového dělostřelectva u děl Boforce, opět obsluhoval prediktory

  • zúčastnil se dalších bojů o Tobruk u protiletadlového dělostřelectva

  • v roce 1943 odjel do Anglie, kde byl zařazen jako velitel mechaniků u 54. motopraporu

  • bojoval s 54. motopraporem u Dunkerque

  • demobilizován byl 30. 9. 1945

  • po demobilizaci nastoupil do služeb UNRRA

  • po únoru 1948 byl za pomoc známému při útěku na Západ vyslýchán StB, pomohli mu bývalí spolubojovníci - komunisté z Tobruku

  • založil si autodílnu, která byla v roce 1950 komunisty zrušena, pak pracoval jako automechanik u stavebního podniku a roku 1968 se stal řidičem Dopravního podniku hl. m. Prahy

  • několikrát do roka se účastnil schůzek veteránů od Tobruku, jednou za rok s gen. Klapálkem

  • do důchodu odešel v roce 1971

  • pamětník zemřel 25. listopadu 2004

Rozloučil jsem se dokonce s rodiči. A teď kam?

Hynek Zmítko se narodil 10. ledna 1916 ve slovenských Dolných Orešanech. Pochází ze smíšeného manželství, otec byl Čech a matka Slovenka. Otec byl strojním zámečníkem, jeho početná rodina pocházela z vesnice Myštěves u Nového Bydžova. „Mezi válkami jsem se mohl přihlásit buď ke Slovensku, nebo k Čechům. Jelikož jsem byl dospělý, tak jsem se přihlásil ke Slovákům.“ Do armády vstoupil v roce 1937 a od 14. března 1939 byl vojákem v nově vzniklém slovenském státě. „Tak jsem zůstal na vojně a byl jsem přidělen čtrnáct kilometrů od svého bydliště.“

V roce 1939 měl vojnu ukončit. „Byl jsem zařazen do telegrafního praporu 3 v Trnavě, přestože jsem se hlásil do Vysokého Mýta k těžkému dělostřelectvu.“ Hynek Zmítko sloužil u spojařů v 5. telegrafní rotě. „To byli holubáři a telefonisté, ale já byl u radioroty.“ Cvičili po vesnicích a byli umístěni i na východním Slovensku. „Byl tam boj mezi Maďary a Slováky. Pak jsme se vrátili zpátky a zase jsme byli v Trnavě.“ 

Podle nového rozkazu měli s radiovozy hledat radiovysílačky. „A já jsem si říkal: ,No, já to zkusím.‘ A několika lidem jsem napsal, kam pojedeme. Nějaký šikovný člověk to zradil. Tak jsem byl zatčen.“ 9. srpna 1939 přišla policie a Hynek Zmítko byl odvezen do Trnavy. „Tam mě každý večer vyslýchali.“ 16. srpna 1939 byl vydán na Hynka Zmítka zatykač: „,Jménem Slovenské republiky Vás zatýkáme za vlastizradu.‘ A ten, který mě vyslýchal, si odplivl a říká: ,To je stejně svině česká.‘“

Hynek Zmítko se rozhodl utéct z vězení, k čemuž mu pomohli kamarádi. „Rozloučil jsem se dokonce s rodiči. A teď kam?“ Znal východní Slovensko a vybral si hranice s Polskem. „Měl jsem štěstí, že když jsem překračoval hranice, tak jsem narazil na hraniční kámen – z jedné strany bylo Československo, na druhé straně bylo Polsko. Tak jsem se rozloučil a šel jsem směr Polsko.“

Pro lidi, kteří utíkali z někdejšího Československa, to byl opravdu útěk do neznáma. „V tom Maďarsku (tzv. balkánskou cestou – pozn. autora) byli pozatýkaní, vraceli se, znova tak. Byla to katastrofa. A já utíkal samostatně. Já si říkal: Žádné styky, nic takového.“

Pobyt v Sovětskému svazu

Dostal se k hraniční stráži a následně byl odvezen do Krakova. „Cestou mně slibovali, že když budu vyzvědač, tak se mnou zatočí.“ Sepsali protokol a Hynek Zmítko byl odvezen do Malých Bronowic. „… kde se soustřeďovali Čechoslováci, kteří utíkali do Polska. Poslední várka se dostala do Francie, ale my už ne. V Krakově jsem nastoupil ke Svobodovi.“ Byli odvezeni do Baranovic pod Litvou a měli jet do Rumunska, ale 17. září 1939 je chytli Rusové a celá skupina byla odvezena do Kamence Podolského. „Několik set nás bylo. Také se k nám přidali nějací Volyňáci – jeli jsme dvakrát přes Volyň.“

Bydleli v provizorním ubytování kulturního domu. „Když jste v noci musel utíkat ven, tak už jste se zpátky nedostal, protože to bylo obsazeno někým druhým.“ NKVD odvezlo na základě výslechů 13 Čechoslováků, z nichž se vrátil pouze jeden až v 60. letech. „Vrátil se z koncentračního tábora (gulagu – pozn. autora), ale o těch dalších nikdo nevěděl.“

Od listopadu 1939 do jara 1940 byli internováni v Jarmolincích. Následoval transport. „Dostali jsme se na hlavní trať Moskva – Alma–Ata. Tak jsme se těšili, že se dostaneme do Indie. Mezitím vybrali partu asi čtyřiceti lidí. Odešli a nevěděli jsme kam.“ Dostali se do monastýru, kde je odvšivili a ubytovali v lepším prostředí. „Tam byly palandy, všecko bylo vydrhnuté. Skutečně jsme žili jako lidé.“

Ocitli se blízko Nižného Novgorodu a poté byli ubytováni v Suzdalu. „Nebyly tam vši, jenom tam byly tisíce štěnic.“ Tam pobyli až do roku 1941. Na začátku roku 1941 byl Hynek Zmítko povolán na vojenské velitelství, kde potřebovali vybrat fotografii. „Tak ten důstojník vytáhl na stůl stovky fotografií. Já jsem si vybíral, která je mi podobná.“

My chceme bojovat

V únoru 1941 odjela skupina přes Oděsu do Cařihradu. Hynek Zmítko měl strach kvůli falešné fotografii, ale problém byl pouze v Oděse před nástupem na parník Svanetia. „Chlap silný, dva metry vysoký…pořád se na to koukal a pořád na mě. Už jsem měl strach, že mě vrátí. ,Máte vlasy a tam nět volosy‘. Měl jsem tenkrát hřívu. Česky mu říkám: ,Jo, kamaráde, v Čechách byla Sorela. Natřelo se to s ní a hned vyrostly vlasy.‘ Když jsem seděl v lodi a odstartovalo to na druhou stranu, tak jsem si říkal: ,Tak teď už si můžou trhnout nohou.‘“ Jeli přes Černé moře (přes úžinu Dardanely) do Istanbulu.

Odjeli do tureckého přístavu, odkud se vydali obchodní lodí do Haify. V Haifě dostal půl libry. „Ještě jsem byl v civilu. Pak mně dali uniformu. Ale když jsem byl v civilu, tak jsem seděl na zápraží a přišel ke mně Arab s pomerančem. Já jsem nevěděl půl druhého roku, co je pomeranč, citron a jablko. Já mu dal půl libry, on mi to tak nechal, breptal a utíkal pryč. Za jednu libru byl týdenní život rodiny.“

Československé vojáky odvezli do Agamy poblíž Alexandrie. V Agamy se poprvé tváří v tvář setkal se zajatými Italy a Němci. „Tam jsem se zařadil, byl jsem snad měsíc bez výcviku, a v tu ránu nás odvezli do pouště, abychom si zvykli.“ Odvezli je mezi Libyi a Alexandrii.

Měli odejít do Marsa Matra na hranicích s Libyí. „Angličané vypátrali, že se chystá povstání Arabů proti Angličanům v Šadě v Libyi. Libye už byla pod vichistickým komandem. Jenomže oni na to přišli a pozavírali vedoucí povstání.“ Jeli vlakem do Haify, kde se vyzbrojili. Z Haify pokračovali do Sýrie bojovat proti vichistům. „Tak jsme šli a okupovali jsme Sýrii.“

Proti vichistickým Francouzům moc nebojovali. „Bojovalo se ze začátku, tam byli mrtví, ale pak už ne. Ale nebylo to tam strašné. Horší to bylo v Tobruku, jak v prvním, tak v druhém. Tam byly nálety, tam se každou chvilku bombardovalo.“ Boje s vichisty probíhaly na jihu Sýrie. V Libanonu navštívil historické město Baalbek. 

Vzpomíná na kamaráda z dob ruské internace. „Udělal sochu Čechoslováka v Agamy. Pak se provinil, falšoval peníze, a utekl k Francouzům (vichistům – pozn. autora). Když jsme přišli do Sýrie, tak k nám přišel na návštěvu, ale byl pořád francouzským legionářem. Na náměstí si postavil dřevěný barák a tam sochu de Gaulla. Tajil to, nikdo tam nesměl. Když byla nějaká slavnost, tak to odkryl a tam byl postavený de Gaulle.“

Dostali se mezi Libanon a Antilibanon. „Odtamtud nás odtransportovali na sever a obsadili jsme turecké hranice, tak kolem Tigridu. Tak nějak to skončilo. Pak nás odstěhovali do Allepa a řekli jsme si: ,Co teď?‘ Přišel nějaký generál za Klapálkem a co s námi? Měli jsme jít obsadit Kypr. Načež Klapálek mu řekl: ,A bojuje se tam?‘ – ,Ne…‘ – ,A co tam budeme dělat? My chceme bojovat.‘“

Tobruk: se zraněním raději na frontu než do nemocnice

Nastoupili na lodě a přes moře se dostali do obsazeného Tobruku, zrovna nastala bouře a celou dobu moře bombardovala letadla. „Dostali jsme se tam vysílení a zničení, vystřídali jsme prapor Australanů, kteří šli zpátky, a my jsme byli v obsazeném Tobruku.“ V listopadu 1941 byli z obsazení osvobozeni Angličany.

V prvním boji o Tobruk sloužil Hynek Zmítko jako doprovod zbraní. „Chodil jsem do první linie jako průzkumník a zase jsem se vracel na velitelství.“

V Tobruku působil i jako velitel bren carrierů. Na Středním východě měli přibližně 25 bren carrierů. Výcvik na bren carrier však Hynek Zmítko neměl. „Pro mě to nebyl žádný problém – tady je volant, tady jsou páky, tady se zatočí volantem jednou, zatočí se doprava, zatočí se doleva…když se to tak vezme, bylo to strašně rychlé. Skoro padesát kilometrů v hodině.“

„Když nás měli osvobodit, tak přišel rozkaz, že se máme přemístit a že půjdeme dopředu. My jsme byli zakopaní v takové hloubce, abychom nebyli vidět, a za námi byla hromada písku. A cvok jeden (řidič Dujcik – pozn. autora), když chtěl vycouvat, tak začal couvat do kopce. Jednou nic, podruhé nic, potřetí bum prásk a byli jsme bez bren carrieru. Já jsem to dostal do uší, tekla mi krev.“ Bren carrierem najeli na minu. Hynek Zmítko byl zraněn, ale přesto se přidal k jinému bren carrieru a šli útočit.

S druhým bren carrierem byl v bojích tři dny a až poté odešel do nemocnice. „Jsem se vrátil a jako na potvoru mně dali konzervu po Italech. Já jsem z toho dostal žloutenku.“

Hynek Zmítko dostal v Tobruku Válečný kříž. „Najednou jsem byl dobrý voják. Také bych z vojína neudělal rotmistra.“ Z celého praporu se podobně rychlé povýšení povedlo třem vojákům, jedním z nich byl Koukol. Hynek Zmítko dostal Válečný kříž za to, že měl potrhané bubínky a šel do útoku místo do nemocnice.

Hynek Zmítko byl zraněn také při najetí bren carrieru poručíka Daňka na minu. „Já jel s bren carrierem jako velitel. Dostali jsme trasu, že tam a tam se dostaneme do určitého místa a budeme tam hlídat. Němci se pomalu začali stahovat z Benghází. Dostali jsme se k plotu, kde byl drát. Poručík Daněk jel jako první a zůstal stát u drátu. Opřeli se o ten drát. Já vystoupil, přišel jsem k němu a říkám: ,Tady už určitě dál nepojedete. Tam bude určitě plno min.‘ Debatovali jsme.“ Nakonec se po diskusi rozhodli, že bren carriery obrátí a pojedou zpět. „Oni natočili ten vůz, já byl asi deset metrů od nich, ani ne, popojeli, a pod zadními koly se utrhl celý zadek. Tak jsme to otočili a jeli jsme zpět. Nebyla možnost. Jak tam byl drát, tak je beznadějné dostat se dál.“ Posádce poručíka Daňka se nic nestalo. Hynek Zmítko byl lehce zraněn. „Utrhlo mi to kůži, nic víc.“

Vzpomíná na vybuchlou mina, která způsobila ztráty na životech. „Vybíraly se miny, aby bylo to čistý. Nejdříve tam přejel náš bren carrier. Rozbitý. Pak dlouho nic. Pak tam šel náš druhý vůz, ale o dva dny později. Na vádí sedělo pět Poláků a náš vůz najel na obrovskou minu nebo několik min, které byly zasypané hluboko. Jak to tlačilo, tak všech pět Poláků zahynulo.“

Po uzdravení jeli Čechoslováci zpět do Palestiny. Hynek Zmítko byl u 501. brigády protiletadlového dělostřelectva (děla Boforce), každý den musel kontrolovat prediktory a  motory. Výcvik u protiletadlových děl Boforce na rozdíl od prvního Tobruku prodělal. „Z toho prediktoru se dala určit výška i rychlost a automaticky se nabíjel. Tak jsem u toho byl a náš prapor se dostal do Bejrútu.“ Němci tam nebombardovali, chtěli obsadit Bejrút bez bombardování.

Nejkrásnější vzpomínku má na pobyt v Bejrútu v Libanonu. „To byla nádhera u moře. Každý den jsem navštěvoval kanony, prohlédl jsem, jestli je to v pořádku. Oni Bejrútu říkali druhé město Švýcarska. Lidé tam byli křesťané, muslimové a nic se nedělo, všecko bylo v pořádku. Žádný problém mezi nimi nebyl.“

Hynek Zmítko byl odvezen k Mrtvému moři „Nevím, proč nás zavezli k Mrtvému moři. Akorát jsem se podíval na Mrtvé moře, nic víc. Naložili jsme (vojenské vybavení – pozn. autora) a už jsme jeli auty až do druhého Tobruku. Tak jsme podruhé obsadili Tobruk, ale už jako protiletadloví dělostřelci.“

Nejtěžší boje byly v obklíčeném Tobruku.  Z Tobruku byli Čechoslováci posílaní na průzkumné hlídky. „Tam bylo vádí. My jsme byli na jedné straně a na druhé straně byli druzí (Italové – pozn. autora). Odtamtud se dělaly hlídky, dostal jste rozkaz a musel jste jít. Dělalo se to v noci, ve dne ne. A ještě v době, kdy bylo málo světla od měsíce. Na plné světlo měsíce jste mohli číst noviny.“

Užili si na frontě i legraci. „Byli jsme na velitelství a padaly tam granáty. Stříleli na nás a Poláci zase stříleli na druhou stranu. A pamatuji si také, že jednou stříleli – my jsme byli na vrchu – a na druhé straně kde se vzal, tu se vzal pes. Na druhé straně utíkal pes. Najednou padl granát, druhý, třetí a on utíkal. A my jsme z toho měli legraci, jak ten pes utíkal před dělostřeleckými granáty. Ale bylo to na nás, minulo nás to.“

Hynek Zmítko si pamatuje déšť v poušti. „Tak jsme si udělali bunkr. Konzervy  a všechno, co se našlo, se postavilo…plachty přes to. A najednou se zatáhla obloha a přišlo to. Byli jsme deset metrů vysoko. Všechno, co bylo v cestě, cestovalo k moři. I dělostřelecké granáty. Italové tam postavili na vrchu bunkry, v těch bunkrech byli spojaři a velitelství a za chvilku bylo všechno zaplaveno. Na druhý den na druhé straně sušili Taliáni a my jsme sušili na této straně.“ Utopil se tam voják Rozetínský. „Zapomněl, že se přes to vádí nedostane na druhou stranu. On se do toho pustil a zapomněl, že ta voda měla obrovskou rychlost. Utopil se hned.“

Vzpomíná na kamaráda Gustava Sudera, se kterým bydlel v Suzdale. „On chudák měl dvě děti, přepravoval lidi v Ostravě a utekl (z protektorátu – pozn. autora). Tam také padl (v Tobruku – pozn. autora). Vybíral miny, aby se tam dalo jezdit, a rozbuška mu roztrhla plíce.“

S vojáky jiných národností vycházeli Čechoslováci bez problémů. „S Poláky jsme se domluvili, ale s druhými jsme se nedomluvili.“ S dalšími národnostmi se domluvili pouze vojáci, kteří uměli anglicky. Při druhém Tobruku se stavěla železniční trať z Marsa Matra do Tobruku. „Tak tam nahnali černochy, kteří neuměli nic. Stavěli prostě tu trať. S těmi se člověk vůbec nedomluvil.“

Nejblíže měli k Australanům, horší vztahy byly s Angličany. „Angličané nebyli příjemní, byli moc studení. Australané byli kamarádi, i když to byli bývalí Angličané.“ Australany poté přesunuli do Tichého oceánu proti Japoncům. „Tam teprve zažili to největší peklo.“ Italové rádi nebojovali a často se dostávali do zajetí. „Taliáni byli rádi, pro ně končila válka.“

Hynek Zmítko dostal na frontě jedinou dovolenou, kterou využil navštívením pyramid v Gize. „Vystoupil jsem na pyramidu v Gize. Tam jsme si to prohlédli. Obdivoval jsem, jak to lidé v té době dokázali. To mi nešlo do hlavy.“

Vzpomínka na Klapálka

Hynek Zmítko má i osobní vzpomínku na podplukovníka Klapálka. „Měli jsme rozebraný vůz v druhém Tobruku. On si ještě dovezl jednoho mechanika a zprdl nás. Já jsem potom sebral instrukční knížku, šel jsem za ním: ,Tady je napsáno, jak to má být.‘“ Klapálek dal Hynku Zmítkovi za pravdu.

V Tobruku našel Hynek Zmítko opuštěné auto značky Ford. Zprovoznil ho a jednou s ním předjel auto podplukovníka Klapálka. „On měl Hájka, šoféra, který byl velice opatrný. My jsme bydleli v bývalé vojenské nemocnici v Tobruku. On přijel za námi, jenomže my jsme to dali k Angličanům, přeskočili jsme plot a pracovali jsme, jako že pracujeme. On vyzkoušel všechny vozy a všechny měly studené motory.“ Jednoho dne dal ovšem poručík Slíva rozkaz Hynku Zmítkovi, aby odjel s kamarádem Chalupou na velitelství. Přijeli fordem. „Když jsem šel zpátky, stál za fordem Klapálek: ,Tak to je ten vůz, který nás předjel! Tak bych vám nejradši nařezal.‘“ Naštěstí zůstalo jen u vynadání.

U motopraporu v Dunkerque

Po druhém Tobruku byli odvezeni do Suezu a poté do anglického Liverpoolu přes celou Afriku. „Trvalo to dvaačtyřicet dní. Až do Mysu Dobré naděje to bylo krásné, tam teprve začala bouře.“

V Anglii zařadili Hynka Zmítka do motopraporu. „Jelikož jsem byl vyučený (mechanikem – pozn. autora), tak jsem měl na starosti motocykly, transportéry, obrněné vozy, obyčejné vozy a bren carriery. Měl jsem na starosti asi sto sedmdesát pět vozů.“

U Dunkerque bojoval společně s kamarádem Chalupou. „Dostal jsem ho na vychování. Chalupa zůstal se mnou i v Dunkerque, pořád jsme spolu táhli.“ Měli na starost motocykly, obrněné vozy, automobily, bren carriery a half-tracky. „My jsme měli na starosti všechno, tak to bylo dost práce. Každý čtvrtek musela být prohlídka těch vozů, co nebyly přímo na frontě, co byly vzadu, i když to bylo jenom tři kilometry od fronty. Takže nějaká velká levárna to taky nebyla.“

Spolubojovníci z Tobruku ho ochránili před komunistickým kriminálem

Do armády vstoupil 1. října 1937 a končil 10. září 1945. Po odchodu byl zaměstnaný u organizace UNRRA a po její likvidaci si zřídil malou autodílnu, kde opravoval auta. „Pak to zabrali, přišel osmačtyřicátý rok a tím to končilo.“

Hynek Zmítko byl vyslýchán StB za pomoc známému do ciziny. „Abych řekl pravdu, zachránili mě v tom komunisté, kteří byli ze Západu a žili v Plzni. Všichni z Tobruku. Doktor Preuss, Hrušovský a Poláček.“ Poláček byl velitelem StB, Preuss ředitelem policie v Plzni a Hrušovský byl v aparátu KSČ. „Ti tři mě zachránili před kriminálem.“

V Tobruku získal hodnost rotného a před Dunkerque byl rotmistrem. „Pak mě degradovali, potom mi to zase vrátili a dali hodnost nadrotmistra. Nevím, k čemu mi to je. K ničemu! Já jsem nechtěl být povýšen. Vždycky to tam někdo zařídil, že mě povyšovali. Každý voják, když opustí armádu, má zůstat tak, jak je. K čemu je mi povýšení? To je zbytečné zatěžování armády.“ Z působení v armádě má ještě battledress. „Ještě originál, ale už je sežraný od molů.“

Po válce se konaly schůzky bojovníků z Tobruku. Scházeli se víckrát do roka a jednou za rok s Klapálkem. Zpočátku měli problémy s národními výbory a až národní výbor v pražském Karlíně jim schůzky povolil. Po zákazu v Karlíně začali navštěvovat jiná restaurační místa v Praze.

Hodně veteránů od Tobruku je již mrtvo. „Zajímavé je, že lidé, kteří byli v plné síle (zdraví a nezranění – pozn. autora), tak všichni zemřeli.“

Jsem zklamán novým režimem a starým režimem tuplem

„Jsem zklamán novým režimem, starým režimem tuplem a novým režimem také. To je můj názor. Starým režimem, protože nás zavírali a popravovali, ale novým režimem jsem zklamán, hrozně zklamán. Celá vláda od samého začátku nenavázala na to, co bylo v první republice. Já si pamatuji, že jste nechal klíče ve dveřích, a když jste se vrátil, tak tam byly. Zapomněli, aby skutečně žili jako v první republice. Já jsem jako mladý člověk také zlobil. A kdybych byl býval si stěžoval na ředitele nebo na učitele, to bych dostal deset pohlavků ještě doma.“

Hynek Zmítko zemřel 25. listopadu 2004. 

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Luděk Jirka)