Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vlasta Zezulová (* 1931)

• narodila se 25. června 1931 ve Znojmě

• vyrůstala ve Starém Hobzí v rakouském pohraničí

• v roce 1938 utekli s rodinou do Budkova ve vnitrozemí

• pracovala v mateřské školce

• kvůli praktikované víře musela školství opustit

Vlasta Sommerová se narodila 25. června 1931 ve Znojmě, ale její rodiče bydleli spolu s Vlastinou sestrou ve vesnici Staré Hobzí v rakouském pohraničí. „Tam byla většina lidí německé národnosti. My jsme měli sousedy z obou stran Němce, ale vycházeli jsme dobře se všema.“ Ve vsi nastoupila Vlasta do obecné školy.

Antone, zmiz, jdou po tobě

„Pamatuju si pohřeb prezidenta Masaryka. To jsem byla v první třídě. Tenkrát neměli ani všichni rádiopřijímače, tak školník otevřel okno a dal rádio na okno. My děcka jsme byly na nádvoří a a poslouchaly jsme. Já z toho mám pořád v hlavě, jak koně vezli tu rakev.“ Nedlouho po pohřbu prvního československého prezidenta přišla katastrofa v podobě mnichovského diktátu. Československé pohraničí, včetně Starého Hobzí, připadlo nacistickému Německu.

Vlastin otec vstoupil za první republiky do komunistické strany. V době, kdy nacisté obsazovali Staré Hobzí, varoval soused  - Němec. „Říkal: ,Antone, zmiz, jdou po tobě.‘“ Tatínek rychle začal hledat, kam může s rodinou utéct. Sbalili si věci, ty naložili na náklaďák a rychle odjížděli pryč. 

Hranice byly v tu dobu už hlídané a rodina odjížděla v obavách, jestli projedou. „Děti to berou všechno jinak. Pro mě to bylo dobrodružství, když se utíkalo před Němcema.“ Vlasta, které v tu dobu bylo sedm let, má tuto cestu spojenou se svým milovaným psem. „Rodiče mi říkali: ,Prosím tě, ať neštěká nebo nám ho zastřelej!‘ Já jsem pořád držela psa, jmenoval se Valdík a říkám: ,Valdo, ticho, nebo by tě zabili a mě taky.‘“ Rodina se naštěstí v pořádku dostala do okleštěného Československa.

My děti jsme byli z krytu nadšený

Tatínkovi se podařilo najít velkostatkáře, který byl ochoten je na chvíli ubytovat. Rodina zde žila v jedné místnosti. Rodiče chodili pomáhat statkáři na pole a Vlasta nastoupila do sousední vsi do školy. Po roce se povedlo tatínkovi zajistit chalupu v Budkově u Moravských Budějovic. Tatínek se snažil dát zanedbaný domek co nejrychleji do pořádku.

Za války bylo jídlo na příděl. Vlastina maminka pomáhala u sedláka a za to od něj dostávala obilí. S tím pak po večerech chodili rodiče k místnímu mlynáři, aby jim obilí semlel na mouku, případně si ho museli mlít doma sami. „Na mlýnku na mák jsme mleli obilí a maminka pekla placky. Dneska si říkám, jak jsme žili zdravě, dneska se ta celozrnná dieta propaguje.“

Tatínek se sousedem vystavili za domem protiletecký kryt. „V tom krytu jsme jednou byli pět dní. My jako děti jsme z toho samozřejmě byly nadšený.“ Vlasta na svoje dětství vzpomíná ráda, a to i přesto, že jej zčásti prožila za války. Doma měli husy a kozy a ona musela s péčí o zvířata pomáhat. „Já jsme přišla ze školy a na stole jsem měla papírek: ,Napas kozy, opatři husy, navař brambory.‘, protože naši přišli až večer potmě.“

Vlasta se kamarádila především s kluky, což jí přinášelo jisté výhody. „Říkali, že já dobře čtu, tak přinesli knížku. Já jsem jim četla a oni zaháněli kozy. To se mi líbilo, jsem seděla jak královna na kameni a kluci zaháněli.“ Přes kamarády se dostala i k časopisům s tvorbou Jaroslava Foglara, které jako dítě milovala.

Tatínkovi z toho bylo špatně

Vlasta ráda vzpomíná na hraběte Kristiána Salma, který žil na zámku v Budkově. Vlastin otec uměl perfektně německy a zašel tedy za hrabětem požádat ho o práci. Dostal zaměstnání v lesích, které k zámku patřily. Vlasta vzpomíná, že hrabě jezdil po vesnici na kole a na nosiči vozil kufřík. Když se někomu ve vsi narodilo miminko, tak sestra zámeckého pána nachystala do kufříku nějakou výbavu pro dítě a hrabě ho zavezl na kole přímo do domu novorozence. Oblíbeného německého šlechtice čekalo po válce vyhnání z jeho zámku i ze země.

Konec války probíhal v Budkově poměrně dramaticky. Němci, kteří utíkali před Rudou armádou, se schovali v okolních lesích. Tam na ně začala nalétávat spojenecká letadla a ukrývající se vojáky postříleli. „Tatínek se na to šel podívat a říkal, že je mu úplně špatně, že tam ležela noha, tam ruka.“

Do Budkova nejprve dorazila maďarská armáda, která obsadila zámek Kristiána Salma, a následně Sověti s Rudou armádou. Na ty Vlasta nevzpomíná ráda. Vojáci obtěžovali místní dívky a Vlastě a jejím kamarádům sebrali kolečka od kol, na kterých jezdili 13 kilometrů do školy.

Mějte další děti, nebo vám žena padne na nervy

Do měšťanky nastoupila Vlasta do Jemnice, na střední školu nastoupila do Moravských Budějovic do odborné školy pro ženská povolání. Od dětství věděla, že chce pracovat s dětmi ve školce. Přihlásila se tedy ještě do Jihlavy na Vyšší školu sociálně-zdravotní na obor vychovatelství. Před nástupem do práce však musela složit dálkově maturitní zkoušku.

Následně pracovala Vlasta v mateřských školách ve Valašském Meziříčí, Tasově a Hodově. S dětmi ráda pracovala i ve volném čase, kdy vedla pionýrský oddíl. V tu dobu se seznámila s Františkem Zezulou, kterého si později vzala, a narodila se jim dcera Hana.

Když byl Haničce rok a půl, tak upadla na nějakou dobu do bezvědomí. Vyděšení rodiče s ní jezdili po doktorech, ale nikdo nevěděl, proč se to stalo. Až když jí bylo šest let, tak jí diagnostikovali mozkovou obrnu. „Doktor mi řekl, že jí vděčím za svůj život, že kdybych nebyla v tu dobu těhotná, tak bych docela určitě zemřela. Ten bacil hledal nejmladší mozkovou tkáň a našel ji na tom plodu.“

Lékař také rodičům sdělil, že je jisté riziko, že v pubertě Hanička zemře a nebo se její stav naopak zlepší. Naštěstí se nemoc zmírnila, ale postižená Hanička nesměla nastoupit do školy a byla umístěna v ústavu v Křižanově, kde se o ni staraly řádové sestry. Ty byly bohužel později deportovány pryč.

Zezulovi měli následně další čtyři děti. „Vždycky, když se nás děti ptali, proč jich je tolik, tak jsem jim říkala, že jsem k tomu přišla jak slepý k houslím. Protože Hanička byla tak nemocná, tak paní doktorka říkala manželovi: ,Mějte další děti nebo vám žena padne na nervy.‘“

Tak tohle ne

Rodina žila nejprve v Lounech, ale po narození druhého dítěte se stěhovali do Jihlavy. Tam také začala Vlasta po mateřské dovolené shánět novou práci. Na jihlavském inspektorátu se však dozvěděli o tom, že je Vlasta katoličkou. „Přijdu tam a paní inspektorka se mě ptá: ,Jste vyrovnaná s náboženskou otázkou?‘ Já jsem řekla, že ano, a ona, ať to teda podepíšu. Já koukala na ten papír a říkám: ,Tak tohle ne.‘ A ona, že nemůžu pracovat ve školství.“

Vlasta se rozhodně nehodlala svého náboženství vzdát, a tak se musela rozloučit s prací v mateřské škole. „Ten, kdo šel rovně, tak vždycky došel.“ Vlasta začala pracovat jako pošťačka. „Do školky už jsem se později nesnažila vrátit. Říkala jsem si, že už mám školku vlastně doma.“  Vlasta vzpomíná na setkání po roce 1989 s inspektorkou, která jí zakázala práci ve školství. „Tehdejší inspektorka, když mě potkala, tak se koukala jinam. Když se to pak v roce 89 zlomilo, tak už mě zdaleka zdravila. To se vám zastaví rozum, jak se lidi překabátí.“

František Zezula byl vojákem z povolání. „Nějak to zjistili, že já chodím do kostela, a řekli mu, ať si udělá pořádek v rodině.“ Tlak na Františka se stupňoval a on požádal svou ženu, zda by mohla přestat chodit do kostela. V tu dobu však onemocněl rakovinou průdušek a v pouhých 42 letech zemřel. „Když zemřel, tak za mnou přišel jeho kolega a říkal: ,Fanda věděl, kdy má odejít. Oni by ho od vojska vyhodili.‘“   

Vlasta tedy zůstala sama s pěti dětmi. Dnes má od dětí již devět vnoučat a dvě pravnoučata. Bohužel má nemocné srdce, takže se už nemůže naplno starat o postiženou Haničku. „Já mám pocit, že jsem byla spokojená celý život.“