Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

MUDr. Magdalena Ženčáková (* 1931  †︎ 2024)

Otce zatkli na Hitlerovy narozeniny. Na každém baráku visely hákové kříže

  • narozena 10. února 1931 v Košicích

  • otec Antonín Melich rukoval v rámci všeobecné mobilizace

  • válečná léta prožila s rodinou v Lipníku nad Bečvou

  • v roce 1944 otec zatčen gestapem kvůli zapojení do odbojové činnosti

  • absolventka medicíny v Olomouci (50. léta)

  • roku 1955 se provdala za Ing. Miroslava Ženčáka, který jen se štěstím unikl v květnu 1945 takzvanému masakru v Kožušanech

  • celý svůj profesní život pracovala jako zubařka

  • zemřela 27. února 2024

Dva muži, kteří sehráli významnou roli v jejím životě, se jen se štěstím dožili konce války. Tehdy se budoucí manžel Miroslav ukrýval v díži na těsto před popravou. Otec Antonín zase přelstil Hitlerovy muže zatajenou znalostí němčiny. „Otec byl zatčen, to si pamatuju přesně, na Hitlerovy narozeniny – 20. dubna 1944. To si pamatuju, protože na Hitlerovy narozeniny, toho 20. dubna, musely být na každém baráku vyvěšeny prapory s hákovým křížem. Rudé prapory, na tom bílý kruh a v tom černý hákový kříž. Tak to muselo viset na každém baráku. Tak to si pamatuju, že tatínek byl zatčen právě ten den, když všechny ty baráky byly takto ozdobeny,“ vypráví Magdalena Ženčáková.

V den, kdy měl rukovat, si tatínek zavolal fotografa

Magdalena Ženčáková, rozená Melichová, se narodila 10. února 1931 v Košicích. Oba rodiče pocházeli z Česka, ve dvacátých letech se společně přestěhovali na území Slovenska za prací. Matka Josefa, rozená Knopková, pracovala jako učitelka a otec Antonín Melich jako poštovní úředník. První dva roky vyrůstala Magdalena v Rožňavě, po otcově přeložení se rodina přestěhovala do nedaleké Jelšavy. Do relativně poklidného prvorepublikového života tehdy sedmileté Magdaleny zasáhlo vyhlášení všeobecné mobilizace v roce 1938, které se týkalo i otce Antonína. 

„Tatínek ten den, co měl rukovat, tak si zavolal fotografa a já mám ještě o dva roky mladší sestru [Růženu], tak si sedl na schůdky na zahrádku a nechal se s námi vyfotografovat. Tu fotografii si vzal s sebou, když nastupoval v rámci té mobilizace. Protože to vypadalo, že bude válka,“ vypráví pamětnice. Poté, co otce mobilizovali v Čechách, se matka se dvěma malými dcerami přesunula do Lipníka nad Bečvou za příbuznými, kde nakonec rodina přečkala celé období druhé světové války. 

Bílý kruh a v něm černý hákový kříž

V Lipníku žila podle vzpomínek početná židovská komunita. Ruku v ruce se vzestupem nacismu došlo v řadě smíšených židovských rodin k rozvodům – ve snaze uchránit děti před transporty. Jednou z vdov z donucení byla i rodinná přítelkyně Kolichová, jejíž děti údajně skutečně zůstaly ušetřeny transportu. Ona se však deportaci nevyhnula a podle tradovaných historek ještě ve vlaku spáchala sebevraždu. Otec Antonín se za války zapojil do odboje. Jeho funkce pravděpodobně souvisela s povoláním poštmistra, podrobnosti o jeho protinacistické činnosti však zůstávají tajemstvím. 

Dne 20. dubna 1944 si pro otce do práce přijelo gestapo. Ten den slavil Hitler pětapadesáté narozeniny. „To si pamatuju, protože na Hitlerovy narozeniny, toho 20. dubna, musely být na každém baráku vyvěšeny prapory s hákovým křížem. Rudé prapory, na tom bílý kruh a v tom černý hákový kříž,“ vzpomíná Magdalena Ženčáková. Otce pak drželi na brněnském Cejlu, v Kounicových kolejích a posléze ve Vratislavi. Spolu s ním zatkli i další lipnické odbojáře – bratry Ladislava a Miroslava Janálovy nacisté téhož roku popravili ve Vratislavi, četník Jan Vávra se s velkou pravděpodobností konce války také nedožil, jeho stopa mizí s rokem 1945. 

Vypadal jako starý, nemohoucí děda

Zatímco Vávra a bratři Janálové zaplatili za odboj životem, otec „jen“ devíti měsíci za mřížemi. Podle vyprávění jej zachránilo to, že uměl dobře německy, což však Hitlerovi muži netušili. „Zatímco překladatel – protože vyslýchajícími byli Němci a vyslýchalo se německy – tak než to překladatel přeložil, tak otec zatím přemýšlel nad tím, [co odpoví]. Vyslýchající se mezi sebou bavili. […] A tatínek, protože jim rozuměl, tak věděl a z té jejich řeči poznal, co vědí a co nevědí. Protože byla zavřena celá skupina a každý byl vyslýchaný zvlášť. […] Tatínek jim rozuměl, co vědí a co nevědí, podle toho, jak se mezi sebou bavili, a říkal, že to mu zachránilo život. To, co nevěděli, tak nepřiznal. A přiznal pouze to – protože by ho byli umlátili – co věděli. Ale co nevěděli, nepřiznal,“ vzpomíná pamětnice na otcovo vyprávění. 

Během věznění ve Vratislavi pak opakovaně zažíval bombardování. „Říkal, že vězni si stoupali... když byl nálet, tak dozorci šli do krytu a vězni zůstali v celách a vždycky si stoupali mezi dveře, protože to byly nosné stěny. Takže předpokládali, když tam ta bomba spadne, že se mezi těmi dveřmi ty nosné stěny, aspoň některé, udrží, a že si tím zachrání život. Na tohle vzpomínal – jak stáli během každého náletu mezi dveřmi.“ Domů se otec vrátil v lednu 1945. Magdalena s maminkou mu šly naproti na nádraží, ale ani jedna jej nepoznala. „Jemu bylo tehdy sedmačtyřicet roků, a my jsme ho pokládaly za dědečka. Říkala jsem mamince: ,Tady postává ten děda a on si, chudák, asi netroufá jít domů. Asi mu měl někdo přijít naproti, aby mu pomohl, bojí se jít sám domů. Vypadal jako starý, nemohoucí děda.“

Hrome, když někoho bolí zub, je to stejně nepříjemné, jako když ho bolí palec na noze

Po maturitě v roce 1950 nastoupila Magdalena Ženčáková k vysokoškolskému studiu medicíny v Olomouci. Titul získala v roce 1956, ačkoliv se studia neobešla bez obtíží. Coby pravidelné účastnici nedělních bohoslužeb jí bylo v tuhých padesátých letech několikrát dáno jasně najevo, že pro věřící není na akademické půdě místo. Tlak ustála jen díky důsledné přípravě – některé zkoušky musela podle vyprávění dělat opakovaně – nikoliv kvůli neznalostem, ale kvůli víře.

Po úspěšném absolvování studií pracovala v anatomickém ústavu, který patřil pod univerzitní fakultu. Tam však působila jen dva roky, po kterých ji z náboženských důvodů vyhodili. Kvůli nedostatku zubařů pak dostala možnost pracovat jako zubní lékařka – přestože studovala všeobecnou medicínu, jejíž absolvování tehdy trvalo o dva roky déle. Váhala a – jak sama přiznává – nejprve se jí to vlastně i trochu dotklo. „Ale pak jsem si řekla: ,Hrome, když někoho bolí zub, tak je to stejně nepříjemné, jako když ho bolí třeba palec na noze!“ vysvětluje. 

Všichni lékaři, které jsem znala, jsme to brali jako okupaci

Rok trvalo přeškolení ze všeobecné na zubní lékařku a poté pracovala následující tři roky ve Šternberku. V první polovině šedesátých let se pamětnice vrátila do Olomouce, kde pracovně působila až do svého odchodu do důchodu v roce 1989. Postupem let se vypracovala až na vedoucí pozici ordinářky. „Rok šedesát osm, to byl šok. To byl šok, který jsme brali jako okupaci – všichni lékaři, které jsem znala, jsme to brali jako okupaci,“ říká o srpnovém vpádu vojsk Varšavské smlouvy. Následovaly prověrky, na kterých se – podle vzpomínek – dal souhlas, či nesouhlas s údajnou bratrskou pomocí tak nějak zahrát do autu. Naštěstí. Dodejme, že po celou dobu vlády jedné strany se Magdalena Ženčáková nestala její součástí. „Poslyšte, mně za celý můj život nikdy nikdo ani nenabídl, abych vstoupila do strany!“ shrnuje s úsměvem.

Během studií působila jako pomocná vědecká síla v olomouckém chemickém ústavu. Její kolegyní byla Olga Krestýnová, provdaná Tělupilová, manželka Miroslava Tělupila. Tělupil se angažoval v hnutí křesťanské dělnické mládeže JOC (z francouzského Jeunesse ouvrière chrétienne), což se v padesátých letech neodpouštělo – komunisté jej odsoudili k deseti letům vězení. Přes veškeré proticírkevní represe v éře československého stalinismu se pamětnice i nadále zapojovala do náboženských aktivit. S Miroslavem Tělupilem se osobně znala a vídávala. Pravidelně – jednou za týden či čtrnáct dní – se také scházela v malých skupinkách s dalšími věřícími na improvizovaných bytových seminářích. Bavili se o víře, Bohu, a především Novém zákoně. Politika šla zcela stranou.

Estébák mi v poledne donesl rohlíky a mléko na oběd. Choval se velice slušně

Magdalena Ženčáková je přesvědčena, že ji v této době sledovala StB. U výslechu podle vlastních slov skončila dvakrát, pokaždé na celý den. „Ten jeden estébák mi pak v poledne donesl rohlíky a mléko na oběd, choval se velice slušně. A ten druhý byl taky slušný. Tvrdí na mne nebyli, to nemohu říct,“ vybavuje si. V této souvislosti dodejme, že jméno Magdaleny Ženčákové se skutečně vyskytovalo ve svazku StB arch. č. 4900 OV. Jeho obsah však zůstává skryt. Jaké měla Státní bezpečnost s Magdalenou úmysly a co všechno (ne)věděla, se již nedozvíme, svazek s příznačným krycím jménem „JOC“ byl v prosinci 1989 zničen.[1]

Ještě během studií, v posledním ročníku roku 1955, se provdala za Ing. Miroslava Ženčáka. Podle vyprávění tehdy bylo poměrně běžnou praxí vstoupit do manželství záměrně ještě před ukončením vysokoškolského studia a nečekat na promoci – kvůli pracovní umístěnce. Podobně jako otec Antonín, i manžel Miroslav jen s velkým štěstím v dobách nacistické okupace nepřišel o život. Počátkem května 1945 nacisté popravili v Kožušanech na Olomoucku čtrnáct tamních mužů a chlapců, kteří si předtím museli vykopat vlastní hrob. Incidentu předcházela radost ze zdánlivého konce války: „Byly tam zaminované mosty a ti kluci je chtěli odminovat,“ říká pamětnice. 

To bylo to jediné, co jsem pro něj mohla udělat

Jedním z těchto kluků měl být i Miroslav Ženčák. Iniciativa však neunikla pozornosti jednotkám wehrmachtu a následovala přestřelka mužů z Kožušan s německými jednotkami. „Manželovi se podařilo utéct k jeho kmotře v Kožušanech a to vím, že ona ho schovala do díže, ve které se zadělával chleba, a zakryla dekou. Takže ho nenašli, ale oni už zřejmě taky neměli moc času,“ vypráví pamětnice. Slavnostní pohřeb obětí masakru z Kožušan se za obrovské účasti tamních obyvatel konal 16. května 1945. Magdalena Ženčáková má dodnes schovány fotografie z této pietní události.

Manželé Ženčákovi společně vychovali tři syny. Petr, nejmladší z nich, v roce 1985 – hned po složení maturity – emigroval na Západ. Z legálního zájezdu do Jugoslávie si našel ilegální cestu do svobodné Itálie. Magdalena o jeho plánu věděla a vymlouvala mu jej – podle vlastních slov ani ne tak kvůli vzájemnému odloučení jako spíše kvůli strachu o jeho budoucnost. Přesvědčovala jej, ať nejprve v Československu vystuduje vysokou školu. Je určitou kuriozitou, že ještě téhož roku, v září 1985, za svým synem Magdalena do Itálie legálně přicestovala – pod falešnou záminkou, že ho přesvědčí, aby se vrátil domů. Ve skutečnosti jej však chtěla vidět a popřát mu hodně štěstí v novém životě. „To bylo to jediné, co jsem pro něj mohla udělat,“ shrnuje.

V lednu 1989 odešla Magdalena Ženčáková do důchodu. Jak bylo v totalitním Československu zvykem, lidé v penzi mohli na Západ cestovat většinou bez problémů – pokud se nevrátili, soudruzi se tolik nezlobili... Díky tomu ještě před sametovou revolucí – po bezmála pěti letech odloučení – vycestovala do USA, kde se usadil a založil rodinu syn Petr. Od té doby se viděli několikrát, v Česku i Americe. Shodou okolností následující den po vyprávění vzpomínek pro Paměť národa (jaro 2023) přijížděl syn Petr z USA za Magdalenou Ženčákovou do Žeravic na návštěvu.

 

[1] Zdroj: Archiv bezpečnostních složek (ABS). Dokument dostupný v sekci Dodatečné materiály.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Václav Kovář)