Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Anna Zasadilová (* 1935)

Kolektivizace rozeštvala lidi na vesnici

  • narozena 18. ledna 1934 v jihočeské obci Hvozdno

  • po absolvování základní školy pracovala s rodiči na jejich statku

  • roku 1954 se provdala za Jana Zasadila, zemědělce z Hvozdna,

  • v únoru 1956 sebrali komunisté Zasadilovým veškerý majetek a přikázali jim vystěhovat se z obce

  • deset let prožila na státním statku Světlík u Českých Budějovic

  • roku 1966 se vrátila do rodného Hvozdna a pracovala v místním JZD

  • po roce 1989 získali Zasadilovi svůj majetek zpět v restitucích

Anna Zasadilová, rozená Kovářová, se narodila 18. ledna 1934 v malé jihočeské obci Hvozdno. Otec Jan Kovář i matka Anna, rozená Rachačová, pocházeli ze selských rodin a starali se o patnáctihektarové hospodářství. Pamětnice vyrůstala se dvěma sestrami: o devět let starší Marií a o šest let starší Zdeňkou. Tři měsíce po narození druhé dcery utrpěla matka vážný úraz. Kovářovi stavěli kolnu z podomácku vyrobených cihel, ty se zbortily na Annu a úlomek materiálu jí poranil míchu. Protože v nemocnici v Českých Budějovicích nevěděli, jak v případě zranění páteře postupovat, nechal otec matku převézt na Jiráskovu kliniku do Prahy, kde ji se zpožděním operovali. Její léčení trvalo téměř rok. Uzdravila se, ale měla trvalé zdravotní problémy a pohybovala se pouze s oporou. Anna se narodila šest let po matčině úrazu.

Do školy se chodilo pěšky

Pamětnice navštěvovala devítiletou měšťanskou školu ve tři kilometry vzdáleném Dolním Bukovsku. Do velké spádové školy docházely děti i ze vzdálenějších obcí. „Někteří opravdu zkusili, když chodili do školy. Z Pořežan a z Tuchonic chodívali polními cestami. Jak bývalo dřív hodně sněhu, tak si vyšlapali pěšinu. Byli mokří až pod kolena, ani pořádně neuschli. To vždy učitelé říkali: ,Pusťte je ke kamnům.‘ Ráno šli ve tři čtvrtě na šest po tmě, přišli do školy a odpoledne zase šli zpátky po tmě,“ vzpomínala pamětnice na své spolužáky.

Lidé se za války neudávali

Anně bylo pět let, když vypukla druhá světová válka. Takto popisuje všudypřítomnou opatrnost dospělých, kteří své děti často varovali: „Co se říká doma, to nesmíš říkat nikde!“ Těžce se shánělo nové šatstvo či jiné věci denní spotřeby. K nákupu obuvi, oděvů i potravin bylo zapotřebí přídělových lístků.

Veškeré zvířectvo museli sedláci hlásit, počty jednotlivých druhů zvířat byly evidovány protektorátními úřady a do vsi docházely pravidelné kontroly. Přesto si obyvatelé Hvozdna vykrmovali načerno chovaná prasata či drůbež. Při příchodu českého úředníka pana Čápa do obce se sousedé mezi sebou rychle informovali a schovávali nelegální chov. Občas některý ze sedláků uhradil peněžitý trest za nenahlášené menší zvířectvo, neboť od kontrolora Čápa věděli, že by nepůsobilo důvěryhodně, pokud by ze vsi žádnou pokutu nepřinesl. Pamětnice vzpomínala na pevnou soudržnost obyvatel: „Ves táhla dohromady, lidé se za války neudávali, drželi pospolu. Když se něco stalo, všichni se seběhli, aby pomohli.“ Za dobu šesti válečných let se v Hvozdně prozradil pouze jeden případ černé porážky prasat, tehdy však nešlo o udání, ale o nedorozumění, díky kterému se o podvodu dozvěděly protektorátní úřady. Pachatele zatkli a odsoudili k několikaměsíčnímu vězení, ze kterého se v pořádku vrátil.

Při natáčení rozhovoru Anna vzpomíná i na židovskou rodinu Späthových z Dolního Bukovska. Hana Späthová chodila do třídy se starší sestrou Marií. Späthovi museli v dubnu 1942 nastoupit do transportu do Terezína. Všech pět členů této židovské rodiny bylo zavražděno v nacistických koncentračních táborech.

Vyvěsili československé vlajky, museli je sundat

Konec druhé světové války zažívala pamětnice již jako jedenáctileté děvče. Pamatuje se na přelety spojeneckých letadel, která mezi Dolním Bukovskem a obcí Sviny shodila několik bomb. Tlaková vlna tehdy porazila spolužáky na cestě ze školy. Krátce před osvobozením 5. května 1945 procházela Bukovskem ustupující německá armáda. Ten den již někteří obyvatelé městečka vyvěsili československé vlajky na oslavu vítězství. Německý velitel jim pod pohrůžkou střelby přikázal vlajky schovat.

Týden po odchodu Němců se objevila Rudá armáda a u obce pobývala asi týden. Vojáci byli ubytováni po domech ve vsi. Ačkoliv šlo o spojeneckou armádu, jež naší zemi přinášela mír, bály se děti sovětských vojáků víc než Němců. Dle pamětnice nedošlo ve Hvozdně k jediném případu, kdy by němečtí či sovětští vojáci ublížili obyvatelům.

Místo školy zapřahala koně

Ančini rodiče se o politiku příliš nezajímali. „Tatínek v žádné straně nebyl, ten říkal, že politika je špinavá,“ říká.. Stárnoucí otec a nemocná matka měli plné ruce práce na svém hospodářství. Vše se výrazně zhoršilo po bolševickém puči v únoru 1948. Zemědělcům byly předepisovány velké odvody masa a zemědělských plodin. Větší hospodáři, podle sovětského vzoru nazývaní kulaci, nebyli schopni vysoké dávky splnit a museli platit pokuty. Komunistický aparát kontroloval stavy zvířectva a tvrdě trestal nenahlášené chovy. Do vsi začali docházet straničtí funkcionáři a přesvědčovali sedláky ke vstupu do Jednotného zemědělského družstva (JZD). Ve Hvozdně všichni zemědělci družstevnictví odmítali.

Anna ukončila základní školní docházku v roce 1949. Na studia střední školy pomýšlet nemohla, rodina ji potřebovala doma. Janu Kovářovi bylo již přes šedesát let. Práci na statku musel zastávat spolu s nemocnou manželkou a nejstarší Ančinou sestrou Marií. Jen o prázdninách jim vypomáhal otcův bratr, povoláním učitel. Nebylo divu, že se rodiče nemohli dočkat, až se pamětnice plně zapojí do chodu hospodářství. Patnáctiletá Anna dokázala vykonávat všechny práce včetně orby s koňmi. „Dělala jsem všechno, co bylo třeba, všechno. Také jsem jezdila s koňmi. Musela jsem se snažit, dala jsem chomout na žlab a říkala jsem hubičku dej, tak ona kobyla si tam do toho vlezla. Tatínek vždycky říkal, až přijedeš ke konci, tak řekni: ,Žando, toč se!’ a hleď si pluhu. Jednou jsem jezdila, rychle jsem se točila a brány se otočily kobylám na zadek. Kdyby to bývaly nějaké bláznivé kobyly, tak z toho byl velký malér. Ony čekaly, až to strhnu, až je z toho vysvobodím,“ popisuje své zážitky z polních prací. V zimě, kdy bylo na statku klidněji, dojížděla Anna na tříměsíční vzdělávací kurzy do Týna nad Vltavou.

V roce 1954 se pamětnice provdala za Jana Zasadila a narodila se jim dcera Hana. Manžel pocházel rovněž ze selské rodiny z Hvozdna. Jeho rodiče Božena a Jan Zasadil starší obdělávali hospodářství o dvaceti čtyřech hektarech. Zplodili spolu celkem pět potomků, z nichž čtyři zemřely v dětském věku. Jan se jako jediný dožil dospělosti. Zasadilovi na práci na rozsáhlých polnostech nestačili a pravidelně si sjednávali výpomoc.

Za nenahlášená selata půl roku v kriminálu

V roce 1952 obvinila komunistická prokuratura Jana Zasadila staršího z nelegálního chovu prasat. Po narození selat chtěl počkat několik dnů, dokud nebude jisté, zda všechna přežijí. Běžně se totiž stávalo, že prasnice některá mláďata zalehla a sedlák pak musel změny stavu vysvětlovat úředníkům. Na statek přišla ale kontrola, a za nenahlášená prasata ho komunisté začali stíhat. Soud ovládaný stranou vyhověl žalobcům a Jan Zasadil si v zimě 1952 až 1953 odpykal půlroční trest v Pankrácké věznici, během něhož pracoval na stavbách. Po návratu domů odmítal o pobytu v kriminále mluvit.

Jan Zasadil mladší musel na podzim roku 1953 narukovat k Pomocným technickým praporům a byl zařazen na práci v uhelných dolech. Po necelém roce onemocněl infekční žloutenkou a prodělal dlouhodobé léčení v nemocnici v Praze. O svých nepříjemných zážitcích z povinné vojenské služby později velmi nerad hovořil.

Naše kobyly se na to vykašlaly

Tlak komunistů na vznik JZD postupně sílil, agitátoři se do vsi vraceli pravidelně, horliví straníci hlídali dodržování dodávek a evidenci chovů. Sedláci ve Hvozdně vstup do družstva trvale odmítali. Začátkem roku 1956 přišla k Zasadilům opět kontrola a Státní bezpečnost odvezla Jana Zasadila staršího na výslech do Týna nad Vltavou, kde ho pod pohrůžkou kriminálu nutili, aby svým podpisem stvrdil dobrovolné odevzdání hospodářství státu. Zatímco byl otec vyslýchán, musel Jan Zasadil mladší asistovat bolševikům při sepisování rodinného majetku. Když byly seznamy hotové, odvezli Jana mladšího za otcem na výslech. Syn se obával, že otec další věznění nepřežije a přesvědčil ho, aby předání statků podepsal. Zasadilovi přišli o veškerý majetek a museli se z rodné vsi vystěhovat. Sami si směli vybrat, kam půjdou. Našli místo ve třicet kilometrů vzdáleném státním statku Světlík na severním předměstí Českých Budějovic. V únoru roku 1956 se tam přestěhovali. S sebou si mohli vzít své osobní věci a pár polínek na zatopení.

Vystěhováním byla ve Hvozdně potrestána také selská rodina Mikšátkových. Vyprázdněný statek Zasadilových využilo nově zřízené JZD pro traktorovou stanici. Stavení zabrané Mikšátkovým posloužilo k ustájení jezeďáckého dobytka. V obytných místnostech zabraných stavení si vedení družstva zřídilo kanceláře.

Poté, co se Jan Zasadil vzdal, nekladli již ostatní sedláci ve vesnici odpor, a vstoupili do JZD. Soukromého hospodaření se tedy museli vzdát i Aniččini rodiče. Krátce před vstupem do družstva pošly Kovářovům obě kobyly i desetiměsíční hřebička, jako kdyby tušily, co je čeká. „Naše kobyly se na to vykašlaly. Já potom, když se po jaru šlo do JZD, jsem si říkala, alespoň tatínka nemrzí, že je někdo cizí prohání,“ vypravuje. V té době již nemoc nedovolovala Anny matce vydělávat, zažádala si tedy o příspěvek od státu. Úřady její žádost odmítly s tím, že má dostatečně movité děti, které ji mohou uživit.

Strýc Jan Rachač skončil ve vězení

Kolektivizace zemědělství postihla i rodinu Anny strýce z matčiny strany, Jana Rachače z nedalekých Mažic. Strýc Jan hospodařil na osmnácti hektarovém statku, jejž zdědil po rodičích. Také on se vstupu do JZD vytrvale bránil. V roce 1955 nebyl schopen plnit nesmyslně vysoko stanovené dodávky, za což byl potrestán půlročním vězením. Jeho majetek propadl státu. Zatímco si v kriminále v Plzni Na Borech odpykával nespravedlivý trest, vystěhovali jeho manželku s třemi dětmi do Hejlova u Tábora. Jan Rachač neměl ve vězení o své rodině žádné zprávy a po propuštění nevěděl, kde má rodinu hledat. Kromě rodiny Rachačovy postihlo v Mažicích vystěhování další tři selské rody.

Státní statek Světlík poskytl Zasadilovým skromné nájemní ubytování. V polovině malého dvojdomku žili mladí manželé s dětmi společně s rodiči. Anna s tchyní Boženou pracovaly v kravíně, manžel Jan s otcem jezdili s koňmi. Většina jejich spolupracovníků byli rovněž vystěhovaní sedláci. Pamětnice pravidelně navštěvovala matku a otce v rodném Hvozdně, rodiče Zasadilovi do obce po léta nejezdili. Roku 1957 se Zasadilovým narodil syn Jan, o sedm let později přibyl do rodiny nejmladší Jiří.

Návrat

V roce 1961 zemřela matka pamětnice Anna Kovářová. O pět let později se Zasadilovi rozhodli pro návrat do Hvozdna. Anna s manželem a dětmi se nastěhovali k osamocenému otci. Práci našli v JZD. Rodičům Zasadilovým umožnilo družstvo bydlet v domě, který jim původně patřil. Dcera Hana se vyučila pánskou krejčovou, syn Jan vystudoval vysokou lesnickou školu v Brně. Nejmladší Jiří se vyučil truhlářem, srdcem však tíhl k zemědělství a ke koním.

Během rozhovoru vzpomíná pamětnice i na srpnovou okupaci spojenými armádami v roce 1968. Dobře si pamatuje sovětské vojáky s tanky, jež pobývali nedaleko obce v lese. Stejně jako na konci války budili i tehdy v obyvatelích vesnice strach.

Komunismus rozbil vesnický život

Anna s manželem nevěřili, že by komunismus někdy mohl skončit. Když byl po roce 1989 rodině navrácen majetek, cítila se pamětnice na sedlačení již stará. Hospodaření na pozemcích rodu Zasadilových i Kovářových se nakonec ujal nejmladší syn Jiří. Stejně jako jeho předci začal i on na statku chovat koně.

Při našem rozhovoru srovnává pamětnice zásah obou totalit do života vesničanů. Zatímco německá okupace obyvatelstvo semknula proti společnému nepříteli, podařilo se komunistům vazby na vesnici zpřetrhat. „Za Němců to táhlo tak všechno dohromady. Potom [za komunismu] to bylo rozeštvaný. Ten měl víc jednotek, druhý míň a už to stálo za houby. Vsi se úplně rozpadly, ta soudržnost. Když se něco stalo za války, tak se vždycky seběhla celá ves. A potom, už to bylo jiný,“ popisuje Anna dopad kolektivizace na soužití lidí na vesnici. „Otec říkával, když byli Němci, těch jsem se nebál, ale komunistů ano,“ dodává. „Teď jsou vesnice vylidněné, mladí odešli, nechtěli dělat v JZD,“ konstatuje na závěr.

Dle Annina názoru se měla komunistická strana při změnách v roce 1989 zakázat. „Ale jsou tam pořád,“ poznamenává krčíce rameny.
V roce 2020 žila Anna Zasadilová na svém statku ve Hvozdně. Její rada mladším generacím zní prostě: „Aby všude užívali zdravý selský rozum.“

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy regionu - Jihočeský kraj

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy regionu - Jihočeský kraj (Eva Trnková)