Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Eva Žárská, roz. Lukášová (* 1935)

• narozena 1. července 1935 v rodině stavitele Františka Lukáše ve Vsetíně

• za války její rodina schovávala věci spřátelené židovské rodiny Eichnerových

• po válce našli dceru Eichnerových Ilse, která přežila koncentrační tábor v Osvětimi, a vzali si ji k sobě

• po únoru 1948 byla jejich rodinná stavební firma znárodněna

• v padesátých letech měla potíže s komunistickým režimem a kvůli špatnému kádrovému profilu se nedostala na vysokou školu

• pracovala jako hygienička

• narodili se jí tři synové

• problémy s režimem měl i její muž Radomír Žárský, který vyjádřil nesouhlas se sovětskou okupací a byl aktivní v evangelické církvi

• zasloužila se o vydání knihy Očima dítěte, která vznikla na základě deníku Ilse Eichnerové z doby druhé světové války

Když skončila druhá světová válka, rodiče jí přivedli domů novou sestru. Byla to Ilse, dcera jejich židovských přátel, která přežila Osvětim. Pátrali po ní, našli ji a dali jí domov. Eva Žárská se dodnes stará o to, aby se na dramatický příběh této dívky nezapomnělo, ač sama měla v životě hodně trápení. Coby dcera majitele významné vsetínské stavební firmy totiž patřila mezi takzvané nepřátele komunistického režimu.

Vsetínská vila rodiny Lukášových a jejich nedaleký víkendový dům zvaný Korábka bývaly oázou pohody. Eva Žárská tam vyrůstala jako jedno z pěti dětí. Když začala válka, byly jí čtyři roky. Vždy se u nich scházelo hodně lidí. Děti běhaly po zahradě, muži poslouchali zahraniční rozhlas a ženy mluvily o tom, kde se dá co sehnat k jídlu. „Nám dětem se žilo dobře, přesto jsme si uvědomovaly, že něco není v pořádku,“ vzpomíná Eva Žárská. „Všude bylo plno vojáků. Moc jsem se jich nebála. Nejvíce jsem se bála kupodivu dětí v pochodech Hitlerjugend. Desetiletí kluci kráčeli po ulicích v kraťasech a bílých podkolenkách, ruce měli na dýkách zavěšených na opasku a dívali se na nás s obrovskou nenávistí jako na děti lidí podřadné rasy. My jsme vycítili, že kdyby jim vůdcové nařídili, vrhli by se na nás bez rozmýšlení. Chudinky. Vymývali jim mozky, oni za to nemohli.“
Rodina válku přežila s velkým štěstím. Otec František Lukáš byl totiž zapojen do vsetínské odbojové organizace Josefa Sousedíka. Zajišťoval místa pro úkryt partyzánů a vybudoval pro ně tajný bunkr v Juříčkově mlýně. Před koncem války byl úkryt prozrazen, Němci tam postříleli celou rodinu včetně dětí a objekt zapálili. Štěstí bylo, že nenašli přímo vchod do bunkru, tak dokonale ho stavitel Lukáš zamaskoval. Až tehdy mu došlo, že tam byly dřevěné nádoby, na kterých bylo vypáleno logo jeho firmy. Kdyby nacisté stavbu nezapálili a firemní značku tam našli, Eva Žárská, její rodiče ani sourozenci by pravděpodobně nepřežili.
Mnohem hůř skončili jejich židovští přátelé Eichnerovi, jejichž dcerka Ilse si k Lukášovým často chodívala hrát. Když museli do koncentračního tábora, paní Eichnerová si u Lukášových schovala nějaké osobní věci a paní Lukášová je celou válku opatrovala. Jenže se nikdo z nich nevrátil a Lukášovi po nich začali pátrat. Zjistili, že přežila jen Ilse. Našli ji v nemocnici a vzali si ji do rodiny. 
Vyšel tak najevo neobyčejný dramatický příběh, který tato židovská dívka prožila.
Její rodiče odjeli jedním z prvních transportů, ona sama nejdříve skončila v židovském sirotčinci v Praze. Když jí bylo čtrnáct, musela však nastoupit do transportu do Terezína. Tam nějakou dobu přežívala, ale pak byla přesunuta do Osvětimi.
„Přežila selekci s doktorem Mengelem,“ vypráví Eva Žárská, co jí později Ilse vyprávěla. „Zachránil ji vězeň, který se k ní přiblížil a pošeptal jí, že jestli má u sebe nějaké jídlo, má ho odhodit do příkopu, protože jí ho stejně vezmou. A že má říct, že už jí je osmnáct. Bylo jí čtrnáct. Nebyla si jistá, jestli má poslechnout, protože naopak v Terezíně bylo výhodou být dítě, Židé se tam snažili život dětem co nejvíce usnadnit. Přece jen řekla, že jí je osmnáct. Kdyby řekla míň, šla by na tu stranu, která znamenala rovnou odchod do plynu.“
Jak se blížila spojenecká vojska z východu, byli vězni, kteří měli ještě trochu síly, posláni hloubit zákopy v Kurzbachu. Ilse musela kopat promrzlou zem a tahat těžké kmeny. Ale vojáci se blížili tak rychle, že Němci dostali příkaz se stáhnout i s vězni více do vnitrozemí. Ilse se tak dostala na cestu, které se dnes říká pochod smrti. Mnoho vězňů tehdy nepřežilo, ale jí se podařilo při jedné zastávce v německé vesnici spolu se dvěma ženami utéct. Schovaly se ve sklepě mezi hromadami brambor. Vojáci pak ve zmatku opouštěli vesnici a ve strachu před blížící se armádou z východu už ani vězně nepřepočítávali. Ilse a další dvě ženy prožily ve sklepě několik dní. V mrazu. Zachránilo je, že mohly jíst syrové brambory.
„Vyprávěla, že jí nikdy nic tak nechutnalo jako tehdy ten syrový brambor,“ říká pamětnice.
Ilse zůstala v okupační zóně a vydávala se za chlapce. Byla tak vyhublá a měla tak krátké vlasy, že to nebyl problém. Jenže pak se v okupační zóně mezi vojáky začaly šířit pohlavní nemoci a byla nařízena plošná zdravotní kontrola všech obyvatel. A tak se sama vydala na cestu. K hranicím, domů. Nevěděla, zda ještě nějaký domov má. Více si nepamatovala. Probudila se v nemocnici v Praze. Byla totiž tak vyčerpaná, že ji lidé našli na cestě.

Ilse, jeď do Ameriky

V té době už Lukášovi ze Vsetína pátrali, co se s Eichnerovými stalo. Zjistili, že dívka jménem Ilse Eichnerová leží v pražské nemocnici. 
„Bylo nás tenkrát pět, tak tatínek řekl, proč by nás nemohlo být šest... Ilse se tedy ocitla opět u nás a byla přijata samozřejmě. Jako opravdová členka rodiny. Mně bylo tenkrát deset, Ilse a mé nejstarší sestře šestnáct. To už byly slečny, takové se s desetiletou dívkou moc nebaví. Ale mě její osud úžasně zaujal. Dodnes si pamatuju, jak jsem na Korábce viděla vytáhlou holčičku, která se drží za ruku mé maminky a vypadá nejistě. Ale za pár dnů zapadla, protože měla optimistickou povahu. Stala se součástí velké party dětí, které se na Korábku sjížděly, a zažívaly jsme spolu zase to, co bylo před válkou,“ vzpomíná Eva Žárská.
Nastala paradoxní situace. V té době čekala řada sudetských Němců na odsun. Čeští a moravští hospodáři a podnikatelé si mohli vyžádat tyto Němce na práci, na výpomoc. A tak se u Lukášových objevil Němec a německá holčička ve věku Ilse. Jmenovala se Elsa. Žili všichni pohromadě, společně pracovali, seděli u jednoho stolu, jedli stejné jídlo. Češi, Židovka a Němci, kteří, dalo by se říct, zavinili její utrpení. „Ale nikdo to tak tehdy nebral,“ říká Eva Žárská. I když pak Němci byli odsunuti, s Lukášovými zůstali v kontaktu a později je s příbuznými přijeli do Vsetína navštívit.
V době těsně po válce však po Ilse Eichnerové nepátrali jen Lukášovi. Její osud zajímal i jejího strýce, který ještě před válkou odjel do Spojených států. Zjistil, že přežila koncentrák, a přijel si pro ni. Lukášovi ani Ilse sice moc rádi nebyli, ale nakonec všem došlo, že odjezd pro ni bude to nejlepší. Byl rok 1948. Eva Žárská to vidí takto: „Měla štěstí. Nakonec jsme byli rádi, že odjela a tím pádem ušla nepříjemnému období, kdy nám vládli komunisté. Zvláště pro Židy to nebylo ideální období. Odjela koncem roku 1948. Provdala se za Američana, který byl při osvobozování koncentračního tábora v Dachau, takže dokázal pochopit, co má tato křehká půvabná dívenka za sebou.“
Ilse se narodily dvě děti, už má i dvě vnoučata. S Evou Žárskou si stále psala. Ale do České republiky, do Vsetína, se přijela podívat až po roce 1989. 
„Dlouho těžce snášela všechny připomínky holocaustu,“ říká pamětnice. „Nelíbilo se jí například, že jí má sestra poslala židovskou ročenku. Přiznala, že se při takových připomínkách dostává do velmi nepříjemných myšlenkových situací, někdy kvůli tomu musí vyhledat lékaře. To období překonala až mnohem později při návštěvách své rodné země. Setkala se u nás se svým deníčkem, který si tu nechala, protože myslela, že se tak dokáže odříznout od toho hrozného, co prožila. Ale to prostě nejde.“
Zatímco Ilse žila ve Spojených státech, Lukášovým se po únorovém převratu v roce 1948 žilo čím dál hůře.
Rodina stavitele se ocitla na okraji společnosti, žili ve velké chudobě. „Ale nám ta chudoba ani nevadila, my vždy žili velmi skromně, přestože tatínek měl úspěšnou firmu,“ říká pamětnice. „Pro něj bylo nejdůležitější slušně zaplatit zaměstnancům a mít peníze na materiál, takže jsme i v úspěšných dobách často měli k večeři jen brambory a mléko.“
Státní bezpečnost se pokusila jejího otce usvědčit z protistátní činnosti. Přišlo na něj udání, že rozhazuje z auta protistátní letáky. Nakonec jej však po pár dnech vyšetřování propustili. Socialismus nakonec prožil jako pracovník na stavbách. Protože byl ve svém oboru dobrý, svěřovali mu komunisté i přes jeho „závadný kádrový profil“ dozor nad velkými stavbami. 
Eva Žárská se však musela vzdát svého snu, že bude studovat. Jednak onemocněla tuberkulózou a ztratila rok na střední škole, jednak několikrát nebyla doporučena ke studiu. Přitížilo jí i to, že patřila do party mladých lidí, kteří se otevřeně postavili proti vynucenému odchodu jejich oblíbeného pedagoga z gymnázia. Estébáci označili jejich protest za puč a studenty vyšetřovali. 
Nakonec šla Eva Žárská na rok pracovat na dráhu. Později se dostala na studium nástavby v oboru hygiena. Té se pak věnovala celý život.

Vstávaj, Rusi nás obsazujú

Seznámila se s Radomírem Žárským a narodili se jim tři synové. Radomír byl typ, který svůj nesouhlas s tím, co se dělo ve společnosti, nedokázal nedat najevo. Pocházel z rodiny národních socialistů a byl aktivní v evangelické církvi. Eva Žárská mu zajišťovala zázemí, s dětmi byla pět let doma a snažila se, aby se minulost a postoje její rodiny co nejméně projevily v možnosti jejich dětí studovat. Říká, že dnešní mladí lidé si běžný život v socialismu vůbec nedovedou představit: „Byla to bída, jakou si dnes mladí nedovedou představit. Mateřská trvala šest týdnů. Nebylo co koupit. Když jsme chtěly plést svetr, páraly jsme ponožky. Fronty byly na máslo, na olej, na vejce. Káva, kakao, vše bylo podpultové zboží. Nikdy nezapomenu na osmihodinovou frontu na maso, kterou jsem před jedněmi svátky vystávala se dvěma malými dětmi. Dočkala jsem se takového fláku, jaký by si dnes řezník nedovolil dát na pult.“
V pětašedesátém nastoupila do práce, ale za tři roky se jí vrátila tuberkulóza. Odjela proto na léčení do Tater. A tam, 20. srpna v noci, s ní její spolubydlící třásla se slovy: „Evka, vstávaj, Rusi nás obsazujú.“ Říká, že ta slova slyší dodnes. Následovalo nervózní poslouchání rádia a obrovský strach o manžela a syny. „Věděla jsem, že manžel vždy bude aktivní, a pokud bude potřeba, bude něco dělat, případně i bojovat,“ říká. 
Nakonec se po pár týdnech vrátila do Prahy a s rodinou se šťastně shledala. Jenže, přesně jak tušila, manžel dával svůj nesouhlas s okupací a následnou normalizací najevo. Například rok po výročí okupace vyzval kolegy v práci, že by si mohli společně zazpívat hymnu. Zazpívali a byly z toho výslechy na StB. „Už to, že byl zapojen v evangelické církvi, tehdy bylo protistátní,“ připomíná Eva Žárská. 
Radomír Žárský byl propuštěn z několika zaměstnání, opakovaně byl pod dozorem estébáků a několikrát s nimi odmítl spolupracovat. Eva Žárská pracovala na hygienické stanici ve Vsetíně. A tak se dočkali listopadu 1989. Jako jedni z prvních se ve Vsetíně účastnili demonstrací a informovali ostatní, co se děje v Praze, kde měli kontakty.
Eva Žárská pak přispívala do místních novin a při každé příležitosti se snažila připomínat osud své přítelkyně Ilse. Stojí i za tím, že v češtině vyšla její kniha Očima dítěte, založená na zápiscích, které si židovská dívka vedla v deníčku. Pamětnice dodnes ráda poslouchá i příběhy jiných starých lidí, kteří za války a totality prožili něco zajímavého. „Baví mě poslouchat příběhy obyčejných lidí, tyto takzvané malé dějiny. Protože právě ony tvoří dějiny velké,“ říká pamětnice.