Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Eva Žárská, roz. Lukášová (* 1935)

• narozena 1. července 1935 v rodině stavitele Františka Lukáše ve Vsetíně

• za války její rodina schovávala věci spřátelené židovské rodiny Eichnerových

• po válce našli dceru Eichnerových Ilse, která přežila koncentrační tábor v Osvětimi, a vzali si ji k sobě

• po únoru 1948 byla jejich rodinná stavební firma znárodněna

• v padesátých letech měla potíže s komunistickým režimem a kvůli špatnému kádrovému profilu se nedostala na vysokou školu

• pracovala jako hygienička

• narodili se jí tři synové

• problémy s režimem měl i její muž Radomír Žárský, který vyjádřil nesouhlas se sovětskou okupací a byl aktivní v evangelické církvi

• zasloužila se o vydání knihy Očima dítěte, která vznikla na základě deníku Ilse Eichnerové z doby druhé světové války

Eva Žárská se narodila do vlastenecké, protestansky založené, věřící a velice soudržné rodiny. Otec byl vážený a uznávaný stavitel, který měl firmu a zaměstnával přes 100 lidí. Přesto ale žili velmi skromně.

2. světová válka očima dítěte

V době, kdy končila 2. světová válka bylo Evě tehdy ještě Lukášové 10 let. Vypráví o tom, jak městem procházeli vězni, kteří byli promrzlí, hladoví a na kost vychrtlí. Nejvíce ji zasáhlo, když maminka nakrájela kufr chleba a poslala ji s tímto ke koridoru, kde vězni procházeli. Ona pak otevřela kufr a vězni se vrhli na nakrájený chléb. Přesto, že vojáci kolem varovně stříleli do vzduchu, rodiče věřili, že do dětí střílet nebudou. Tak mohli aspoň trochu pomoci.

Jako dítě neměla Eva za války strach z vojáků, ale velice se bála dětí a mládeže Hitlerjugend. „Chodili městem a měli tak vymyté mozky. Pohled do jejich zlých očí mi naháněl hrůzu. Byli schopni všeho, i nás zabít.“

Po válce Lukášovi na dva roky nabídli domov židovskému děvčátku, které přišlo o celou svou rodinu při Holokaustu. Ilse byla jako jejich vlastní sestra. Pak našla bratra své maminky v USA a odešla za ním. Ve státech žije dodnes.

Studium v době normalizace

Paní Žárská si velice vážila toho, že mohla studovat na místním gymnáziu, ale její kroky byly stále podkopávány politickým terorem tehdejší doby. Nejdříve nebyla přijata pro nevhodný původ – otec kapitalista, bratr evangelický farář. Díky lidskosti některých přátel se jí ale podařilo na gymnázium dostat. Zde se zapojila po protestní akce proti vyloučení kvalitního pedagoga, ovšem to se jí stalo také osudným. Byla spolu s ostatními spolužáky vyslýchána Bezpečností, hrozilo vyloučení ze školy rok před maturitou. Naštěstí to skončilo jen důtkami a napomenutím.

Po maturitě však opět nebyla doporučena pro studium na vysoké škole. Dostala umístěnku do zaměstnání, měla pracovat u drah. Toto odmítla a nastoupila  jako admistrativní pracovnice se zaměřením na hygienu.

Život za totality

S manželem se poznali ve Sdružení evangelické mládeže. Přesto, že byl dělnického původu, měl velký vroubek – jeho otec byl členem Národně sociální strany. I on sám se hrdě hlásil ke křesťanskému přesvědčení.

Radomír si svým křesťanským a vlasteneckým přístupem k životu vysloužil pozornost státních orgánů. Dokonce mu byla opakovaně a pod nátlakem vnucována spolupráce s StB, ale nic nepodepsal. Roku 1969 k výročí 21. srpna v zaměstnání při obědě vyzval dělníky, že by si mohli zazpívat hymnu. Vše je zaznamenáno ve svazku StB pod názvem „Hymna“ (v oddatečných materiálech). Byl dokonce postaven před soud. O zaměstnání přišel. Vystřídal pak mnoho podřadných profesí.

Sametovou revoluci jsme radostně uvítali

„Na Sametové revoluci jsme se s manželem, v rámci města a okresu, velmi intenzivně podíleli. Třetí, nejmladší, syn právě studoval ve III. ročníku na gymnáziu. On a další kamarádi společně založili Občanské fórum. Z Počátku se museli scházet tajně, kolem obcházeli příslušníci VB. Později se spojili s ostatními skupinami a scházeli se v nepříznivém počasí na náměstí. Bylo nám zima a nikdo nevěděl, jak to dopadne, ale bylo nám jasné, že se tato záležitost musí dovést do zdárného konce...“

Manželův splněný sen

To, čemu se chtěl manžel ve svém životě věnovat, mu komunisté zakázali. Proto po revoluci složil zkoušky a začal působit jako kazatel evangelické církve až do smrti.