Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Michael Žantovský (* 1949)

• narozen 3. ledna 1949 v Praze

• otec Jiří Žantovský pracoval v Památníku národního písemnictví, matka Hana Žantovská byla překladatelka a literární redaktorka

• rodina byla poznamenána traumatem holocaustu

• v prvním ročníku gymnázia (1965) byl vyloučen ze školy v souvislosti s inscenováním pásma beatnické poezie ve školním divadle

• dostudoval a odmaturoval na Gymnáziu Na Dlouhém lánu

• 1967–1973 studoval psychologii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy

• 1968–1969 pobýval u příbuzných v Kanadě, kde studoval psychologii na McGill University v Montrealu

• 1973–1980 pracoval ve Výzkumném ústavu psychiatrickém, kde se zabýval studiem motivace a sexuálního chování

• v 80. letech překládal anglosaskou literaturu a texty písní

• byl v kontaktu s disentem

• 1988–1989 pražským korespondentem zpravodajské agentury Reuters

• 1990–1992 tiskovým mluvčím prezidenta Václava Havla

• 1992–1997 velvyslancem Československa a posléze ČR v USA

• 1996–2002 členem Občanské demokratické aliance (ODA), 2001–2002 byl předsedou strany

• 1996–2002 senátorem za ODA

• 2003–2009 velvyslancem ČR v Izraeli

• 2009–2015 velvyslancem ČR ve Velké Británii

• přeložil řadu románů významných amerických autorů

• autorem několika knih včetně životopisu Václava Havla (Havel, 2014 vydalo Argo)

Jako překladatel románů a písničkových textů v době normalizace propojoval lidi v Československu se světem anglosaské kultury a popkultury. Na konci osmdesátých let pak začal pracovat jako pražský dopisovatel agentury Reuters a zprostředkoval tak svobodné proudění informací zpoza železné opony na Západ. Po pádu komunismu opět propojoval různé kulturní i politické světy jako prezidentský mluvčí a diplomat.

Michael Žantovský se narodil 3. ledna 1949 v Praze a většinu života strávil v rodné čtvrti na Hanspaulce. 

Jeho otec Jiří Žantovský byl vzděláním archivář. Po druhé světové válce krátce pracoval na ministerstvu informací a osvěty, kam ho přivedl jeho přítel František Halas. Byl přesvědčeným předválečným komunistou, ale ze strany byl celkem pětkrát vyloučen. Naposledy a definitivně k tomu došlo roku 1949 v souvislosti s aférou kolem rozpustilé parodie na ideologickou báseň Vítězslava Nezvala Plán, která postihla mnoho intelektuálů. Tím skončila i jeho kariéra na ministerstvu a v následujících letech pracoval jako archivář v Památníku národního písemnictví. Michael Žantovský vzpomíná na romantickou atmosféru strahovské knihovny, kde otce v práci navštěvoval a mohl tam se sestrou pobíhat po chodbách. 

Matka Hana Žantovská, rozená Eislerová, byla židovského původu, vyrostla v asimilované židovské rodině na Smíchově. Válku se jí i její sestře podařilo přežít v úkrytu v katolickém klášteře nedaleko Mnichova, velká část její rodiny se však stala obětí holocaustu. Později tuto zkušenost popsala v knize Boží údolí (1967). Pracovala jako překladatelka z němčiny a angličtiny a jako redaktorka nakladatelství Mladá fronta. 

Židovství ke mně mluvilo hlasitě

Michael Žantovský vyrůstal v prostředí, které popisuje jako intelektuálně velmi bohaté. Jeho rodiče mu otevírali široké kulturní obzory, na návštěvu navíc přicházela i řada jejich přátel z pražských intelektuálních kruhů, mezi nimi Eduard Goldstücker, František Kriegel nebo Josef Škvorecký. V rodině však vládlo napětí a četné konflikty, které – jak Michael Žantovský pochopil až později – zřejmě souvisely s tím, jak rodiče postihlo trauma přeživších holocaustu. 

V dětství o rodinných židovských kořenech podle svých slov nevěděl. „Tak jako v řadě židovských nebo smíšených rodin, které přežily holocaust, bylo toto téma tabu, nemluvilo se o tom,“ konstatuje. Více se začal dozvídat až ve svých 14 nebo 15 letech, především z náznaků, které doma zaznívaly. Ve škole se v té době o holocaustu nemluvilo, komunistický režim zdůrazňoval pouze válečné utrpení komunistických odbojářů. Zato se běžně setkával s projevy každodenního antisemitismu. 

Přestože otec Michaela Žantovského nebyl Žid, hrůzy holocaustu byly i pro něho tíživým břemenem. S Hanou Žantovskou se seznámil až po válce, během války však měl jinou židovskou partnerku, která byla deportována do Terezína. „Otec tam čtrnáctkrát nebo i vícekrát tajně pronikl s léky a potravinami a dostal se zase zpátky. Kdyby ho chytili, zastřelili by ho nebo pověsili,“ říká Michael Žantovský. 

Po celý svůj život pak shromažďoval knihy týkající se židovství, společně s Eduardem Goldstückerem v roce 1963 organizoval slavné kafkovské sympozium v Liblicích. 

Matka se naproti tomu v těsně poválečné době snažila od svého židovství distancovat. Michaelovu starší sestru Irenu, narozenou v roce 1946, dokonce nechala pokřtít, aby ji uchránila od případného dalšího pronásledování Židů. „Ale já jsem se narodil v době, kdy už komunisté byli u moci, takže věděla, že křtem mě před ničím neochrání,“ dodává Michael Žantovský. 

V šedesátých letech, v době jeho dospívání, se však už o židovství v rodině mluvilo otevřeněji: „Ta židovská část mého původu už ke mně mluvila hlasitě a už jsem se o ni zajímal. Pořád to ale bylo jen ve světské rovině. V duchovní rovině jsem k tomu došel až o deset či patnáct let později.“ 

Vášnivý čtenář a zlobivý žák

Hanspaulka se v době Michaelova dětství podle jeho slov postupně proměňovala v „papalášskou čtvrť“, kde bydlela řada komunistických funkcionářů, a jejich rodina tam poněkud vyčnívala. Ale díky tomu, že plocha jejich domku nepřesahovala 120 metrů čtverečních, povolených jako maximum pro čtyřčlennou rodinu, neměli nadměrné metry a o své bydlení nepřišli. 

Jako chlapec si hrál s kamarády na ulicích nebo v nedaleké Šárce, současně byl ale od nejútlejšího dětství vášnivým čtenářem. Podle rodinného vyprávění prý uměl číst už od čtyř let a četba pro něj byla důležitějším zdrojem vzdělání než škola. V té se mu naopak příliš nedařilo: „Byl jsem roztržité, neposlušné, zlobivé dítě, které vyrušovalo při výuce.“

Brzy si začal uvědomovat, že oficiální názory, které slýchá ve škole, se rozcházejí s tím, o čem se mluví doma. Zároveň ale politicky nesouzněl ani se svým otcem a často se s ním dostával do konfliktů: „Byl velmi přísný, někdy až doktrinální člověk, a já jsem se proti tomu od dětství bouřil. Až do smrti se domníval, že selhání socialismu je způsobené jenom chybami lidí, kteří komunistické myšlenky špatně realizovali.“ 

V polovině šedesátých let se jedním z důležitých vlivů v Michaelově životě stala hudba. Hrál na kytaru v hanspaulské kapele Mother’s Little Helpers a díky písničkám britských a amerických kapel se začal také učit anglicky. „Nikdy v životě jsem nechodil na angličtinu,“ poznamenává Michael Žantovský. „Veškerá angličtina, kterou jsem se v mládí naučil, byla z anglických knížek z maminčiny knihovny a z písniček, které jsme se pokoušeli hrát.“ 

Na bigbítové koncerty chodil s přáteli do klubu Sluníčko v Dětském domě v ulici Na Příkopě, do klubu Olympic ve Spálené ulici nebo do F-klubu na Smíchově. K jeho oblíbeným kapelám patřily Olympic, Matadors nebo Donald Pavla Černockého, která se v českých poměrech snažila napodobovat Rolling Stones. 

Vyhozen kvůli Ginsbergovi

Když začal Michael Žantovský studovat v prvním ročníku gymnázia na dnešní Evropské ulici, zapojil se do činnosti školního divadla, které působilo v suterénu Ústředního domu armády na náměstí Říjnové revoluce (dnešní Vítězné náměstí). Nejdříve inscenovali pásmo Shakespearových textů, Michael Žantovský ale záhy přišel s nápadem uvést pásmo beatnické poezie z veršů Lawrence Ferlinghettiho, Gregoryho Corsa a Allena Ginsberga. „Intenzivně jsem tím žil, už jsem se viděl jako budoucí režisér a herec,“ vypráví. Díky kontaktům své matky se sešel s překladatelem Janem Zábranou a získal jeho dosud nevydaný překlad Ginsbergových textů. „Pro nás byly beatnické texty o svobodě, o ničem jiném. Pro komunisty to bylo částečně stravitelné, protože si mohli namlouvat, že to je o vzpouře proti kapitalistickému režimu. Ale ono je to o svobodě jako takové.“ 

Shodou okolností právě v té době, roku 1965, přijel Allen Ginsberg do Prahy. „Šli jsme za ním do Violy, nakreslil nám rybu, na filozofické fakultě četl ze svého Kvílení a to bylo prostě úchvatné.“ Allen Ginsberg byl v Praze zvolen králem Majálesu a krátce nato ho úřady z Československa vypověděly za údajné opilství, výtržnictví a svádění nezletilých chlapců k homosexualitě. Ve skutečnosti ovšem režimu vadil spíše z politických důvodů i tím, že se mu v Praze dostávalo nesmírné pozornosti. 

„Ředitelka naší školy si to dala dohromady a došlo jí, že naše divadelní zkoušky v divadélku v suterénu byly jen zástěrkou pro homosexuální orgie,“ konstatuje ironicky Michael Žantovský. Celá kauza pro něj měla vážné důsledky, z gymnázia ho vyloučili. Dostudovat mohl na nedalekém Gymnáziu Na Dlouhém lánu (dnešní Gymnázium Arabská), kde v té době studovala jeho starší sestra. „Na rozdíl ode mě byla vzorná studentka, všichni ji chválili, takže se nade mnou, nad odpadlíkem, smilovali a vzali mě tam.“ 

Nebyl jsem muž osmašedesátého roku

Michael Žantovský maturoval v roce 1967. Toužil přihlásit se na DAMU a věnovat se divadlu, jeho otec byl ale zásadně proti a přál si, aby Michael studoval medicínu. Jako kompromis mezi oběma obory zvolili psychologii na filozofické fakultě. Dostat se tam bylo extrémně obtížné, hlásilo se až čtyři tisíce uchazečů a přijímali pouze 40 studentů. Opět díky rodičům a jejich kontaktům se Michael v rámci přípravy na přijímací zkoušky mohl setkat se Zdeňkem Matějčkem, zakladatelem dětské psychologie v Československu, a týden u něj pobýt jako praktikant. Na fakultu tak byl přijat. 

Krátce poté, co zahájil své vysokoškolské studium, došlo v Praze k takzvaným strahovským událostem: Studenti ze strahovských kolejí demonstrovali proti častému vypínání elektřiny pod heslem „chceme světlo“ a jejich protest byl tvrdě potlačen policií. „Trochu jsem jim záviděl, protože jsem u toho nebyl. Týkalo se to mých spolužáků, kteří bydleli na koleji,“ říká Michael Žantovský. 

Krátce poté však už nastalo politické uvolňování tzv. pražského jara. „Otec to velmi sledoval, starší generaci těch reformátorů znal, hodně tím žil a chodil na různé mítinky. Přiznám se, že to prožíval možná víc než já. Mně bylo 18 a připadalo mi, že to je něco, co si řeší komunisté mezi sebou.“ Příliš se nezapojoval ani do politického dění na fakultě, kde hráli prim starší spolužáci ze čtvrtého a pátého ročníku jako Zdeněk Pinc, Zdeněk Zbořil, Jan Kavan nebo Karel Kovanda, který se hrdě hlásil ke své přezdívce „Che“ Kovanda. Tito studentští vůdci byli převážně orientovaní na nekomunistickou levici: „Jejich vzorem byl německý sociolog Rudi Dutschke, ultralevičák, který vzýval Mao Ce-tunga a podobně. Už tehdy se mi nezdálo, že Mao Ce-tung by byl proti Brežněvovi velké vylepšení. Nebavilo mě to, neviděl jsem mezi nimi svoje místo, nejsem prostě ,muž osmašedesátého roku’.“ 

Z Prahy do Montrealu a zpět

V noci na 21. srpna 1968 mezi druhou a třetí ráno u Žantovských zazvonil telefon a dozvěděli se o invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Po zbytek noci pak pozorovali přelety sovětských letadel nad Prahou, ráno pak Michael sledoval na Leninově (dnešní Evropské) třídě příjezd tanků. „Dělali jsme totéž, co spousta dalších lidí – malovali jsme křídou po plotech, sundávali tabulky se jmény ulic. Na Staroměstském náměstí jsem byl součástí hlučícího, hrozícího, křičícího davu, který postupoval směrem k Václaváku.“ 

Když se Dubčekovo vedení po několika dnech vrátilo z Moskvy se zprávou o podpisu tzv. moskevských protokolů, bylo zřejmé, že okupace bude pokračovat dlouhodobě. Michael Žantovský se se skupinou spolužáků z psychologie rozhodl k odjezdu na partnerskou univerzitu do nizozemského Groningenu. „Maminky nás vybavily rodinnými cennostmi, zlatými mincemi a podobně, abychom měli něco do začátku. Obávám se, že v depresivní náladě, ve které jsme byli, jsme je tam během 14 dnů propili.“ Studentům se v Groningenu dostalo velké podpory, na místní univerzitě dostali stipendia a možnost pokračovat ve studiu. Někteří ze spolužáků Michaela Žantovského tam celoživotně zakotvili. 

On sám se však po několika dnech rozhodl pokračovat do kanadského Montrealu, kde žil jeho prastrýc s manželkou. Před odletem se s ním přátelé loučili na velké party v Amsterdamu. „A protože to byl Amsterdam a konec šedesátých let, konzumovaly se nejen alkoholické nápoje. Po ránu mě, už ani nevím jak, dostali do letadla. Když jsem doletěl do Montrealu a na letišti mě přivítala prateta, spráskla ruce: ,Chudáčku, ti komunisti ti ale dali!’ Neměl jsem to srdce jí vysvětlovat, že zrovna za tohle komunisti nemohli.“ 

V Kanadě získal přistěhovalecký status a stipendium na montrealské McGillově univerzitě. Bydlet mohl u svého prastrýce, v Montrealu v té době také studovala jeho sestra Irena. Jediná překážka, kterou musel zdolávat, byla jeho nedostatečná znalost angličtiny. Tu se totiž doposud učil jen z rokenrolových písniček a z knížek, které četl se slovníkem. „Přednáškám na univerzitě jsem zprvu vůbec nerozuměl. Ale udělal jsem velmi zajímavou zkušenost. Zjistil jsem, že změna ze stavu, kdy člověk tomu jazyku nerozumí, do stavu, kdy najednou má pocit, že ho ovládá, není pozvolná, ale skoková. Po dvou nebo třech měsících jsem náhle zjistil, že už rozumím.“ 

Přesto se po roce rozhodl vrátit do Československa, na rozdíl od sestry, která už v Kanadě zůstala natrvalo. „Moji příbuzní mi to velmi rozmlouvali. Důvodů, které mě přiměly k návratu, bylo mnoho. Hodně jsem prožíval stávku u nás na fakultě a Palachovu oběť. V Praze bylo hodně věcí, které jsem v životě považoval za důležité: přátelé, jazyk, literatura. Roli v tom hrála moje rodina i nějaká milostná dobrodružství. Základní pocit byl, že to rozhodnutí musím udělat já sám a že musím vědět, proč chci tam, nebo tam. Udělal jsem ho vědomě a nikdy jsem toho nelitoval.“ 

Na ruzyňském letišti vystoupil z letadla bosý, s dlouhými vlasy, lennonkami na očích a rozveselený několika skleničkami šampaňského. „Není divu, že mě hned někam odvedli k výslechu. Ale myslím, že brzy pochopili, že to nemá cenu a poslali mě domů vyspat.“ 

V přítmí psychiatrické léčebny

Po promoci na filozofické fakultě v roce 1973 nastoupil do Výzkumného ústavu psychiatrického v areálu bohnické léčebny. Pracoval pod vedením doktora Jaroslava Madlafouska, zakladatele české etologie, který se zabýval psychologií motivace a sexuálního chování. „Z jeho laboratoře pocházely studie, které ukazovaly, že homosexualita není nějaká morální úchylka nebo zločinné chování, ale že pro některé lidi je součástí jejich vrozené výbavy, s níž nemohou nic dělat,“ vysvětluje Michael Žantovský. Právě výzkumy Jaroslava Madlafouska podle něj přispěly k tomu, že v Československu byla homosexualita dekriminalizována už v roce 1961, dříve než v některých západních zemích. Michael Žantovský se věnoval zejména studiu neverbálního chování v úvodních fázích kontaktu mezi mužem a ženou, zjišťoval, jaké neverbální podněty si navzájem vysílají. 

Výsledky výzkumů, s nimiž přicházel Výzkumný ústav psychiatrický, byly ovšem podle slov Michaela Žantovského pro komunistický režim mnohdy těžko přijatelné: „Oni se domnívali, že člověk je tabula rasa, že je možné ho libovolně převychovat a indoktrinovat. A my jsme už v té době byli schopni dokazovat, že člověk se rodí s určitou výbavou, včetně některých tendencí v chování, s nimiž prostě nic neuděláte.“ 

Po dvou či třech letech práce v ústavu Michaela Žantovského oslovila místní stranická organizace a snažili se ho přimět, aby se stal kandidátem KSČ. S jednou kolegyní-komunistkou, které důvěřoval, vymyslel strategii, jak se tomu vyhnout: „Když se na stranické schůzi projednával můj případ, přihlásila se o slovo. Řekla, že jsem určitě nadějný vědec, že bych se měl angažovat a stát se komunistou. A že snad nevadí ani můj židovský původ. Tím to skončilo. Už nikdy mě ke vstupu do strany nenutili.“ Současně však bylo zřejmé, že nebude mít možnost udělat si aspiranturu a získat titul kandidáta věd, který by mu otevřel cestu k další vědecké kariéře. 

Michael Žantovský uvádí, že v „divném přítmí psychiatrické léčebny“ bylo možno uskutečňovat řadu polooficiálních aktivit, které by jinde možné nebyly: například semináře o psychoanalýze, v té době zapovězeném oboru, filozofické semináře a podobně. „Člověka tam nikdo neotravoval, kromě kolegů a pacientů, se kterými byla mnohdy zajímavá řeč. Ale když jste v pět hodin vyšli z vrátnice léčebny a pohlédli na panorama rozestavěného bohnického sídliště, měli jste pocit, že teprve teď jste se ocitli v blázinci. Ne naopak.“ 

Výzkum vedený doktorem Madlafouskem byl ale postupně omezován. V roce 1977 odešel Michael Žantovský na rok na vojnu a poté se do ústavu vrátil už jenom na půl úvazku. Časem začalo být zřejmé, že si bude muset uplatnění a obživu hledat jinde. „Pochopil jsem, že pokud má člověk v normalizačním režimu se ctí přežít, nesmí po něm nic chtít a ničeho se domáhat. Musí mít práci, ve které z větší části na nikom nezávisí.“ 

Pro něj se touto prací staly literární i komerční překlady a tlumočení, které mu daly jistou nezávislost a umožnily mu vydělat dost peněz pro čerstvě založenou rodinu. 

Překládat smysl, ne jen slova

V šedesátých a sedmdesátých letech podle Michaela Žantovského vznikala řada nepolitických, neformálních uskupení, jejichž smyslem – i když se o tom takto nemluvilo – bylo izolovat se od šedivé politické reality. Zmiňuje například recesistický klub Paleta vlasti, Klub balónového létání či stolní společnost Zlatá Praha. Patřila k nim také takzvaná Společnost, která pořádala víkendové výlety na chalupy a její členové se oslovovali recesistickými tituly v italštině. Právě na jednom z výletů Společnosti se Michael Žantovský seznámil se zpěvákem Pavlem Bobkem. 

Po čase z jejich přátelství vzešla také spolupráce, když pro něj Michael Žantovský začal přetextovávat anglické písničky. První z nich byla píseň Paula Simona 50 Ways to Leave Your Lover, která se v češtině znovuzrodila s názvem 200 cest, jak sbohem dávat. 

Pavel Bobek se podle Michaela Žantovského v mnohém vymykal z dobové československé pop music: „Měl hluboké morální zásady, byl to člověk velké noblesy a charakteru, odmítal si s režimem zadat a vědomě rezignoval na výhody, které mu to mohlo přinášet: přítomnost v televizi, vydávání desek a podobně. Na rozdíl od rokenrolových bouřliváků byl osobně velmi střídmý, za všech okolností úhledně upravený, korektní. Znal a dodržoval hranice ve všem a to z něj dělalo opravdovou osobnost, ne nějakého kašpárka pop music.“

Překlady anglických textů do češtiny byly v té době nutností. Aby vůbec zpěvák prošel sítem takzvaných přehrávek, které ho opravňovaly veřejně vystupovat, musel prezentovat repertoár v češtině. Motivací pro Michaela Žantovského však byla i sdělnost textů českým posluchačům, kteří ve valné většině neuměli anglicky. Zpěváci jako Vladimír Mišík nebo Michal Prokop v té době textařsky těžili z moderní české poezie, což jeho překladům zahraničních textů nastavovalo vysokou laťku. Překládat písničky z angličtiny však představovalo obtížný lingvistický problém: „Rokenrol s těžkými dobami na sudé notě hodně závisí na jednoslabičných rýmech, kterých má angličtina neomezené množství, ale čeština nikoli,“ vysvětluje Michael Žantovský. „Pokus o věrný překlad textu většinou nedopadá dobře, protože čeština neunese některé věci, které unese angličtina. Spíše jsem se snažil vyjít z pocitu, který písnička navozuje, než z doslovného obsahu, a napsat písničku vlastně znovu.“ To se mu osvědčilo také u písní, jejichž kulturní kontext by byl v Československu sedmdesátých let zcela nesrozumitelný, jako Walk on the Wild Side Lou Reeda, kterou pro Pavla Bobka přeložil jako Zkus se životu dál smát. 

Když Pavel Bobek začal v osmdesátých letech vydávat desky, příležitostně narážel na cenzurní zásahy. Text písně My Rifle, My Pony and Me například přeložil jako Mé tělo, má duše a já. „A nastal spor o duši. Prý, co tam dělá ta duše? V americkém originále je puška, to by ještě tolerovali, ale duši ne,“ říká Michael Žantovský a dodává: „Byla za tím i spousta švejkárny. Za normalizace se říkalo, že lidi předstírají, že pracují, a stát předstírá, že je za to platí. To platilo i v kultuře. Řada lidí předstírala, že dělá cenzurní dohled, ale nechali se koupit panákem.“ 

Ve společnosti amerických románů

Po odchodu z Výzkumného ústavu psychiatrického na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let se Michael Žantovský ocitl na volné noze. Aby nebyl stíhán za příživnictví, musel prokázat dostatečné příjmy z překladů a honorářů Ochranného svazu autorského. 

Kromě překladů a tlumočení proto pracoval pro nakladatelství Odeon také jako lektor. Jeho úkolem bylo číst knihy nabízené k překladu a doporučovat, co by bylo vhodné vydat. Sám tak měl možnost vybírat si knihy, které chtěl překládat: „Překládal jsem například Gold za všechny peníze Josepha Hellera, to je vlastně komentář absurdnosti byrokratické vlády. Překládal jsem Woodyho Allena, to jsem vlastně jednu absurditu převáděl do druhé absurdity. Šlo mi o literární kvalitu, ale také o sdělení, které funguje univerzálně.“ Zejména u americké literatury museli lektoři tvrdit, že dílo je „protiimperialistické“. „A tak jsme vydávali Vonneguta, Styrona, Hellera – spoustu autorů, kteří neměli ani tušení o tom, že píšou protiimperialistická díla.“ 

Michael Žantovský se nesnažil cíleně zapojovat do činnosti disentu, v průběhu let se ale poznal s mnoha lidmi, kteří byli jeho součástí. Již od dětství prostřednictvím svých rodičů znal Zdeňka Urbánka, Václava Černého nebo Ritu Klímovou. V rámci své práce psychologa na interdisciplinárních seminářích na matematicko-fyzikální fakultě poznal Ivana M. Havla a Zdeňka Neubauera. Byl na několika bytových seminářích Jana Patočky, v hudebním světě se znal s řadou undergroundových muzikantů. Václava Havla potkal na večírku, který pořádali jeho kolegové z psychologické branže. „Zjistili jsme, že máme na spoustu věcí podobné názory: na muziku, literaturu, politiku, možná trochu i na ženy. A pak už jsme se vídali velmi často.“ 

V osmdesátých letech se setkání s disidenty zintenzivnila, protože americký velvyslanec William Luers zval do Československa řadu literátů – Kurta Vonneguta, Philipa Rotha, Johna Updikea – a Michael Žantovský se účastnil setkání s nimi v rezidenci ambasády společně s Václavem Havlem, Jiřím Dienstbierem nebo Ivanem Klímou. 

Koncem osmdesátých let přeložil pro samizdatovou Revolver Revue hru Toma Stopparda Travestie, kterou také inscenoval v poloamatérském divadle, jež založil s Přemyslem Rutem. 

Zároveň si ale uvědomoval, že není součástí vnitřního okruhu disentu: „Tam jsem nepatřil a respektoval jsem tu hranici.“ 

Po Václavském náměstí nahoru a dolů

V polovině osmdesátých let začal Michael Žantovský příležitostně tlumočit pro korespondenty londýnské zpravodajské agentury Reuters. Začátkem roku 1988 ho agentura Reuters oslovila, aby se stal jejím pražským korespondentem. 

Jeho práce zčásti spočívala v tom, že chodil na vládní tiskové konference, využíval i svých styků s opozicí. Především však psal reportáže z protirežimních demonstrací, které se od 21. srpna 1988 konaly při každém významném výročí: „Běhali jsme po Václavském náměstí nahoru a dolů, vyhýbali se obuškům a psali o tom, co se ten den semlelo. V životě jsem neměl takovou fyzičku jako v tomto roce.“ Důležitou roli mezi zahraničními zpravodaji hrál Jolyon Naegele z Hlasu Ameriky, jehož tranzistorové rádio se dalo naladit na velmi krátké vlny policejních vysílaček. „Takže jsme mohli poslouchat policajty. Oni sice mluvili kódovou řečí, ale ne tak složitou. Takže po čase jsme dobře věděli, že když se ozve ,jedeme na stadion’, že jedou na Václavské náměstí a musíme se na ně připravit.“ 

V rámci své práce pro Reuters spolupracoval s neoficiální Východoevropskou tiskovou agenturou Petra Uhla, s Demokratickou iniciativou Bohumila Doležala a Emanuela Mandlera, s Nezávislým mírovým sdružením Hany Marvanové, účastnil se i happeningů Společnosti za veselejší současnost. 

„Ta hranice byla čím dál tím mlhavější,“ odpovídá na otázku, kdy se na dění v Československu přestal dívat jako novinář a prožíval ho spíše jako přímý účastník. „Když jsme byli na demonstracích na Václaváku, samozřejmě jsme na sobě neměli cedulku ,press’. Dostali jsme ránu jako každý jiný. Naším zaměstnáním sice bylo podávat zpravodajství, ale naše existenciální postavení samozřejmě bylo jednoznačně na straně, kterou mlátili.“ 

Měl také možnost pozorovat, jak se charakter demonstrací postupně proměňuje: „Na první demonstraci k výročí 21. srpna roku 1988 totalitní moc nebyla příliš připravená a nezareagovala nijak drasticky. Ale na další demonstraci 28. října už byli policisté se psy. A za Palachova týdne se objevila vodní děla a obrněné transportéry, to už přestávala být legrace. Tam už mlátili jako zběsilí,“ říká Michael Žantovský a dodává: „Po nějaké době se ale z toho stane adrenalinový sport. Člověk ví, že dostane nějakou ránu, ale nejde o život.“ 

Zprávy pro Reuters přepisoval na speciálním elektronickém psacím stroji, který texty ihned odesílal do středoevropské centrály ve Vídni nebo do ústředí v Londýně. Podobnou technologií se odesílaly i fotografie. 

Kvůli své činnosti pro Reuters byl Michael Žantovský několikrát na výslechu na Státní bezpečnosti. Předem si uvědomoval, že se zřejmě nevyhne nabídkám na spolupráci a připravil si strategii, jak ji odmítnout. „Uplatňoval jsem takový model, který se používá při léčbě alkoholiků. Vyléčení alkoholici mají často problém s tím, že ve společnosti jim někdo nutí ,jen jednu’ skleničku alkoholu. Celý trik terapie je naučit pacienty říkat jasné ne, k němuž se už nic nedodává. Takhle jsem na to byl připravený a na otázku, o které jsem věděl, že dřív nebo později přijde, jsem prostě odpověděl: ‚Ne.‘“ 

Už jsme věděli: Šmytec! 

17. listopadu 1989 se Michael Žantovský vracel z Londýna z týdenního školení v centrále Reuters. Když se dostal domů, přicházely už první zprávy o dění na Národní třídě. Na místo dorazil okolo devatenácté hodiny, v okamžiku, kdy policejní jednotky už uzavíraly sevření demonstrantů. Když začal masakr, se svými kolegy se dal na ústup Mikulandskou ulicí. Jakmile se dostal ven, spěchal do redakce, aby napsal zprávu. 

Toho večera byl v kanceláři Reuters sám. A právě zde ho zastihl telefonát Petra Uhla, který mu sdělil zprávu o údajné smrti studenta Martina Šmída. Jejím zdrojem byla Drahomíra Dražská, vrátná na kolejích v Troji. Michael Žantovský se snažil ověřit zprávu z druhého zdroje, potvrdil ji Václav Benda. V té chvíli ovšem netušil, že i on vychází z informací od Drahomíry Dražské. Rozhodl se tedy zprávu zveřejnit. „Jsem pod ní bohužel podepsaný. Ne že bych toho nějak strašně litoval, ale člověk se nerad mýlí,“ konstatuje. Reuters musel zprávu dementovat v neděli 19. listopadu. 

V sobotu 18. listopadu večer byl Michael Žantovský účastníkem setkání v Činoherním klubu, kde Václav Havel začal formulovat prohlášení Občanského fóra. 

Určující moment, kdy si uvědomil, že vývoj v Československu je nezvratný, pro něj nastal v pondělí dvacátého. „My jako zpravodajové jsme byli cvičeni v takzvaných head counts, počítání lidí na demonstracích. Spočítáte si plochu náměstí, hustotu lidí na metr čtvereční a zhruba odhadnete počet přítomných. Na většině demonstrací na Václaváku za rok 1989 bylo deset až maximálně 20 tisíc lidí. Ale v pondělí 20. listopadu jsme napočítali 150 tisíc. A řekli jsme si: ‚Tady to končí.‘ Pochopitelně jsme znali kontext: padla Berlínská zeď, v Polsku byly polosvobodné volby, v Maďarsku se prolomila železná opona. Jen u nás pořád nic. Ale v tomhle okamžiku jsme věděli: šmytec.“ 

Michael Žantovský záhy opustil své zaměstnání v Reuters a stal se mluvčím vznikajícího Občanského fóra. Tuto funkci převzal po Jiřím Dienstbierovi, který v prosinci 1989 nastoupil na ministerstvo zahraničí.

Jakmile se ale začalo mluvit o kandidatuře Václava Havla na funkci prezidenta, oslovil Havel Michaela Žantovského, aby se stal jeho prezidentským mluvčím. „V téhle chvíli už byly kostky dávno vrženy. Takže jsem rychle znovu změnil zaměstnání a už 2. ledna 1990 jsem s ním odjížděl na státní návštěvu do Německa.“