Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Matthias Wraneschitz (* 1927  )

Mysleli jsme, že jedeme domů, zatím nás vezli do internačního tábora

  • narodil se roku 1927 ve Frélichově
  • doma se mluvilo chorvatsky, od dětství používal také němčinu a češtinu
  • v roce 1944 narukoval jako německý voják na západní frontu
  • po konci války internován v pracovním táboru pro Němce v Plzni
  • pracovní povinnost v ostravských dolech
  • v roce 1948 se mu podařilo uprchnout do Rakouska

Matthias Wraneschitz se narodil roku 1927 v chorvatské rodině Vranešiců ve Frélichově jako čtvrtý, nejmladší syn. V rodině se mluvilo chorvatsky, ale protože žila v části obce, kde bydlelo také několik německých rodin, malý Matěj od dětství používal také němčinu. „Naši sousedi odzadu byli Ollinger, Kassner, Štogl, Neupauer, tak šest německých kluků a nějaké holky. S nimi jsme mluvili němedky, jako děti jsme uměly perfektně dva jazyky. Doma jsme mluvili chorvatsky, ale s nimi německy. Česky jsme se naučili teprve ve škole.“

Otec Jan Vranešic byl hospodář, kromě toho ale také nájemce místní honitby. „Hony se konaly vždycky na podzim. To pozvali lovce i z okolních vesnic, stříleli bažanty, zajíce. Když byl hlavní hon, tak klidně zastřelili i těch osm set zajíců naráz. Tehdy bylo zajíců hodně, dnes už zádní nejsou. To je tím, že se na polích dělá všechno s mašinami. Hlavní hon tedy byl v říjnu, v listopadu. Ve Frélichově bylo lovců asi 15, z okolních vesnic pozvali tak po 2, po 3, tak celkově tam mohlo být i 25-30 lovců. Sešli se ráno a potom dělali po celém poli kruhy. Na konci se v hospodě připravila večeře, to se slavilo. My, kluci, jsme museli chodit s nimi, nosili jsme zajíce. Každý lovec měl jednoho pomocníka k ruce. Zajíci se spočítali, udělalo se 5-6 kruhů, pak to skončilo.“

V polovině 30. let začalo Československo na svých hranicích stavět opevnění. „Dva bunkry stavěli hned u Jevišovky. Měli to zadělané, aby nikdo nic neviděl, ale samozřejmě, jako děcka jsme z druhé strany viděli všechno. Taky jsme lozili dovnitř. Ještě dva dny před tím, než Hitler přišel, jsme tam byli s kamarádem Neupauerem. Potom přišli čeští vojáci a museli jsme rychle utéct. Vojáci bydleli ve vesnici naproti mému strýcovi, bylo jich tam asi patnáct. Spali v komoře, ve stáji, všude. A byli mezi nimi i Němci, Egerlaendeři, těch bylo víc. Tak se Češi báli, aby je nezastřelili, ale nic se nestalo. Když potom Němci přišli, tak je lidé i vítali. Někteří ale museli utéct pryč se schovat. Dříve bylo málo práce, za Hitlera dostal práci každý. To ještě tehdy nevěděli, že bude válka. Když válka vypukla, tak bylo zle.“

V září 1944 do německé armády narukoval i Matěj Vranešic. „Náš ročník musel do Mikulova k odvodu, tam jsem se vysvlékl před doktorem a dvěma, třemi vojáky, jsi zdráv, tauglich, tak narukuješ.“ Nejprve byl poslán na výcvik do Wiener Neustadt, v roce 1945 do severního Německa a od ledna 1945 na německo-holandskou frontu. „Tam jsem byl až do dubna, Angličané nás pořád zatlačovali zpátky, tak jsem se dostal zpět do Německa. Úplně nás rozbili, zůstalo nás pět, šest, samí mladí kluci. Přišli jsme do Pappenburgu ve Východním Frísku. Vůbec jsme nevěděli, co tam máme dělat. Pak k nám přišel jeden chlap, takový starší, a každému vojáku dal kousek chleba. Já jsem se díval, do kterého baráku jde, a řekl jsem si, že to musí být dobrý člověk. Ostatní šli dál, ale já jsem šel k tomu sedlákovi a zeptal jsem se, jestli u něj nemůžu zůstat. A že ano, dali mi oblečení po jejich synech, taky měli takové kluky na vojně, vysvlékl jsem uniformu a oblékl civil. Druhý den obsadili obec Angličani. Já jsem zůstal od 20. dubna do 7. června. Potom jsem chtěl jít domů, ale zastavila mě Angličani, policie, stop. Říkal jsem, že jsem Fluechtlinge, a že jak jsi přišel z Moravy až sem, na sever? Ty jsi byl určitě u vojáků, tak mě zajali. Měli jsme se ale u nich velice dobře. Dostávali jsme oběd a byli tam asi šest, sedm dní. Potom nás naložili na auto, odvezli do vesnice a zeptali se, kdo potřebuje lidi na práci. Slíbili, že za čtyři, pět týdnů nás propustí, dostaneme papíry a budeme moct jít domů. Jenže žádný se o nás nestaral.“

V dalekém Německu se po čase vyskytla příležitost vrátit se domů do Československa. „Byl tam jeden legionář, Čech, který inzeroval, že ti, co jsou z České republiky, se mají nahlásit. Jel jsem za ním, a říkal, pravda, můžete jet domů, rodiče tam na vás čekají… Rodiče tehdy byli už dávno pryč, což jsem ale nevěděl. Pak jsem přišel do sběrného tábora v Plzni v Česku. My jsme mysleli, že půjdeme domů, ale v Plzni na nás čekalo vojsko a z nás se stali zajatci. Potom jsme se měli špatně. Museli jsme odklízet sutiny. Dělali jsme i u zedníků a ve slévárně, samou těžkou práci.

Asi za týden jsme dostali korespondenční lístky. Psal jsem domů, ale nedostal jsem nic. Pošťačka, která nosila poštu, ji roznášela i za Reichu, všechny lidi ve Frélichově znala. A tak když jsem psal podruhé, uviděla Vranešic 216, věděla, že jsou pryč, donesla lístek mojí tetě Stavaričové, která byla ještě doma. Asi za osm dní jsem dostal balík, druhý den i psaní, ve kterém bylo sto korun a teta psala, že rodiče už jsou pryč. Otec byl zavřený v lágru ve Znojmě a matka v Mikulově. Potom je poslali na práci k sedlákovi na Tišnovsko.

V plzeňském lágru strávil pan Vranešic asi tři měsíce. Následně byli místní zajatci posláni na práci do dolů, nejdříve do vítkovického dolu Louis, potom do Moravské Ostravy. „Když z našeho lágru odešli Němci, zůstali jsme jen my, co jsme byli z Československa. Už bez dozoru jsme mohli jít do práce, ale jen ve skupince pěti, šesti lidí, sám ne. Když jsme jednou měli noční šichtu, podařilo se mi uprchnout. Koupil jsem si lístek na vlak a jel jsem do Hrušovan. Tam byla kontrolo. Tak jsem vystoupil, šel pěšky do Frélichova a hned druhý den do Rakouska.“

Při tajné noční návštěvě Frélichova toho z vesnice moc neviděl. Jejich dům již osadil nový český majitel, a tak přespal u strýce a druhý den opustil republiku.

„Přes hranici jsem přešel u Nového Přerova. Ještě nějací Prerávští byli doma, tak mě doprovodili ke sklepům a ukázali, jak mám přejít. Bylo to kousek od hranice, deset, jedenáct hodin večer, řekli mi, že když budu tam a tam, už je to Rakousko. Je tam malý lesík a v něm malý, jednopatrový dům. V něm bydlel Tanzer, kovář původem z Frélichova, který pracoval na Meinlově statku. Ještě se uvnitř svítilo, zaklepal jsem a přenocoval u nich. Další den jsem se vydal do Widendürnbachu k jednomu známému mých rodičů. Ti přišli z Československa den po mě. Nějaký čas jsme společně zůstali ve Wildendürnbachu. Mně se podařilo vydělat si nějaké peníze, udělal jsem si řidičák a v říjnu 1948 jsme se společně s Milo Vašákem, dalším kamarádem z Frélichova, vydali do Lince. Mysleli jsme, že tam najdeme lepší práci, ale město bylo plné uprchlíků, protože většina lidí chtěla utéct k Američanům.  Já jsem potom našel práci v jedné koželužně v Effeding a zůstali jsme přes zimu. Jezdil jsem s traktorem, vozil suť a cihly a na počátku roku jsem se vrátil do Neudorfu, kde žila moje rodina.“ Matěj Vranešic, jeho bratři i rodiče stáli před úkolem vybudovat si svůj život v Rakousku znovu od začátku. „I v Rakousku jsme se mezi sebou bavili chorvatsky. Když u toho však byl někdo, kdo chorvatsky neuměl, automaticky jsme používali němčinu.“

„Poprvé jsem znovu přijel do Československa na počátku šedesátých let, v roce 1963 nebo 1964, to jsem měl své druhé auto. Šel jsem navštívit strýce do Olomouce, tak jsem si musel ve Vídni sehnat vízum, nahlásit, kolik dní se zdržím a podle toho si vyměnit peníze. Do Frélichova jsem znovu přišel asi až v roce 1970. Na náš dům jsem ani nešel, jenom do kostela a k rodině Schneiderových. To byla jedna z mála původních rodin, která ve Frélichově zůstala, pro nás to byla taková hlavní zastávka. Tam jsme si popovídali a zjistili, co je nového.“

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Dokumentace nejstarších mluvčích moravské chorvatštiny