Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiří Wonka (* 1950  )

Bránit svoji rodinu. Bojovat za pravdu a spravedlnost

  • narozen 8. dubna 1950 v Dolní Branné
  • rodina českých Němců
  • dědeček a otec antifašisté
  • Výbor na obranu švagrové Evy Wonkové
  • hladovka na Pražském hradě na obranu bratra Pavla Wonky
  • 26. května 1987 vyhlásil nezávislou kandidaturu do Federálního shromáždění ČSSR
  • pro trestný čin pobuřování odsouzen k dvanácti měsícům nepodmíněně
  • vazba ve věznici v Hradci Králové
  • roku 1988 po návratu z vězení podepsal Chartu 77
  • 26. dubna 1988 zemřel ve věznici za nevyjasněných okolností bratr Pavel Wonka
  • po revoluci dosáhl zrušení čtrnácti soudních rozsudků proti jeho osobě a bratrovi Pavlu Wonkovi

Stigma německého původu

Jiří Wonka se narodil 8. dubna 1950 v podkrkonošské vsi Dolní Branná. Pochází z rodiny českých Němců, jejichž předkové přišli do českého pohraničí v 16. století. Doma se mluvilo česky. Dědeček František a otec Ludvík nebyli členy žádné nacistické organizace. Po válce sice byli obviněni ze spolupráce s gestapem, ale posléze je retribuční soud v Jičíně nařčení zbavil, když na jejich obhajobu svědčilo několik sousedů. Přesto byl pamětníkově babičce a dědovi zkonfiskován dům. Konfiskaci předcházelo několik domovních prohlídek, jedna z nich proběhla na Vánoce 1945, kdy do domu vtrhla hlídka vedená zdejším učitelem. Jiná prohlídka trvala tři dny, během kterých musel děda Jiřího Wonky rabujícím posluhovat a vařit a babička byla kvůli hlasitým protestům a nadávkám na týden uvězněna. Během bouřlivých poválečných let byla také přepadena pamětníkova matka Gerta. Jak se na sklonku života svěřila blízkému příteli, znásilnili ji členové dvou tzv. rabovacích gard.

Pamětníkův otec Ludvík Wonka se vyučil sedlářem a během války pracoval u pracovního úřadu, čímž se vyhnul povinné vojenské docházce. Zemřel na zauzlení střev v roce 1953. Jiřímu Wonkovi byly tehdy tři roky, bratru Pavlovi devět týdnů. Matka si poté už dalšího partnera nehledala a vychovávala děti sama. Bratři tak vyrůstali v těsném spojení. „Byla v nás vypěstovaná představa, že jediné spolehnutí máme uvnitř nejbližší rodiny,“ říká Jiří Wonka. „Museli jsme bojovat jeden za druhého.“

Přestože byla rodina Wonkových očištěna retribučním soudem, oba bratři si s sebou nesli stigma německého původu. „Nespravedlnost jsme cítili od narození. Pamatuju si, jak nás jednou z ledu vyháněl syn řídícího, že náš táta nedělal brigády. Jak by je mohl dělat, když byl po smrti? Nazývali nás také ‚sudetčíky‘ a podobně,“ vzpomíná Jiří Wonka. Silný pocit nespravedlnosti pak pocítil jeho bratr během školních běžeckých závodů, na nichž skončil třetí. Ředitel ale zfalšoval výsledky a medaili dal synovi řezníka, prominenta strany. „Vzpomínám, jak se to bratra dotklo a pronesl: ‚Až budu velký, budu bojovat za spravedlnost,‘“ vypráví Jiří Wonka.

První konfrontace s komunistickým režimem

Po základní škole se pamětník vyučil strojním zámečníkem a při zaměstnání vystudoval večerní průmyslovku. Jeho bratr Pavel se vyučil automechanikem a poté se třikrát hlásil na právnickou fakultu, nebyl na ni však připuštěn. Začal proto studovat sám a později zájemcům poskytoval laickou právní pomoc. Za své aktivity byli on i jeho žena Eva často vyhazováni z práce. Až na výjimky byl vždy jeden z nich nezaměstnaný. Eva Wonková byla poté vyzvána, aby si změnila německé příjmení. Pavel Wonka spolu se svým bratrem Jiřím a matkou Gertou proto v roce 1979 založili Výbor na obranu Evy Wonkové. Pamětník a jeho matka byli kvůli tomu vyzváni k pohovoru na MNV Vrchlabí. „Řvali na nás, co si to dovolujeme, co je to za provokace,“ vzpomíná Jiří Wonka.

Manželka Eva se s Pavlem nakonec rozvedla. O rok později ho dokonce spolu se svou matkou obvinila z narušování domovní svobody. Po rozvodu si totiž přišel do bytu vyzvednout své věci. Protože proti němu svědčila i tchyně, byl odsouzen ke třem měsícům podmíněně. Pavel Wonka trest vykonal srážkami ze mzdy (dvacet procent z platu na pět měsíců). S udělením trestu se však nesmířil a usiloval o jeho zrušení. To se mu podařilo až v roce 1986. Kromě toho otevřeně kritizoval porušování zákonnosti státními orgány i nomenklaturou. Za své aktivity byl postihován dalšími vyhazovy z práce a předvoláními na policii.

Hladovka na Pražském hradě

Protože byl jeho bratr neustále vyhazován z práce, Jiří Wonka jej finančně i psychicky podporoval. Když byl například v roce 1984 Pavel Wonka ve vykonstruovaném případu odsouzen Okresním soudem v Náchodě za „rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví“ k odnětí svobody na čtrnáct měsíců, držel pamětník spolu s ním a se svou matkou hladovku. Zahájili ji 28. května 1984 ve vstupní hale Kanceláře prezidenta republiky. Během pár hodin byli konfrontováni s StB a posléze VB. Když po jejich výzvě odmítli odejít a přestěhovali se z úřadovny na hradní nádvoří, byli každý zvlášť odvezeni auty na policejní stanici ve Vlašské ulici. Zde byli zavřeni ve vazbě do dalšího dne, kdy je VB pod pohrůžkou postihu propustila. Hladovku drželi další dva dny bez další reakce úřadů. Pavel Wonka pak odseděl plný termín trestu ve vězení Plzeň-Bory.

Zatímco byl jeho bratr uvězněn, Jiří Wonka jezdil každý víkend za matkou a snažil se pro svého bratra sehnat politickou podporu. Předával jeho dopisy VONS, kontaktoval velvyslanectví Spolkové republiky Německo a předal stížnost svého bratra Pavla Wonky prezidentovi Gustávu Husákovi. Za sebe pak třikrát podal žádost o povolení k emigraci, byl však pokaždé odmítnut.

Nezávislá kandidatura a uvěznění

Pavel Wonka ani po propuštění z vězení nerezignoval a ještě ostřeji kritizoval komunistický režim. Roku 1986 ohlásil – ve snaze bojovat proti „právnímu nihilismu“ – nezávislou kandidaturu při volbách do Sněmovny lidu Federálního shromáždění. Za pomoci Jiřího Wonky prezentoval vlastní program, což bylo interpretováno jako útok proti režimu. Oba bratři byli po volbách zatčeni a 26. května 1987 po dvanácti měsících vazby odsouzeni Městským soudem v Praze – Pavel Wonka pro trestné činy pobuřování, útoku na veřejného činitele a útoku na státní orgán a orgán společenské organizace k jedenadvaceti měsícům odnětí svobody nepodmíněně do II. nápravně výchovné skupiny a k tříletému ochrannému dohledu po propuštění na svobodu. Jiří Wonka pro trestný čin pobuřování k dvanácti měsícům nepodmíněně. Pamětník se měl trestného činu dopustit sepsáním zesměšňujícího socialistického závazku, který podepsal jako zaměstnanec OPS Náchod toho roku. Napsal v něm:

„Zjišťuji, že celá společnost je rozvrácena a zachvácena právním nihilismem, kdy je zcela iluzorní žádat po našich státních a stranických orgánech a funkcionářích nějaké rozhodnutí nebo opatření. Stejně tak pokládám za iluzorní, že tito funkcionáři budou dodržovat právní řád. Proto jsem se rozhodl přispět k odstranění stavu právního nihilismu, jehož důsledky rozkládají celou společnost, a to jako poslanec SN – FS ČSSR. Dále budu usilovat o to, aby se v KSČ našlo zdravé jádro, které by bylo schopno se vypořádat se všemi negativními jevy, že jsou nevinní zavíráni do vězení a občané perzekvováni, když vysloví svůj názor. Většina občanů však nemá tolik možností a vůle dovést svůj boj za spravedlnost do konce. Státu a spol. řízení se však pomstí jinak. Kde jsou však komunisté? Nenajde se skoro žádný, který by měl odvahu vystoupit a říci svůj názor. (…)

Během věznění byl Jiří Wonka pálen cigaretami, bit a napaden dozorcem, který mu obuškem poranil krční páteř. „Když jsem vyšel z basy, prohlédli mě američtí lékaři, které sehnala Jiřina Šiklová,“ vypráví pamětník. „Říkali, že něco takového viděli naposledy v Nigérii.“

Po propuštění pro přetrvávající tělesné potíže způsobené pobytem ve vězení a chováním dozorců navštívil nemocnici v Novém Městě nad Metují. Zdejší lékař mu nejprve navrhl hospitalizaci, tu však primář zakázal, a tak byl Jiří Wonka léčen ambulantně. (Pro trvalé následky byl v roce 1991 přeřazen do invalidního důchodu.) Následovala výpověď z práce, kterou vedení podniku OPS Náchod zdůvodnilo tím, že Jiří Wonka není schopen vést podřízené v duchu socialistické ideologie“. Namísto toho mu navrhli přeškolení na natěrače nebo lakýrníka. Jiří Wonka výpověď napadl a po sedmi měsících ji podnik stáhl a dal mu jinou, kde bylo jako důvod uvedeno, že jeho dosavadní místo bylo zrušeno. Mezitím se živil sběrem borůvek. Jeho místo ale bylo po soudním rozsudku přesto zrušeno, a tak se znovu octil bez práce. Nastoupil tedy do Instavu jako pomocný dělník, ale protože v témže roce (1988) podepsal Chartu 77, byl opět vyhozen. Následně byl několikrát stíhán za protestní dopisy adresované komunistickým úřadům a soudům.

Boj za bratrovo propuštění

Pamětníkův bratr Pavel Wonka mezitím trávil trest ve vězení považovaném za jedno z nejhorších v Československu – v Minkovicích u Liberce. Tam byl hned po příjezdu surově zbit. Odpovídající lékařské ošetření mu bylo odepřeno i přes příznaky otřesu mozku. Na protest proti tomu odmítl pracovat, což vedlo k dalším kázeňským trestům a násilnostem. Jiří Wonka jej tam se svou matkou jednou navštívil. Jakmile jim ale bratr začal vyprávět, jak se k němu dozorci chovají, byla návštěva ukončena. „Bratr skoro nikdy nebrečel, ale tenkrát měl slzy v očích,“ vypráví Jiří Wonka. „Byl zřízený, celý se klepal. Byla to tragédie osamělého bojovníka.“

Podporu se pamětník společně se svou matkou snažil hledat u VONS, jehož členové začali nejen na podporu Pavla Wonky držet takzvanou Mezinárodní řetězovou hladovku. Inspirací pro tuto rozsáhlou akci byla spontánní myšlenka Jiřího Wonky a dalších dvou občanů Vrchlabí, Hany Jüptnerové a Ivany Peričkové, kteří se rozhodli již o rok dříve Pavla Wonku podpořit tímto způsobem. Gerta Wonková napsala dopis prezidentovi Gustávu Husákovi, ten jí však neodpověděl. Jiří Wonka s matkou jej proto v dalším dopise vyzvali k abdikaci. Podporu hledali i u Václava Havla během jeho návštěv na Hrádečku. Gerta Wonková jej měla navštívit třináctkrát a několikrát tam byl i Jiří Wonka.

Nakonec se jim podařilo vymoci alespoň přemístění Pavla Wonky do vězeňské nemocnice v Praze-Pankráci, zbytek trestu strávil ve věznici Plzeň-Bory. Byl propuštěn po vykonání celého trestu 26. února 1988, ale ani poté se jeho zdravotní stav příliš nezlepšil.

Smrt Pavla Wonky

Dne 5. dubna 1988, když Pavel Wonka vycházel z budovy vojenské správy, kde si byl pro doklad nutný k žádosti o vystěhování, byl za přihlížení prokurátora JUDr. Josefa Doležala znovu zatčen, zbit a umístěn do vazby, pro niž bylo důvodem to, že se odmítal podrobit ochrannému dohledu. O tom, že je zatčen, se jeho bratr Jiří a matka dozvěděli až 22. dubna spolu s tím, že je ve velmi špatném zdravotním stavu. Dne 26. dubna 1988 Pavel Wonka v cele č. 138 vazební věznice v Hradci Králové zemřel za nevyjasněných okolností. Jeho tělo neslo stopy mučení a nejspíš byl i znásilněn. O jeho smrti se rodina dozvěděla o dva dny později. „Zrovna jsem byl v Thomayerově nemocnici, když jsem se to dozvěděl,“ vypráví Jiří Wonka. „Zavolal mi Václav Benda, že dostal za úkol od Petra Uhla, aby mi to sdělil. Moje matka se k té zprávě dostala na poště ve Vrchlabí, kde zaslechla rozhovor zdejších úředníků: ‚Pane Čáp, tady máte telegram, odneste jej, Pavel Wonka zemřel ve věznici.‘ ‚No, aspoň to má odbyto, vždyť on byl pořád zavřenej,‘ odvětil ten druhý. Takhle se moje matka dozvěděla o smrti svého syna. Nejhorší ale bylo, když jsme ho museli identifikovat. Jediné, co nám po bráchovi zbylo, je rozbitý, zničený kufr přelepený páskami.“

Po smrti Pavla Wonky zakázala StB vydat u pohřební služby v Hostinném parte, a tak jej vyrobil výtvarník Joska Skalník. Pohřbu se zúčastnily téměř dva tisíce lidí včetně zástupců několika zahraničních ambasád. Proslov měli Vlasta Chramostová a Hana Jüptnerová, Stanislav Devátý četl řeč Václava Havla. Jiří Wonka zasvětil svůj život očištění bratrova jména. Po roce 1989 se mu sice podařilo zrušit všechny rozsudky, nikdo z těch, kteří jeho bratra odsoudili a mučili, však dosud nebyl potrestán. Přesto Jiří Wonka ve svém úsilí nepolevuje.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století