Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zdenka Wittmayerová (* 1931)

Jsem vděčná, že jsem se dočkala svobody a možnosti opět skautovat. A že mi vůbec život přinesl skauting

  • narodila se 30. července 1931 v Praze

  • v roce 1946 potkala svou životní lásku – Jaroslava, který ji pozval do skautského oddílu

  • pracovala 25 let jako učitelka chemie, tělocviku a výtvarné výchovy, poté v analytické laboratoři

  • v roce 1948 skauting opustila a vrátila se k němu až po uvolnění v roce 1968

  • po třetím zákazu skautingu v roce 1970 založila a dva roky vedla dívčí turistický oddíl mládeže

  • poté oddílovou činnost opět opustila a ke skautingu se vrátila až po roce 1989

  • je členkou pražské družiny Svojsíkova oddílu

Skauting v Praze 8 Kobylisích je od konce druhé světové války spojen se jménem Zdenky Wittmayerové, rozené Bidařové. Dnes ve svých 91 letech je spolu se svými skautskými vrstevníky členkou oldskautů a také výběrového pražského Svojsíkova oddílu. Kde bychom mohli hledat kořeny jejího nezdolného skautského ducha?

Josef a Josefa

Zdenka se narodila 30. července 1931 v Praze, ale její rodiče pocházeli z jižních Čech. Maminka Josefa byla z rodu mlynářů od Jetmarského mlýna u Tábora. Tatínek Josef byl ze sedmi dětí, ze skromnějších poměrů z „vesnice přes kopec“. Přál si stát se učitelem, však měl krásně vypsanou ruku a zachovaly se po něm sborníky písní vyvedené úhledným rukopisem. Sám se naučil hrát na několik hudebních nástrojů, byl vůbec všestranně nadaný, smrt otce mu však zabránila ve studiu. Vyučil se ševcem, ale po svatbě se rozhodl k radikálnímu kroku: odešel z jižních Čech do Prahy a stal se řidičem a průvodčím u Elektrických drah. Psal se rok 1929. Maminka Josefa také neměla formální vzdělání, vychodila pouze jednotřídku, ale jak říká dcera Zdenka: „Psala bez chyb, uměla spousty básní, byla zvídavá a chytrá. Její vášní byly knihy, celý život si zapisovala citáty.“  

Oba rodiče byli pracovití, maminka sice zůstala celý život se třemi dětmi doma, ale všechno na ně šila a pletla. „Ani chvilku nezaháleli,“ říká o nich Zdenka Wittmayerová. V roce 1937 se pustili do stavby rodinného domu v Praze 8 za kobyliskou vozovnou. „Tatínek vykopal a odvozil tisíc koleček hlíny.“ Okolní domy tvořily jakousi kolonii zaměstnanců Elektrických drah, takže se dá předpokládat, že její obyvatelé vytvořili komunitu lidí, která se vzájemně znala a jejichž děti vyrůstaly spolu. A blízký Čimický háj tvořil vítanou kulisu k různým dětským a později skautským hrám a procházkám.

Hezké vztahy v rodině

Každé léto jezdili rodiče pomáhat příbuzným na žně do jižních Čech, dovolenou neměli. Zdenka a její bratři Jirka a Slávek trávili prázdniny u babičky a později strýce Vény v Jetmarském mlýně. „Byly to nejkrásnější dny v mém životě,“ vzpomíná pamětnice. Četla si tajně u svíčky staré kalendáře, na knížky nebyly peníze. Až do jejích 15 let neměli doma rádio – místo toho si po večerech povídali, vyprávěli příběhy a zpívali – i dvoj- a trojhlasně. Za války chodil otec poslouchat k sousedům, jak se vyvíjí situace na frontě. „Tatínek měl smysl pro hezké věci. Celý rok schraňoval staniol na stromeček a vyřezal nám i betlém.“ Za války se v domku Bidařových ubytovala v podnájmu paní Koropčenko (přezdívaná Koro), která utekla do Prahy po záboru Podkarpatské Rusi. Také z její dcery Ludmily se po válce stala nadšená skautka.

Na dotaz po účasti rodiny v odboji pamětnice začala vyprávět, jak v květnu 1945 stavěli u školy barikády a jak babička Pepinka 9. května ve čtyři hodiny ráno vyrazila k vozovně (doma měla dvouleté dítě) a tam ještě s jedním tramvajákem pozorovali příjezd vojáků Rudé armády. Skrývali se v příkopě: Sověti jeli tank za tankem a na nich spali uprášení, unavení, strašně špinaví vojáci. A dodala, že její manžel Jaroslav, vyučený textilní příručí z proletářské rodiny, jako 15letý z úkrytu pozoroval revoluční dění a s ostatními kamarády okukoval zbraně. Po válce se stal komunistou, ale když byl oficiálně odhalen kult osobnosti Stalina, ze strany vystoupil. Zdenka se pod Jaroslavovým vlivem stala skautkou už v 16 letech. Seznámili se na oslavě osvobození konané v tělocvičně DTJ. Zdenka byla převlečená za mariňáka, Jaroslav za starou bábu. Jaroslav (známý pod skautskou přezdívkou Cajda), ačkoli také neměl formální vzdělání, byl šikovný, obětavý a pracovitý. Uměl hrál na trubku a na kytaru, byl silná osobnost, měl ty pravé lidské vlastnosti. Jako nadšený skaut byl v roce 1947 vyslán do Francie na skautské jamboree, pro účastníky to musel být silný a určující zážitek.

Následky změny politické orientace v Československu po Únoru 1948 pocítila především strýcova rodina: místní komunističtí funkcionáři mu zakázali mlít obilí, mlýn ve své původní funkci už nebyl nikdy později obnoven. Otec v prvotním poválečném nadšení z osvobození Rudou armádou vstoupil do KSČ, ale na schůze odmítal chodit, Zdenku si dokonce zavolali na kobereček na ministerstvo školství. Otec byl nakonec svými spolustraníky v roce 1952 z KSČ vyhozen. Zdenka byla opakovaně lákána, aby vstoupila do strany, ale vždycky se jí podařilo se vykroutit – obvyklým argumentem, který používala, bylo, že pochází z křesťanské rodiny. Přestali ji nutit. „Měla jsem štěstí,“ říká.

Skautské středisko 24 Sever

Zdenka už jako malá měla ráda divadlo a knížky. Vodila loutky v kobyliském divadle, když bylo třeba, tak i zpívala. Od druhé třídy se učila hrát na housle, tatínek ji k tomu vedl a přihlásil ji do orchestru mladých Dopravního podniku. Jako malá zpívala v Hlaholu a hrála s orchestrem DP v Lucerně u příležitosti návštěvy Lady Baden Powell. „Ta měla na sobě hnědé boa a dlouhé černé šaty,“ vzpomíná pamětnice na událost roku 1946, kterou zaštítila prezidentova manželka Hana Benešová. V témže roce se Zdenka zúčastnila svého prvního skautského tábora na řece Svratce. Celkem jich zažila dvanáct, šest skautských, tři dětské – s vnoučaty – a tři s oldskauty. Po třetím skautském táboře u Střekova u Ústí nad Labem v roce 1949 se stal skauting zakázanou organizací.

V té době Zdenka úspěšně odmaturovala, a jelikož „mě to táhlo k učitelství“, začala studovat tělocvik, chemii a domácí nauky na pedagogické fakultě. Původně si přála studovat francouzštinu, ale z politických důvodů byla pro ni filozofická fakulta nedostupná.

Na počátku 50. let se přidala k hudební partě čtyř skautů, hráli a zpívali především spirituály, ale i jazzovou klasiku. Duší podniku byl Čára, „geniální muzikant, rozená autorita a posila“, který se v roce 1951 rozhodl k odvážnému kroku: emigrovat do Kanady. Bylo to období strachu, poprav ve vykonstruovaných politických procesech. Na skládacím kajaku se mu podařil neuvěřitelný kousek – proklouznout po Labi na Západ. Nabízel Zdence, že ji vezme s sebou, ale nechtěla, měla už svého Járu. O rok později měli Zdenka a Jaroslav svatbu a po ní začala Zdenka Wittmayerová učit, především tělocvik, pro který měla nadání, v různých pražských školách. Po zákazu hnutí vzal skautské děti pod ochranu na krátkou dobu Sokol. S nově ustavenou Pionýrskou organizací skauti spolupracovat odmítli, „nechtěli jsme s nimi nic mít“.

Emigrace bratra

V době, kdy se Wittmayerovým narodila dcera, učila pamětnice na základní škole v Praze na Proseku. Čtyři měsíce po jejím narození už byla zpátky v práci. K vylepšení jejího kádrového profilu jistě nepřispělo, že v roce 1970 její nejmladší bratr emigroval. Aby jeho rodině byla cesta na Západ povolena, museli doma zanechat několikaměsíční dceru jako rukojmí. Doufali, že s pomocí Červeného kříže se jim podaří ji brzy dostat za hranice. Zoufalý boj rodiny s režimem trval dlouhých šest let. „Jára šel až za paní Svobodovou,“ orodování na nejvyšších místech nakonec pomohlo, ale režim si kladl podmínku: holčičku pustí za rodiči pouze tehdy, když ona při předávání na hranicích neprojeví ani posunkem, že by váhala nebo nechtěla k rodičům jít. Akce se nakonec zdařila. „A od té doby byli zase rodina,“ dodává Zdenka Wittmayerová.

Krátké politické uvolnění ve společnosti přineslo i nové obrození skautingu, bohužel ukončené sovětským vpádem do země v srpnu 1968. Přesto skauting pokračoval, ovšem v jiné formě. K turistům se oddíly přihlásily už po roce 1969, vedoucí si uvědomovali, že skaut bude mít v okupovaném Československu opět problémy. Po dohodě byl TOM (Turistický oddíl mládeže) napsaný na Karla Štemproka, který jako skautský vedoucí nebyl nápadný, byl především vodák. Pod jeho vedením vznikl koedukovaný vodácký oddíl, Zdenka Wittmayerová figurovala jako jedna z vedoucích. Jezdilo se hlavně na vodu s výlety do hor, v zimě na krkonošský Žalý na lyže. Zdenka vzpomínala na sjíždění Hronu a dalších slovenských řek, na prolézání Slovenského ráje a Nízkých Tater a jiné skvělé akce a na práci instruktorky tělocviku v lesní škole. Rodiče dětí, které se zúčastnily, byli také skauti, a tak se přes odpor režimu dařilo předávat ideje skautingu dalším generacím.

Po 25 letech ve školství se Zdenka cítila vyčerpaná a na posledních deset let před odchodem do důchodu se rozhodla ze školy odejít a začít úplně nově v laboratoři Výzkumného ústavu paliv. Myslela, že využije svých znalostí ze studia chemie, ale nestalo se tak – všechno se musela naučit znovu.

Obnova Junáka

Rok 1989 umožnil znovuzrození skautingu. Zdenka s Jaroslavem se zúčastnili všech akcí – slavnostního pochodu v silném dešti pražskými ulicemi na Hrad, vůdcovských zkoušek, u kterých pamětnice pomáhala. „Věřila jsem, že se to dá obnovit,“ vzpomíná na euforii těch dní Zdenka Wittmayerová. S oldskauty se scházela každý měsíc i v letech zákazu: „Neměli jsme strach, že nás zavřou.“

Kromě výletů chodili skauti z Prahy 8 pravidelně držet stráž ke kobyliské střelnici, kde se za protektorátu popravovalo: „Hlavně ti starší bratři: Cajdík troubil, 9. května každý rok, byla to naše povinnost. Mnoho vynikajících Čechů tam skončilo,“ dodává Zdenka Wittmayerová. Stejně pravidelně se stále chodí k Mirku Plešmídovi, skautu popravenému komunisty v roce 1950, a na hroby skautů na ďáblický hřbitov.

I dnes, kdy má potíže s chůzí, je Zdenka se skauty v Kobylisích v kontaktu. V posledních letech psala příspěvky do skautských časopisů, malovala a vystavovala, sedmkrát promovala na univerzitě třetího věku, psala básně, vyhrávala ceny a vydávala knihy. Od 80. let organizuje setkání jihočeského rodu. Má potřebu být činná. Manžel Jaroslav, který zemřel před třemi lety, jí byl celoživotně velkou oporou.

Krásně vypravená kniha – dokument Sto let dvacetčtyřky (David Smrček, 2021) s podtitulem Historie skautského střediska 24 Sever Praha je věnovaná Zdence Witttmayerové, skautce tělem i duší, člence Střediska po 75 let.

„Skauting měl pro mě zásadní význam, bylo to nadšení. Uvědomila jsem si ty hodnoty. Byla to příroda, bratrství, čistý život a přátelé. A taky legrace,“ končí svoje vyprávění Zdenka Wittmayerová.

 

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století