Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jana Vrzalová (* 1928)

• narozena 27. února 1928

• otec Jan Plachý byl legionář, měl řeznickou živnost, rodiče měli i menší hospodářství a pronajatou hospodu

• jako dítě pomáhala v řeznictví, v hospodářství i v domácnosti

• za druhé světové války zažila bombardování, přestřelky s partyzány i osvobození Pohořelic Rudou armádou

• po únoru 1948 komunisté zrušili otci řeznickou živnost

• v roce 1949 se vdala za Miroslava Vrzalu

• pracovala na poště i jako kuchařka v mateřské škole

• v roce 2025 žila v Pohořelicích u Napajedel

Jana Vrzalová se narodila 27. února 1928 v Pohořelicích u Napajedel a celý svůj dlouhý život prožila v rodné obci. Zažila mnoho dramatických událostí v průběhu bouřlivého 20. století, zejména za druhé světové války, třeba když Němci po přestřelce s partyzány hrozili zastřelením pohořelických mužů. Byla i svědkem několika náletů a v jejich domě byli ubytovaní němečtí a potom i sovětští vojáci. I poválečné události znamenaly pro její rodinu zásadní zvrat. Po nástupu komunistů k moci v roce 1948 byla jejímu otci zrušena řeznická živnost a zabaveny stroje. 

V dětství musela hodně pracovat

Tatínek pamětnice Jan Plachý bojoval za první světové války v Rusku proti bolševikům a byl zajat. Po skončení války se vracel jako mnoho dalších českých legionářů přes Vladivostok a do vlasti se dostal až v roce 1920. Po návratu domů si založil řeznickou živnost a k tomu měli i menší hospodářství s koňmi, kravami i s drůbeží. V té době by se na vesnici jen řeznickou živností neuživili. „Lidé si tehdy kupovali čtvrt kila masa na týden, jen dvě, tři rodiny si kupovaly půl kila. A prodávalo se jen v určité dny,“ vzpomíná Jana Vrzalová. K tomu měli již od doby před první světovou válkou pronajatou hospodu v Pohořelicích, která byla i s místním zámkem majetkem rodu Šternberků. Práce tedy bylo mnoho a pamětnice pomáhala v domácnosti, v hospodářství i tatínkovi s živností. Vzpomíná třeba, jak prali každý týden velké množství prádla z řeznictví, čistili řeznické stroje i pekli často buchty a koláče. Také jezdila s tatínkem, když skupoval maso od lidí z okolních obcí a hlídala bryčku s koňmi: „Mívala jsem tehdy strach, že když pojede auto, aby se koně nesplašili, naštěstí se to nikdy nestalo.“ Když nebyl velký odbyt, tak řezníci z okolí skupovali a poráželi dobytek a jezdili společně prodávat maso do Ostravy, nebo na dobytčí trhy, tzv. tarmaky. Ty se konaly převážně v pondělí před jarmarky (trhy s řemeslným zbožím). Bratr pamětnice řeznickou živnost podědil a studoval na řeznické a uzenářské škole v Praze.

Válečná léta

„Když přišli Němci, tak byl tatínek v Ostravě. Měl doma hodně legionářských knih. Byla u nás zrovna teta, tatínkova sestra, a s maminkou je začali schovávat a chtěli je i zakopat na zahradě. Měli strach, že bude nějaké rabování,“ vzpomíná Jana Vrzalová. V období protektorátu bylo maso, stejně jako další základní potraviny na příděl. Pamětnice měla za úkol potravinové lístky stříhat a lepit na archy, které pak vozila do Uherského Hradiště. Při jedné cestě ji zastihl nálet. „Šla jsem na nádraží do Starého Města a když začaly houkat sirény, tak museli všichni z vlaku jít ven a schovat se u nádraží mezi stromy.“ Pamětnice vzpomíná i na to, jak museli odevzdávat maso i sádlo ze zabitých zvířat a část si schovávali na půdě, aby si v těžkých časech přilepšili. Kontroly ze strany protektorátních úřadů bývaly, ale v jejich případě naštěstí ne tak přísné.

Za druhé světové války zažila Jana Vrzalová několik dramatických událostí. Mezi ně patří například „odlehčovací“ nálet, kdy letadla shazovala bomby mimo hlavní cíl, aby při návratu snížila svou hmotnost. „Šli jsme s kamarády a slyšeli jsme hučení. Chtěli jsme se schovat v lesíku, ale to jsme nestihli. Bylo tam takové chrastí a plané růže a my jsme do toho všichni skočili. Poškrábaní jsme byli a tekla nám krev. Spadlo to na hřiště a ve vesnici to vyrazilo okna,“ vzpomíná pamětnice. 14. října 1944 nouzově přistál poblíž Napajedel a Pohořelic sestřelený americký bombardér. Letci přistání přežili, ale byli zajati a dva z nich byli zastřeleni a mají dodnes v Napajedlích čestný pomník. Událost pochopitelně vzbudila pozornost a lidé včetně pamětnice a jejích kamarádů se chodili pak na místo dramatického přistání dívat.

Konec války

V dubnu 1945 došlo v Pohořelicích u hospody a u zámku k přestřelkám mezi Němci a partyzány. V důsledku toho hrozili němečtí důstojníci zastřelením každého desátého muže z obce. Údajně na přímluvu hraběnky z místního panství od toho pak naštěstí upustili. Německý velitel měl od toho incidentu v mapě poznačeny Pohořelice jako místo střetů s partyzány. A proto během závěrečných bojů (2. května) nařídili němečtí důstojníci shromáždit všechny muže ve věku 15-65 let ve sklepě místního hostince. Výzva byla oznámena v obci „vybubnováním“. „Tenkrát nebyl rozhlas a bývalý policajt byl obecní bubeník. Ten zabubnoval a hlásil, co je potřeba, nebo co je nového v dědině, tak se mu říkalo bubeník.“ Některým mužům včetně bratra pamětnice se podařilo ze sklepa hostince utéct.

Po krátkých bojích v okolí Pohořelic Němci odjeli a do vesnice přišli vojáci Rudé armády. V domě rodiny pamětnice byli za války ubytovaní němečtí vojáci a při osvobozování nakrátko i sovětští důstojníci. „U nás spali papaláši v ložnici, polštáře si dávali pod nohy i s botami, oni se nevyzouvali,“ vzpomíná na to Jana Vrzalová. „Maminka nadělala veliký kastrol guláše. Když jedli a byly tam kosti, tak to házeli po zemi. My jsme se víc báli těch Rusů než Němců.“ Vojáci Rudé armády při odchodu z Pohořelic brali koně i vozy. Tatínkovi pamětnice vzali bryčku, kterou vozíval dobytek, ale po domluvě s velitelem si nakonec vzali jen malý vozík. Osvobozující armáda měla při příchodu do Pohořelic tři padlé vojáky, které pohřbila v obci. Po válce byly ostatky odvezeny, ale pomník potom dál sloužil jako místo pietních vzpomínkových akcí. Osvobození a konec války přivítali v obci s nadšením. „Pan farář vzal harmoniku a šli jsme do sálu do hospody, děvčata i kluci. A zpívali a tancovali jsme, co kdo uměl. I za Německa jsme chodili ke kapličce do alejí, jedna dívka nosila gramofon na kličku a tancovali jsme vedle ohrady s koňmi,“ vzpomíná na veselé chvíle pamětnice.

Tatínkovi vzali živnost

Po roce 1948 komunisté znárodňovali soukromé majetky a nevyhnulo se to ani živnosti tatínka Jany Vrzalové. Nabízeli mu pokračování v řeznické profesi v Jednotě, ale ten to odmítl s tím, že bude hospodařit s malými pozemky a s dobytkem. Se zabavenými stroji pak pracovali jiní řezníci. Tatínek odmítl i vstup do zemědělského družstva i do strany. Pamětnice vzpomíná na propagační akce, kdy byli lidé přesvědčováni ke vstupu do družstva: „Tenkrát, když šel ten průvod, tak jel napřed traktor a jedna paní si před něj lehla, že ať ji radši přejedou, že ona nikam nevstoupí a nesouhlasí s tím. Pak chodili dům od domu a každého přesvědčovali.“ Tatínek poté, co mu sebrali živnost, brzy onemocněl a v 55 letech zemřel.

Pracovala ve školce i na poště

V roce 1949 se vdala za Miroslava Vrzalu a během pěti let se jim narodily tři děti. V roce 1953 proběhla v Československu měnová reforma. Vrzalovi naštěstí těsně před tím koupili prase: „Měli jsme jenom tisíc korun a šli jsme k mamince, jestli nám půjčí ještě tisícovku. A do rána padla měna. Maminka říká: ,To bych měla z tisícovky 20 korun, ať vám prasátko roste´“.     

Jana Vrzalová během svého života pracovala na poště a také ve školce jako kuchařka. V roce 1983 odešla do důchodu, ale i dál pracovala a pomáhala, kde bylo potřeba. Ráda vzpomíná třeba na práci v kuchyni ve výletním středisku v Rajnochovicích. Úplně přestala pracovat, když její manžel onemocněl, aby s ním zůstala doma. V roce 1995 v 70 letech zemřel. S manželem hodně cestovali, byli několikrát u moře, u Baltu, v Bulharsku i v Jugoslávii, kde navštívili v Dubrovníku i budovu, kde se jako dítě Miroslav Vrzala léčil.

Jak Jana Vrzalová sama říká, prožila spokojený život plný těžké práce, ale i spokojenosti se svým manželstvím i radostí ze svých dětí. „Celý život jsme se hodně nadřeli, ale měli jsme z toho užitek a je to za námi vidět.“