Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiří Vrdlovec (* 1956)

Vedoucí stranické buňky mi se smutkem sdělil, že se budu muset stát komunistou

  • narozen 29. června 1956 v Praze

  • vyučil se truhlářem

  • ovládl základy kanoistiky pod vedením Bohuslava Karlíka

  • 1975 nastoupil základní vojenskou službu u armádního střediska Dukla Praha

  • za Duklu závodil do roku 1987

  • Československo úspěšně reprezentoval na mezinárodních mistrovstvích a dvakrát také na olympijských hrách

  • v letech 1987–1998 byl trenérem Dukly

  • od roku 1998 se živí jako truhlář

Jediný výlet možná stačil k tomu, aby se Jiřímu Vrdlovcovi (narozen 29. června 1956 v Praze) změnil celý život: v srpnu 1968 jej vzal strýc na výlet na Slapy, kde míval chatu český rychlostní kanoista a vodní slalomář Bohuslav Karlík. Díky tomuto setkání se Jiří Vrdlovec začal závodně věnovat sportu, k bývalému reprezentantovi jezdil několik let na prázdniny a pod jeho vedením ovládl základy kanoistiky.

Poté, co dokončil základní školu a vyučil se truhlářem, nastoupil roku 1975 základní vojenskou službu. Díky dobrým sportovním výsledkům jej přijalo armádní středisko Dukla Praha, po dvou letech mu vedení týmu nabídlo možnost povýšení a místo profesionálního sportovce. Jiří Vrdlovec souhlasil a v Dukle působil až do roku 1998 – nejdříve jako reprezentant, později jako trenér, při práci navíc vystudoval střední průmyslovou školu a Fakultu tělesné výchovy a sportu UK.

První velké úspěchy se dostavily na konci sedmdesátých let: v roce 1979 se Jiří Vrdlovec umístil čtvrtý na mistrovství světa, roku 1980 reprezentoval Československo na olympijských hrách v Moskvě, kde obsadil páté místo, a rok nato vybojoval dvě bronzové medaile na závodech ve Velké Británii… A dva roky před koncem závodní kariéry dokonce vyhrál mistrovství světa.

Ostře sledovaný sport

Ač by se mohlo zdát, že sport nemá s politikou nic společného, ani závodníci nedokázali za minulého režimu uniknout dohledu stranických funkcionářů. Každý z oddílů Dukly měl ustavenu základní organizaci KSČ, jejíž vedoucí musel obnovovat členskou základnu. Jednoho dne přišel vedoucí buňky i za Jiřím Vrdlovcem a naznačil mu, že bez rudé knížky nebude moci v družstvu zůstat, což by pro něj znamenalo konec sportu na vrcholové úrovni.

„Byl to kluk, kterého jsem znal, a věděl jsem, že to dělá z donucení,“ vysvětluje pamětník. „Se smutkem v oku mi vysvětlil, že mi asi nezbude než se stát komunistou. Já jsem na to odpověděl, že mě to nezajímá, že do strany nepůjdu. On řekl, že si samozřejmě můžu dělat, co chci, ale musím počítat s tím, že to nebude jednoduché. Tak jsem povídal: ,Dobře, uvidíme, jak to dopadne.‘ Pár měsíců byl klid a pak jsem viděl, že jednoduché to opravdu nebude. Tehdy existovala asi roční nebo dvouletá zkušební lhůta pro nové straníky – tímto způsobem jsem chtěl definitivní vstup elegantně odsunout a pak říct, že jsem během zkušební doby zjistil, že opravdu nejsem ten pravý, který by měl posílit řady KSČ. To jsem taky udělal, ale hned mě začali přesvědčovat, že něco takového si nemůžu myslet, že se mi dostalo velké cti a že nemůžu zklamat. Já jsem trval na tom, že ve straně je mnoho chyb a že se nad vstupem znovu zamyslím, až se chyby odstraní. Pak jsem na tréninku jel po Vltavě a přijel ke mně trenér na motorovém člunu, že se prý mám sebrat, všeho nechat a okamžitě se dostavit k veliteli základní organizace strany na Dukle. Ten to na mě zkoušel naposled, a když jsem si trval na svém, nakázal mi, abych se druhý den dostavil na ministerstvo. Tam mě seřvali. Tehdy jsem už měl rodinu, chtěl jsem sportovat a nebyl jsem takový hrdina, abych se kvůli této věci nechal perzekvovat. Tak jsem držel hubu, abych neměl problémy. Můžu vám říct, že se za to dodnes stydím a nikomu bych to nepřál. Bylo to hnusný.“

Jiří Vrdlovec se domnívá, že i ti závodníci, kteří do strany nevstoupili, dost možná figurují v nějakých svazcích jako spolupracovníci – při každém výjezdu je pracovník kontrarozvědky Dukly nutil k podpisu různých dokumentů. „Když kanoisté odjížděli do západního Německa na závody, kontráš, kterého jsme na Dukle měli, nás šel poučit, abychom se nestýkali s emigranty a tak podobně. Museli jsme pak podepsat, že jsme byli poučeni – a už můj podpis někde figuruje! Když jsme přijeli zpátky, musel jsem říct, že se nic nestalo, že vše proběhlo v pořádku, že jsme propagovali svou socialistickou vlast – a zase jsem mu něco podepsal,“ říká Jiří Vrdlovec.

Protože komunistický režim měl zájem o to, aby sportovci vykazovali co nejlepší výsledky, reprezentantům byl nabízen doping, podle svědectví Jiřího Vrdlovce ho však brát nemuseli. „Na soustředění reprezentačního družstva nám jednou vysvětlili, že když si vezmeme určité přípravky, budeme jezdit rychleji, budeme moci více trénovat a tak dále. Řekli nám, že pokud o tyto přípravky někdo z reprezentace bude mít zájem, poskytnou mu je. Já jsem do toho nešel ze strachu – můj táta totiž zemřel na rakovinu – ale také proto, že mi to bylo protivné. Bóža Karlík mě v mládí vedl k tomu, že sportovat jde i bez dopingu. Tak jsem se sebral, odešel jsem a nikdy mě za to nikdo nepostihnul. Bylo ovšem jasné, že kdybych neměl výsledky, rozloučili by se se mnou. Ale já jsem výsledky mít chtěl, a kdybych je neměl, sportovat na vrcholové úrovni by mě dál nebavilo.“

Splnění dávného snu

Po sametové revoluci se Jiří Vrdlovec rozhodl splnit si svůj sen a zařídit si truhlářskou dílnu. Po jistý čas současně zastával funkci trenéra a přivydělával si jako řemeslník; pak ale zjistil, že obě práce zároveň nezastane. „Dílnu jsem chtěl mít vždy, tak jsem šel do dílny a doteď jsem truhlář,“ uzavírá bývalý reprezentant.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Sportovní Příběhy 20. století

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Sportovní Příběhy 20. století (Vít Pokorný)