Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Inka Vostřezová (* 1930)

Maminka je Ruska, táta Žid a já jsem Češka

  • narozena 4. ledna 1930 v Praze

  • z židovské rodiny, dcera rumunských emigrantů

  • 1939 – rodina utekla před nacismem do Velké Británie

  • dva roky v dětském domově pro děti emigrantů

  • 1942–1947 – Long Dene School zakončená zkouškami srovnatelnými s českou maturitou

  • 1947 – s rodiči návrat do Prahy, studium septimy dívčího gymnázia

  • 1947–1968 – členkou KSČ

  • 1948 – přijata do Československého státního souboru písní a tanců, kde působila až do roku 1989

  • 1951 – otec vězněn na základě falešného udání

  • 1952 – provdala se a porodila syna Michala

  • 1967 – absolvovala HAMU, obor choreografie

  • 1990–1996 – první tajemnice našeho zastupitelského úřadu ve Washingtonu, USA

  • 1997 – tři měsíce tajemnicí manželky prezidenta ČR Václava Havla Dagmar Havlové

  • v současnosti je v důchodu, jako dobrovolnice učí seniory angličtinu

Tomu domu na Pankráci se říkalo „Kašparák“. Snad proto, že ho postavil nebo vlastnil nějaký pan Kašpar. Pamětnice v něm vyrůstala prvních devět let svého života poté, co se rodičům, emigrantům z Besarábie, do dvoupokojového bytu počátkem roku 1930 narodila. Nuselský most měl kus od domu propojit dvě městské části až o čtyřicet let později, a děti si tak hrály na ulicích téměř bez aut a za domy vybíhaly do luk. Na ta dvakrát do roka přijížděla pouť a cirkus. Peníze na vstupenku Inka Vostřezová neměla, ale pozorovala akrobatické kousky cirkusáků venku, když se snažili přilákat obecenstvo na představení. Za domem si pak všechno zkoušela a považuje to dodnes za svou první průpravu k budoucí profesi. Rodičům dělalo starosti, že málo jí, a dokonce ji kvůli tomu vzali k doktorovi. Ten je uklidnil s tím, že o ni nemají mít strach, jednou z ní prý vyroste tanečnice.

Byla jsem strašně hrdá Češka, velká patriotka

Když se pamětnice v Hanušově škole ptali učitelé, jaké je národnosti, odpovídala jim slovy: „Maminka je Ruska, táta Žid a já jsem Češka.“ Rodiče neměli zpočátku československé občanství, přijeli na rumunské pasy, protože v čase, kdy Besarábii opouštěli, patřila Rumunsku. O území, které dnes patří Moldavsku a Ukrajině, se Rumunsko s Ruskem průběžně přetahovalo, a tak oba rodiče mluvili plynně rumunsky i rusky a díky svému židovskému původu také jidiš. Nábožensky ale nežili. Otec Inky Vostřezové se od víry odpoutal po špatné zkušenosti s rabínem v Rumunsku poté, co pomluvil jejich rodinný podnik na výrobu sodovky a prohlásil sifon za nečistý. Také mu vadilo, že hlásal menší práva pro ženy. 

Nejdříve přijel do Prahy v roce 1929 otec, pan Bention Vainstein. S maminkou se domluvili, že za ním dorazí vlakem první sobotu v měsíci. Nevěděli ale kterou. Tak chodil pan Vainstein nějaký čas každou první sobotu v měsíci na nádraží, až konečně z jednoho vagonu vystoupila paní Sara. Měla za sebou pár semestrů medicíny v Bukurešti a ve studiu pokračovala do narození pamětnice i tady. Otec studoval práva, ale studium musel přerušit, aby uživil rodinu. Jako cizinec neměl zpočátku pracovní povolení, dělal nejrůznější práce na stavbách a prodával na veletrzích. Maminka spravovala hedvábné punčochy a oba učili ruštinu. 

Vainsteinovi si Prahu zamilovali. Měli tu řadu českých i zahraničních přátel. Inka Vostřezová vzpomíná, jak u nich občas přespávali uprchlíci z Německa. Jestli to byli němečtí Židé, nebo členové opozice, přesně nevěděla, ani jak je rodiče nacházeli. Ona si jen vždycky srazila k sobě dvě křesla, aby měla kde spát, když návštěvě přenechala svoji postel. 

Koukejte odsud vypadnout!

Tato zdánlivě neurvalá věta možná zachránila tři lidské životy. Poté, co ji vyslovil český policista při pravidelné kontrole otce a poukazoval přitom na to, že jim tu jako Židům hrozí nebezpečí, zažádali Vainsteinovi o pracovní vízum do Velké Británie. V této chvíli se jim hodily rumunské pasy, protože pro československé občany už kvóty praskaly ve švech a podmínky byly přísnější. Tatínek všechno ještě pojistil tím, že s sebou vzal na britskou ambasádu malou Inku. Vízum získali a v roce 1939 se vypravili vlakem přes Německo. Inka Vostřezová vzpomíná, jak cestou viděla na dveřích čekáren německé nápisy „Židům vstup zakázán“. Trajektem pak bezpečně přepluli kanál La Manche a začali tak svoji britskou životní etapu.

Starý anglický dům v hrabství Buckinghamshire byl jak vystřižený z anglického románu. Postarší manželský pár večeřel ve slavnostních šatech na opačných koncích dlouhého stolu, maminka pamětnice podávala opulentní večeři, kterou denně vařila, stejně jako všechna ostatní jídla, a její manžel se učil, jak se co nejlépe zhostit role komorníka. Pracovní den rodičů začínal o páté hodině ranní donesením pomerančového džusu do postele svých zaměstnavatelů a končil po mnoha chodech a čajích včetně úklidu domu s půlnocí téhož dne. Inka Vostřezová si chodila v létě hrát s dětmi do sirotčince a po prázdninách nastoupila do první třídy místní školy. Náročná práce se odrazila na maminčině zdraví a navíc se rodiče chtěli po vstupu Velké Británie do války zapojit do válečného průmyslu, a odjeli proto ze Slough do Londýna. Našli si bydlení v hostelu, který sloužil uprchlíkům z Evropy, kde získali řadu přátel. Mezi ubytovanými byl například herec Herbert Lom. Když na jídelnu v hostelu, kde pracoval otec jako číšník, dopadla nacistická bomba, které s kolegy dílem osudu unikl, našli si rodiče práci ve válečném průmyslu. 

Z rodičovské lásky do dětského domova

Poté, co Velká Británie vstoupila do války a Londýn čelil každodennímu bombardování, rodiče pamětnici poslali mimo nebezpečí do dětského domova pro děti uprchlíků. „Kinderheim“ vedli němečtí a rakouští emigranti, kteří pečovali o domov plný dětí od tří do sedmnácti let. Když tam Inka Vostřezová přišla, neměla k sobě vrstevníky a neznala jazyk. Psala proto rodičům do Londýna, že chce utéct. Během půl roku se ale naučila jak německy, tak anglicky a zvykla si. Začínali na jihu Anglie u moře, v lázeňském městečku Abbotsford, ale poté, co německá armáda spustila ostřelování britského pobřeží z lodí, přestěhovali domov více na západ do města Lancing, deset mil od Brightonu. „Bylo tam hezky, ale začali to také ostřelovat a bombardovat, tak to pak celé přemístili na sever Anglie, ke skotským hranicím blízko města Carlisle. Tam jsme byli v Edmond Castle, což byl starý zámek. Chodila jsem do místní školy, kde ještě zastávali fyzické tresty. V jednotřídce učil jeden kantor, my jsme nebyli moc ukáznění, já jsem byla upovídaná a on se vždycky zeptal: ‚Co chceš, pravítko, nebo řemen?‘ A my jsme museli nastavit ruku a on nás přes ni plácnul... Děti tam byly hrozně chudé, chodily v dřevácích a i v zimě bosé do školy.“ Místo rodina změnila ještě jednou, když se z hrabství Cumberland přesunula do města Denbigh ve Walesu. Mnoho dětí ale mezitím vyrostlo, z domova odešly a postupně se „kinderheim“ rozpustil. Pamětnice se vrátila k rodičům do Londýna a záhy nastoupila do internátní školy jménem Long Dene School. Její zřizovatelé se hlásili k Náboženské společnosti přátel, hnutí, které vycházelo z křesťanství a jehož stoupencům se říkalo kvakeři. Ince Vostřezové imponoval způsob výuky – vyučovali tu i Čapka a přivedli ji k tanci a divadlu. Rodiče si školné nemohli dovolit, celé ho zaplatil židovský sběratel umění žijící v Londýně, pan Teltsch. Po pěti letech tak pamětnice složila závěrečné zkoušky, School Certificate, které škole zadávala a pro ni také vyhodnocovala univerzita Cambridge. Tyto zkoušky jí byly později v Československu uznány jako maturitní.   

Československý státní soubor písní a tanců

Po válce se valná většina přátel Vainsteinových vrátila domů. Oni sami si ale museli ještě dva roky počkat, než rodiče získali československé občanství a Inka Vostřezová mohla dostudovat školu. Navíc v té době ležel tatínek v sanatoriu kvůli záhadné nemoci, při níž chrlil krev, ale neprokázala se tuberkulóza. V létě roku 1947, když se vrátili do Prahy, právě končil mezinárodní festival mládeže. Pamětnici nadchlo vystoupení souboru lidových tanců s vtipnou a dokonalou jevištní úpravou, který vedl oceňovaný choreograf Igor Mojsejev, a také Státní lidový soubor Pjatnického. V září nastoupila do septimy a doháněla učivo na požadovanou úroveň, což se jí během roku podařilo. Učila se tak mimo jiné najednou latinu, ruštinu a češtinu. 

Její touhu po folklorním tanci pomohla rok nato naplnit rodinná kamarádka, když jí přišla oznámit, že v novinách četla o konkurzu do nově vznikajícího profesionálního folklorního souboru: „Trval tři dny. Šla jsem na něj někdy v červenci osmačtyřicátého roku. Vzali třicet lidí a já jsem byla mezi nimi. Měla jsem štěstí, že v té době soubor vedla Jožka Šaršeová a její asistentka byla Libuše Hynková. Jožka Šaršeová byla novodobá tanečnice u nás ještě před válkou a moje štěstí bylo, že byla asi tak malá jako já. Protože Libuše jí říkala: ‚Ona je moc malá, já potřebuju, aby ty holky byly trochu vyrovnaný.‘ A Jožka jí na to řekla: ‚Ne, ne, ona je dobrá.‘“

Taneční sen se pamětnici začal plnit na zámku v Kvasicích nedaleko Kroměříže. Bylo jí osmnáct let. V průběhu dvou let probíhala výuka tance, herectví i teorie. Na jejich konci vzniklo pásmo lidových tanců Čech, Moravy a Slovenska, se kterým se soubor přestěhoval zpátky do Prahy. Nejdříve sídlil v Měšťanské besedě v Jungmannově ulici, později v Národním domě na Vinohradech. První premiéru měl v karlínském divadle v roce 1950. Inka Vostřezová se po ní ocitla se svým tanečním partnerem Jánem Novenkem na titulní straně Světa v obrazech při tanci z Velké Kubry. V roce 1957 přišly také první zahraniční zájezdy. Nejdříve mládežnické festivaly v Bukurešti a východním Berlíně a později nabídka na zájezd do Francie: „Nikdo nevěřil, že to vyjde, že by nás tam pustili. Ale pro jistotu nás třicet oddělili, ostatní připravovali velký program naší šéfové Libuše Hynkové do Moskvy. O nás se nikdo nestaral, pro menší skupinu jsme ani neměli program. Tak se honem vytvořila cimbálová muzika, přepsaly se noty a ono to opravdu vyšlo. V té době jsem už začala trochu dělat choreografii, tak jsem všechna naše čísla vzala, zmenšila na ten omezený počet lidí, a připravila program tak, aby měl nějakou dynamiku. Pak jsme tam jezdili každý rok na měsíc nebo na dva.“

S folklorem kolem světa

Soubor během své existence projezdil velkou část světa, vyhnul se pouze Austrálii a Novému Zélandu, jinak navštívil všechny světadíly a řadu zemí vícekrát. První dvě cesty do Spojených států amerických má Inka Vostřezová spojeny s turné po boku Harlem Globetrotters, jejichž manažerem byl Abe Saperstein: „Tak velkorysého manažera jsme nikdy předtím ani potom neměli. On to byl takovej malej, ošklivej Žid, přesně jak si lidi představujou Židy. Hrozně chytrej a milej a mimo ty basketbalisty měl ještě lední revue Ice Capades. Basketbalisti, to byla show, to nebyla normální hra, ti černí museli vždycky vyhrát nad těma bílejma. Dělali přitom různý triky, všichni dvoumetroví chlapi, a stali jsme se dobrými kamarády. S těma jsme tam byli dvakrát, v šedesátém čtvrtém a šedesátém pátém, a projeli jsme celou Ameriku.“ 

Inka Vostřezová se kromě tance stále víc věnovala také choreografii, kterou později vystudovala na pražské HAMU. Pro soubor nastudovala a připravila první cikánský tanec, a i když už sama aktivně netančila, ještě v padesáti letech jí nedělalo problém zaskočit za kolegyně. V souboru působila také jako konferenciérka pořadu, tlumočnice a umělecká vedoucí. Jejím manželem byl rovněž tanečník Vladimír Vostřez, se kterým se jí narodil na jaře roku 1952 syn Michal. Manželství ale nevydrželo a s výchovou syna jí pomáhali zcela nepostradatelní rodiče, kteří o vnuka pečovali jako vlastní rodiče v časech dlouhých zahraničních zájezdů souboru. 

Ambasáda ve Washingtonu? Jistě, přijedu

Rita Klímová, kterou si Američané v té době zvolili za nejoblíbenější ambasadorku, pamětnici, se kterou se znala a věřila jí, volala, že ji nutně potřebuje na zastupitelství, protože zájem o Československo byl po sametové revoluci ohromný. Když konečně Inka Vostřezová získala potřebné dokumenty, na letišti ve Washingtonu ji nikdo nečekal: „Ti darebáci na ministerstvu jim neohlásili, že přijedu. Měla jsem to štěstí, že jsem jela s nějakou rodinou, o které věděli, takže na ně čekal šofér. Ti, co tam měli původně zřejmě jet, ale kvůli mně nejeli, mě neohlásili. Dodatečně tam měl ještě jeden přijet, ale když ho lustrovali, ukázalo se, že ho nemůžou poslat, protože byl spolupracovníkem StB.“

Poté, co Rita Klímová zemřela na leukemii a Československo se rozdělilo, převzal úřad velvyslance Michael Žantovský. Pamětnici si na ambasádě nechal. „Byla jsem tam déle, než je běžné. Zvykem bývá tři roky, já byla šest. Ale vůbec nevím proč. Asi jsem nepracovala špatně.“ Inka Vostřezová byla velmi populární mezi krajany, navštěvovala jejich akce a zvala je na velvyslanectví. Dodnes se přátelí s těmi, kteří ještě žijí. 

Po návratu do Prahy působila ještě tři měsíce v kanceláři prezidenta republiky Václava Havla, který ji požádal, aby se stala tajemnicí jeho manželky Dagmar. Poté odešla do důchodu a nadále překládá a učí angličtinu.

S mámou jsme objížděly věznice a dívaly se do oken, jestli v některém neuvidíme tátu

Po únoru 1948 levicově smýšlející Vainsteinovi věřili, že se z Československa stane sociální stát. Možnost nástupu totality je ani nenapadla. Otec tehdy pracoval v Československé keramice, a když došlo k zestátňování podniků, odmítl jakoukoli nabídku, aby si vzal sám něco domů. Jako pracovník v exportu jednou cestoval do Švýcarska a z diet se mu podařilo koupit dceři vysněné bílé sandály, jinak peníze ani nestačil utratit a přivezl je zpět domů: „Přišlo na něj udání. Dorazili k nám tajní a rozházeli celý byt. Našli tyhle peníze a zavřeli ho, že má švýcarské franky. Později prokázal, že je dostal legálně, ale tři měsíce seděl, než ho pustili. Naštěstí to bylo ještě předtím, než začaly ty velké procesy se Slánským. Kdyby to bylo později, tak ho už možná nikdy nepustili, protože byl za války v Anglii a nemohl na vojnu. Jednak proto, že měl rumunský pas, a také kvůli nemoci.“ Dojeli si pro něj začátkem roku 1951 na hory. Proč byl zavřený, ale pan Vainstein nevěděl. Stejně jako Inka Vostřezová s maminkou nevěděly, kde je vězněný a kdy ho uvidí. „Měly jsme tu jednoho známého doktora, který měl auto. Vozil nás po různých věznicích a dívaly jsme se do oken, jestli náhodou neuvidíme tátu. Máma tehdy pracovala v kanceláři státního sanatoria, které sloužilo hlavně pro komunistické papaláše. Šla za jedním z těch papalášů a říkala mu: ‚Můj manžel je zavřenej, a já nevím proč.‘ Jestli si někdo dovolil intervenovat, protože znal mámu, nevím, ale pak ho pustili.“

O souboru v té době Inka Vostřezová mluví jako o oáze klidu a líhni talentů. Mnoho absolventů konzervatoře tu působilo například předtím, než odešli do filharmonie. Začínal tu dirigent Mario Klemens, zpěváci Waldemar Matuška nebo Naďa Urbánková, Vladimír Jelínek, Richard Hes, Jana Hošková a další. Přátelství pamětnici dodnes pojí se zpěvačkou Věrou Nerušilovou, ženou snad s nejnižším hlasem a největším rozsahem v Čechách, s jejímž předčasně zesnulým manželem spolupracovala na některých překladech. V souboru zpívala také Zdena Salivarová, která se v té době seznámila s Josefem Škvoreckým. Pamětnice neví, na kolik zahraničních zájezdů ji nepustili, na řadě s nimi ale být mohla, včetně Francie, kde zpívala, měla ráda francouzské šansony. Inku Vostřezovou mrzí, že ve své knize Honzlová popsala Salivarová, které říkali Sára, soubor jako místo plné spolupracovníků StB. Nepochybuje, že tam nějací úředníci ve vedení byli, navíc s nimi jezdil na zájezd vždy ještě někdo z ministerstva kultury, kdo měl soubor evidentně hlídat. Po zájezdech si pamětnici zvali tajní, aby jim řekla, s kým se v zahraničí setkala. Jednou jí předhodili, že se ve Francii navzdory nepsaným pravidlům vypravila sama ven. Tehdy jim řekla, že nemůže reagovat na pozvání na oběd tím, že na něj přivede dalších pět lidí. Když chtěli znát jména, diktovala jim místní komunisty nebo vládní představitele. Později už si ji nezvali. 

Pamětnice, která zažila chudobu jako dítě emigrantů, ale viděla ji i u jiných v Československu a v Anglii, jako mladá věřila, že komunismus takovým rozdílům mezi lidmi dokáže zabránit. „Já jsem do strany vstoupila jako mladá, v sedmnácti letech, z přesvědčení a pak jsem z ní vystoupila v osmašedesátým. V sedmnácti jsem byla přesvědčená, že to komunisti myslej dobře, ale postupně jsem zjistila, že to asi tak dobré není. Upřímně řečeno, jsem neměla odvahu vystoupit dřív. Když přišli Rusové, to už jsem šla a odevzdala legitimaci. Už jsem věděla, že to není to, co chci, v žádným případě.“ Ačkoli postupně prožívala z politického vývoje značné rozčarování, věnovala se převážně tanci a folkloru, kterým odevzdala velkou část svého života. Díky své znalosti jazyků a výjimečné schopnosti nové jazyky se nadále učit uváděla jednotlivá zahraniční vystoupení v řeči hostitelské země a své znalosti využila později také v diplomatických službách.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Helena Pěchoučková)