Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

podporučík v. v. Vladimír Voráč (* 1925  †︎ 2013)

• narodil se 12. 11. 1925 v malé vesničce Jervanina na Volyni, asi 100 km od Lvova

• prarodiče pocházeli z Moravy

• stejně jako jeho rodiče pracoval v zemědělství

• do školy z finančních důvodů nechodil

• v letech 1944–1945 (14 měsíců) bojoval na východní frontě u 3. brigády jako spojař, účastnil se operací na Dukle a u Nižného Komárniku

• po válce se vrátil na Volyň, od roku 1947 žije v Československu

• pracoval v JZD, později v továrně v Horní Bříze

• získal pamětní medaili

• příležitostně navštěvuje školy a vypráví studentům svoje zážitky

• zemřel 6. září 2013

Vladimír Voráč se narodil 12. 11. 1925 v malé vesničce Jervanina na Volyni, asi 100 km od Lvova. „Je to zapadlá vesnička, kolem pole a lesy, do města jsme to měli asi sedm kilometrů. Na Volyň přišli moji prarodiče z Moravy. Stejně jako oni, i moji rodiče pracovali v zemědělství,“ vzpomíná Voráč na své rodiště. Jeho otec se zúčastnil bojů v první světové válce. Po návratu trpěl dlouhodobými zdravotními problémy, které nakonec zapříčinily jeho předčasnou smrt. Do školy pan Voráč z finančních důvodů nechodil. Jako malý pásl dobytek, později pracoval v kolchozu, kde jezdil s koňmi.

S antisemitismem se pan Voráč setkal ještě ve svém rodišti, když byla oblast zabrána Němci: „Vedle byla dvě městečka – Ostrog a Kunová. Tam bylo hodně Židů. Měli žlutý hvězdy. Byli zavření v ohrazených barácích. Ve čtvrtek býval trh, tak to je vypustili, aby si něco nakoupili. Jinak nikam nesměli. A ty všechny oddělali kus od naší obce. Bylo to jen přes les. Hnali je na místo pod lesem, tam vykopali ohromný jámy. Slyšeli jsme, jak stříleli, a dokonce byl slyšet i nářek těch lidí. Židi padali do těch jam, pak to Němci jen trochu zahrabali, a hotovo. To bylo hrozný. Když jsme tam potom chodili, tak jsme viděli ty hroby. Některé jsem i znal. Pamatuju si je. Všichni tam zůstali, všechny oddělali.“

Rusové ho povolali na základní výcvik do Rudé armády, zanedlouho však vstoupil do československé armády. „Základní výcvik jsem prodělal v Rudé armádě, ale tam jsem dlouho nebyl. Pak přišel z krajské vojenské správy papír. Tehdy jsme byli v jednotce dva Češi, tak nás zavolali a dali nám rozkaz, abychom se druhý den dostavili na vojenskou správu. Kromě Čechů tam byli ještě Slováci. A odtud už jsme jeli k našim k Moskvě do Jefremova. Poláci vystoupili dřív, šli do polské armády. Tam nám dali uniformu a začal výcvik.“

Vladimír Voráč zde prodělal spojařský výcvik. „Výcvik byl velmi ostrej, ale člověk byl mladej, tak to vydržel,“ vzpomíná Vladimír Voráč. „Byl jsem přidělen ke spojpraporu jako telefonista. Učili mě, jak natahovat telefon po stromech i po zemi, jak se podkopává pod silnicí, jak se dávají dráty pod tratí. Taky nás učili, jak se kopou zákopy, jak se máme ukrejt, a všechno možný. Nejtěžší bylo, že na to člověk nebyl zvyklej. Ráno byl brzy budíček, voda byla jenom studená. V noci bývaly někdy poplachy.“ Neděle bývaly volné. Vojáci je většinou trávili vycházkami do města či do okolí. Stejně jako mnozí další pamětníci, i pan Voráč zmiňuje, že vztahy v jednotce byly velmi kamarádské.

Vladimír Voráč se zde setkal s několika svými známými a přáteli z rodné obce: „Byl tam se mnou jeden můj kamarád přímo od nás. Jmenoval se ,Maňko‘. Když jsem byl později raněný, tak jeho druhý den nato zabili. Bylo nás tam víc z našich obcí, vzpomínám si na Marečka, Sejkoru, Kamínka, Krafta…“

Válečným křtem si Vladimír Voráč prošel přímo v jedné z nejhorších bitev druhé světové války – u Dukly. „Na frontu jsme pochodovali pěšky – vyšli jsme ve tři odpoledne a pochodovali až do půl osmé do rána – ušli jsme za noc šedesát i víc kilometrů. Blízko Dukly, už jsme slyšeli střelbu, jsme ještě asi týden přebývali na jednom statku. Tam, v panských stodolách, také proběhla přísaha. Vykoupali jsme se a šli jsme na frontu.“

Situace na dukelském bojišti byla ze začátku velmi nepřehledná: „První den byl všude zmatek a nikdo nevěděl, kam má jít. Tanků a pěchoty bylo všude tolik, že se nedalo projít. Až potom se objevili důstojníci, kteří to začali organizovat. Nás telefonisty poslali zpátky, pěšáky dopředu.“

Spojaři, často zcela odříznutí od svých jednotek, se setkávali s mnohými problémy: „Nejhorší bylo, když v noci přejely přes drát tanky a ten kabel se natočil na pás a přetrhnul. Těžko se pak hledal druhý konec, který byl často odtažen dost daleko. Ale kabel se musel najít a spojit. Navíc často pršelo a byla zima. Kabely taky často ležely v potocích, protože v potocích jsme byli nejvíce chráněni.“

Pan Voráč se dostal i do bojů v první linii. Podmínky tam byly nadmíru náročné: „Telefon se nedal táhnout, nebylo tam vůbec vidět. To nebyl den, ale noc. Strašná střelba. Boj byl ukrutnej. Nedá se na to zapomenout.“

Na frontě se vojáci denně setkávali se smrtí, nejprve to pro ně bylo velmi těžké, ale časem si zvykli: „Když zemřel první, druhej kamarád, tak to bylo těžký. Ale pak si toho člověk vlastně ani nevšímal. Když někdo padl, tak jsem ho prostě obešel a šel dál.“ U Komárniku, u Doliny smrti, byl také pan Vladimír Voráč raněn – z minometu. „Byl jsem raněn z minometu. To bylo v Dolině smrti. S kamarádem jsme měli vyhloubený zákop. Když začali střílet, tak jsme si říkali – ta jde mimo, ta jde mimo… Když potom už jedna začala pískat, tak jsem věděl, že ta je moje. Skočili jsme do zákopu. On první, já na něj. Kamarádovi se nic nestalo, ale mně to začalo trhat plášť, opasek i kalhoty. Všechno jsem měl rozbitý a roztrhaný. Dostal jsem ji do břicha. To se stalo ráno. Kamarád mi dal první pomoc a musel jít, říkal: ,Zachraňuj se, jak můžeš.‘ Ležel jsem tam celý dopoledne a až v poledne mě pak našel nějaký důstojník a zavolal pro odvoz. Přijel voják s koňmi a dovezl mě k sanitnímu vozu a jel jsem do nemocnice, kde mě hned operovali.“ Zranění bylo velmi vážné: „Doktoři psali, že jsem měl v levém boku ránu ve velikosti dětské pěsti a ještě nějak poškozená střeva, už nevím, co všechno. Na frontu jsem se už nevrátil. Pak jsem byl různě v nemocnicích ve Lvově a Kubáni. Ještě dvakrát mě potom operovali, ale následky jsem měl ještě po válce, rána hnisala, skoro dva roky byla otevřená. Potřetí mě operovali v Plzni ve vojenské nemocnici.“

Noční můrou většiny vojáků bylo německé zajetí: „Mě by nezajali. Když jsem byl raněnej, tak jsem tam ležel, v ruce připravený granát, v pušce náboje, a jak bych slyšel Němce, tak bych ještě hodil ten granát a pak bych se odpálil. Živý bych se nedal. Vím, co dělali se zajatci. To jsem viděl ještě u nás doma, když vedli Němci zajaté Rusy – mlátili je, jíst jim nedali. Když nějaký už nemohl jít, tak ho oddělali, a hotovo. Kamarád byl v zajetí a vyprávěl mi, co zkusil. V životě bych se nedal zajmout.“ Německé vojáky považoval pan Voráč ale za velmi zdatné: „Řekl bych, že jako vojáci byli Němci dost dobrý. Šli do bojů tvrdě. Rád jsem je neměl, ale byli dost schopní. Navíc měli dobré vybavení. Měli zákop chráněný takovým zátarasem z klád, mezi kterým byly drny, lehčí zbraně jim nemohly téměř ublížit. Byli dobře schovaní. Hodně nám pomohly tanky a kaťuše.“

Po válce se Vladimír Voráč vrátil na Volyň. V roce 1947 využil pozvání do ČSR a přišel do republiky. Nejprve byl v táboře v Třemošné u Plzně: „Tam nám řekli, běžte si najít baráček – to bylo těžký, člověk to tu neznal a peněz také nebylo nazbyt, aby mohl jezdit. Potom jsem si ale našel takový malý dům v pohraničí, kolem všude lesy, elektrika tam nebyla, ale mně to stačilo. Tam jsem byl plno let. Později jsem si už koupil dům v Horní Bříze. Pracoval jsem v JZD jako traktorista. Kvůli zranění jsem s tím měl ale problémy, tak jsem šel potom dělat do továrny v Horní Bříze, kde jsem byl až do penze.“

Pan Voráč byl několikrát pozván na základní školu v obci, ve které žije. Vyprávěl žákům o svých zážitcích. S dětmi má dobré zkušenosti, během vyprávění pozorně poslouchaly a dávaly pozor, projevovaly i živý zájem o detaily. „Přál bych si, aby příští generace nemusely zažít to, co jsme zažili my, aby nemusely do války a aby se jim celkově vedlo lépe. To bych jim opravdu přál, protože my jsme zkusili dost.“