Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Hana Vodičková, roz. Lewitová (* 1918  †︎ 2013)

My jsme tu stranu neopustili, poněvadž jsme si řekli: Jestli my odejdeme, tak tam zůstanou jenom ti lumpové

  • narodila se v pražské židovské středostavovské rodině, která byla spřízněná s rodinou Ohrensteinů, z níž pocházel mj. básník Jiří Orten (vl. jm. Ohrenstein)

  • byla vychována v intelektuálním prostředí, od dětství byla ovlivněna levicovým smýšlením svých rodičů

  • po nástupu na gymnázium se spolu s bratrem Karlem angažovala v levicové mládežnické organizaci Mladá kultura

  • v březnu 1938 odešla do Anglie, kde pracovala jako ošetřovatelka v nemocnici; na začátku války za ní emigrovali i její rodiče a bratr

  • roku 1941 se v Anglii provdala za Adolfa Vodičku, bývalého člena mezinárodních brigád nasazených ve španělské občanské válce

  • v letech 1938-1968 byla členkou Komunistické strany Československa

  • zemřela roku 2013

Rodina

Hana Levitová se narodila Egonu a Hedě Levitovým nedaleko míst bojů první světové války: „Já jsem se narodila v Terstu, třetího února 1918. A narodila jsem se v Terstu proto, poněvadž můj otec byl lékař. Můj otec se do války, nebo jak to nazvat, hlásil jako lékař, ale civilní lékař, a odmítl obléci uniformu [až do té doby], dokud to nebylo zákonem [nařízeno]. Proto ho potom posílali do míst, kde to nebylo tak dobrý. Dávali ho do infekčních oddělení, přestože měl ty dvě malý děti! [Mladší] bratr [Karel] se narodil v Lublani, čili blízko bojiště.“ Ačkoliv rodiče byli Židé, o náboženství se doma vůbec nemluvilo a Hana i její bratr byli vychováni bez jakéhokoliv vztahu k judaismu.

Rodina Levitova se na podzim roku 1918 vrátila do Prahy, do právě vznikající Československé republiky. Nastěhovali se do rodinné vily v Bubenči: [Bydleli jsme] v Pelléový ulici, naproti nám byl generál Pellé, takže Masaryk dost často jezdil kolem našeho domu.“ [Maurice Pellé byl náčelník Hlavního štábu československé branné moci v letech 1918-1920  – pozn.aut.]. „Naši [rodiče] byli levicoví socialisti, nebyli členy žádný strany, ale postojem byli levicoví socialisti a my v tom vyrostli. Ovšem strýc, my jsme bydleli v jednom domě, byl člen komunistický strany a odebíral Rudý právo.“ Levicové smýšlení svých rodičů vysvětluje H.V. takto: „Já myslím, že to bylo docela jasný jejich postojem k válce. Otec byl naprostej odpůrce války, vždyť říkám, odmítl si vzít uniformu, dokud ho nepřinutili. Myslím, že to naprosto vyplývalo z odporu k válce. Naši [rodiče] byli vyslovení pacifisti. Byli zásadně levicoví, ale nepolitický.“

Komunistou byl strýc Ota Ohrenstein, který ovšem nesouhlasil se změnami, jimiž strana prošla v roce 1929, a proto se postupně od strany distancoval. Zemřel v roce 1942.

Já Rudý právo znám odmalička…!

Rudé právo znala odmalička díky strýcovi, který ho odebíral. Číst ho ale začala až v době gymnaziálních studií. Mnoho zpráv se dozvídala z diskusí s rodiči: „Moje první vysloveně politická paměť byl proces se Sacco a Vanzettim. Naši [rodiče] to sledovali, považovali to za juristický zločin. [Domnívali se], že Sacco a Vanzetti byli samozřejmě nevinní, odsouzení bylo politická vražda. To je zajímavý: to byli dva lidi, a přitom byla celosvětová akce na záchranu Sacca a Vanzettiho. Mně bylo asi deset let, já si to pamatuju.“

[Nicola Sacco (1891–1927) a Bartolomeo Vanzetti (1888–1927) byli američtí Italové, odsouzeni a popraveni 23. srpna 1927 v americkém státě Massachusetts. Byli obviněni ze dvou vražd a loupeže v roce 1920. Ačkoliv měli alibi, nikdo jiný obviněn nebyl a oba byli za tyto činy odsouzeni k smrti. To je důvod, proč se někteří historici domnívají, že se jednalo o donebevolající pohrdání občanskými právy a že proti obviněným stály také protiitalské předsudky předsedajícího soudce, který oba muže nazval „anarchistickými bastardy“. Dodnes je jejich případ znám jako jeden z prvních příkladů masových protestů za zrušení trestu smrti. – Pozn.aut.]

Politicky se začala angažovat ve velmi raném věku: „Na střední škole, čili mně muselo být mezi dvanácti, třinácti lety. Podívejte se, to byl osmadvacátej rok, třicátý léta. To už se objevil Hitler a velká krize. Především to byla ta krize. Protože my osobně jsme neměli nouzi, ale otec jako lékař… To byla u nás běžná rozprava, že ti pacienti, který léčí, nemají z čeho jíst, že jsou nezaměstnaní. Byli bez bytu, bydleli v těch nouzových barácích a otec chodil na prohlídky těch dětí. Tohleto jsme odmalička věděli. To nás taky přivedlo do Mládeže. Byli jsme na střední škole a na střední škole byla zakázána jakákoliv politická činnost. My jsme založili tu Mladou kulturu, která byla vysloveně levicová, a já byla ve výboru Mladý kultury. Náplň byla protifašistická, protinacistická a protiválečná. Byly semináře, prostě… Na středních školách nesměla být politická činnost, takže pokud jsme se scházeli, tak to byly kulturní akce, kulturní pořady, chodili jsme na Voskovce a Wericha a Déčko a potom se o tom diskutovalo. Mladá kultura byla dost masová organizace, to už mohlo být k tisícům [členů]. To bylo po celý republice. Sledovali jsme politiku a později četli Rudý právo.“ Rodiče H.V. se podíleli na různých charitativních programech, matka byla velmi aktivní v Komitétu na pomoc německým uprchlíkům, kteří do Československa začali masově přicházet po roce 1933. Silné sociální cítění rodičů a strach z nacistické hrozby byly leitmotivem politického aktivismu Hany Vodičkové ve 30. letech.

Z dobrovolných příspěvků a jiných zdrojů bylo financováno vydávání časopisu Mladá kultura. Politická činnost se rozvíjela souběžně s pořádáním společenských pořadů: „My jsme taky dělali různý kulturní akce, my jsme dělali kulturní večery. Bylo to v kavárnách, v takových těch zadních místnostech. Zvali jsme i Voskovce a Wericha a Buriana. Nějakým způsobem jsme měli styk s Anežkou Hodinovou-Spurnou. Nevím, jak jsme se k ní dostali, ale zajímavý bylo, že my jsme s ní měli styk z organizace mládeže a naši [rodiče] ji zase znali z těch akcí na pomoc chudým. Já jsem doma taky nevykládala všechno, co dělám, a potom to byla právě strašná legrace, že jsme se sešli a teprve se dozvěděli – já že naši mají co dělat s Anežkou a Anežka [se dozvěděla, kam s bratrem] patříme. Dali to dohromady a byla to dost velká legrace. Účastnili jsme se demonstrací, ovšem tak, že středoškolák nesměl, takže my jsme si museli dávat moc velkej pozor, aby nás nikdo neviděl. My jsme i vylepovali letáčky protihitlerovský.“ Za své politické aktivity byla na gymnáziu potrestána dvojkou z chování, hrozil jí i vyhazov ze školy: „My jsme byli moc dobrý žáci, jaksi schválně, aby na nás nemohli, a tím pádem jsme odmaturovali. Naše matka dokonce byla ve škole, přinesla nám nějaký letáky nebo co a otce zavolali do školy a on se nás zastal, takže potom nějakej pokrokovější kantor mně řekl: Radši vašeho otce už do školy neposílejte.“

Se Sovětským svazem proti Hitlerovi

Kromě výše zmíněných německých emigrantů bylo Československo také cílem emigrantů z Ruska. Hned po vzniku samostatné republiky byly učiněny vstřícné kroky vůči odpůrcům bolševiků, kteří byli velkoryse přijímáni a dostávali u nás politický azyl. „Ty ruský emigranti, ti dokonce bydleli vedle nás v baráku, v Duškový [? ulici]. To byli protikomunisté, to byli pravičáci, my jsme se s nima vůbec nestýkali, poněvadž byli přeci proti Sovětskýmu svazu. Ta situace byla tenkrát velmi vážná.“ Hana Vodičková a její okolí tenkrát vnímali Sovětský svaz jako jedinou zemi, která je schopna čelit Hitlerovi: „A já dodnes věřím, že to byla jediná země, která postupovala proti Hitlerovi. Ta informovanost [o SSSR] byla velká, my jsme četli všechny noviny, takže my jsme i věděli o procesech v Rusku. Špatně to [na nás] působilo, jenomže zajímavý bylo, že i angličtí pokrokoví intelektuálové se postavili na stranu [oprávněnosti procesů]. Kolem těch procesů bylo strašně moc diskusí, dost divokých diskusí, ale to, že známí angličtí a francouzští pokrokoví… Romain Rolland a další se zastávali Sovětského svazu, tak my jsme prostě [s] procesy nesouhlasili, ale nebrali je jako důvod, proč se postavit proti Sovětskýmu svazu. Navíc jsme chodili na ty sovětský filmy. Především otec se s tím [s procesy] nesmířil a nějaký to vysvětlování nepřijímal. My jsme se s tím horko těžko srovnávali pomocí toho, že i ti francouzští a angličtí známí intelektuálové je považovali za… prostě v tý situaci, kdy byli všichni proti Sovětskýmu svazu, že to byly přestřelky, ale pochopitelný, že byli skutečně v tak špatný situaci, že strach dělá chyby. Já mám dojem, že skutečně Sovětský svaz byl jediný stát, který se postavil proti Hitlerovi, že zůstal úplně sám a že mu nechtěli škodit. Nelhali, zamlčovali.“ Po politických procesech, které v Sovětském svazu odstartovala vražda Kirova na konci roku 1934, čekal za čas milovníky SSSR další šok: německo-sovětský pakt o neútočení, známý jako pakt Molotov-Ribbentrop. „Ten pakt potom, německo-sovětskej pakt, já ho dodnes nestrávila. Pro nás to byla rána. My jsme si to vysvětlovali, taky dodnes, že Sovětskej svaz zůstal sám a že potřeboval nějaký ty roky, aby se vyzbrojil. Psychicky se s tím člověk neumí vyrovnat.“

Vybudujeme nový řád?

„ [Po válce] my jsme všichni mysleli, že bude socialismus, že bude mír na světě, že po tak hrozný válce už nemůže být žádná válka a že se lidi poučili, kam je kapitalismus zavedl.“ Poválečné spojenectví se Sovětským svazem bylo pro Hanu Vodičkovou samozřejmostí. K událostem roku 1948 se podle svých slov již tehdy stavěla kriticky: „To jsme byli dospělí lidi a už se nám to nelíbilo. Především se nám nelíbilo, že nutili lidi do strany, a tvrdili jsme, že to tu stranu zničilo. No a ty procesy… My jsme všechny ty lidi z procesů znali.“ Mezi jejich přátele a známé patřil např. V. Clementis, O. Šling, O. Závodský… „My jsme tu stranu neopustili proto, poněvadž jsme si řekli: Jestli my z tý strany ještě odejdeme, tak tam zůstanou jenom ty lumpové. My jsme doufali, že něco můžeme změnit všeobecně, ale místně jsme mohli. Ta naše organizace zdejší udělala dost dobrých věcí, například školy, zdravotní středisko, takový ty věci.“ Po uvěznění přátel v letech 1950/1951 s manželem žili v nepřetržitém strachu: „Manžel měl štěstí, že mu dočasně odložili zatčení. Kolem dokola všichni byli zavření. Jak manžel nebyl doma v deset hodin, no tak já jsem nespala.“ Období největšího strachu trvalo asi půl roku. V roce 1951 byl vězněn její bratranec Karel Černý. „Bylo to moc ošklivý, poněvadž těch zavřených bylo moc. My jsme to považovali za zásah Sovětského svazu. To už jsme věděli, jak to tam chodí. To už jsme neměli iluze. Ale podívejte se – iluze… Iluze neiluze, ten Sovětský svaz, to není tak jednoduchý, protože v tom sedmnáctém, dvacátém roce to Rusko bylo skutečně nejzaostalejším státem v Evropě. Nikdy by nebyli mohli vydržet válku nebýt Sovětského svazu, abychom mluvili objektivně. Nebýt Sovětského svazu, myslím toho řádu, tak nemohli přežít, ale ani tu válku by nebyli vyhráli.“

S politickými procesy a justičními vraždami za žádných okolností nemohla souhlasit: „Všechny ty procesy byly hrůza a popravy ještě větší. My jsme se od toho tvrdě distancovali. I veřejně. Já jsem nikdy žádný funkce neměla, měli jsme dvě děti, já jsem dlouho nechodila do práce, žádnou velkou práci jsem nikdy nedělala, takže já nikdy nebyla pro nikoho dost zajímavá, aby se mě nějak tvrdě něco dotýkalo [tj. aby byla za svůj nesouhlas potrestána].

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Marta Edith Holečková)