Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vladimír Vlk (* 1936)

• narodil se 12. října 1937 v Únanově Janu a Terezii Vlkovým jako druhorozený syn

• po válce se rodina přestěhovala do domu po odsunutých Němcích ve Znojmě

• jeho matku zbičoval sedlák za to, že sbírala po sklizni, aby měla rodina co jíst

• na konci druhé světové války dopadla na jeho rodný Únanov jedna bomba

• zažil odsun původních rakouských obyvatel vinařského Znojma

• v 50. letech pracoval v těžkém průmyslu na Karvinsku

• v bohumínské slévárně pracoval s Poláky, báli se mluvit o politice

• v ostravské Nové huti zažil smrt jednoho pracovníka, jehož tělem prošel drát

• ve Škodě AZNP v Mladé Boleslavi se podílel na výrobě nové Škody 1000 MB

• během sovětské okupace v roce 1968 maloval a vylepoval protistátní plakáty

• jako nestraník musel chodit na komunistická školení

• za totality umělecky působil ve sdružení Arsclub a Vlna

• malování se věnoval i v roce 2023, kdy žil v Dobrovicích na Mladoboleslavsku

Vladimír Vlk, umělec, který maloval krajiny a tavil železo, pamatuje rozmach těžkého průmyslu i povýšenost vládnoucí komunistické strany. Několikrát se stěhoval. V dětství za vidinou lepšího života do domu po odsunutých Němcích ve Znojmě, za výdělkem a těžkým průmyslem do Bohumína, za láskou do Mladé Boleslavi.

V Mladé Boleslavi nastoupil jako slévač do místních automobilových závodů, kde se podílel na výrobě populárního „embéčka“, nového typu osobního vozu Škody 1000 MB. „Říkali jsme mu Škoda 1000 Malých Bolestí, protože se na něm pořád něco kazilo. Lámaly se kliky, páčky a vůz byl celkově poruchový,“ vzpomíná.

Narodil se nedaleko od Znojma, 12. října 1937 v Únanově, Janu a Terezii Vlkovým jako druhorozený syn. Otec pracoval jako zedník a matka na panském statku sedláka Nováka. Jednoho dne přiběhla z práce celá ubrečená. „Sbírala na poli zbytky po sklizni. Pak přijel na koni pan Novák a zbičoval ji za to, že mu tam chodí krást. Plakala, protože pro nás nedonesla nic k jídlu,“ vzpomíná na událost Vladimír Vlk.

Devítiletý Vladimír navštěvoval třetí třídu, když se v obci objevili němečtí vojáci. „Posedali si na trámy, které měl tatínek připravené na krovy našeho domu. Pak spadla bomba na náves a Němci fofrem zmizeli. My jsme byli schovaní ve sklepě naproti u Fialů,“ popisuje konec války pamětník. „Když Němci odešli, posedali si na stejné trámy Sověti.“

​Táta musel komunistům pomáhat svádět dobytek

Němci vyhnaní ze Znojma si museli hledat nový domov. Svým životním příběhem k tomuto místu a tématu přispěli do archivu Paměti národa například Kitty Galdová, Edita Reinoldová či Štěpán Böhm.

Po poválečném odsunu Němců se rodina přestěhovala z Únanova do Nového Šaldorfu. Dům byl z jedné poloviny vysídlený a z druhé neobyvatelný. „V baráku se rozlezly vši, blechy a podobně. Národní výbor ho zapečetil. My s bráchou jsme tam vlezli okýnkem a celý prostor jsme vysypali jedovatým bílým práškem,“ dodává pamětník.

Ke každému domu náležel vinný sklep. Přistěhovalci pomalu a s těžkostmi navazovali na staletou vinařskou tradici vysídlenců. „Přišli hlavně z Valašska a zabrali největší statky po Němcích. Pak jim část komunisté zase sebrali a museli odvádět desátek,“ zmiňuje Vladimír Vlk počátek nové vinařské doby.

V padesátých letech byli rodiče členy Komunistické strany Československa. „Mysleli si, co tam všechno dostanou... Táta pak chodil jako doprovod, když sedlákům brali dobytek do JZD. Musel, protože byl ve straně. Byl až moc poslušný,“ odůvodňuje postoj svých rodičů pamětník, který se v roce 1951 rozhodoval mezi stavebnictvím a zemědělstvím.

​Žhavé železo chytali staří valcíři v rukavicích

„Do naší školy v Oblekovicích přijel agitovat student hutního učiliště z Bohumína. Vydělával dvanáct stovek, to bylo víc, než vydělal táta jako zedník,“ začíná příběh o těžkém průmyslu Vladimír Vlk, který do Bohumína odcestoval se dvěma kamarády.

Do učebního oboru hutník – valcíř nastoupil s vědomím, že po vyučení musí zůstat v Bohumínských železárnách a drátovnách dvanáct let. Místem jeho mládí se stala nová slévárna. „Byli tam staří valcíři. Jeden převáděl žhavý drát do válcovací stolice obyčejnými kleštičkami nebo jen tak v rukavici. Věděli, co si můžou dovolit,“ dodává pamětník.

Ve válcovně pracoval spolu s dalšími učni tam, kde bylo zrovna potřeba. „Aby se rozjela nová slévárna, nahnali nás tam všechny mladé učně bez ohledu na zaměření,“ vzpomíná na pracovní podmínky Vladimír Vlk.

​Bránil západní úsek, bydlel v zemljance

Těsně před vojnou nacvičoval sestavu na 1. celostátní spartakiádu, na kterou odjel v roce 1955. Na atmosféru v Praze vzpomíná takto: „Bylo to v duchu komunismu – co dokáže socialistický člověk. Spali jsme namačkaní v tělocvičně na spartakiádních rozkládacích lehátkách.“

Po absolvování přijímače v pražské Ruzyni nastoupil se svým oddílem do palpostu v Jinonicích – Vidouli. Úkolem bylo chránit vzdušný úsek směrem na západ. Do doby, než si vojáci postavili svépomocí dřevěné ubytovny, bydleli v zemljankách, a o zajímavé situace tak nebyla nouze.

„Slovenský nadporučík nám bral naše příděly cukru a pálil si z nich kořalku,“ zmiňuje Vladimír Vlk jednu historku z vojny. „Náš západní úsek měl na starosti generálporučík Procházka. Nesouhlasil se vstupem vojsk Varšavské smlouvy a v roce 1968 ho za to vyloučili z armády,“ vzpomíná na svého nadřízeného Vladimír Vlk, kterému službu vlasti režim prodloužil o dva měsíce kvůli nepokojům v Maďarsku.

Své vzpomínky na politické události roku 1968 sepsal generálporučík Stanislav Procházka do knihy Vzpomínka po 40 letech. Knihu později, když už bydlel v Mladé Boleslavi, věnoval Vladimíru Vlkovi a stali se z nich přátelé.

​Šedesát metrů drátu prošlo chlapem

V roce 1958 pamětník uvažoval, že přejde z Bohumínských železáren do ostravské Nové huti Klementa Gottwalda. „Rozjížděli tam novou velkou výrobní trať,“ ozřejmuje důvod, proč nakonec nenastoupil: „Stal se tam ‚smrťák‘. Dispečer omylem přesunul výrobu na linku, kterou opravoval dělník. Šedesát metrů drátu prošlo tím chlapem jako nic.“

Namísto do vítkovického gigantu nastoupil na pozici mistra odborného výcviku v Bohumíně a přihlásil se na večerní průmyslovku. „V šedesátých letech hráli jazz a my jsme tancovali tanec, kterému se říkalo ‚holanďan‘. Pak na nástěnce ve svobodárně visela bleskovka, že tančím s opicí. Vyčinili mi, že se takhle nechová socialistický člověk, a jestli nebudu v lajně, tak mě vyhodí.“

Z blízkého Polska docházeli do železáren polští dělníci. „Bavil jsem se s nimi o všem, kromě politiky, za to hrozil vyhazov,“ dodává pamětník. Tehdy už nebyly vztahy mezi Čechy a Poláky tak napjaté jako před a během druhé světové války, jak líčí ve svém vyprávění nuceně nasazený dělník Oldřich Halad.

Vladimír Vlk se při práci v Bohumíně setkal i s jedním Němcem. „Měl vytetované písmeno B v podpaží, snad to byl esesák. V údržbě pracoval bývalý poručík západní armády. Toho jednou sbalili a odvedli a my jsme si říkali, jaká je to vlastně politika... Mezi dělníky člověk nevěděl, co si vůbec může dovolit,“ popisuje zaměstnance v těžkém průmyslu.

Do školy jsem jezdil po noční. Nedostal jsem volno

Současně s hutní průmyslovkou studoval jeden semestr na umělecké škole. Aby lépe pochopil vybrané řemeslo, docházel k akademickému malíři Dušanu Přibylovi. Na mistra rád vzpomíná i dnes: „On vystudoval v Ženevě. Měl konexe i s Picassem, dopisovali si.“

S ohledem na svou budoucí obživu zůstal u studia metalurgie na hutní průmyslovce, ovšem malování byl věrný i poté co, se rozhodl přestěhovat do Mladé Boleslavi. „V Beskydech jsem poznal svou první manželku Vlastu z Mladé Boleslavi. Ve Škodovce zrovna rozjížděli provoz nové slévárny, tak jsem dal v Bohumíně výpověď,“ odůvodňuje stěhování Vladimír Vlk.

Hutní průmyslovku dokončil v roce 1965 v Kladně s vypětím sil. „Jezdil jsem tam po noční, nedostal jsem volno. Hustili do nás i takové věci jako hospodářskou politiku strany,“ hořce vzpomíná. „V práci mě šéf provozu posílal na politická školení, protože jsem byl nestraník.“

​Podezřívali nás ze sabotáže, a sami chlastali jak duhy

Za špičku ve své době by se dala v mladoboleslavské Škodovce označit slévárna hliníku, ve které pamětník pracoval na pozici mistra. „Hutní závod byl rozdělený na tři provozy – H1 kovárnu, H2 slévárnu šedé litiny a H3 slévárnu hliníku, které jsem mistroval,“ upřesňuje Vladimír Vlk. Součástí divize H3 byla tavírna hliníku, jíž vévodily německé indukční pece Siemens či italské lisy.

„Vyráběli jsme hliníkové součástky do nového vozu Škoda 1000 MB. Říkali jsme mu ‚1000 Malých Bolestí‘, protože byl hodně poruchový, například se lámaly plastové díly.“

„Velmi jsme využívali lití hliníku pod tlakem. Hliník jsme tavili v pětitunové peci. Jednou se stalo, že do pece omylem spadly šrouby z palety. Z laboratoře přišel výsledek s vysokým obsahem železa a všechno se to muselo vylít,“ popisuje nepříjemnou událost pamětník. „Přišlo celé vedení a prošetřovalo nás, jestli jsme to nesabotovali.“

Kromě povinných školení v politické výchově čelil i dalšímu tlaku ze strany vedení. „Šéf nám vyhrožoval, že pokud někoho nachytá s flaškou, dostane mistr pokutu. Přitom on a jeho náměstci chlastali jak duhy.“

​Maloval jsem plakáty proti Sovětům

Po okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy v roce 1968 Vladimír Vlk namaloval na kamarádovo doporučení protisovětské plakáty. „Krvavé ruce a nápisy ‚Ivane, běž domů‘. Plakáty jsme vylepovali po městě. Později se mě při stranických prověrkách ptali, jestli jsem něco nepáchal. Všechno jsem zapřel, protože jsem se bál o rodinu,“ vypravuje pamětník, který se v roce 1969 podruhé oženil.

„S manželkou Blankou jsme chtěli stavět. Ale na družstvu mi řekli, že přede mnou je devadesát lidí. Pak jsem se ale posunoval stále dolů a předbíhali mě zasloužilí zaměstnanci a členové Revolučního odborového hnutí (ROH), tak jsem to pak zrušil,“ dodává.

Vladimír Vlk zasvětil většinu svého života umění. Malování krajin se věnoval v Mladé Boleslavi od šedesátých let. Své vzdělání vylepšil studiem Lidové konzervatoře v Praze. „Na konzervatoři jsme založili Arsclub, který sdružoval umělce. Pak vyměnili grafika za komunistu a Arsclub zrušili,“ vzpomíná na dobu, kdy se poznal s Jaroslavem Najmanem a založili výtvarnou skupinu Vlna.

V roce 1994, kdy mladoboleslavskou Škodovku odkoupil německý koncern Volkswagen, se proměnily vztahy ve firmě. „Mistr měl konečně slovo. Za komunistů když dělník udělal průser, vyřídil si to s ním předseda KSČ na stranické schůzi, já jsem do toho nemohl mluvit,“ svěřuje se pamětník.

Celý život se rád obklopoval přírodou. Váží si každého okamžiku, kterého využil. „Jde jeden den za druhým, marně se za ním otáčíš. Za každým ztraceným udělej navždy kříž,“ zakončuje svůj příběh Vladimír Vlk.