Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Milan Vlček (* 1934)

Před gestapem a hrůzami války se ukryli v Javoříčku, které 5. května 1945 vypálilo SS komando

  • narozen 27. ledna 1934 v Přerově

  • otec v Přerově vlastnil půjčovnu loděk

  • matka Emílie Vlčková vězněna za roznášení protinacistických letáků

  • po matčině návratu z vězení žili v obci Javoříčko u Emílie Čubové

  • zažil vypálení Javoříčka 5. května 1945

  • matka Emílie Vlčková po válce byla dle slov pamětníka křivě nařčena z kolaborace a vězněna 18 měsíců

  • v roce 2016 bydlel pamětník v Moravské Huzové

Když se polomrtvá matka Milana Vlčka vrátila po několika měsících strávených v nacistickém vězení domů, rozhodla, že se uchýlí do obce Javoříčko stojící uprostřed lesů Bouzovské vrchoviny. Chtěla tak sebe a svého desetiletého syna uchránit před gestapem a hrůzami války. Jenže 5. května 1945 tuto malou obec obklíčilo SS komando pro zvláštní použití, všechny budovy kromě kapličky a školy v obci vypálilo a muže starší patnácti let popravilo.

Maminku mu sebralo gestapo

Milan Vlček se narodil 27. ledna 1934 v Přerově jako jediné dítě rodičů Emílie a Antonína Vlčkových. Jeho matka pracovala jako vedoucí firmy zabývající se prodejem české literatury a vyučováním krejčovských střihů. Řídila skupinu lidí po celé Moravě a částečně i v Čechách, a tak často nebývala doma. Otec zase vlastnil v Přerově na řece Bečvě půjčovnu lodí, kterou mu ale i s veškerým vybavením během povodní v září roku 1938 vzala voda. Právě někdy v tomto období se rodiče rozvedli a v roce 1939 se matka s malým Milanem přestěhovala do podnájmu v Olomouci, kde pamětník z důvodu matčiny pracovní zaneprázdněnosti trávil většinu času s babičkou Marií Spivokovou. V březnu téhož roku Německo anektovalo Čechy a Moravu a zřídilo tu Protektorát Čechy a Morava.

Matka se dle vzpomínek pamětníka v Olomouci seznámila s mužem, který se po nějaké době nastěhoval k Vlčkovým do bytu. Jednoho dne však do domu vtrhlo gestapo, tohoto muže zatklo a odvezlo jeho psací stroj. Následně ho přes garnizonní (posádkové) vězení v Olomouci transportovali do koncentračního tábora Mauthausen. „Jednou jsem přišel ze školy a máma byla celá uplakaná. Podala mi korespondenční lístek z Mauthausenu a řekla, že už nemám strýčka. Na lístku bylo napsáno – zastřelen na útěku,“ vzpomíná Milan Vlček.

Krátce poté matku předvolali na gestapo. Několik dní poté matka našla během úklidu za skříní protinacistický leták. „Dala si dohromady, že dělal protinacistickou činnost. Nevím, jestli se ještě setkala s někým z party, která letáky rozšiřovala, ale nakonec je začala rozšiřovat sama,“ dodává Milan Vlček.

Emílie Vlčková pak tajně během služebních cest roznášela letáky mezi lidi. Někdo ji ale nakonec udal a gestapo ji na konci roku 1942 nebo počátkem roku 1943 zatklo. Přes věznici ve Zlíně a v Kounicových kolejích v Brně se dostala do věznice v Breslau (Vratislavi). O tehdy devítiletého Milana se tak několik měsíců musela starat babička Emílie Spivoková. Aby měli z čeho žít, spali společně v jedné posteli v kuchyni a další dva pokoje bytu pronajímali.

Ve věznici v Breslau matka prala německým vojákům uniformy. Na krku se jí ale usadilo infekční onemocnění kůže zvané růže (erysipel). Matku tedy zavřeli na samotku, kde se její stav prudce zhoršoval. Emílie Vlčková však uměla velmi dobře německy, a tak prý jedné dozorkyni nabídla svůj teplý kožich a válenky, ve kterých ji přijímali do věznice. Dozorkyně jí za to nosila teplé mléko a zřejmě také léky, které ji postavily na nohy, a nakonec se mohla vrátit do cely. Matku poté společně s dalšími vězni propustili, nejspíše někdy na konci roku 1943.

Špatný úkryt v Javoříčku

Ještě ve vězení se matka seznámila s Emílií Čubovou, která jí nabídla k užívání svůj prázdný dům v Javoříčku. „Sebralo ji gestapo, protože během hospodářských odvodů prohlásila, že než by husy dala Hitlerovi, radši je sežere, a někdo ji udal,“ vypráví o důvodech uvěznění Emílie Čubové pamětník.

Zcela vyčerpaná matka po návratu domů absolvovala u známého lékaře chirurgický zákrok na krku a následky nemoci jí ještě několik měsíců ztěžovaly život. V Olomouci byla gestapu příliš na očích, a tak se rozhodla využít nabídky Emílie Čubové a spolu se svou matkou a synem se přestěhovali do Javoříčka. Od bratra Emílie Čubové dostali několik hospodářských zvířat a tehdy desetiletý Milan nastoupil do místní školy. Před Vánocemi roku 1944 se domů do Javoříčka z vězení vrátila Emílie Čubová, k níž se následně přistěhoval její druh a podle pamětníka polský Žid Karel Zajonc.

Krátce poté se ale poklidná vesnice v Bouzovské vrchovině změnila. V říjnu 1944 totiž u Račic na Vyškovsku vysadili paradesantní a partyzánskou sovětskou skupinu Jermak. Část této skupiny, nazývaná Jermak–Fursenko, jejíž jádro tvořili Andrej Jegorovič Fursenko, Grigorij Semjonovič Litviško a ošetřovatelka Naděžda Vasiljevna Ivanovová, se koncem prosince přesunula do oblasti Konice. Tento oddíl měl několik základen a jednou z nich se v únoru 1945 stalo také Javoříčko, kde partyzáni navázali spolupráci s několika rodinami.

Z 9. na 10. dubna ve večerních hodinách se v javoříčské myslivně stala tragická událost. Opilý partyzán Grigorij Litviško zastřelil Hildu Victorovou a její dvě děti. Němka Hilda Victorová měla za manžela lesního správce a Oberscharführera (poručíka) SS Othmara Victora, ten však v té době pobýval v Německu. Zatímco její manžel byl příslušníkem SS, Hilda Victorová mluvila dobře česky, učila češtinu své děti a nějaký čas už také spolupracovala s partyzány. V ten večer ale partyzánům chyběl velitel Andrej Fursenko. Odešel do Litovle, kde mělo dojít k předem domluvenému předání zbraní partyzánům od ženijní jednotky Arménů. K tomu ale nakonec nedošlo a Fursenko se při svém návratu do Javoříčka opozdil. Mezitím značně opilý Litviško obvinil Victorovou ze zrady a po půlnoci ji spolu se dvěma malými dětmi zastřelil. Ostatní partyzáni, aby zahladili stopy, zapálili myslivnu. Litviško pak ještě v domě Adolfa Pospíšila zastřelil dva Armény a Václava Dostála, který se jich zastával. Jeho další obětí se stal starosta Veselíčka František Malínek, jenž přijel s hasiči z Veselíčka hasit hořící hájovnu.

5. květen 1945 – den velké tragédie

Vraždy v Javoříčku proběhly v nočních hodinách a Milan Vlček vzpomíná, že klidně spal a o dění v obci nic nevěděl. O událostech se však následně dozvědělo gestapo, a tak právě tato událost mohla přispět k velmi kruté nacistické pomstě, která v Javoříčku proběhla 5. května 1945. Již den před vypálením Javoříčka přijelo na hrad Bouzov SS komando pro zvláštní použití poručíka Egona Lüdemanna. Více než sto esesmanů začalo 5. května 1945 v dopoledních hodinách okruhem obkličovat Javoříčko. 

Milan Vlček vzpomíná, že ten den ho v pět hodin ráno probudily hlasy v kuchyni. Do domu přišla sousedka Božena Pospíšilová se svým synem Adolfem v kočárku a poprosila Emílii Vlčkovou, ať jí dítě pohlídá, že se obává zatčení. Její manžel Adolf Pospíšil spolupracoval s partyzány a už několik týdnů se ukrýval. Krátce poté poslala matka tehdy jedenáctiletého Milana do čtyři kilometry vzdálené Luké pro maso k řezníkovi. Pamětník vzpomíná, že ve frontě u řezníka náhle uslyšel rány a detonace a krátce poté přijel na kole muž křičící, ať všichni utečou, že v Javoříčku řádí esesmani a muže berou jako rukojmí a ženy a děti propouštějí. Milan Vlček se rozhodl pro návrat do Javoříčka, ale po cestě mu u Veselíčka náhle kolem hlavy proletěla dávka z kulometu. „Skočil jsem do příkopu a třesoucí se strachy jsem zalezl do betonové roury nájezdního můstku na pole,“ vzpomíná Milan Vlček, který v betonové skruži strávil několik hodin. Kolem poledne uslyšel kroky a opatrně vykoukl. Zjistil, že jde o souseda Alfonse Leibnera, který se šel podívat, co se v Javoříčku stalo s jeho ženou a dítětem. Přes jeho výstrahu, že všechny muže berou jako rukojmí, pokračoval v cestě. Pamětník se poté znovu ukryl pod můstek, a když střelba utichla, vydal se k domovu. Na to, co spatřil v Javoříčku, už do smrti nezapomene. „Uviděl jsem mrtvá těla mužů, které jsem znal. První tam ležel soused, kterého jsem varoval. Viděl jsem ohořelé zdi a komíny všech stavení. Hrůzostrašný pohled s nejistotou, že se ještě shledám s maminkou a babičkou. Byl jsem v osadě první, protože jsem nikoho neviděl ani neslyšel. Až za hodnou chvíli přišli i s Dolfíkem v kočárku a nastalo radostné objímání,“ vzpomíná Milan Vlček, jehož matka a babička s Adolfem v kočárku a s ostatními ženami a dětmi z obce celou tragédii přečkali za vesnicí u potoka v místě zvaném Pod Klepáry.

SS komando v Javoříčku ten den zavraždilo 38 nevinných mužů. Nejmladší Josef Vlček ml. měl pouhých patnáct let. Nejstarším zavražděným byl pětasedmdesátiletý Karel Zajonc, který žil v domě s Emilií Čubovou, Milanem Vlčkem a jeho matkou a babičkou. Dva dny po tragédii zastřelené muže pohřbili lidé z okolí na místě dnešního památníku.

Matku nespravedlivě uvěznili

Vlčkovi tehdy přišli o veškerý majetek a neměli kde bydlet. Nějaký čas proto přebývali u rodičů Adolfa Pospíšila ve vedlejším Veselíčku. „V noci přepadli Veselíčko vlasovci. V bílé truhle, na níž se sedávalo za stolkem, jsem tu noc spal. Slyšel jsem mluvení, ale ničemu jsem neporozuměl. Ráno jsem na silnici viděl vozíky, do nichž nastupovaly ženský a jely k doktorovi do Litovle. Vlasovci je znásilnili,“ vzpomíná Milan Vlček na událost, jež se prý ve Veselíčku stala několik dní po javoříčské tragédii.

S matkou a babičkou se následně na dva měsíce nastěhovali do včelína na zahradě Emílie Čubové v Javoříčku. „Vyndaly se česla a postavily se tam dvě patrové německé vojenské postele. Na spáleništi jsme našli malý sporáček, na kterém jsme vařili. A to jsme ještě každou chvíli slyšeli střelbu z lesů a čekali, kdy to prošije i nás.“

Teprve poté se všichni vrátili do bytu v Olomouci. Zde však následně matku zatkli četníci. „Řekli jí, že je na ni podáno trestní oznámení,“ vzpomíná Milan Vlček, který v době matčina věznění kvůli oslabenému organismu onemocněl na pleurální výpotek, což je nadměrné množství tekutin v plicích, a málem zemřel. Půl roku strávil v nemocnici a pak bydlel u matčiny známé Marie Orálkové ve Zlíně, protože babička se o něj kvůli svému stáří již nemohla postarat.

Matka prý ve vězení strávila osmnáct měsíců, než její přidělený advokát prý soudu předložil, že důkazy jsou zfalšované. Žádného odškodnění se ale nedočkala a nepodala ani trestní oznámení za křivé obvinění. „Máti byla pobožná a říkala, že když přežila koncentrák, nebude se mstít,“ dodává pamětník.

Milan Vlček se po základní škole vyučil obchodním příručím a později při zaměstnání ještě automechanikem. V roce 1960 se oženil s Květoslavou Srovnalovou, s níž měl dceru Květoslavu a syna Milana. Na konci osmdesátých let minulého století pracoval Milan Vlček jako učitel autoškoly na Středním odborném učilišti zemědělském v Olomouci. Nikdy nevstoupil do komunistické strany, a když pak v listopadu 1989 probíhaly v Olomouci demonstrace proti režimu, aktivně se jich účastnil a zapojil se také do rozšiřování samizdatu. „Vstával jsem ve čtyři hodiny ráno a šel na univerzitu. Posbíral jsem tam samizdaty a letáky a nosil to na učiliště,“ vzpomíná Milan Vlček, který dnes žije v Moravské Huzové.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Vít Lucuk)