Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Blanka Vítková (* 1961)

Dovezli nás tam a říkali, čím méně víš, tím líp

  • narozena 4. srpna 1961 v tehdejším Gottwaldově (dnes Zlín)

  • manžel Radomír Vítek signatářem Charty 77

  • členkou Společnosti přátel USA (SPUSA)

  • tajně přepisovala samizdatovou literaturu

  • účast na několika protirežimních demonstracích v Praze

  • v roce 2017 žila ve Zlíně

Jednou z důležitých opozičních skupin v druhé polovině osmdesátých let minulého století bylo Společenství přátel USA (SPUSA). Vzniklo v tehdejším Gottwaldově (dnes Zlín) a právě tam také mělo největší počet členů. Svolávalo různé protirežimní akce a demonstrace, přímo v Gottwaldově tajně tisklo samizdatovou literaturu a také Magazín SPUSA. Mezi jeho členy patřila i Blanka Vítková. Pracovala tehdy v proslulém JZD Slušovice, kde v kanceláři tajně získávala těžko dostupný papír do cyklostylu a také na stroji přepisovala samizdat.

Účetní v JZD Slušovice

Blanka Vítková, rodným příjmením Kroneislová, se narodila 4. srpna 1961 v tehdejším Gottwaldově jako mladší ze dvou sester rodičům Ladislavu a Jarmile Kroneislovým. Matka pocházela ze Zlína, původně bydlela v jednom z Baťových domků a pracovala jako učitelka v mateřské škole. Otec do Zlína přišel v roce 1941, když si ho v obci Svatý Jan nad Malší na Českobudějovicku vybrali náboráři do Baťovy školy práce. Absolvoval pak ještě střední školu a následně pracoval jako učitel odborného učiliště ve Zlíně. Dokonce napsal několik učebních knih pro gumárenský obor.

Rodiče nikdy nevstoupili do komunistické strany, ale také se neřadili mezi její aktivní odpůrce. „Žili tak, aby neměli problémy. Dělali všechno pro to, abychom se se sestrou dostaly na školy. V pubertě nám ale doma říkali, jak to je a že to, co se učíme ve škole, není pravda,“ vzpomíná Blanka Vítková, kterou v patnácti letech zasáhla těžká rána. Na rakovinu jí zemřela čtyřicetiletá maminka.

Své dětství pamětnice prožila na sídlišti na kraji Zlína. Ve škole měla velmi dobrý prospěch, a tak po střední škole ekonomické stejně jako její sestra nastoupila k vysokoškolskému studiu, konkrétně na Ekonomickou fakultu Vysoké školy báňské v Ostravě. Právě tam se přes Radka Vyorala, jehož znala už ze Zlína, poprvé dostala k četbě samizdatové literatury.

Po úspěšném zakončení studia nastoupila jako účetní do tehdy proslulého JZD AK Slušovice, v němž tehdy pracovalo kolem sedmi a půl tisíce zaměstnanců. „Dalo mi to hodně do života. Už tehdy tam měli počítače. Byly to obrovské krabice s monitorem, klávesnicí a vzadu měly tiskárnu. Na vysoké škole jsme se přitom ještě učili na děrovacích štítcích.“

Členkou SPUSA

V říjnu 1988 se pamětnice provdala za Radomíra Vítka, který na konci předešlého roku podepsal Chartu 77 a stýkal se s disidenty kolem Stanislava Devátého. V květnu 1987 několik zlínských disidentů založilo Společenství přátel USA (SPUSA) a jejich mluvčím se stali Bedřich Koutný, Petr Bartoš a Pavel Jungmann. Společenství se mimo jiné snažilo vyvracet lži a dezinformační kampaň vládnoucí moci vůči Spojeným státům americkým, svolávalo různé protirežimní akce a demonstrace a od března 1988 také tajně tisklo a vydávalo samizdatový časopis Magazín SPUSA. Jeho členy se stali i manželé Vítkovi.

Do tvorby, tisku a distribuce magazínu SPUSA, jenž měl přes sto padesát stran, se zapojilo množství lidí. Mezi nimi i Blanka Vítková, která například v zaměstnání tajně získávala těžce dostupný cyklostylový papír a také na psacím stroji přepisovala různé samizdatové texty. „Zůstávala jsem déle v práci a domů jezdila posledním autobusem. Nikdo na to nepřišel,“ dodává.

Vzpomíná také, že s manželem pomáhali dávat dohromady Magazín SPUSA. „Dojeli jsme do stodoly a tam byly kopce papírů. Chodili jsme a z těch listů jsme tvořili knihu. Potom to ještě někdo lepil. Pamatuji si, že jsem ani nevěděla, ve které jsme vesnici. Dovezli nás tam a říkali, čím méně víš, tím líp.“

S manželem se také zúčastnili několika protirežimních akcí. Během různých výročí jezdili na demonstrace do Prahy. Například v srpnu 1988 k dvacátému výročí vpádu vojsk Varšavské smlouvy, kterého se zúčastnilo několik tisíc lidí, požadujících odchod sovětských vojsk ze země, zrušení cenzury, svobodné volby, propuštění politických vězňů, dodržování lidských práv, legalizaci nezávislých iniciativ a jejich přístup ke sdělovacím prostředkům. Proti demonstrantům zasáhly policejní jednotky a více než stovku lidí krátkodobě zadržely. Manželům Vítkovým se tehdy podařilo utéct.

O dva měsíce později je již zadržela StB, když se 29. října 1988 účastnili položení kytice k hrobu T. G. Masaryka v Lánech. Následně je předvolali k výslechu ve Zlíně. „Naštěstí jsme byli už instruováni od Standy Devátého, že máme odmítnout výpověď, že s nimi nemáme raději mluvit, ať nás na něco nenachytají. Takže jsme se z toho s manželem dostali tím, že jsme nevypovídali.“

Na kobereček pak pamětnice musela i v zaměstnání. „Někteří lidé si mysleli, že JZD Slušovice bylo progresivní, ale ono vedení a Čuba byli s estébákama jedna ruka. Takže se to vrátilo zpět a přišlo to k řediteli našeho oddělení, který si mě zavolal a řekl: ,Blanko, toto už víckrát nechci vidět. Co jste to tam dělali v těch Lounech?‘ Byli to obyčejní lidé z dědiny. Ten ředitel byl člověk, který neměl absolutně žádný rozhled,“ vypráví Blanka Vítková, jež tehdy v podniku pracovala jako ekonomka. Kvůli svým protirežimním aktivitám se ale obávala, že ji můžou v zaměstnání kriminalizovat, a tak si zažádala o přeložení zpět na místo účetní. „Čachrovalo se tam s údaji, aby to vycházelo co nejlépe, a ekonom už za to mohl být stíhán.“

Po pádu komunismu

Blanka Vítková se mimo jiné účastnila také soudu se Stanislavem Devátým nebo zažila zásah policejních složek na tajném undergroundovém festivalu v Uničově. O brutálním zásahu pořádkových sil proti pokojné demonstraci na Národní třídě v Praze konané 17. listopadu 1989 se dozvěděla z poslechu zahraničních rozhlasových stanic. Účastnila se pak všech demonstrací, které proběhly ve Zlíně.

Po pádu komunistického režimu pamětnice odešla v roce 1991 ze Slušovic a pracovala jako účetní ve firmě Unispol. V roce 1999 se jí narodil syn Tomáš. Po mateřské dovolené dělala jako OSVČ účetnictví drobným firmám a dnes už několikátým rokem pracuje v ekonomickém a evidenčním oddělení Správy domů Zlín s r.o. V roce 2013 se jí rozpadlo manželství. Blanka Vítková dnes stále bydlí na sídlišti ve Zlíně, kde prožila své dětství.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Vít Lucuk)