Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

František Vít (* 1943)

Nechal jsem přihlášku do strany na nočním stolku a odjel na dovolenou

  • narodil se 7. prosince 1943 ve Smiřicích nad Labem

  • jeho celoživotní vášní jsou letadla a létání

  • absolvoval vojenskou školu leteckých mechaniků v Košicích

  • na vojně odmítl vstoupit do KSČ

  • pracoval ve stavebnictví,

  • ještě před sametovou revolucí se snažil soukromě podnikat

Chodili jsme po lese a nacházeli jsme stokoruny

František Vít se narodil 7. prosince 1943 ve Smiřicích nad Labem. Z války si samozřejmě nic nepamatuje, jedna z prvních vzpomínek je tak až poválečná. „Měli jsme doma velice dobrý džus a bylo to z pomoci UNRRY.“ V roce 1949 nastoupil František do školy. A už v té době vnímal, že se změnil politický režim, a jak říká, celoživotně s ním nesouznil. Tatínek ho třeba v šesti letech přihlásil do skauta. „Po několika schůzkách to skončilo a mě bylo hrozně divný, proč to skončilo. Pak byla měnová reforma, chodili jsme jako kluci po lese a nacházeli jsme stokoruny.“

Žádný povýšení se už nekonalo

Už od mládí Františka fascinovala letadla. „Chodil jsem na letiště [v Liberci], a když jsem viděl letadla ze země, udělal jsem si představu, že jsou hrozně veliký. […] Když někam chodíte delší dobu, tak si vás ostatní všimnou. Nejdřív mě nechali chodit s hadrem kolem letadla, pak jsem udělal zkoušky kolem čtrnácti let, že jsem mohl doplňovat benzin, kontroly. […] Za odměnu mě tenkrát posadili do letadla, který se jmenuje čáp, pak na to navazovali ostatní.“ Další možnost jak být blízko letadel dostal, když nastupoval na vojnu. „Dostal jsem nabídku jít do vojenské školy leteckých mechaniků [v Košicích]. A to jsem teda akceptoval bez váhání. Velice mě to bavilo, byl jsem taky dobrý ve sportu a velitel čety si mě vybral, že budu dělat jeho zástupce.“ Po roce se stal desátníkem.

Pak se ale Františkův postup zastavil, dostal totiž nabídku vstupu do komunistické strany. „Přišel kluk, který byl v mý četě a dělal předsedu komunistický strany, přinesl mi přihlášku do strany a řekl mi, abych si to doma vyřídil. Přihlášku jsem nechal na nočním stolku, myslel jsem, že to utichne. Přišel za mnou zas a ptal se, jestli mám tu přihlášku. Říkal jsem, že nemám.“ Když za ním přišel zástupce velitele školy pro věci politické, řekl mu, že se necítí dostatečně zralý pro takový životní krok. „Další rok jsem zas patřil k nejlepším, byl jsem zástupce čety, ale byl jsem pořád jen desátník. Žádný povýšení se už nekonalo.“

V srpnu 1968 působil jako voják z povolání na letišti v Hradci Králové. Tou dobou měl však dovolenou, kterou trávil v zotavovně na Slapech. Jak ty dny na letišti probíhaly, zná jen z vyprávění. „Vím, že velitel pluku jim odmítnul dotankovat a ani nedostali žádný zázemí, vodu a tak. Pak mu to v budoucnu bylo sečtený.“  

Od května 89 jsem už podnikal

Po srpnu 1968 z armády odešel a začal pracovat ve stavebnictví a ještě před listopadem 1989 se rozhodl, že zkusí soukromě podnikat. Na podzim roku 1988 se mu totiž dostal do ruky materiál č. 175 Rozvoj národního hospodářství Československé socialistické republiky, který měl zpracovat prognostický ústav. „Byl tam podepsaný Komárek a další a bylo tam jasně zhodnoceno, že aby se zvedla úroveň našeho hospodářství, musí se uvolnit morálka a soukromé podnikání,“ tvrdí pamětník. A stejně tak od svého příbuzného, který zdědil kovárnu, věděl, že se poměry pomalu uvolňují. Dozvěděl se od něj, že v roce 1988 vyšlo vládní nařízení, které umožňovalo omezené soukromé podnikání, jednalo se zřejmě o zákon o bytovém, spotřebním a výrobním družstevnictví z června 1988.

Když tedy František dostal tyto dva impulsy, začal se zabývat myšlenkou, že by to zkusil také. V únoru 1989 zašel za známým, který byl referentem na Krajském národním výboru v Hradci Králové, a ještě si vše ověřil. „Od května 89 jsem už podnikal. Dělal jsem soukromě a bylo to pro mě výhodnější finančně.“ 

František je celoživotní cyklista a dnes (2021) žije v Liberci. Mladé generaci vzkazuje následující: „Ať se hlavně učí, nemusí to přehánět, spíš takové povšechné vědomosti.“ Sám si totiž moc pochvaluje, co všechno se dozvěděl, když s nástupem do důchodu také nastoupil na univerzitu třetího věku.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy našich sousedů

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy našich sousedů (Terezie Vavroušková)