Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

PhDr. Ivan Vilím (* 1946)

Z bohéma úředníkem

  • narodil se 28. listopadu 1946 v Litoměřicích

  • vystudoval gymnázium, jeden rok pracoval jako dělník v Lovochemii

  • v druhé polovině šedesátých let student FF UK (sociologie – filozofie)

  • byl aktivní ve studentském hnutí, člen Akademické rady studentstva

  • v roce 1970 strávil dva měsíce ve vězení za stržení sovětské vlajky v Horních Habarticích, později odsouzen na osmnáct měsíců podmíněně

  • v roce 1971 byl vyloučen ze studia

  • musel nastoupit k silničnímu vojsku v Liberci

  • po odsloužení devatenácti měsíců nastoupil jako vrtař ke geologickému průzkumu

  • od roku 1975 pracoval jako programátor (podniky PVT a Agrostav)

  • v roce 1988 podepsal Chartu 77 a podílel se na šíření exilové a samizdatové literatury

  • v roce 1989 byl aktivní během sametové revoluce v Litoměřicích, člen kolegia místního Občanského fóra

  • vydavatel deníku TAK

  • od roku 1990 pracoval jako vedoucí Úřadu práce v Litoměřicích

  • k 31. prosinci 2016 odešel do důchodu

  • v roce 2016 žil v Litoměřicích

Ivan Vilím se narodil 28. listopadu 1946 v litoměřické nemocnici. „Táta tehdy působil v pohraničí u takzvaných bezpečnostních sborů. Poslali ho sloužit do Litoměřic, kam za ním přišla i máma. Těm sborům velel generál Čejka a jejich úkolem bylo likvidovat zběhy, banderovce, werwolfy apod. Kdysi byl takovej strašnej film Akce B, který o těchhle sborech pojednává.“

Dítětem v padesátých letech

Ivan byl prvorozený syn a do rodiny Vilímových se postupně narodili ještě další dva chlapci. Oba pamětníkovi rodiče vstoupili po válce do KSČ, jeho otec byl navíc členem Lidových milicí. „Táta tomu prostě věřil. Pamatuju se, jak byla slavnost na náměstí a táta tam v těch padesátejch letech stál se samopalem, takovou tou pumpičkou, a tekla mu krev. Teprve později a hlavně po srpnu 1968 prohlídnul.“

Ivan Vilím měl vždy výborné studijní výsledky, ale s chováním to bylo o poznání horší. „Já se na základce vlastně nikdy moc učit nepotřeboval, což bylo vlastně špatně, protože je potřeba umět se učit. Nejhorší bylo, že moje matka jako zástupkyně ředitele věděla o všech mých lumpárnách vlastně hned. Mezi kamarádama na ulici jsem se ale za svoje samý jedničky styděl a říkal jsem jim třeba jen o té dvojce z chování.“

Přestože vyrůstal v padesátých letech, brutalitu tehdejšího režimu podle svých slov nijak nepociťoval. „Jako kluk jsem to ještě moc nevnímal. Pamatuju si, když jsme v rozhlase poslouchali záznam procesu se Slánským. Třeba pro rodiče to byl šok, protože to pro ně byl hrdina Slovenského národního povstání, a najednou slyšeli, že je to zrádce a reakcionář. To slovo reakcionář ostatně v tý době padalo často.“

Vidíš Lajku?

Mezi pamětníkovy zájmy tehdy patřil sport, hrál kopanou, basketbal a měl rád knížky. „Mayovky ani foglarovky jsem jako kluk nečetl, ale četl jsem třeba takový věci jako Vaska Trubačov a jeho kamarádi, Pavlík Morozov, Serjoža Kostrikov, Příběh opravdového člověka, Daleko od Moskvy. Na druhou stranu jsem měl doma hodně literatury po prarodičích. To byla katolická literatura jako Čep, Deml a tihle autoři.“

Jako dítě prožíval i důležité historické okamžiky své doby. „Vím, že když Sověti vystřelili psa, kterej se jmenoval Limončik, ale rasa je Lajka, tak jsme se s tátou koukali, jestli ho uvidíme. Samozřejmě jsme neviděli nic.“ Díky výborným studijním výsledkům byl Ivan Vilím přijat na litoměřické gymnázium, tehdy Střední všeobecnou vzdělávací školu.

Tam, kde sídlí Bílý kondor

Na střední škole rovněž s kamarády založil trampskou osadu Bílý kondor. „Jak to zjistil ředitel, velkej komunista, hned si nás zavolal k sobě a začal nám vyprávět o fašistický Legii Condor ve Španělsku. My jsme mu na to řekli, že jsme americkej kondor a že se píšeme s ‚k‘. Moc jsme si tím nepomohli, teda. (...) Taky jsme samozřejmě poslouchali Radio Luxembourg a dělali různý vylomeniny. Třeba jsme všichni přišli v červeném svetru, před školu dali transparent na Prodanou nevěstu apod.“

„Největší průšvih jsem udělal před psaním maturitní písemky. Já jsem celou noc předtím psal na papíry nejrůznější citáty. Kennedyho, Hrabala, Remarqua a tak. Největší transparent byl přes celou tabuli: Z hovna bič neupleteš, když upleteš, tak nezapráská. Celou třídu jsem pak ráno polepil těma heslama. No byl z toho průšvih, ale písemku jsem potom napsal na jedničku.“

Mezi dělnickou třídou

Po maturitě se Ivan Vilím hlásil na brněnskou filozofickou fakultu, ale pro velký počet uchazečů nakonec nebyl přijat. Nejdříve pracoval s romskými dělníky v lese u Chomutova a deset měsíců strávil jako dělník v lovosické Lovochemii. „To byla dost těžká práce, vykládali jsme vagony s tím, co přišlo do fabriky. Přijel třeba krytý vagon, kusový vápno. Čtyři hodiny nám trvalo, než jsme ho vyházeli. Zpočátku jsem toho měl plný brejle.“

Studentem filozofické fakulty

Další rok se pamětníkovi podařilo složit přijímací zkoušky na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy, obor sociologie – filozofie. „V tomhle ročníku se mnou byli Tomáš Halík, Egon Ditmar, který dělal u prezidenta Havla. Pak tam byl Ivan Mucha, Václav Vondráček, který po revoluci dělal ředitele Československého spisovatele, Tomáš Pštross, po revoluci velvyslanec v Norsku. Všichni byli z vážených měšťanských rodin.“

Studium v druhé polovině šedesátých let přinášelo mnoho zajímavých setkání a zkušeností. Ivan Vilím vzpomíná na řadu svých vyučujících, mezi které patřili takoví lidé jako Jan Patočka, Milan Machovec, jeho bratr Dušan Machovec, Theodor Syllaba, Karel Kosík nebo Jiřina Šiklová. Kromě studia, jež zvládal bez výraznějších obtíží, se pamětník zapojil i do studentského života a stal se členem Akademické rady studenstva. Jeho další výraznou aktivitou bylo vedení studentského baru na kolejích Větrník. „Vím, že když jsme v šedesátým devátým porazili Sověty v hokeji, tak byl klub narvanej k prasknutí, ani jsme nemohli roznášet, jen jsme prodávali lahve vína na baru, ta euforie byla obrovská.“

Právě na kolejích Větrník potkal svoji pozdější manželku Zdeňku, která je o dva roky starší. Srpen roku 1968 trávil Ivan Vilím u rodičů v Litoměřicích. „Šli jsme zrovna s kamarádama z vinárny, bylo celkem pozdě, ještě jsme si dělali srandu, že na nás Rusáci můžou vlítnout. Přišel jsem domů a brzy mě vzbudil táta, že jsou tady.“

Další důležitou událostí po srpnové okupaci bylo upálení Jana Palacha. Přestože Ivan Vilím studoval stejně jako Jan Palach filozofickou fakultu, osobně se neznali. „On byl vlastně na fakultě krátce, přišel z Vysoké školy ekonomické, ale znal jsem některé lidi kolem něho. Jeho čin jsem plně docenil až po delší době, ale musím říct, že ta atmosféra kolem pohřbu byla velmi silná.“

V létě roku 1969 se Ivanu Vilímovi naskytla příležitosti poprvé vyrazit do zahraničí. „Tomáš Laně (pozdější velvyslanec České republiky v Turecku a Jordánsku) tehdy dostal pozvání do Turecka. My jsme si to pozvání rozšířili i na nás a vyrazili jsme na čtrnáct dní s ním.“ Spolu s pamětníkem cestovala i jeho pozdější manželka Zdeňka. „Československo tehdy mělo ve světě celkem dobrej zvuk. Já se tenkrát poprvé koupal v moři, viděl Istanbul, Izmir a další místa. Pamatuju si, že na zpáteční cestě mi nějaký chlap nabízel za manželku stipendium v Americe, ale nakonec jsem to nevzal.“ 

Do Prahy se oba mladí lidé vrátili těsně před prvním výročím sovětské okupace. Pamětník se tehdy účastnil shromáždění v centru města a dostal se do konfliktu s příslušníkem tehdejšího Sboru národní bezpečnosti (SNB). „Já jsem měl trikoloru, přišel policajt v bílé helmě a říká, ať tu trikoloru strhnu. Já říkal: ‚Nevím proč, sundejte si přilbu.‘ Oni na ní měli taky trikoloru. A on mi nastříkal zblízka kasr do obličeje.“

Paragraf 104

Postupně začal Ivan Vilím, stejně jako statisíce jeho spoluobčanů, pociťovat utužování režimu. Studentský klub, který vedl, byl uzavřen, atmosféra na škole dále houstla. Pro pamětníka jeho střet s tehdejšími autoritami svým způsobem vygradoval na státní svátek 28. října 1970. „Šli jsme s manželčiným bratrem z hospody v Horních Habarticích a vidíme československou a sovětskou vlajku. Říkám, co tam má viset sovětská vlajka, a tak jsme ji sundali a neseme ji pryč. Někdo nás ale udal, a tak nás zastavili policajti. A už nás chytili a vezli nás do Litoměřic.“

Ve vazbě pamětník strávil půldruhého měsíce. Nakonec dostal u Okresního soudu v Děčíně osmnáct měsíců podmíněně s tříletou zkušební dobou. „Dostal jsem tenkrát paragraf 104 hanobení států světové socialistické soustavy a jeho představitelů. Přitížilo mi, že jsem byl jako student filozofické fakulty v centru antisocialistických sil a semeništi reakce,“ vzpomíná na soud po letech Ivan Vilím.

Přestože se ve vazbě sešel s řadou kriminálníků, se spoluvězni podle svých slov vycházel dobře. „Myslím, že jsem měl přirozenou autoritu, řadě kluků jsem tam pomáhal vypracovat poznámky k soudu, celkově ale i ty zkušený kluci říkali, že jeden den vazby je jako týden ve výkonu trestu.“

I kvůli vazbě byl Ivan Vilím nucen ukončit studium, byť oficiálním důvodem bylo neplnění studijních povinností. Po sametové revoluci mu byl kvůli politickému pozadí celé kauzy dodatečně udělen titul doktora filozofie (PhDr.), pamětník jej však neužívá. „Já si na tituly nepotrpím, teď už je doba, kdy každý musí mít titul, z nejrůznějších škol, třeba i pochybný kvality. Třeba ve Spojených státech, i když má kdekdo vysokou, tak titul nepoužívá.“

Vojínem silničního vojska

Krátce po propuštění se pamětník oženil se svou přítelkyní Zdeňkou a v létě následujícího roku se jim narodila dcera. Na podzim 1971 musel Ivan Vilím narukovat. Přestože absolvoval vojenskou katedru na vysoké škole, kvůli ukončení studia musel jít sloužit základní vojenskou službu na dva roky. Jako osoba politicky nespolehlivá narukoval k jednotce silničního vojska v Liberci. „V podstatě to byli bývalí pétépáci. Vím, že i někteří důstojníci, co měli třeba nějakej škraloup, ještě sloužili u pétépáků.“ Třebaže pamětník nesměl být povyšován, nevzpomíná na vojnu ve zlém. „Já jsem byl tenkrát o pět let starší než ostatní a v podstatě jsem tam pomáhal s administrativou a řadou štábních funkcí, kdy jsem měl výkonnou funkci rotmistra, navíc jsem třeba ve sportu dosahoval řady výborných výsledků, takže se mě dokonce ptali, jestli jsem náhodou při pobytu v Turecku neabsolvoval výcvik v armádě NATO. Pak jsem jim ale ukázal svoje výsledky ve střelbě, které byly slabší, a ptal jsem se, o jakém výcviku to mluví.“

U uranového průzkumu

Vzhledem k neutěšené finanční situaci, kdy manželka se dvěma dcerami (později, v roce 1975, se manželům narodila ještě třetí) zůstala sama v jedné místnosti, se Ivan Vilím rozhodl podepsat kontrakt k uranovému průzkumu. Díky tomu mu byla vojenská služba zkrácena na devatenáct měsíců. Práce u průzkumných vrtů byla náročná, zároveň však dobře placená. „Já jsem tenkrát bral nějakých pět tisíc korun, což byly slušný peníze, a nakonec jsem díky tomu mohl odkoupit od rodičů část domu a přestěhovat se tam. Na druhou stranu jsme bydleli v maringotce a domů se dostali jen jednou za čtrnáct dní.“ Uranová těžba byla jako strategická oblast hospodářství pod přímou kontrolou sovětských poradců.

„Šichty byly dvanáctihodinové, vždy sedm dvanáctek ranních, pak týden doma a pak zase týden v maringotce sedm dvanáctek nočních (na vrtné soupravě nepřetržitý provoz, osádku tvořilo osm pracovníků; 4 + 4), všichni vydělávali do jednoho pytle, na směně vždy dva (vrtař-obsluha vrtného stroje a vrátku + helfr-pomocník) – vytěžené jádro kontrolovali sovětští poradci, asi soudruzi.“

 V zajetí jedniček a nul

V roce 1975 se rozhodl Ivan Vilím práci u uranového průzkumu opustit. „Špatné bylo právě to odloučení od rodiny, narodila se mi třetí dcera a navíc tam hrozil alkoholismus, protože tam se vlastně po práci nic jiného nedělalo. Sehnal jsem si proto místo v Podniku výpočetní techniky (PVT) v litoměřické pobočce. Zpracovávali jsme data pro orgány státní správy. Ředitel, který mě přijímal, mi říkal: ‚Já tě vezmu, ale nechci kvůli tobě každý týden na kobereček na okresní výbor, abych se zpovídal, co zase provádíš.‘“

Podle Ivana Vilíma bylo programování v sedmdesátých letech v podstatě zájmovou činností. „Tehdy na to neexistovala žádná škola, učili jsme se postupně na různých školeních a hlavně v praxi. Tehdy nás v republice bylo asi sto, kteří se tím živili. Navzájem jsme se znali právě z těch školení.“

Šedivá léta normalizace trávil Ivan Vilím péčí o rodinu a zejména sportem. Jako trenér vychoval řadu úspěšných ligových hráčů, z nichž někteří později nastoupili i za československou a českou reprezentaci. Během osmdesátých let se začal stále častěji účastnit i opozičních aktivit. „Ze Svobodný Evropy jsem nahrával komentáře a ty jsem dál přepisoval. Přes jednoho spřáteleného Maďara jsem dostával literaturu posílanou ze Švýcarska. To byly knížky z nakladatelství Index, Konfrontace (Švýcarsko), Rozmluvy nebo 68 Publishers (Kanada – Škvorecký).“

V osmdesátých letech spolu s manželi Wünschovými spoluzakládal Zelený klub. „Scházeli jsme se po bytech a vydávali jsme zpravodaj Zeleného klubu. Byla to taková v podstatě ekologická iniciativa. Věnovali jsme se dost čistotě vzduchu, řek, plánovanému obchvatu Litoměřic a podobně.“

V roce 1988 Ivan Vilím podepsal Chartu 77, žádný výraznější postih na konci komunistického režimu už ovšem nepocítil. „Já jsem se tenkrát vlastně už nebál, spíš to bylo všechno k smíchu, poslouchat ty komunistický kecy.“ Později přešel pod podnik Agrostav, kde pokračoval v práci programátora. „Dělali jsme na počítačích Robotron. Bylo to celkem náročný, vím, že se mi někdy o programování i zdálo.“ Právě v Agrostavu zastihla Ivana Vilíma i sametová revoluce.

Litoměřickým revolucionářem

„Dne 17. listopadu 1989 jsme byli v bytě u Wünschů a měli jsme zrovna schůzku Zeleného klubu. V pondělí jsem odjel do Starých Splavů na školení programátorů. Odtud jsem ještě s jedním žákem mojí ženy odjížděl na demonstrace do Prahy. Na demonstraci jsem potkal i svou dceru, která tehdy dělala v Praze.“

Ivan Vilím brzy odjel do Litoměřic, kde se začal podílet na organizaci prvních mítinků a činnosti místní skupiny Občanského fóra. „Ve středu ve čtvrtek jsme se sešli v kanceláři, kterou nám půjčila Československá strana socialistická. Volal mi můj bývalý kolega z PVT Honza Volek a říkal: ‚Přijď mezi nás.‘ Tam se založilo Občanské fórum a šli jsme za bohoslovci, že nám pomůžou. Pak jsme šli na náměstí rozdávat stužky a lidi se začali spontánně scházet a poslouchat.“

Podle Ivana Vilíma ovšem komunisté v Litoměřicích hrozili použitím síly. „Předseda ONV chtěl svolat milice. Dokonce se to pak ještě řešilo, ale naštěstí k ničemu nedošlo.“

Důležitou roli hrála i pomoc známých osobností z Prahy. „Přivezl jsem k nám do podniku na setkání Zdeňka Svěráka a večer jsem ho pak dovezl na náměstí v Litoměřicích. Někdo ale odpojil elektřinu, kterou jsme měli nataženou z drogerie. Svěrák ale začal mluvit nahlas, tak jak byl zvyklý z divadla, navíc se mu to samý stalo u nás na podnikovém setkání v Lázních Mšené.“

Vydavatelem deníku TAK

Ještě půl roku po sametové revoluci vydával Ivan Vilím se svými přáteli informační deník TAK, jehož hlavním cílem bylo přinášet aktuální informace z celého litoměřického okresu. „Každý den jsem chodil spát v jednu hodinu, když byly šablony s textem hotové. Ráno se to odneslo do tiskárny a odpoledne to pak prodávaly děti na ulicích. Ani nevím, kde jsem tenkrát bral tu energii. Přitom jsem přes den normálně dál chodil do práce a dělal programátora.“

Deník TAK vycházel až do prvních svobodných voleb v červnu 1990.

Z bohéma úředníkem


V létě 1990 začala pro Ivana Vilíma poslední a zároveň nejdelší pracovní etapa. „Přišel srpen 1990 a na setkání Občanského fóra nám řekli, ať navrhneme někoho na vedení úřadu práce. To předtím nebylo, to byly jen odbory pracovních sil, které zabezpečovaly nábor. Oficiálně nezaměstnanost neexistovala, dokonce za to hrozil paragraf 204 za příživnictví. Lidi kolem říkali, ať to dělám já. Já jim říkal: ‚Neblázněte, já jsem programátor, já neumím bejt úředník. Já jsem spíš bohém.‘ Ale furt do mě hučeli a přesvědčovali mě, až jsem to nakonec vzal.“

Ještě předtím však musel pamětník získat podporu dalších litoměřických politických stran a občanských iniciativ. Vybudování nového úřadu přitom nebylo vůbec jednoduché. „Přijel jsem do Prahy, kde nás bylo asi dvacet, brali nás po skupinách. Ministr Horálek nás jmenoval, dal nám do ruky dekret – sežeňte si barák, IČO, udělejte si razítko a založte v okrese úřady práce. Byla to hektická doba, kdy jsme mezi sebou s ostatními řediteli diskutovali a konzultovali svoje zkušenosti. Třeba jsem sednul do auta a jel do Kutný Hory zkonzultovat, jak to dělají s účetní, a podobně.“  

Ivan Vilím přežil za šestadvacet let ve funkci deset ministrů, a je tak českým rekordmanem. Sám se tomu, že nebyl pro svou upřímnost nikdy odvolán, diví. „Asi největší spory jsem měl při připravované reformě ministra Drábka, proti které jsem ostře vystupoval – byl to paskvil. Postavilo se za mě ale tenkrát obrovské množství kolegů a lidí, dodnes mám ty stovky mailů schované v kanceláři, a možná i proto mě nikdo neodvolal.“

K 31. prosinci 2016 odešel sedmdesátiletý Ivan Vilím do důchodu. Co bude dělat dál, zatím neví. „To je asi ta nejtěžší otázka, na kterou se mě teď každý ptá. Ale zůstává mi spousta básniček a přání, které jsem v životě připravoval k narozeninám pro kamarády a známé, tak bych to teď rád nějak uspořádal.“

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Martin Ocknecht)