Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

RNDr. Michaela Vidláková roz. Lauscherová (* 1936)

Zachránila nás hračka

  • narozena 30. 12. 1936 v Praze

  • židovská, sionisticky založená rodina

  • matka učitelka, otec před válkou v kibucu

  • 22. prosince 1942 rodina deportována do ghetta Terezín

  • v Terezíně zůstala rodina až do osvobození ghetta

  • léto 1945 návrat do Prahy, ozdravný pobyt v Kamenici

  • od 1948 otec pracoval na izraelském velvyslanectví

  • duben 1953 zatčení celé rodiny při pokusu o přechod hranice a útěk do Izraele

  • společně s matkou strávily půl roku ve vyšetřovací vazbě

  • otec odsouzen k ročnímu nepodmíněnému trestu

  • 1955 maturita při zaměstnání

  • 1960 absolvovala Přírodovědeckou fakultu

  • zaměstnána v IKEM

  • od 60. let práce s mládeží v rámci Židovské obce v Praze

  • po 1989 je Reprezentantkou Židovské náboženské obce v Praze

  • aktivní v Terezínské iniciativě

„Člověk je připraven a ochoten přijmout jakékoliv utrpení, jakmile a dokud je schopen v něm vidět nějaký smysl.“

Viktor Frankl

RNDr. Michaela Vidláková se narodila 30. 12. 1936 do pražské židovské rodiny Lauscherů. Otec pobýval v letech 1925 – 1930 v Palestině, kde se podílel na zakládání kibucu. Před okupací byl zaměstnán jako technický ředitel v neveliké židovské firmě na výrobu kožešin. Maminku paní Michaela označila za „fanatickou kantorku“, která až do uzavření židovských škol v červenci 1942 působila jako učitelka hlavně českého a německého jazyka, ale i jiných předmětů na židovské škole v Jáchymově ulici.

Rodina byla odjakživa ideově orientována převážně sionistickým směrem. Maminka byla, podle paní Michaely, o něco zbožnější než tatínek, ale to nemění nic na tom, že celá jejich rodina ctila a dodržovala všechny hlavní židovské svátky (např. Pesach, Chanuka).

Je nutno vzít v potaz, že paní Michaela se narodila na konci roku 1936, tudíž v době březnové okupace jí byly pouhé dva roky a tři měsíce. Je více než pochopitelné, že její vzpomínky jsou mnohdy mlhavé a neurčité, ale i přesto nám svědectví paní Michaely podává vesměs čitelný obraz o tom, jak malé dítě vnímalo tak složité období, jakým období druhé světové války bezpochyby bylo. Myslím, že na tomto příběhu je zajímavé to, že je vyprávěn z pohledu malého dítěte, které svět kolem sebe vnímá zcela jinýma očima než dospělí, všímá si jiných detailů a zároveň ty ostatní podle nás „podstatnější“ přehlíží.

Rodina až do nacistické okupace žila v moderním prostorném bytě v Praze 7 na Letné. Spolu s nimi zde žila i jejich služebná Rézinka, se kterou měla paní Michaela velmi blízký vztah a bezpochyby ji měla velmi ráda. Když Rézinka, jakožto nežidovská služebná, musela rodinu opustit, malá Michaela to tehdy snášela velmi těžce.

Na období, které je historiky mnohdy označováno jako ghetto beze zdí, má paní Michaela o něco živější vzpomínky. Prvním velkým zásahem, který se dostavil nedlouho po 15. březnu, byl pro tehdy tříletou dívenku zákaz chodit na hřiště a stýkat se se svými nežidovskými kamarády. Jedině kam paní Michaela občas se svým otcem zašla, byl židovský hřbitov na Žižkově, jakási alternativní náhrada za židovské hřiště. Jednou z mála radostných vzpomínek byl pro paní Michaelu moment, kdy ji starý shrbený pán, i přesto že to bylo velmi nebezpečné, svezl cestou do parku (do parku přeci nesměla) na svém koníku Ášence. Paní Michaela si až po válce plně uvědomila, jak moc ten stařík tehdy riskoval.

Další radostnější chvílí pro paní Michaelu byla návštěva divadla, „to bylo poprvé a naposledy, kdy jsem byla v době války v divadle, tedy kromě Terezína“ říká paní Michaela. Tehdy ještě v Praze ji do divadla vzala strýčkova nežidovská přítelkyně. Bylo to zrovna na představení Pohádky Kašpárka Vojty Mertena. Tehdy také dostala i stejnojmennou knížku, a pohádky v ní obsažené po celé dětství velice milovala.

Po 15. březnu bylo vydáváno jedno protižidovské nařízení za druhým. Již 16. 3. musela většina lékařů a advokátů uzavřít své ordinace a kanceláře, následovala řada dalších opatření namířených proti Židům, zvláště pak proti židovské inteligenci. Výjimkou nebyla ani inteligence technická, proto byl Michaelin tatínek donucen opustit své dosavadní místo technického vedoucího. Z nouze nastoupil jako nekvalifikovaný dělník do dřevařské dílny, kde vyráběli rozličné předměty ze dřeva. Tatínek byl manuálně velice zručný, proto netrvalo dlouho a docela dobře se v oboru zaučil. Tehdy asi vůbec netušil, jak významnou roli toto nedlouhé působení v dřevařské dílně zahraje v letech budoucích.

Dalších příkoří postupně přibývalo. Rodina se nedlouho po okupaci musela přestěhovat z moderního bytu na Letné do nekomfortního a nevelkého bytu na Žižkově, kde sdílela pár místností spolu s několika dalšími židovskými rodinami, ve skutečnosti rodina obývala pouze jeden pokoj.

Na další těžkosti paní Michaela vzpomíná v souvislosti s nakupováním. Od roku 1941 směli Židé nakupovat pouze ve vyhrazených obchodech v rozmezí dvou určených hodin denně (většinou mezi 15. – 17. hodinou). Sehnat potřebné potraviny bylo mnohdy nadlidským úkolem, jídla bylo všeobecně velký nedostatek, a natož pro židovské obyvatelstvo.

Transport se neodvratně blížil. Přípravy vrcholily. Paní Michaela vzpomíná, že transport pro ni tehdy nebyl ničím traumatizujícím, naopak do Terezína se těšila, nemohla se dočkat toho, že bude mít po dlouhé době zase nějaké kamarády. Na poslední večer v Praze si pamatuje, že zatímco si jako tehdy šestiletá dívenka vesele malovala po zdech pokoje, rodiče se snažili dobalit poslední věci. V případě, že by se nějaký kufr ztratil, měla paní Michaela připravený vlastní batůžek, ve kterém měla zabaleny ty nejpotřebnější věci, jako: toaletní potřeby, několik kousků oblečení, nočník, přikrývku, dva ešusy se lžící a také svou milovanou hračku – pejska Pluta.

Pamatuje si také na nepříjemný pobyt na shromaždišti ve velkém baráku pražského Radiotrhu. Dodnes vzpomíná na zimu, nepohodlí a ohavný zápach latrín…

Na cestu do Terezína v prosinci 1942 si paní Michaela vzpomíná velmi neurčitě, ale co jí v paměti zůstalo až doposud, je sedlecká restaurace postavená do podoby velikého slona. Když ho vlak míjel, maminka jí tehdy slíbila, že až se vrátí, tak do této restaurace půjdou poobědvat. Nikdo tehdy netušil, jak ošidné bylo slibovat: „…až se vrátí…“

Po příjezdu do Terezína se rodina díky otcově intuici vyhnula kontrole zavazadel. Otec na otázku, jaké má pracovní zkušenosti, prohlásil, že několik let pracoval ve dřevařské firmě. Jako důkaz úředníkovi předložil dceřinu hračku – pejska Pluta, kterého jí vlastnoručně vyrobil k pátým narozeninám. Otec byl tedy dosazen jako dělník do dřevařské dílny. Tato funkce celou rodinu spousty měsíců chránila před dalším transportem. Maminka byla přidělena jako vychovatelka do jednoho z dívčích domovů, kde se ale zejména věnovala nepovolenému vyučování.

Michaela nastoupila do domova určeného pro děti ve věku pěti až deseti let. V domově se především hodně učila, za několikatýdenní pobyt v něm se naučila psát (číst uměla již předtím). V domově se také hodně četlo, kreslilo a vyprávělo.

Po několika týdnech musela ale domov opustit, znenadání vážně onemocněla třemi závažnými chorobami – tyfem, spálou a spalničkami. V noci ji odnesli na nosítkách rychle pryč od zdravých dětí. Strávila bezmála rok v nemocnici na infekčním oddělení, rodiče vídala pouze přes okenní sklo. Způsoby léčení pacientů byly v terezínské nemocnici více než improvizované. Léků bylo v Terezíně kritický nedostatek a tak místo patřičné farmakologické medikace byly malé pacientce podávány odvary z krup a ovesných vloček, proti vysokým horečkám studené zábaly. Poněkud fádní život v nemocnici jí zpestřovala papírová zoologická zahrada, kterou jí postupně vyrobil tatínek z tvrzeného papíru. Zprvu to nevypadalo vůbec dobře, špatné hygienické podmínky a nedostatky vitamínů a potřebných léků vše ještě umocňovaly. Uzdravování komplikovaly ještě další nemoci. Po dlouhé době se však konečně uzdravila a mohla být přesunuta z infekčního oddělení na oddělení pro rekonvalescenty, sem začala ve svém volnu docházet i její maminka, která se zde nenechala připravit o šanci vyučovat nejen Michaelu, ale i další malé pacienty.

Po návratu z nemocnice se paní Michaela do domova již nevrátila a žila spolu s matkou na kasárenské půdě. Docházela však do tzv. denního domova, kde se nejen vzdělávala, ale aktivně se zapojovala do kulturního dění, kterým byl Terezín ojedinělý v rámci ostatních nacistických ghett a koncentračních táborů. Z vyučování si paní Michaela vzpomíná, že již v sedmi letech se v Terezíně učila shodu přísudku s podmětem, psala slohové práce, dlouhé diktáty a docela ráda i počítala zadané příklady. Jen kreslení jí nešlo. Zásluhou terezínského vzdělávání její znalosti byly mnohem dalekosáhlejší než znalosti jejích pražských vrstevníků. Nejvíc milovala četbu. Již jako sedmiletá četla Hochy od Bobří řeky, Pollyannu či Bambiho, kterého si přivezla s sebou z Prahy. Navštívila i jednu z repríz představení legendárního Brundibára. Přiznává však, že mnohem více se jí tehdy líbila inscenace Karafiátových Broučků.

Se slzami v očích paní Michaela vzpomíná na setkávání se starými lidmi. Především Židé z Německa byli učiněnými chudáky. Do Terezína přijížděli s nereálnými očekáváními, protože uvěřili klamným příslibům nacistů o „lázeňském městě pro staré lidi“, naprosto materiálně nevybaveni museli čelit všem hořkostem, které byly s životem v ghettu dennodenně spjaty. Největším problémem byl všeobecně hlad. Děti, mládež a těžce pracující dostávali o něco větší příděly, ovšem o to méně pak dostávali staří a nemocní. Paní Michaela během rozhovoru popisuje, jak nelehké při rozdávání oběda bylo rozhodnout, komu dát či ne dát svoji polévku. V této pasáži je opět nutno si připomenout, že paní Michaela byla tehdy ve věku šesti až osmileté dívenky, a o to její rozhodování muselo být komplikovanější. Další těžkostí, se kterou bylo nutno se vyrovnat, byl trvalý strach z transportů a také smutek z loučení, když v odcházejícím transportu byli příbuzní, známí či přátelé, které poznala v ghettu.

Doba mírných zlepšení kolem návštěvy mezinárodního Červeného kříže brzy pominula. I na tu si paní Michaela pamatuje, i na klamné naděje, které se od návštěvy očekávali – a které se nesplnily.

Na podzim 1944 byly sestavovány velké tisícové především mužské transporty. Dřevařské práce v ghettu již ubylo, proto i Michaelin otec byl do transportu povolán. Maminka to tehdy snášela velmi špatně, byla odhodlaná, že se do transportu i s malou dcerou dobrovolně přihlásí. Otec jí to ale naštěstí přísně zakázal. Shodou šťastných okolností ani otce transport nakonec neodvezl. Silný vítr vážně poškodil jednu kasárenskou budovu a Michaelin otec se dobrovolně přihlásil do skupiny, která měla budovu opravit. Zachránil si tím život, protože transport, ten poslední transport do Osvětimi, mezitím odjel. Rodina tedy zůstala v Terezíně, jako jedna z mála židovských rodin, pospolu až do osvobození.

V dubnu 1945 navštívil ghetto zástupce Červeného kříže a přislíbil ghettu ochranu. Dne 5. května opustili Terezín poslední příslušníci SS. V posledních dnech před osvobozením přicházely do Terezína proudy vězňů z evakuovaných transportů z koncentračních táborů v Polsku a Německu. Vězni byli často ve velmi špatném fyzickém stavu – nemocní, hladoví, vyhublí. Do Terezína se tak zanesla epidemie skvrnitého tyfu. Okamžitě byla vyhlášena karanténa a ani po osvobození nikdo nesměl ghetto opustit, aby nedocházelo k šíření nákazy. Otec, i přes výslovný zákaz, neváhal a odjel do Prahy, kde rodině zajistil přidělení nového bytu. Paní Michaela s matkou se dostala zpět domů do Prahy až po více než třech týdnech.

Ani po válce rodinu nečekal zasloužený klid. Nastoupila nová nesvoboda a v období procesů se Slánským a spol. se opět začala šířit protižidovská politika. Po nezdařeném pokusu o ilegální útěk do Izraele v roce 1953 byla rodina na hranicích zatčena a uvězněna. I když soud nedopadl nejhůře, po návratu z vazby se matka s paní Michaelou neměly kam vrátit, jejich byt totiž mezitím zabavili. Několik měsíců tedy přechodně bydlely u různých přátel, chvilku tu, chvilku jinde, nikdo ale neměl tak velký byt, aby tam mohly být déle. Za další půlrok se vrátil i otec. Konečně se domohli přidělení malé garsoniéry alespoň 2. třídy.

Paní Michaelu po návratu z vazby rázem vyloučili z gymnázia, kde předtím studovala. Nastoupila proto do práce a dokončila střední školu na večerní škole pro pracující. Dlouho usilovala o přijetí na přírodovědeckou fakultu, i přestože přijímací zkoušky složila jako jedna z nejlepších, přijata nebyla. Až po podání řady odvolání a stížností byla nakonec ke studiu přijata. V roce 1960 promovala a nastoupila do práce v laboratoři jako biochemička. Roku 1971 získala na Karlově univerzitě titul RNDr.

Dnes je paní doktorka Vidláková velmi vitální, energickou dámou se smyslem pro humor. V žádném případě se o paní doktorce nedá říci, že po všech útrapách, kterými si prošla, nějak zahořkla, ba naopak je to dáma, ze které vyzařuje vnitřní klid a spokojenost.

PŘÍBĚH MÍSTA

Paní Michaela Vidláková se narodila v roce 1936 v Praze 7. Její vzpomínky na období před válkou jsou pouze mlhavé, přeci jenom byla ještě velmi malá. V době války se úřady potýkaly s kritickými nedostatky bytů, proto ve většině případů byli Židé ze svých bytů vystěhováváni a sestěhováni do bytu, kde žilo i několik rodin. Paní Michaela si vzpomíná, že několik týdnů před transportem byli vystěhováváni z komfortního bytu na Letné do malého a studeného bytu na Žižkově, o byt se rodina musela dělit s několika dalšími židovskými rodinami; ve skutečnosti měli k dispozici pouze jednu malou místnost.

V Praze 7 Michaela s rodiči žila až do transportu, ke kterému došlo v prosinci 1942. Všichni povolaní Židé byli shromážděni v prostorách Parkhotelu na Letné. Konkrétně se jednalo o transport Ck čítající 1000 osob, velká většina deportovaných byla dříve nebo později poslána na východ (z velké části do Osvětimi).

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Soutěž Příběhy 20. století