Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Bohuslav Veverka (* 1936)

Kdo měl víc pole, byl zavřený

  • narodil se 8. února 1936

  • celý život prožil na rodinném hospodářství v Kunvaldě

  • v mládí sportoval, měl rád lyže, rybařil, hrál divadlo

  • v 50. letech rodina čelila tvrdému komunistickému nátlaku na vstup do JZD

  • pamětníkův otec Bohuslav Veverka byl v roce 1954 uvězněn, v roce 1957 zemřel v Leopoldově

  • v letech 1957-1958 strávil Bohuslav vojnu u Technických praporů

  • v roce 1960 vstoupili do JZD, kde pamětník pracoval až do důchodu

Bohuslav Veverka se narodil 8. února 1936. Celý život strávil na jednom místě – v rodinném statku v Kunvaldě, čp. 168. Oba jeho rodiče, Bohuslav (1903-1957) a Emílie, rozená Jindrová, (1913-1998) pracovali na rodinném hospodářství, kde Bohuslav se svou o tři roky starší sestrou odmalička pomáhali. O ničem jiném, než že Bohuslav jednou převezme rodinnou rolnickou tradici, se neuvažovalo.

„Měli jsme vše, co se dřív chovalo – od drůbeže přes třináct hovězích kusů až po koně, a k tomu 17 ha. Nebylo to tak moc, ale na práci toho bylo dost. Od svých třinácti let jsem denně ráno poklízel v chlévě, a pak teprve jsem šel do školy. Ale to bylo na vesnici normální - práce od rána do večera. Přišli jsme ze školy, a na lístku jsme měli napsáno: ‚Máš v troubě jídlo a přijď na pole‘. Na poli jsme dělali všechno ručně. Ještě pamatuju, když se sekalo obilí, vázalo se do snopů a stavěly se boudky. Lidi se nadřeli a byli spokojení. A zpívalo se. Kolikrát k nám někdo přišel, sedli jsme si na dvůr a zpívalo se. Lidem práce nevadila, byli jsme vytrénovaní.“

I pamětníkův otec Bohuslav Veverka převzal rodinné hospodářství po svých rodičích a začal ho zvelebovat podle tehdy nejnovějších poznatků. Díky své družné povaze a organizačním schopnostem kolem sebe shromáždil pokrokové hospodáře. Byl přirozenou autoritou v obci, aktivní v Sokole, mysliveckém a rybářském spolku či v ochotnickém divadle. Díky jeho přičinění se v obci postavila budova kampeličky a pošty. V době hospodářské krize ve 30. letech stál u založení plemenného chovu prasat na žamberském okrese a družstva pro zpeněžování dobytka.

Bohuslav mladší chodil do školy v Kunvaldu. Odpoledne do osmi všichni pracovali a pak šli ještě s kamarády do sokolovny cvičit na nářadí nebo v zimě lyžovat. Měli velký vzor ve svých otcích. „Pamatuju, že ještě v roce 1945 táta udělal na nějakém cvičení na hřišti stojku na bradlech. Mě bavily lyže. Tady v Kunvaldě vyráběl lyže František Kalous, nadšený propagátor lyžování. Tak jsme od Sokola jezdili na závody. Vzali jsme si krajíc chleba a jeli jsme - každou neděli jinam: Paka, Machov, Špindlerův Mlýn, Vrchlabí. Jezdil jsem na běžkách, ale měl jsem i skočky. Tady byl i skokanský můstek, dnes už je zarostlý. Od třinácti let jsem u rybářů a od dvaadvaceti u myslivců, hráli jsme divadla, jezdili s estrádami po okolí - za rok jsme měli i šestadvacet vystoupení.“

Po základní škole měl Bohuslav na výběr buď zemědělství, nebo těžký průmysl. Ve školním roce 1951/52 absolvoval roční zemědělskou školu v Žamberku.

 

Válečná doba

„Kdo měl víc pole“ -  toto slovní spojení používal pamětník ve svém vyprávění často - jako označení někoho, kdo byl nespravedlivě snadným terčem za každého režimu. Za války museli všichni, „kdo měli víc pole“, Němcům odvádět dodávky. „Natrápili se nás dost. Po heydrichiádě jsme měli doma šťáru. Najednou byl plný barák Němců. Hledali zbraně. Utekli jsme zadem. Nejhorší bylo, že táta měl schované, zabalené v papíře, flinty. A jak se ti Němci hrabali ve skříni, tak dvě flinty vypadly. A oni to nechali být! Mohli jsme být všichni v koncentráku! I mezi Němci byli lidi. Měli jsme se sousedem v lese vykopaný bunkr, přikrytý trámy a zaházený roštím a hlínou. Doma jsme měli sbalené rance – byli jsme připraveni kdykoli utéct do lesa. Takhle jsme žili celou válku. Bylo to hrozné, ale po válce to bylo horší.“  

V květnu 1945 se Bohuslavův otec stal předsedou revolučního MNV (místního národního výboru). Šestého května se svou rozvahou zasloužil o klidný přesun německé armády z Rokytnice přes Kunvald. Jeden z místních „partyzánů“ tehdy zajal velitele rokytnických kasáren, majora SS, a jeho řidiče, a přivedl je do kunvaldské školy, kde je prozatím uvěznili. Major žádal vydání „partyzána“, protože důstojníka německé armády měl právo odzbrojit jen důstojník, ne partyzán, jinak že to bude mít pro obec zlé následky. Mezitím v sebeobraně zastřelil jiný občan dva německé vojáky, kteří tudy projížděli ve vojenském autě. Když od Rokytnice postupovala v rojnicích německá armáda, všichni zmizeli a na místě zůstal jen Bohuslav. Čekalo se, že bude zastřelen, až Němci uvidí své mrtvé vojáky. Celý revoluční štáb kromě Veverky rychle zmizel. Německé jednotky však prošly bez incidentu. Dvě mrtvá těla nechal Veverka odvézt do márnice kostela a druhý den je odvezl do německých kasáren v Rokytnici. Protože v tak vážné situaci jednal slušně s velitelem rokytnické posádky, prokázal Bohuslavův otec mimořádnou odvahu, kterou zachránil Kunvald před hrozící perzekucí. Scénu z této události s názvem „32 Kunvaldských odzbrojuje kolonu 3 000 mužů a 600 jezdců“ zvěčnil na svém obraze akad. malíř Ludvík Vacátko (1873-1956), který žil v této době v Kunvaldě.

 

Kolektivizace a 50. léta

Po válce bylo zřejmé, že se bude muset hospodařit na větších pozemcích, že zemědělci budou muset spojit své malé pozemky a zefektivnit výrobu. Takové přesvědčení mezi zemědělci panovalo, a postupně se také hospodáři spojovali za konkrétním účelem – třeba ke společné koupi traktoru nebo mlátičky.

Tohoto procesu se však chopila Komunistická strana Československa, která hned v roce 1948 zahájila direktivní, násilnou kolektivizaci zemědělství. Hlavní fáze vyvlastňování zemědělské výroby a spojování do stranou ovládaných družstev proběhla v letech 1948-1960. Hned v roce 1948 spustila KSČ štvavou kampaň proti sedlákům, které označila za „vesnické boháče“ a „kulaky“, s nimiž je třeba se vypořádat.

Bohuslavův otec se opět angažoval. U kunvaldské školy měli informační skříňky komunisté a sociální demokraté. Tam tlumočili své plány pro dění v obci. Komunisté agitovali rolníky pro vstup do družstev, která chtěli zakládat. Sociální demokraté, za něž psal listy pro veřejnost Bohuslavův otec, varovali rolníky před tímto vstupem, který byl plánován bezohledně. Veverka starší tam uváděl, že je možné založit družstva (společenství chovatelů) zcela dobrovolně, bez násilí, a pouze pro ty, kdo to opravdu chtějí. Měl představu svobodných farem, které toho času vznikaly v Dánsku. To ale nebylo po chuti KSČ, která propagovala sovětské hospodářství. Pamětníkův otec byl po válce zvolen okresním předsedou Jednotného svazu českých zemědělců a členem zemědělského referátu při ONV Žamberk. V roce 1947 uspořádali s kamarády ze Sdružení chovatelů hospodářských zvířat velkou zemědělskou exkurzi. Do Žamberka se sjeli zemědělci z celých východních Čech a Bohuslav neváhal ve veřejném vystoupení přede všemi vyjádřit své obavy z nastupujícího komunistického režimu. Svou aktivitou, charakterem a schopnostmi se velmi brzy stal pro komunisty nepohodlným.

V létě 1948 emigroval do Anglie švagr pamětníkova otce, Oldřich Šorm, a o rok později spolu navázali spojení. Od té doby se Bohuslav jako sociální demokrat spojil se svými přáteli a začal organizovat skupinu, která měla odesílat do Anglie zprávy o zatýkání našich lidí a praktikách komunistického režimu. Koncem roku 1952 se do skupiny vetřel konfident, který později všechny zradil.

„Chlapi, když se na něčem radili, tak šli na louku a tam to všechno probírali, aby je nikdo neslyšel. Otec se smrti nebál - byl aktivní za války i potom. Snažili se být opatrní, ale stejně jim to bylo houby platné, pak je skoro všechny pozavírali. Müller, Zářecký, Lyer. Tátu kvůli politice, ostatní kvůli neplnění dodávek. To k nám chodili budovatelé socialismu - lidi z vesnice - poslouchat pod okno, co říkáme. Já jsem na ně chtěl kolikrát z okna něco nalít, jenže oni by se pak mstili.“

Protože pamětníkův otec předpokládal, že ho zavřou a chtěl rodinu uchránit od vystěhování a zabrání majetku, odešel od nich. S manželkou Emílií se rozvedli. „Zabrečeli jsme si a bylo to. Byla těžká doba. Nemohli jsme brečet, ale pracovat. Kdyby táta neodešel, tak by nás komunisti zlikvidovali - vystěhovali nebo adaptovali usedlost na kravín. Na druhou stranu šel táta do politiky a nás v tom životě nechal lítat. Člověk to bral, jak to přišlo.“ Do toho se zanedlouho objevila Valerie, rozená Fričová, se kterou se Bohuslav starší v roce 1949 znovu oženil a přestěhoval se k ní. Pro pamětníkovu maminku Emílii nastala zlá doba. Zůstala bez muže, na statku plném práce, jen se dvěma nedospělými dětmi – třináctiletým synem a šestnáctiletou dcerou. To nejhorší však přišlo koncem 50. let, když zůstala v hospodářství úplně sama. Syn Bohuslav byl na vojně a provdaná dcera se odstěhovala do Prahy. Jak to asi Emílie dokázala zvládnout? „Nevím, nechápu to,“ přemýšlí Bohuslav Veverka a přináší šanon plný dobových dopisů z místního či okresního národního výboru, plný nařízení a výhrůžek:

- Emílie Veverková, Kunvald 168, je vinna, že nedodržela předepsanou plochu lnu na rok 1951. Tím se dopustila přestupku a trestá se pokutou 2 000 Kčs.

- 5. srpna 1952: protože jste neuposlechla zajištění usedlosti čp. 164 po stránce pracovní, což vám bylo uloženo MNV podle zákona 55/47, předáme případ ONV k dořešení.

- Při kontrole plnění plánu dodávek mléka bylo zjištěno, že jste do konce II. čtvrtletí 1952 dodala o 1 843 litrů méně. Nesplněním dílčích dodávek mléka ohrozila jste plynulé zásobování pracujícího lidu, dopustila jste se přestupku a trestáte se pokutou 10 000 Kčs. V případě nedobytnosti pokuty náhradním trestem odnětí svobody na dobu 1 měsíce.

- Na váš dodávkový úkol do 19. října 1952 chybí 2 100 kg brambor. Toto vaše nesplnění vám dáváme na vědomí v poslední připomínce. Věříme, že svůj úkol vůči státu a zajištění výživy národa splníte v daném termínu. Po tomto termínu budou dělány nejen větší srážky, ale i srážky v ceně.

Zažloutlé dokumenty poukazují na hroznou dobu, ze které nebylo úniku. „Koupili jsme za 120 tisíc traktor, na kterém jsme měli 75 tisíc dluhů, a sebrali nám ho. Dělejte si, co chcete!“ uvádí pamětník. „Dřeli jsme jako mezci, a neměli jsme z toho nic. Jednou nám povolili zabít půlku prasete, půlku jsme museli odevzdat. Pořád jsme pracovali a pořád jsme to někomu dávali. Nestačili jsme vydělávat na složenky.“

„Žňové noviny“ ze 14. srpna 1953, vydávané JZD Kunvald, v krátkém článku „Odešel vzorný hospodář“ informují o smrti zemědělce Eduarda Bílka. Pod článkem je na okraji novin obyčejnou tužkou čísi rukou připsáno: ‚už nemohl, oběsil se‘.

 

Zatčení a věznění otce

„Kdo měl víc pole, byl v 50. letech zavřený. Soused Krejsa byl zavřený každou chvíli, ale jen tak dva tři týdny. Pak ho pustili, protože neměl kdo dělat. Nám vyhrožovali vystěhováním do cikánského mlýna u Rokytnice,“ uvádí pamětník.

Bohuslavův otec měj nejen víc pole, ale také se nejvíc veřejně angažoval. Zatčen byl dvěma estébáky 30. června 1953, když chtěl odjet ranním autobusem do rychnovské nemocnice k převazu zraněné ruky. Očitým svědkem jeho zatčení v Žamberku byl soused Emil Kristejn, který jel právě okolo. Varoval ihned prostřednictvím pana Suchodola jeho bývalou manželku Emílii. „Maminka věděla, že otcův psací stůl je plný různých dopisů, adres, poznámek a projevů. Proto všechny listiny hned spálila. Druhý den skutečně přijeli estébáci, ale nic nenašli.“

30. června 1953 byl přijat do hradecké věznice. Od této doby byl vězněn a vyslýchán sedm měsíců na samotce v Hradci Králové. Jeho vyšetřovatel ho popisoval jako málomluvného: ‚Na otázky odpovídá krátce, nikoho nejmenuje a přiznává jen to, co vypovídají ostatní.‘

Ve dnech 7. - 9. dubna 1954 probíhal v Hradci Králové veřejný proces, na kterém byl Bohuslav Veverka starší odsouzen k doživotnímu odnětí svobody, propadnutí veškerého majetku a ztrátě čestných práv občanských. Z Hradce byl převezen do jednoho z nejkrutějších komunistických vězení, do pevnosti Leopoldov. „Strýc Jindra za ním byl jednou na návštěvě, a když se vrátil, říkal, že táta už není jako dřív, že je nervově zhroucený. Jeho druhá žena za ním párkrát byla, ale my ne. Tenkrát bylo těžké se tam dostat. Po třech letech strádání těžce onemocněl a při převozu do brněnské nemocnice 13. dubna 1957 zemřel. Přišel nám telegram. Já byl zrovna na vojně. Tenkrát musel člověk ledasco překousnout.“

 

Vstup do JZD

Bohuslav Veverka prodělal vojnu v letech 1957/58 u Technických praporů (TP). „Narukoval jsem do Chrudimi k letcům, protože jsem dostal dobrý posudek z obce. Ale někdo se asi přičinil, protože mě přeřadili do Stříbra k TP. Měli jsme už i zbraně, dvakrát jsme stříleli a jednou házeli granátem, ale jinak jsme bojovali krumpáčem a lopatou – stavěli jsme silnice nebo palposty kolem měst, protože se počítalo s válkou. U TP byli kluci, kteří chtěli utéct za hranice, a taky kluci, kteří měli víc pole. Ale nám práce nevadila.“ Na odloučené jednotce a s velitelem, na kterého rád vzpomíná, přečkal vojnu ve vyhlášené druhé rotě, která vždy plnila plán. Šestadvacet měsíců, osm různých míst, tři měsíce bez možnosti se umýt.

Když se Bohuslav vrátil z vojny, rok nebo dva ještě hospodařil soukromě. Pak podepsali přihlášku a 1. ledna 1960 se stali členy JZD. Nebylo jiné východisko. Předepsané dodávky byly nesplnitelné. Z posledních pěti hospodářů v Kunvaldě, kteří zatím odolávali děsivému komunistickému nátlaku, nakonec podepsali všichni. „Záviděli nám pole, která nám sebrali, ale dělat jsme na tom museli my. Žádná mechanizace nebyla. Nemohli jsme odejít třeba do průmyslu. Zpočátku jsme neměli v JZD žádné výdělky. Museli jsme hodně dřít a hodně šetřit.“

Od JZD dostali vyčíslení svého členského vkladu: obracečka, pluh, kultivátor, žací stroj, vozy – 4 300 Kčs, chlévy, vepřín, kolna, stodola – 89 480 Kčs, hovězí, vepřové, kůň – 34 127 Kčs. Ve skutečnosti za to dostali jen symbolické minimum – téměř nic.  

 

Závěr

Bohuslav Veverka se oženil až v roce 1997 a má jednoho syna. Stále hospodaří, protože to je jeho život. „Záda bolí, protože jsem celý život něco skládal, nakládal, jezdil jsem s koňmi, to se člověk nadřel. Ale dokud to jde, tak dělám. Kdybych ležel na gauči, to bych na tom byl daleko hůř. Musím se hýbat. Dneska mě mrzí, že v zemědělství určují všechno jen peníze. Ze všeho vytřískat hodně peněz, ale příroda velmi trpí. Měli jsme vždy plno vlaštovek v chlévě, teď nic, jen pár jiřiček venku. Vrabčáků, holubů divokých, kavek, sojáků, potoky plné ryb. Dneska je všeho málo. Ubývá i much. Já mám přírodu rád. Ještě teď si vezmu flintičku a jdu na čekanou.“

 

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Iva Marková)