Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Veselý (* 1931)

Aby už nikdy nebyla válka

  • narozen 5. října 1931 v Ostrově, okr. Vlašim

  • otec kovář, matka v domácnosti

  • nejstarší ze 6 sourozenců (3 synové, 3 dcery)

  • dětství a válku prožil v Čechticích

  • chodil do obecné školy, později do měšťanky

  • jako žák viděl tragickou popravu městské rady Čechtic spáchanou na konci války Němci

  • jeho rodina reagovala na výzvu k osídlení pohraničí po odsunu Němců

  • otec zabral kovářskou dílnu a dům, kde doposud žili Němci (žili s nimi několik měsíců)

  • vyučil se kovářem u svého otce

  • oženil se v 21 letech, má 2 děti, 4 vnuky a 8 pravnoučat

  • s rodinou žil ve vlastním domku v Kravařích

  • 40 let pracoval v kamenolomu

  • v důchodu pracoval ještě 25 let jako obsluha v místní čističce odpadních vod

  • byl aktivním členem Komunistické strany Československa

Pan Josef Veselý se narodil v říjnu roku 1931 v Ostrově v okr. Vlašim. S rodiči se později jako dítě stěhuje do Čechtic, kde prožije většinu žákovských let. Později se celá rodina přemisťuje do Sudet, do města Úštěk. Otec kovář a matka v domácnosti, měli dohromady 6 dětí, pan Josef byl nejstarší. Vyučil se po otci kovářem, 40 let tvrdě pracoval v kamenolomu, z čehož zaměstnání si odnáší i nedoslýchavost. Své pracovní nasazení využil i v důchodu, kdy ještě dalších 25 let pracoval na pár hodinový úvazek v čističce odpadních vod v Kravařích.

Obsazování Sudet Čechy

Rodina Veselých patřila mezi ty Čechy, kteří reagovali na výzvu tehdejší československé vlády a obsazovali pohraničí po roce 1945, tj. v období odsunu Němců. Rodina Veselých přesun do Sudet považovala za krok k lepšímu. Jak pamětník vzpomíná „domek v Čechticích byl malý“.  Pan Josef s otcem po nějaké době objíždění kraje dostali typ na kovárnu v Úštěku. „Tak jsme se hned potom.. brzy po tom květnu, hned asi čtvrtej den jsme se sbalili sem. Ani nic jsme nestěhovali, s pár kuframa, páč tady všechno ti Němci museli zanechat.“  S početnou rodinou se tedy rodina Veselých usazuje v domě německého kováře. „Potom jsme se dohodli [..] s tím Němcem, že ho tady zkrátka otec nechá [..] on byl také kovář, takže dělal u otce řemeslo kovářský.“ Pan Josef nad situací Němců politování neprojevuje, říká „Oni prohráli válku, tak se museli odsunout.“

Během nuceného vysídlování vzpomíná pamětník na ještě jeden příběh, který se nedaleko Úštěka stal německým majitelům jednoho zájezdního hostince. „Tak ty Němky se tam pořád držely, myslely, že se ti Němci, ti esesmani, že se vrátí, že se nějak sejdou. Jenže to se nestalo […] Ty Němky.. jak bych to řekl.. jak je zkrátka donucovali.. tak tam byla studna. Ta byla hluboká, tenkrát říkali, že byla asi 25 metrů hluboká. A to tý studny tam naházely všechny věci, co byly dražší, co se dalo unýst, to tam jako z tý zlosti tam naházely a naposledy tam skočily samy dvě, do tý studny. Kde se samozřejmě utopily. To se tam drželo, byla z toho veliká aféra. Ty Němky pak snad vytáhly. Tu studnu pak zasypali. To ještě dlouho se tomu říkalo „Spáleniště“.

Nikdo není bez viny

Z vyprávění pamětníka dnešnímu člověku může připadat zvláštní, že při popisování tragických osudů Němců z pohraničí není cítit emoce či politování na jejich osudem.  Může za to jistě i jedna z pravděpodobně nejsilnějších vzpomínek pamětníka, kdy jako mladý žák na vlastní oči viděl popravu svého třídního učitele německými vojáky SS. Princip kolektivní viny tehdy silně platil na obou stranách konfliktu.  „A jak tak ujížděli, to jedno auto mezi nima bylo ještě s ozbrojenýma Němcema, na tom autě. A jeli přes ty Čechtice a na Radnici tam měli sněm, jako radu toho městečka, který po tý válce už se jako radili, co a jak. A shodou náhod, okolností, tam byl i můj pan učitel, jako třídní učitel, ten byl v tý radě. A jak ti Němci tak jeli, tak někdo tam vedle tý Radnice, bylo to u silnice, tak někdo tam vystřelil na ty Němce. A oni byli ještě ozbrojený, s tím nákladním autem odjížděli jako pryč. A jak ten výstřel, tak ten velitel dal zastavit to auto. A my jsme se na to dívali z toho zámku, byli tam okna přímo na to náměstí, na tu Radnici, to je v Čechticích. A jak dal ten velitel sestoupit ty Němce vojáky, byli to většinou esesmani, dal je sestoupit, obsadili tu Radnici celou. Tam byla ta Rada. No a teďka je vyvedli ven před tu Radnici a teď je tam nějak.. něco jim tam ještě říkali a najednou.. tam kousek dál byla taková opěrná zeď, tam je postavili a všech 8 těch radních tam odstřelili. Je to smutná historka a tam je odstřelili na tom místě a dali rychle nastoupit na auta a odjeli.“

O pár let později se jako mladý hoch Úštěku účastnil objevu nálezu. Místní houbař objevil v lesních skalách uzavřenou krabičku. Vyprošťování se účastnili místní hasiči a četníci. Pamětník vzpomíná: „Tak to očistili, vyhrabali to, hasičskejma hákama to museli vytáhnout, pač tam se nedostanou, ono to bylo asi tak 4 metry, až tak zastrčený. […] no a víte co zjistili? […] Tam byl dopis, bylo to nějakejch dvou esesáků, kteří sloužili jako vedoucí v Terezíně v…koncentráku… a tam obírali zkrátka ty lidi, který šli do těch plynových komor. Tak ti policajti nebo ti esesáci měli k tomu přístup, tak co měli.. i zuby tam byly, prstýnky a všechno. […] A byl tam i dopis, že po válce se sejdou, že nesmí nikomu tomu říct a že po válce, že se dohodnou a že si pro to dojedou.“

Podobných nálezů jako kluci udělali více – našli například utajený sklep plný potravin, alkoholu a látek. Jak pamětník vzpomíná „Němci počítali s tím, že se vrátí“.

Vojna a svatba

Vojnu prožil pan Veselý v Praze u řidičů jako instruktor. Později dostal na starosti ruský radar a často jezdil do Polska, konkrétně na pobřeží Baltského moře. Měl oproti většině vojáků rozsáhlejší propustku – v Praze mohl každou sobotu do neděle odjet domů.  Podle jeho slov „vojna ho velmi bavila“. Koncem vojny, ještě coby voják,  se oženil, s tehdy již těhotnou, Jiřinou Grindlerovou. Otec jim koupil rodinný domek v Kravařích, kde se celá rodina do konce života usadila.  

Komunistická strana

Pan Veselý byl členem Komunistické strany Československa. Byl aktivním členem místního Národního výboru v Kravařích. Komunistou byl 5 let, na konci své pracovní dráhy v Kamenolomu. S odchodem do důchodu ukončil své působení na Výboru a ze strany odešel.

„Ať je národ vzdělanější“

Pan Josef uzavírá vyprávění s poselstvím, ať mladí lidé udržují mír „Hlavně ať není válka“. A za zásadní také považuje vzdělání. Jak říká, v jejich době byl pohled na práci jiný, spíše se tvrdě pracovalo, než studovalo. Mladým přeje, aby naopak studovali -  přál by si, aby byl český národ vzdělanější.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy našich sousedů

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy našich sousedů (Radka Malik)